DMD č. 25. pro 25. 4. 2016. Téma: Tanec stínů

Byl to úžasný a úchvatný tanec.
Byl to okamžik, kdy se dvě strany střetly - bílá a černá, figurky na šachovém poli.
Jen toto bylo reálné. Postavy živé a mnohé záhy mrtvé.
Chutnalo to hořkou a trpkou realitou.
Přitom všichni, kdo bojovali, se stali jen loutkami v rukou svých pánů. Tak jako vždy.
Oba byli mocní.
Jeden starší, s dlouhým plnovousem a modrýma očima. Plný zkušenosti a víry v lásku.
Druhý mladší, však toužící po nesmrtelnosti, s úděsným vzhledem hada.
A oni tančili svůj tanec, figurky mezi nimi.
Ale jen jedna jediná věděla, co se vlastně děje.
Ta, která patřila oběma.

„Slunce zapadá…“ Šikmé paprsky osvětlují zeď pokoje a zabarvují ji zlatavým nádechem. Dotknou se plochy zrcadla a to se rozzáří jako oheň.
Vzpomínám na podobný den před mnoha lety. Paprsky zapadajícího slunce dopadaly na hladinu moře a barvily ji zlatorudým tónem. Ulice vedoucí nahoru od přístavu svítila odraženým slunečním světlem. Dolů scházely ulicí tři ženy oblečené v černém. Co se tenkrát stalo, už se nedá změnit.
Srdce se mi svírá. Smutkem a možná i strachem. Minulost se nevrátí.
Slunce pomalu mizí za obzorem. Stíny se prodlužují. V odrazu zrcadla vidím ulici k přístavu. Tři ženy v černém zvolna stoupají nahoru.

Stíny toho dne tančily zběsileji než obvykle. Zíral na ně vyděšeně, protože jejich nepokojem se celý jeho život otřásal.
Přitiskl se zády na kámen a okovy zachřestily.
Náhle mu stín větší než jiné zakryl výhled a on se strachy rozklepal.
Neviditelná ruka rozbila okovy a zvedla jej na nohy. Neuměl chodit, nikdy se ani nepostavil, proto jej stín nakonec vzal na ramena a nesl.
Chtěl se bránit, ale neuměl mluvit a jeho zmítání neznámý nedbal.
Náhle jej pustil. Tvrdě dopadl na měkkou zem. Nebyla z kamene.
Zvedl hlavu a ihned ji schoval do dlaní.
"To je slunce," řekl bývalý stín.

Marodka svírala okovy. Někteří leželi v závěsných lůžkách. Někteří na holé zemi. Nespali. Přízraky ve sténající změti. Vzduch dusil zápachem. Doktor mezi nimi přecházel. S těmi, co byli při smyslech, prohodil pár slov. Foley si nervózně mnul ruce.
„Máte víno?“ zeptal se. Na felčara ani nepohlédl.
„Dám ho přinést.“ Neptala se proč. Rozhodla se věřit.
Z truhličky vytáhl polámané kousky kůry. Hodil je do hmoždíře. Palička tančila v zběsilém rytmu. Lucerna se míhala s ní. Po rudých stěnách křepčily stíny.
„To je...“
Přikývl.
„To víno. A ať jim uvaří silný vývar.“
Na šanci pro své druhy se složila celá posádka.

Beztvaré stíny tančí po zdech. Ivo sundá čelovku. Nezvyk. Dřív do katakomb nechodil ani se strejdou Emanem. Natož sám. To udělal jen jednou. Objevil nový výklenek a nad ním neznámou kavernu.
Příležitost je třeba chytit za pačesy. Dochází mu čas. Strejda moc mluví o svém zástupci. Parchant zatracenej, cpe se do rodiny a rodina kvůli němu přijde o peníze.
Strejda nakukuje do výklenku. Ivo za ním vyčaruje světelnou sféru. Nevinné kouzlo.
Na narušení kaverny stačí.

„Jsi si jistá?“
„Byla to promyšlená vražda, žádný afekt. Emanův zástupce neměl co získat. Ivo měl co ztratit. Jen poněkud podcenil oběť i vražednou zbraň.“

Venku zuřila bouře.
Gwen seděla, hlavu na velitelově hrudi a nevnímala svět.
V koutě se zhmotnil stín, temnější než okolí. Došel až ke Gwen a napřáhl ruku. Z podlahy se zvedl jiný stín. Světlejší, na okrajích prozářený modrou barvou.
Zatančeme si. Zatančeme si o ni, zašeptal temný stín a tasil zbraň.
Nikdy ti nepodlehne, nikdy nevyhraješ, prohlásil světlý stín a na okamžik získal podobu Qui-Gona.
Temný vycenil zuby v potetované tváři a zaútočil.
Boj byl neslyšný. Temný měnil podoby a Světlý nezůstával pozadu.
Bude moje, zašeptal Temný a tasil další meč.
Nebude, kontroval kopím Světlý.
Boj zuřil dál. Bouře taky.