DMD č. 12. pro 12. 4. 2016. Téma: Cena dospělosti

"Co chceš říct tim, že se v mým věku nestydím?"
"Listere, jsou ti tři miliony let a pár drobných a máš méně rozumu než retardovaný lenochod. Tímhle tempem se nedočkáš dospělosti ani do příštího Velkého třesku."
"Možná ti řeknu novinku Rimmere, ale bejt nudnější než školení o bezpečnosti práce na finančním úřadě neni povinná daň z dospělosti."
"Ve tvém případě slovo dospělost znamená jen to, že si můžeš legálně dělat z plic a jater černé uhlí."
"Jdi se vycpat Rimmere, můžeš bejt rád, že jsem ti do tý marmelády přimíchal jenom chilli omáčku a ne to, co mi radil Holly."

Zuzana je krásná. Vždycky byla moc hezká, ale teď je krásná.
Kluci se za ní otáčejí. Za mnou se nikdo neotáčí. Chtěla bych být jako Zuzana.
Vlastně nevím, jestli chci být úplně jako Zuzana.
Už s ní není taková zábava.
Už se tolik nesměje.
Je zodpovědná.
Občas má starosti. O nás.
Ale je tak krásná. Chtěla bych být jako Zuzana.

Stojí to vůbec za to?
Ta trocha svobody, kterou prý poskytuje dospělost, je jen zdánlivá.
Musím dohlédnout na mladší sourozence. Musím se postarat.
Vzpomínky na báječné chvíle blednou, až se zdají být jen pouhým snem.
Dveře se navždy zavřely.
Navždy?

„Hledám svého ztraceného syna.“
„Chudáčku!“
„Jeho matka zemřela, zabil ji sériový vrah.“
„Ne!“
„Z mého syna při tom udělal doživotního mrzáka.“
„Hrozné!“
„Pak jsem si myslel, že už je dost velký, že může začít chodit do školy. Ale přepadli školu a unesli mi ho.“
„Strašné!“
„Putuji za ním tisíce kilometrů, čelil jsem ozbrojenému gangu, bombovému útoku i otravě prudkým jedem.“
„Neuvěřitelné!“
„Během cesty jsem potkal mentálně postiženou ženu, která mi pomáhá v pátrání.“
„Ano?“
„Jsi to ty!“
„Já?“
„Dory, ty mě vůbec neposloucháš!“
„Poslouchám!“
„Hledáme Nema, mého syna, unesli mi ho ve člunu…“
„Člun? Já jsem viděla člun! Za mnou!“

John.
Z úst jeho matky znělo to jméno skoro až něžně. Naneštěstí její oči při jeho vyslovení nehleděly na něj, nýbrž daleko do minulosti na místo podobné ráji, o kterém mu horečnatě vyprávěla. V jeho mysli se ty příběhy slily s poetičností Shakespeara. To byly jediné chvíle, kdy mu byla opravdovou matkou.
John.
Z úst divochů, jak jim ti zvenčí přezdívali, bylo nadávkou. Uplivnutím. Kletbou protínající jeho srdce. Jako kletba mu bránilo dospět v očích klanu. Jeho krev nikdy nesvlaží žíznící zem.
John.
Z Jejích úst rozpouštělo ledy. A s oblevou se odhalila léty nanesená špína toho překrásného nového světa.

Dospělost. Co to je? Kdy jinoch dospěje v muže?
Jaká cena se za dospělost platí?
Odtržení od matky a vězení v temné vlhké kobce?
Ztráta domova a cesta do neznámé země?
Dospěje jinoch uzavřením manželství?
Smrtí matky, kdy jí ani nemůže být nablízku?
Dospěl jsem návratem do vlasti?
Nebo když jsem byl jmenován markrabětem moravským?
Když padl můj otec milovaný i nenáviděný?
Když zemřela má Blanka, žena, přítelkyně a družka dětských her?
Kdy se jinoch stane mužem?
Když pro velkou lásku ve svém srdci překoná tisíce zklamání a proher, vlastní ctižádost i pýchu i sám sebe.
Tehdy se stane mužem.

He slowly takes his hand. A breath.
A beat.
Now or never. This is what the adulthood means. This is the price. The risk.
I love you, he thinks. But he can't say it aloud.
But he must do it.
„I know what you feel,“ the other says. He looks at him abruptly. Why, this is a surprise. Or is it, really? Their hands are touching.
„I accept it.“
He accepts it? Does he? But then he realizes – this is all what he can get from him. The acceptance.
It's what their relationship is going to be about.

Každej z nás to zná, ty kecy typu: To pochopíš, až budeš velkej. Vodjakživa mi to pilo krev. Tak jsem snažil dospět, jako to jen šlo. Plival jsem na zem. Nezdravil sousedy. Tajně, a pozdějc i veřejně, jsem chodil chlastat. Dokonce jsem zkusil lehkou děvu (známá z dětství, tu hodinu jsme prokecali). Pak k nám přišel ten novej. Fotr z něj byl úplně hotovej, takže jsem usoudil, že to bude ta pravá revolta. A víte, co jsem slyšel hned při prvním setkání? Prej, pokud se neobrátíte a nebudete jako děti! To se dozvím teď? Když sem dospělej? Je to fér?

Omletá věta, ale pravdivá – máte-li rádi kočky, kastrujte je.
Sofinka k nám přišla už se třemi koťaty, a to tehdy neměla ani rok. Jakmile to šlo, nechali jsme ji vykastrovat. Nebýt toho, doručila by nám ke stávajícím třem potomkům brzy další, v době kastrace prý byla opět v počátečním stadiu březosti.
Kočky jsou totiž velmi plodné – mívají ročně dva vrhy, průměrně čtyři koťata v každém. Všechny útulkářky znají desítky šílených historek o koťatech v igelitkách pověšených na klice, házených přes plot, vysypaných na práh – nechtěných koček jsou plné útulky.

Sofie za předčasnou dospělost zaplatila tím, že už nikdy pořádně nevyrostla.

Je mně jemně jasná věc
co ostatním nevědomo
že ještě nejsem dospělec
rodu homo
poraď starče poraď přec!

Až se na nohách udržím tak pevně, že v běhu stačím smečce?
Až skolím svoji první gazelu a urvu zasloužené sousto?
Až se poprvé poperu se svým druhem o svoji čest?
Až poprvé vyhraji souboj na život a na smrt?
Až toužíc po vlastní cestě smečku opustím?
Až dojdu tam, kde založím svou vlastní?
Až mě moje mládě nebude potřebovat?
Až prožiju všechno, co bylo třeba?
Až uznám svou vlastní malost?
Až jednou stanu
na kraji
propasti
ale
nespadnu?

-Ano, teprve tehdy.

Poprvé se těch dvacet dní v kleci zdálo jako několik hodin. Několik hodin v jámě plné obrovských, žhavých červů. Jedinou vláhou byla vzpomínka na matčiny oči.

"Dítě..."

Podruhé mu to připadalo jako rok. Rok strávený v termitišti, zatímco se mu hmyz rozlézá do všech koutů těla. Jedinou pomocí byl otcův hlas.

"Dítě..."

Potřetí to byl celý život, zabořený v bezedné bažině, tvář do krve rozežranou od komárů a moskytů. Jedinou útěchou byla vůně babiččina koření.

"Dítě..."

Počtvrté to bylo jako věčnost. Dokud se lesy nerozpadly v prach, řeky nevyschly, a Slunce a hvězdy nepohasly. Vše zmizelo, i jeho vzpomínky.

"Muž!"

Od dvanácti se spoléhala sama na sebe, ale pořád tu byly námitky, že je moc mladá, malá, nezkušená. Pak postoupila směrem k dospělosti. Dva významné kroky. Ale zase. Malá, mladá, nezkušená, nedospělá, dětinská, pubertální.
Nakonec závazek nejvyšší. To přece nemůžou dát někomu nedospělénu, nezkušenému a dětinskému. Ovšem cena za to byla vysoká. Důstojnost, žádné bláznivé nápady. Ukázněnost, žádné ničení majetku. A žádná nekonvenční řešení. Příliš vysoká cena. Pokusili se ji uplatit. Pokud se tomu tak dá říkat. Ale ani těch sedm úplatků nezabránilo bláznivým nápadům, ničení majetku a nekonvenčním řešením. Spíše naopak. Pro ně bude cena dospělosti vždycky příliš vysoká.

Už dávno má občanku, dokonce jí můžou beztrestně nalejt, ale pořád žádný opravdový vztah, hrůza! Šťastná náhoda nepomohla. Anonymní seznamka, jasně! Šminky, supersexy hadříky, na fotce vyniklo tetování na rameni, všechny kovové kroužky zářily, však je drsňačka.
Hurá, zájemci. Ten musí jít z kola ven, ale tenhle! Hotovej bůh!
Přijala pozvání do restaurace. Měl styl, objednal langusty. Byl sexy, pozorný, velice chytrý. Vlastně ani nestála o vysvětlování původu slova džin, ale hlavně že ho zaujala. Romantický večer, vášnivá noc.
Ráno ale zklamání. V náhlém záblesku poznání její oči prozřely: byla pro něj jen lacinou kořistí. Inu, dospělost přináší trpké zkušenosti.

Při večeři Evžen neskrýval mizernou náladu. Neustále zamračeně pokukoval po Drahošově prázdné židli.
„Kdyby se aspoň uráčil říct, kdy se vrátí,“ vrčel.
„Mohl ses zeptat.“ Xénie se snažila o smířlivý tón. „Je mu osmnáct.“
„Tím spíš by měl mít rozum!“ Evžen praštil vidličkou, vyskočil a nervózně vyhlédl z okna, ačkoliv tušil, že úplně zbytečně. „Tys tu holku neviděla!“
„Drahošovi se nejspíš líbí.“
„O to nejde, zatraceně! Nechápeš, že…“
Počínající hádku přerušilo zurčení a světélkování vody.
Evžen se jedním skokem vrhl ke kamenné výlevce. V ustalující se hladině se neobjevil Drahoš, jak doufal, nýbrž Martina.
„Pomoc!“ zavzlykala a vír ji pohltil.

„Tos neměl dělat. Nevěděl jsi snad, že černé kočky jsou nedotknutelné?“ Náčelník se smutně díval na mladíka se skloněnou hlavou.
Jistěže to věděl. Prý sem nepatří, kdysi je přivezla černá loď, nikdo neví proč... Znal ty pověsti. Ale prostě nemohl odolat a jednu střelil šípem. Aby se konečně vyrovnal dospělým mužům v lovu.
„Shoďte ho ze skály,“ rozkázal náčelník.
Té noci na skálu přicházejí kočky. Černé kočky s tajemným pohledem zlatých očí. Ve svitu měsíce se jejich srst leskne jako antracit. Skála je jich už plná. Kočky tiše sedí a shlížejí dolů. Dolů do zátoky, kam právě vplouvá černá loď.

„Půjčil jsem mu před pár lety na nějakou splátku. Vrátil to loni. Prej si musel půjčit jinde.“

„Prý dlužil přes milion.“

„Houbeles podnikání. Práce mu nevoněla. Jel v nějakých obálkách, pak v bytech, teď zase auta.“

Emanův zástupce. „Dlužil, kam se podíval. Emanův bratr, jeho táta, říkal, ať už mu nikdo nedává do ruky ani vindru, ale jeho máma a Eman na něj drželi. Rozhádali se kvůli němu. Eman mu chtěl odkázat firmu.“
„Jste uveden v závěti jako druhý dědic.“
„Opravdu?“ Nelže. „Řekl jsem Emanovi, že se postarám o firmu, když dostanu podíl. Ivo by do půl roku všechno rozházel.“