DMD č. 8. pro 8. 4. 2012. Téma: Až na konec světa...

Obrázek uživatele Samantha

Až na konec světa

Astronomická věž. Tikot hodin. Jak staré mohly být? Snad starší než čas sám... Nevěděla, proč jí i v těchto chvílích, kdy by neměla myslet na nic, běžely hlavou složité myšlenky. Podívala se na něj, jak spokojeně oddechoval kousek od ní. Křivka jeho nosu bořila tmu na dva světy. Usmál se ze spaní. Vypadal jinak, než jej vídala dřív. Byl tak spokojený. V tom se probudil. Dvě temné hlubiny na ni hleděly s neskutečnou něhou. "Odjela bys se mnou?" zeptal se pak. "Pryč, od všeho. Zamyslela se. Opustila by rodinu...přátele..? Pohlédla na něj, a najednou věděla. "Až na konec světa."

Fandom: 
Obrázek uživatele Amy

Až na konec světa

"Šel bych za tebou až na konec světa, víš." Pronesl jednou zasněně.

Usmála se na něj uznale a podala mu ruku. "Tak pojď," pronesla s potutelným úsměvem a povytáhla obočí. "Jestli si tedy troufáš."

Zaváhal, ale nakonec její ruku přijal a odešli. Jenže ani jeden z nich si v onu chvíli neuvědomil, že věčnost málokdy opravdu trvá věčně.

A tak zanedlouho kráčela jen ona. S věčným slibem v sobě, že dokud živa bude, tak utíkat nepřestane.

Ačkoliv patřila k těm, kteří problém s porušováním slibů nemají, zařekla se, že tomuto se nic podobného nestane.

A také se to nikdy nestalo.

Fandom: 
Obrázek uživatele Lunkvil

Odkud se nikdo nevrátil

„Prostě konec světa. Když překročíš práh, už se nenadechneš. Nikdo se odtamtud nikdy nevrátil, ale povídá se, že kolem bloudí jejich duchové.“
„Kudy se tam vlastně jde?“ ptalo se škvrně.
„Pořád rovně,“ uchechtl se stařešina.
„Až vyrostu, půjdu se tam natruc podívat.“

Jednoho dne vyrazil. Lezl dál a dál, potom výš a výš.
Tu se ukázalo, že stařec měl pravdu: nemohl popadnout dech. Teď to ale nemohl vzdát. Až o tom bude vyprávět!
Pokračoval.
A najednou přišel konec; přepadl přes okraj světa.

Musím si konečně pořídit to vrchní sklo, pomyslel si akvarista, když ráno našel vedle akvárka dalšího mrtvého šneka.

Fandom: 
Obrázek uživatele Owlicious

Už tam budem?

"Říká se, že kdo na tu horu vyleze, dohlédne až na konec světa," vyprávěla Cheerilee bedlivě poslouchající třídě.
"Byl už nějaký poník až na konci světa?" zeptala se zvědavě Twist.
Učitelka se zamyslela.
"Nikdy jsem neslyšela o nikom, kdo by tam byl."
Apple Bloom, Scootaloo a Sweetie Belle si vyměnily nadšený pohled. Cutie Mark Crusaders mají novou misi – dostat se na konec světa.
Vyrazily hned ráno.
Apple Bloom uklouzla a spadla do potoka, Scootaloo nebrzdila z kopce a vrazila do stromu a Sweetie Belle popíchaly včely.
Navíc začalo pršet.
„Cestovatelé z nás teda nebudou,“ shrnula doma u večeře situaci Scootaloo.

Obrázek uživatele Marek

Souhrn...

Když se ohlédnu zpět na to, co jsem za těch pár let dokázal, musím se pochválit. Jo a samozřejmě, také Toho druhého. Bez něho by to nešlo. (Ne, že by pomohl, otravoval tak dlouho, že jsem ho sem napsal.) Kdybych chtěl vše napsat, vydalo by to na tři knihy. Co se vlastně stalo?
Až na konec světa, nic zvláštního. To je jen taková maličkost. Za koncem světa stála mimozemská rasa, která veškeré obyvate planety, proměnila na chodící mrtvoly. Pak jsem našel Saladin (super tajné štábní vozidlo) a nakopal jim zadky. Na vyprávění, bych ale potřeboval mnohem více než 100 slov.

Fandom: 
Obrázek uživatele Envy

Až na konec světa

„Tamhle jde.“
„Kdo?“
„No přece ta divná holka.“
„Skutečně? Kde“
„Támhle, vidíte ji?“
„Ano, už ji vidím. Tak tohle je ona? Šílená Merin…“

Už zase se mu posmívali. Byl jediný ze třídy, kdo stále ještě neuměl ten chvat. Rozhodl se tedy trénovat sám.

Tak trénoval. A stejně mu to nešlo. Přemýšlel, že by to vzdal a odešel někam pryč. Ale kam by šel, a sám? „Kdyby tě to přestalo bavit, tak můžeš jít se mnou.“ Ozvalo se najednou za ním. Otočil se, na zídce seděla Merin.
„A kam bychom šli?“
„No, kam asi,“ usmála se, „přeci až na konec světa!“

Fandom: 
Obrázek uživatele Erys

Zpátky z cest

„Tohleto je observatoř, takže další na řadě jsou samozřejmě nezbytný fotky s každou nohou na jiný polokouli,“ zaculil se. „Mimochodem, jsou tam pěkně drzý veverky,“ dělil se o další a další dojmy. „Jo, tohle už je cesta domů...,“ zkonstatoval pak, když se na displeji o pár fotek později objevila jedna z přístavu.
„Moc pěkný. Takže jste viděli všechno, co jste vidět chtěli?“
„Skoro. Rozhodně si nestěžujeme,“ nepřestával se usmívat. „Počkej, někde tu mám schovanej itinerář.“
Párkrát na něco klikl, fotky vystřídal průzkumník a následně seznam míst.
„Vlastně všechno až na Camden.“
Jediná neškrtnutá položka seznamu hrdě hlásala „The World's End“.

Fandom: 
Obrázek uživatele Ebženka

Bludný Klačan

pozor, drabble obsahuje dvě jména s apostrofy, které počítám za jedno slovo, i když je počítač bere za dvě.

Svět končí tam, odkud už se nedá nikam jít. Může to být na pustém ostrově. Na útesu nad rozbouřeným mořem. V podnájmu uprostřed rušného města. Nebo tam, kde se duhově třpytí a do stamilionů kapek tříští Okrajka zakončující Krajopád.
Když se zachytíte neduživého křoví na malém ostrůvku vyčuhujícím nad kraj Plochy, a nakloníte se velmi nebezpečně dolů, můžete za dobrých světelných podmínek zahlédnout zvrásněnou šedou hmotu a pod ní kus želvího krunýře. Želva se jmenuje A'Tuin a slon Jerakeen. Jeho kolegové Berilia, Tubul a T'Phon Velký.

To já se první vyklonil a riskoval pád do nekonečného vesmíru.
Já je pojmenoval.

Fandom: 

Vesmír je konečný

Toužil nalézt konec pobřeží. Za Persií, za bájnou guptskou říší... kde se setká s nebeskou bání? Zasvětil tomu celý život. Nakonec, zestárlý, došel až do řecké rybářské vesnice, kde se narodil.
Nevěřil výpočtům bezbožných Helénů. Chtěl doplout k okraji světa, kde moře padá do bezedných hlubin. Po dvou letech stál na molu téhož portugalského přístavu, odkud vyplul.
Vesmír je konečný. Možná se rozpíná, ale rychlý koráb dokáže jeho hranici dohnat. A on jí dosáhne, snad i překoná. Stane se prvním, kdo viděl přes okraj vesmíru. Dráha letu byla přímá, korekce na gravitační zakřivení prostoru přesná.
Doletěl zpátky na svou planetu.

pozn.: >Subfandom - Geometrie

Obrázek uživatele Quiquilla

Nevěsta růže

„Nový duelant? Dostává dopisy od Konce světa i někdo mimo studentskou radu?“
„Měla prsten. Viděl jsem ho.“
„Nová naděje nebo zkáza? Porazila šampiona pouhým dřevěným mečem!“
„Tenjou Utena. Je možné, že to ona má přinést světu revoluci?“

Utena stále vypadala zaraženě.
„Teď jsem tvá nevěsta,“ usmála se Himemia.
„Neříkej to.“
„Půjdu s tebou i na konec světa, až tam budeš muset jít. Pro nový začátek.“
Utena mlčela. Nic nechápala.
„Patřím ti. Dokud mě neprohraješ v duelu,“ Himemia se smutně pousmála.

„Jak o tebe mohou soutěžit?“
„Jednou pomůžu přinést světu revoluci.“

„A ten zámek na nebi?“
„To je zázrak, má lásko.“

Obrázek uživatele Anne

Na konec světa a pak domů

„Na konec světa. Musím tam. Jsem tak blízko! Půjdu třeba sám! Bez vojáků… Hefaistión půjde se mnou…“ mumlal si Alexandr.
„Půjdu s tebou kamkoli povedou tvé kroky, Alexandře. Nemohl bych být bez tebe.“
„Já vím, Bágoe. Uvidíme spolu konec světa. Spočineme až na samém konci světa, pak se obrátíme domů.“ omílal ta slova stále dokola jako motlitbu. V co věří, to se stane. Trochu jsem se bál, co tam bude, ale budu tam s ním. S ním se bát nebudu. Hlavně, že mě neposílá domů, abych tam na něj počkal. Už nemám domov, teď jsem doma tam, kde je on.

Fandom: 
Obrázek uživatele Wee-wees

Příběhy

Když jí matka vyprávěla dobrodružné příběhy, vždycky dopadly dobře. Hrdinové porazili příšery, potkali krásné dívky, zamilovali se do sebe a došli s nimi až na konec světa.
K Fleur láska nepřilétla s vířením bubnů v jediném okamžiku. Přicházela k ní po kapkách; s každou ztratila kousek vílího pozlátka a získala trochu tepla.
Teď je svět jen kouř a prach a chuť krve na jazyku. Není to příběh; je to život. Uprostřed bitvy o Bradavice není jen dámou v nesnázích. A není sama.
„Fleur!“ Bill překřičí praskot magie kolem nich. „Půjdeš se mnou?“ Natáhne k ní ruku.
„Až na konec světa.“

Pozn. autora: Jeden z mých oblíbených a z nějakého důvodu poněkud opomíjených kanonických párů. Už od začátku DMD jsem věděla, že chci napsat něco o Billovi a Fleur - konečně k tomu byla příležitost.

Fandom: 
Obrázek uživatele kytka

Volání dálek

Muminek našel Šňupálka na Kopci. Seděl na velkém balvanu a hrál na harmoniku zvláštní tesklivou píseň. Muminek si sedl vedle něj, zavřel oči a vdechoval hořkou vůni jarního větru.
Šňupálek dohrál, harmoniku schoval do kapsy. „Dálky mě volají,“ vzdychl.
„Kam tě volají?“ ptal se Muminek zvědavě.
„Za dobrodružstvím. Někam, kde jsem ještě nebyl. Pořád dál, až na konec světa.“
Muminek se zadíval do údolí. Nad Muminím domem stoupal tenký proužek kouře. Maminka zřejmě už začala smažit lívance. „Mají na konci světa taky lívance?“ napadlo ho.
Šňupálek zaváhal. Zadumaně pozoroval bílou linku dýmu.
„Dálky můžou ještě nějakou dobu počkat,“ rozhodl se.

Fandom: 
Obrázek uživatele Blanca

Stále spolu

"Drahý Sherlocku,
posílám ti srdečný pozdrav z naší svatební cesty v Karibiku. Tady by se ti líbilo, kouří tu všichni a pořád..."

John vzdychl a nedopsanou pohlednici zastrčil hluboko do brašny na notebook. Psát mrtvým není zdravé.

***

"Milý Johne,
když mi Mycroft rozmrazil účet, vydal jsem se pryč z Anglie, z důvodů, které nemůžu vysvětlovat.
Momentálně ti píšu z Tibetu, kam jsem se uchýlil k meditaci a abych prozkoumal 'nadpřirozené schopnosti' zdejších mnichů.
Jediné, co mi tu schází, je můj věrný blogger.
Pozdravuj paní Watsonovou.“

Dopsaný dopis schoval Sherlock pečlivě k těm ostatním do svého cestovního deníku. Mrtví dopisy neposílají.

Fandom: 
Obrázek uživatele Innes

Rozhořčení

„Tumáš!“ Yetti podal Liamovi hrnek.
„Ho čém jsém to mlúvil? Jo. Horolézci. To by ťa vážně hurválo.“
„Se mnou takhle mluvit nemusíš,“ smál se Liam.
„Síla zvyku,“ pronesl Yetti a plynně pokračoval: „Leze to sem, pokaždé to málem umře a ještě to pak říká, že se to dostalo až na konec světa. Pch. Střecha světa prosím, proč ne, ale konec?“
Zuřil. Byl to pravý, nefalšovaný, stoprocentní yettiovský vztek.
„Hováda to sú,“ulevil si chlupatý obr.
„Tak musíš uznat, že mají tak trochu pravdu,“ opáčil Liam.
„Vážně?“ Yetti začínal znít opravdu nakvašeně.
„Jestli todle je konec světa tak co je potom Tijuana!“

Cesty

Seděla jsem a pohledem sledovala letadlo pohybující se po obloze. V ten moment jsem byla blízko tomu odjet na letiště a odletět. Na místo, kterému se eufemisticky přezdívá konec světa (což může být kdekoli).
Pak se ovšem ozval zdravý rozum a vyjmenoval mi faktory ovlivňující možné rozhodnutí. Stav konta, znalost cizích jazyků, neznalost poměrů na konci světa, případná bezpečnostní rizika…
Jednalo se o střet dvou hlasů. Nevím, který z nich jsem byla já. Každopádně jsem zůstala. Dál se věnuji svým případům. Potápím se do cizích příběhů, což – podle jednoho z mých hlasů – chce víc odvahy, než vydat se na cestu.

Obrázek uživatele Stevko

Na juh

„Kam vlastne ideme, Felčiar?”
„Na juh, Jednooký, na juh. Boli sme poslednou zo slobodných légií Chatováru a mojou povinnosťou kronikára je dopraviť nakoniec kroniky späť do Chatováru, nech je to kdekoľvek. A koniec už prišiel. Légia sa rozpadla.”
Jednooký to samozrejme vedel, ale takto ma otravoval každý deň. Vedel som, čo bude nasledovať.
„A prečo, ak už je koniec, stále do kroník píšeš?”
Nevedel som mu odpovedať. Možno to bolo zo zvyku, možno som si myslel, že v Chatovári budú niekoho zápisky zaujímať. V každom prípade som bol rozhodnutý splniť povinnosť, aj keby som mal ísť až na koniec sveta.

Fandom: 
Obrázek uživatele Aplír

Až na konec světa

Bolavou lásku vkládáme do srdce jako přijímání,
s ostychem prověřujeme svoji bázeň
a s křížem k neunesení těžkým, klesáme na zem.
Zimničně se třeseme, čekáme na léto,
přes srdce nepřeneseme, co v nás je zaseto.
A teprve když utichne v nás i svědomí
Chcem´ nazpět to, čeho jsme se sami dobrovolně vzdali
a na co jsme i v koutku svého já zapomněli.
Pro své touhy a sny až za zenit, až na kraj světa chceme jít.
Přes veškerou naši snahu ho však nemůžeme najít.
Přeme se, kde může být, kde je jenom hádáme
a zcela marně, zbytečně konec světa hledáme.

Fandom: 

Město a nebe

O městě Nnenna, rozprostírajícím se někde na kraji světa, slyšel už každý. Doopravdy ho nezná nikdo. Napříč městem vede jako bílá nit jediná ulice, ale kamení, které ji dláždí, lze jen tušit. Ani střechy okolních domů lemujících cestu není možné zahlédnout, neboť těsně u země se klene nebe Nnenny. Oči příchozích nejsou na blízkost nebe připraveny, město proto každého zprvu oslepí.

Přirozeně se neví, že do Nnenny se jednou dostaneme všichni. Předtím však mnohokrát potkáme poutníky, vyprávějící o jejích křišťálových věžích a klenutých obloucích, pod kterými kdysi stanuli. Považujeme je za lháře, ale k jejich příběhu si pokaždé rádi usedneme.

Na dohled od pozemského ráje

Putoval jsem daleko na východ, až na sám kraj světa.
Přišel jsem do říše Velkého chána, císařství Minibar i království Mobar a spatřil tisícero divů. Poznal jsem národy obrů a trpaslíků, doslechl jsem se o jednonožcích i psohlavcích, ač jsem je sám nespatřil.
Navštívil jsem zemi kněze Jana a rozmlouval s tamějšími křesťany, stanul jsem na břehu řeky vytékající z pozemského ráje. Doputoval jsem až k širému oceánu.
Moji průvodci pravili, že podle dávných vyprávění i za tím mořem leží jiné země, o nichž však nebyli schopni nic povědět, a žádná autorita je neuvádí. Možná jsou tedy toliko výmyslem modloslužebníků.

Fandom: 
Obrázek uživatele Keneu

Cestovatelé kolem světa

pozn.: slash

„Přepadení! Obsazuji tuto loď jménem Anglie.“
„Franku, ty tu vidíš nějakou loď?“
„Ta postel by třeba plula. Jsi zajat, Španěli!“
„Jsem Portugalec!“
„Jen když se ti to hodí, co? Čím si vykoupíš svobodu?“
„Kdo říká, že o ni stojím? Kam mě uneseš, piráte?“
„Co třeba na konec světa?“
„Sám dobře víš, že svět nemá konec.“
„Třeba jsme ho prostě přehlédli, Ferdo.“
„Neříkej mi tak, nebo…“
„Opatrně s těmi výhrůžkami, nezapomínej, že jsi mým zajatcem.“
„To se uvidí!“
Fernão zabere, překulí se s Francisem po posteli a políbí ho.
S ním bych ten konec světa hledat šel, pomyslí si oba zároveň.

pozn. 2: konečně! Před třemi roky jsem o nich psala seminárku k maturitě a hrabalo mi z toho natolik, že jsem je chtěla zeslashovat. A bylo mi úplně jedno, že Magalhães umřel 19 let před Drakeovým narozením.
pozn. 3: pokračováním jest Sláva patří prvnímu, i když následovníci to umí lépe

Obrázek uživatele Dangerous

Jejkakulenje

Poznámka (omlouvám se za délku): S několika přestávkami se již přibližně od počátku 19. století udržuje na velikonoční neděli v Budyšíně (v Sasku, v Horní Lužici) zvyk koulení vajec z kopečku Protschenberg (lužickosrbsky Hrodźišek). Německy Eierschieben, lužickosrbsky jejkakulenje. Tradice vznikla tak, že se sházeli bohatí měšťané z Budyšína a házeli po svahu vejce a další potraviny (viz drabble), kde je chudina chytala. Dnes je z toho velká sláva, ale házejí už jen rodiče, a to umělohmotové míčky, občas organizátor hodí sladkosti. Děti je ve svahu chytají a určitý počet míčků si můžou vyměnit za různé hračky. Více informací o tradici třeba zde. Ale teď se vraťme do poloviny 19. století a vzpomeňme si i na Alenku v Říši divů...

Ostersonntag, konečně! Alice spolu s ostatními dětmi běžela pod Hrodźišek. Bohatí budyšínští měšťané se pomalu scházeli nahoře na kopečku. Pohled na rozdováděné děti v roztrhaných šatečkách pobíhající bosky po svahu nabízel zábavnou podívanou. Po chvíli začali po trávě koulet vajíčka, housky, jablka a oříšky. Droboť se na ně vrhla jako egyptské kobylky.
Alice si chytila jablko. Na housku nebyla dostatečně rychlá. Po chvíli se kolem kutálelo vajíčko. Rychle, rychle! Běžela dolů ke Spreevě, ale vajíčko se ne a ne zastavit. Natáhla po něm ruku – zakopla. A pak jen padala – a padala, vajíčko pevně v dlani. Dopadne až na konec světa?

Obrázek uživatele Ness

Po bouři

To se vám tenkrát zvedl takový vítr, až se tráva ohýbala skoro k zemi a listy poplašeně šuměly. Když se rozbouřené povětří utišilo, rozhodl se motýl Emanuel, že raději půjde zkontrolovat Makovou panenku, jestli ji ten zlý vítr nepocuchal.
Maková panenka ale ve své makůvce nebyla. Neběhala ani na pasece, nezašla ani k moudré staré makovici, nebyla prostě vůbec k nalezení. Až starý cvrček mu prozradil, Makovou panenku si s sebou odnesl vítr, aby mu pro potěšení tančila.
Motýl Emanuel si zarazil cylindr pevně na tykadla a rozhodl se – Makovou panenku najde, i kdyby měl letět až na kraj světa!

Fandom: 
Obrázek uživatele Joan Watsonová

Za svou Nemesis. Až na konec světa. S tebou nebo bez tebe.

„Rozřezal všechen nábytek?“
Mycroft nad sklenkou stěží potlačoval smích.
„Vám to připadá zábavné?“
Zvážněl a zamyslel se.
„Když mu bylo dvanáct, rozsekal mačetou otcovu knihovnu. Scházela ve výčtu místností, ve kterých měl zakázáno si hrát na piráty. Ale tak už to s Aspergerovým syndromem bývá. Abecedně vyjmenuje všechna existující města, ale nikdy ho nebude doopravdy zajímat, jak se má jeho matka. Nikdy nepozná lásku, ale za největším zločincem téhle planety půjde až na konec světa.“
Dopil jsem svou brandy.
„Nevím, jestli ho budu následovat. Nejsem nekonečně trpělivý.“
„Tak ho zastavte, Johne. Jste jediný, koho se kdy zeptal, jak mu je.“

Fandom: 
Obrázek uživatele Charlie

Pokud vyloučíme vše nemožné

Vládce zažíval triumf. Konečně se mu podařilo ovládnout většinu důležitých soustav Galaxie. Páni času byli bezpečně zamknutí na Galifrey a Doktora zavřel v jeho Tardis poté, co mu ji šlohnul. Nic už mu nemohlo zabránit v dokončení jeho plánů. Tedy, až na... ale ne, to by bylo naprosto nepravděpodobné.
Vesmír na chvíli přestal existovat. Veškerým jsoucnem teď byla pouze malá modrá policejní budka. Doktor vzal zbytky svých pout a svázal jimi naprosto zkoprnělého Vládce. Donna jen nevěřícně zírala.
„Doktore, máš nějaké alespoň přibližně uvěřitelné vysvětlení toho, co se stalo?!“
„Technoblábol,“ řekl Doktor, zatáhl za pár páček a znovu stvořil svět.

Fandom: 
Obrázek uživatele hidden_lemur

Zpátky

Ještě je brzy, ale písek už krásně hřeje. Automaticky zouvám boty. Dřevo verandy je za ta léta skoro stříbrné. Vyleštěné větrem a solí. Dveře jsou pootevřené. Je tu spousta prachu, ale všechno je na svém místě. Proužkovaná deka. Omšelý plakát Boba Marleyho. Zbytky magie, co se povalují kolem...
Vzpomínky.
Jsem tady.
Pryč od všech žabomyších válek. Předsudků. Ošklivých diagnóz a ještě horších prognóz. Daleko od každého: Já tě nechápu.
Jsem zpátky.
A pořád tu je.
To surfovací prkno, co jsem z pověrčivosti nechala v Hnízdě. Abych se pro něj jednou vrátila.
Nemusíte cestovat na konec světa, abyste si vzpomněli, kdo jste...

Fandom: 
Obrázek uživatele Aveva

Devátá

Každá výprava míří až na konec světa.
Tahle je devátá od začátku Chrámové Expanze.
Malé území sevřené horami. Soběstačné a prosperující. Mladý král bez přímého dědice. Dobře vycvičená armáda. Připraveni na obranu.
Členové výpravy přijdou postupně. Nenápadně. Splývají s okolím. Zkoumají. Vyhodnocují. Žijí své malé životy. A když se jim nabídne, dokážou využít příležitosti.
Tady zatmění znamená slavnost. Radostnou a nevázanou. Plné ulice lidí. Křik. Hluk. Ohňostroj. Průvod. Král projíždí ulicemi a kyne davům. Neopatrně.
Po jeho smrti upadne země do chaosu válek o následnictví. Časem přijdou Svatí bojovníci a zemi ovládnou.
Konec světa se posune zase o kousek dál.

Obrázek uživatele Lyta

Počkat do konce se vyplácí

„Hej, Donno, co takhle si zaskočit na koncert Queenů, vsadím se, že jsou brilantní!“
„Vydrž do konce,“ Donna nemohla odtrhnout oči od obrazovky.
„Ale prosim tebe, vždyťs to viděla stokrát,“ vypnul Doctor obrazovku a začal nastavovat páky a ovladače. „Viděl bych to na dobu po Flashovi, co ty na to, Flash, aaaauuuuaaaaaaaaaa!“
Jeho zpěv se proměnil v terorizované zakvičení, když ho Donna popadla za klopy saka: „Až na konec světa bych s tebou klidně šla, na zatracenej konec světa, ale ty nemůžeš počkat ani až mi skončí Dallas?! Víš, jak těžký je nastavit tuhle budku na správnou frekvenci v osmdesátkách?!“

Fandom: 
Obrázek uživatele Bilkis

Velikonoční trápení

„Už tam budeme?“ zeptal se asi po sté a přitáhl psovi vodítko.
„Někde tady to bylo. Ještě kousek,“ prohlásila jsem a zadrkotala zuby. Na vlečce příšerně profukovalo. Přes trnky konečně zableskla žlutá.
„Támhle!“ Ukázala jsem a vytáhla zahradní nůžky. Byla to bída. Vrba skoro bez větviček. Ustřihla jsem všechno, co šlo, a putovali jsme dál.
„Zajdeme k rybníku,“ rozhodla jsem.
„Má to cenu?“ zeptal se otráveně. Otočila jsem se, založila ruce v bok a zhluboka se nadechla.
„Tak podívej, i kdybych pro to proutí měla jít až na konec světa, půjdu. Příležitost vrátit vám mlácení pomlázkou si prostě ujít nenechám!“

A/N: Nevím, jak je to kde zvykem, ale u nás se dodržuje tradice, že o přestupném roce chodí na koledu děvčata. Se vším všudy, tedy i s vlastnoručně upletenou pomlázkou :D

Fandom: 
Obrázek uživatele ioannina

Snídaně

Mistr Severin připravil kromě obvyklých fazolí i pár rajčat ze svého pokusného keříku. Lisa jedno z nich převracela v rukou. Nad něčím přemýšlela.
„Co je na konci světa, mistře?“
„Voda.“
„A za tou vodou?“
„Nový svět.“
„A za tím světem?“
„Zase voda.“
„A za tou vodou?“
„Ostrovy koření.“
„A za těmi ostrovy?“
„Další voda.“
„A za tou vodou?“
„Orient.“
„A za tím Orientem?“
„Afrika.“
„A za tou Afrikou?“
„Ta první voda.“
„A za tou vodou?“
„Naše Anglie.“
„A proč se tomuhle říká jablko z ráje, mistře?“
„Protože pochází z daleka.“
„Ráj je daleko?“
„Ráj je vždycky jinde, než jsme my.“

Fandom: 

Stránky

-A A +A