DMD č. 25. pro 25. 4. 2016. Téma: Tanec stínů

Za svůj život jsem snad neviděl smutnější stíny. Byly beztvaré, jako nakreslené tápající rukou nevidomého malíře. Temně modrá tančila s jasně zelenou v tak nečekaných kreacích, že se mi až tajil dech. Bohužel nikoliv v dobrém slova smyslu. Dokonce jsem zahlédl i zašlé stopy růžové. Korunu tomu nasadily černé šmouhy neidentifikovatelného původu, které se táhly ze strany na stranu.

„Sluší ti to, kotě,“ zalhal jsem.
V duchu jsem už ovšem spřádal plány, jak se s Bellou rozejdu. Věděl jsem, že se jako upírka neuvidí v zrcadle, ale že její oční stíny dopadnou až tak špatně, to by mě opravdu nenapadlo.

Byl to zajímavý sen.
Na stěně v hale se mihotaly dva stíny. Nejprve si stále vyměňovaly místa, jak by spolu tančily. Nesmělé figury, opatrné navazování konverzace. Tu a tam chycení se za ruce nebo letmý polibek. Pak se však jeden ze stínů na chvíli vzdálil. Nervózní přecházení druhého, vnitřní boj. Po návratu najednou přehnaná gestikulace obou dvou. Zřejmě poměrně vyhrocená debata. Neslyšný křik. Náhle těžký zápas, jeden ze stínů se marně snaží vyprostit ze sevření druhého. Ocelový stisk, slábnoucí odpor. Padlý se tiše sveze na zem.

A teprve když se stín otočil ke mně, pochopil jsem, že to nebyl sen.

Teď v zimě se stmívá brzo, sotva se rozední, už je zase tma.
A když chodím na dvůr pro vodu, drkotají mi zuby a stíny se všelijak natahují a kroutí a posměšně šeptají: Počkej, ty kluku, my to na tebe povíme, že jsi zase nakukoval, jak si Kristýna u sebe v komůrce převléká blůzku.
Já se děsně zašklebím: Tůdle nůdle, jelikož to není Kristýna, ale Rampepurda rampepurďácká.

Pročež ze stínů vystoupí Honza Pivoda s bedničkou sodovek a já se tak leknu, že mu půlku kýble vyleju na nohy.
On nadává velice hlasitě a Rampepurda se nám oběma směje jako blázen.

Nahoře bouře, dole peklo.
Ať se zhroutí celý svět, Temná paní se kořisti nevzdá.
Evžen v zoufalé odhodlanosti vyrazí dopředu. Když umřít, tak aspoň v boji.
Potácí se přízračnou stínohrou ostrých spárů, co krok, to další rána. Neudrží se na nohou, vleče se po kolenou, klouže v kaluži krve.
Drahoš ztrácí vědomí, na jemnější zákroky není čas, Evžen ho prudce uhodí do tváře.
„Prober se,“ vzlyká. Vlastním tělem se snaží chlapce chránit, táhne ho s sebou mučivou stezkou stále blíž ke kamenné soše.
Černá silueta se pohupuje jako při tanci.
Evžen se z posledních sil zvedne.
Pevně obejme její nohy.

Minule muminek seděl na kraji kruhu, sledoval křepčící temné mátohy a nová, hustší srst se mu ježila, ovšem ne mrazem. Z obří hranice, na níž skončila i rodinná pohovka, sálalo teplo i muminek vzpomínal na slunce, na barevný kraj skrytý hluboko pod sněhem a na vlídnou říčku nespoutanou ledovou krustou. Musel být pro ostatní stejně tajemný jako oni pro něj.
Teď však přihodil do plamenů noční stolek a sledoval, jak se ho oheň zmocňuje. Když jeho jazyky vyšlehly k černé obloze, stvoření zimy zajásala a jejich tanec se zrychlil.
Pak muminka popadly tenké větvovité ruce a vedly ho do kola.

Starý muž, vysoký a vzpřímený jako strom a také tak moudrý, hovořil zvučným hlasem k pozorně naslouchajícím studentům. Jeho slova vykreslila fyzika Roentgena, jak na fluorescenční stínítko zachytává stíny lidských kostí, profesora Jedličku, který používá rentgen k diagnostice měkkých tkání, medika Munka, krmícího pacienta kontrastní látkou, počítačového experta Hounsfielda, který se přestává omezovat na sagitální a frontální řezy.
Tomograf hučí a piští, rentgenky a detektory krouží kolem pacienta. Na obrazovce se objevují plíce, patřící živému člověku, a přece vyjmuté z hrudního koše. Profesor s nimi otáčí, naklání je, ukazuje ze všech stran. Moderní technika v rukou lékařů dosahuje svého vrcholu.

„Když si necháš celou noc svítit lampičku, budou ti po stěně běhat obludy!“
„Jaké obludy, tati?“
„Třeba liška, vidíš? Klape mordou!“
„Vždyť nemá žádné zuby! Lišky se nebojím!“
„Nebo havran, černý pták! Koukej, jak mává křídly!“
„Havran je manžel vrány, tati. Vrány děti nežerou!“
„Hrůza! Kdo to tu tancuje? Ušatá stvůra!“
„To je přeci zajíček!“
„A co tohle? Dvouhlavá saň!“
„Táto! Dvě sovy, co se tulí! Jako ty s mámou!“
„Zhasínám, broučku, stíny jsou stíny!“

Stíny jsou stíny.
Na šedivém pozadí tmavější šmouhy.
Žádná liška, havran, zajíček, drak! Strašná strašidla jsou beztvará!
Zavřít oči a pod peřinu.
Ale slyším je.

Taneční sál praskal ve švech a páry vířily dokola, jako by létaly. Soudce Sternbach s hraběnkou Karóly se vymanili ze soukolí tanečníků a mířili ke stolům.
„Nemusím vám připomínat, jak dlouhý může být trest,“ zašeptala. Mohla stejně dobře křičet.
„Deset let,“ odvětil bezvýrazně.
„Dřív jsem vás jen popichovala, ale teď už se oženit musíte,“ sykla s tváří dokonale dekorativní. „Řeči se šíří.“
„Jaké řeči?“
„Zatím žádné. Ale přijdou. Přivedl jste na ples svého chlapce, proboha živého!“
Hlas nezvýšila ani jednou a nikdo nezachytil víc než osamocená slova. V celé místnosti nebyl jediný stín mimo těch za okny. Přesto se setmělo.

Tmou se míhají mrštné stíny.
Klapne přezka, zašustí látka.
Pak tanec stínů zrychlí a ticho se pomalu vytratí.
Dusot tlapek vystřídá škrábání drápků na pevném materiálu, občasné zavrčení a ocásky, míhající se ve světle měsíční noci.

Kočky objevily novinku.
Každá věc, která se doma nečekaně objeví, je zneklidní. Zvlášť když je to věc přitažlivá, kterou je nutno prozkoumat, očichat, označit, obsadit.
A kolem je tolik soupeřů, co mají stejné úmysly!
Z tichého obšlapování novinky se vyvine trysk po domečku. S přeskoky na půdu, na schody a zpět k novotě.

První vítězí.
Obsadí polovybalený kufr, s kterým přijela domácí z výletu.

Pravila věštkyně zaklínači: „Ve stínech čeká tvá smrt, nepřítel už číhá ve tmě aby tě srazil na kolena a napil se tvé krve. Nelidská zrůda cítí pach tvého strachu a žene se temnotou po tvých stopách. Vezmi pochodně, svíce a lucerny a drž se lidských obydlí. Neb jedině světlo a důvěra v přátelství tě ochrání.“

Zaklínač šel. Příšer se nebál, protože je znal. Lidem se vyhýbal, protože oni jsou největší bestie. Tmu si oblíbil, protože v ní viděl každý stín a každé nebezpečí.

A dobře udělal, protože to byla stejně mizerná věštkyně, jako minule. Příště ji pošle rovnou k čertu.

Promluvte k rukám křečovitě svírajícím
modlitbu, jež na rtech usychá jak slza
zpívejte očím, ve kterých tančí stíny
prstům, jež samy sobě píší
příkaz k okamžitému spoutání

Těm, kteří uvěřili
že v nezastavitelném pádu
se navždy uhnízdili
šeptejte
jako když dítě uspáváte

Zvěstujte soudcům víry věrných a chyb pochybujících
samozvaným strážcům bran království
skoupým klíčníkům lakomě kupícím dary milosti
zlodějům plamenných mečů ze zbrojnic andělů,

řekněte plachým i svévolným,
těm, kteří své oči k horám nepozvedají,
šťastně či hořce přivyklým beznaději
jako stránkám bulvárních novin po ránu.

Svět dosud nebyl rozťat v půli
navzdory součtům soudům soužením

ještě je

naděje.

Záclona bezvědomí se trhá. Těžko se dýchá.
Xénie si přejede rukou přes obličej, dlaň je plná krve.
Ženy zpívají, u vytržení shlížejí z ochozu, vztahují ruce nad fialové plameny.
Ztěžka si klekne.
Šok ji zmrazí.
Hrůzné stínové divadlo, zápas o každou vteřinku, krvavý tanec bolesti.
Výkřik uvázne v hrdle. Zatím jsou naživu. Příliš brzy na nářek. Kdyby se podařila síť… Xénie zkusmo sešle zaklínadlo. Marně. Svatyni smrti cosi chrání, jako by neviditelný strop odrazil kouzlo zpět.
Zoufalá bezmoc se přetaví v šílenství.
Burácení uragánu smete temné postavy jak papírové loutky, v třeskotu hromů se hroutí zdi, meče blesků párají dimenze.

Po čele spáče přeběhl stín,
to duše pláče pod tíhou vin.
A noční můry už drápy si brousí,
k tanci se chystají, radosti rdousí.
Vrah tiše sténá, zlé sny ho mučí,
v nich jeho oběti útrpně skučí.
Zločiny krvavé nedaj mu spát,
v duši splín, černý blín, oběť měl rád.
Srdce svírá krusta ledu,
do cév proudí kapky jedu.
Neodsouzen, za své hříchy náležitě nepyká,
pocit viny hrdlem stoupá, zločinec se zalyká.
Čelo se orosí a víčka chvějí,
jen noční můry se ďábelsky smějí.
Vyděšený probudí se, ač je ticho v domě,
"já věděl, že řezničina není práce pro mě."

Svítily svíčky. Na podlaze ležely rudé koberce květin a rozbořené zdi honosného sídla zdobily pavučinové tapiserie, co povlávaly v nočním větru. Srpek měsíce z výšky hleděl na tichý taneční parket. Na prázdný taneční parket. První ze svíček zaprskala a zhasla. Kdesi v dáli se ozval křik. Po chvilce utichl.
S úzkostí se po sobě dívali slavíci, sedící na špici někdejší věže. Růže se ve svém závoji z mlhy roztřásly zimou. Lidé z vesnice zamkli poslední zámek a petlice přitloukli ke dveřím.
Na ochozu se objevil první z hostů honosného plesu. Všechny svíčky se zatřepotaly v bázni. Nikdo jej ovšem neviděl.

Při posledních slovech čaroděj vstal. Ranní slunce se mu opíralo do zad. Vévodu přikryl nestvůrně dlouhý stín.
„Takový obchod neuzavřu.“
„Pak tedy zemřeš.“
„Zřejmě,“ vzdychl vévoda. „Nemohu koupit svůj život za Tayřino propuštění. Není můj zajatec, ale vážený host.“
Stín zakolísal.
„Vděčím jí za svůj život stejně jako tobě. Jak myslíš, že jsem se dozvěděl o Etrisu? Vždyť je tajemstvím čarodějů!“
„Řekl jsem o něm jedinému člověku,“ zašeptal čaroděj.
„A Tayra přišla za mnou, vyměnit tajemství kamene za život s tebou.“
Čaroděj omráčeně klesl zpátky do křesla.
Stín zmizel.
Vévodovu tvář zalilo slunce.
Pousmál se.
„Nepůjdeš ji pozdravit, pane čaroději?“