Kroniky paní Smrti

Objevila se v okamžiku, který by někdo označil jako několik sekund po dopadu. Pro Smrt to ale nemělo žádný význam. Zrníčka písku se sypala, ale pro ni čas stál.

Když uviděla tu spoušť před sebou, povzdechla si.

Jak by teď byla ráda za středověkou bitvu, na kterou ještě před měsícem nadávala. Brala by i nějaké to dopravní neštěstí, hromadnou nehodu způsobenou poslední vymožeností dané doby.

Svět okolo se ještě chvěl vysokou teplotou. Okolo panovalo nesnesitelné ticho, které nic nenarušovalo. Žádný pták, žádný dech.

Protože nejbližší člověk nabral podobu pouhého stínu na schodech.

A pak že jsou atomovky zbraně civilizované doby.

Krajina okolo Katariny se vlnila. Bláto se mísilo se vzduchem, nad územím někoho lítaly osamocené střely.

První.
Duše vysokého vojína.
Druhá.
Desátník, jemuž kule prostřelilo břicho.
Třetí.
Postarší pán, který dle názoru Smrtí byl na válku až moc stár.
Čtvrtá.
Novopečený otec, který nečetl dopis o svém prvorozeném synovi.
Pátá.
Milovaný syn, jehož bratři již všichni padli.
Šestá.
Učitel, který do té pohromy zavedl celou svou třídu.
Sedmá.
Úplně obyčejný hoch, který lhal o svém věku.

Posledních sedm kulí.
Posledních sedm duší.

A pak Katarina poprvé během své služby plakala. Poprvé. Naposledy.
Pak se vznítila a jako krásná Smrt vyhořela.

Bylo to nádherné. Bylo to stále okouzlující jako poprvé, nebezpečné, lákavé a úžasné. Chutnalo to po adrenalinu, co mu proudil žilami, chutnalo to sladkým nebezpečím. A přeci v tom bylo něco hřejivého a teplého, co ho objímalo. Cítil vodu, ladnou a krásnou, jak těsně objímalo jeho tělo v potápěčském obleku. Cítil tlak i tíhu přístrojů.
Aby si na okamžik připadal tak živý jako nikdy.
Obdivoval sílu zvířete za klecí, eleganci dravce.
Nepostřehl několik drobných závad.
Poznal to, až když se klec rozbila a čelisti žraloka zachytily jeho tělo.

Opodál se vznášela Katarina, aby sebrala jeho duši.
Alespoň byl naposled šťastný.

Kdysi dávno, v těch temných dobách, kdy se Katarina stala Smrtí, měla tendenci za mrtvými běhat.
Běhala za jejich dušemi, chytala je, skákala do výšky, aby je lehce odnesla do Nicoty. Starala se o ně s jemností matky, s láskou milenky, ohleduplností otce. Snažila se o to, aby opuštění světa mrtvých bylo pro ně krásné.
Ale jak čas plynul, uvědomila si pár věcí.
Žádný mrtvý jí nikdy nepoděkoval. Ale všichni se ji báli.
Třásli se v jejím náručí a dívali se na ni jako vystrašená zvířata.
A ona poznala, že nemusí běhat.
Že jí mrtvý neuteče.
Protože už nemá kam.

Osud se pro sebe usmál. Na stolech byly úhledně vyrovnané talíře s chlebíčky a láhve vína a šampaňského.
S nastupující iluzí soumraku se do místnosti začaly šourat Smrti. A Andělé. Obě skupinky po sobě vrhaly nepříjemné pohledy, případně se vzájemně snažily dostat do postele.
Party pokračovala až do ranních hodin - dle iluze počasí v Nicotě - a polovina hostů se již rozlezla do vedlejších pokojů, aby okusily ze zakázaného jablka.
Když do jednoho z pokojů zalezly i ty nejodolnější Smrti a místnost se vyklidila, Osud se usmál.
Bude mít novou generaci Andělů a Smrti na to ani nemusel přivazovat ke stolům.

Smrt Lea nesnášela Osud. Ale ještě více Anděly. Od té doby, co recepčního poslala v tom baru do háje, posílal ji na samá úžasná místa.

Třeba sem.

Hustě pršelo a zem nikoho se pod jejími kanadami už dávno proměnila v bláto. Stála opřená o poslední strom v oblasti, který stále vzdoroval snahám dělostřelectva.

Náhle se ze zákopu vynořili tři vojáci. Vkročili do bláta, občas se kryli, skočili do kráteru pro granátu.

Ne moc rychle.

Nejprve sebrala vysokého Angličana.

Dva šli dál.

Trochu litovala sympatického zrzka, který to schytal do prsou.

Poslední se chytře obrátil zpátky do bezpečí.

Ne moc rychle.

Nikdo přesně netušil, kdy ta válka začala. Jejich svět neměřil čas. Smrti i Andělé mohli v jednom okamžiku být v Pompejích a v druhém se procházet po Zemi zničené atomovou válkou.

Začalo to stejně jako každé války - jako všechny katastrofy, ze kterých se jedna jediná Smrt nepoučila.
Zabila.
Vrazila dýku do hrudi Nejvyššího Anděla, recepčního Osudu. Zabodla mu tam ledový kov a vrtala s ním tak dlouho, až se hruď proměnila v drobounké kousíčky rudého masa.
A Andělé se připravili k odvetě.
Jenže zjistili, že na rozdíl od nich Smrti nejsou levná kořist.
Protože nikdo nikdy nezjistil, jak zabít Smrt.