DMD č. 10. pro 10. 4. 2016. Téma: Etymologie slova džin

Zjevil se nečekaně. Do té doby přebýval kdoví kde, v jiném světě, v jiné dimenzi, ale teď byl tady. Každou minutu, ve dne, v noci. Nebyl vždy vidět, ani slyšet; občas ani jiné smysly ho nemohly zaznamenat. Byl jako nerozpoznatelný oheň, který zapálil vše, co mu přišlo do cesty, ale nikdy nesežehl nic, co by mohlo vydávat sebemenší dým.
Měl i fyzickou stránku, nerozpoznatelnou od lidí. V těch vzácných okamžicích si liboval v dotycích. Rád je dával i přijímal a jeho oheň hořel víc než dřív.
Jenže jeho původní význam ho nutil se schovávat a tajit, kdo je a kde.

"Benedikte, kde jsi, pomoz mi, prosím. Já už nevím jak dál. Já mám krizi!" Alfréd seděl rozvalený v křesílku na jejich společné malé zahrádce a nervózně ustkával kafe. "Středního věku?" zazubil se oslovený.
"Pff. Potřebuju. Svůj. Počítač."
"Nojo, neměl sis ho nechávat u sestry. Kdybys nebyl takovej workoholik a nebral sis ho s sebou, tak ho tu teď máš." prohodil klidně Benedikt a posadil se vedle něj.
"Já nejsem žádnej workoholik! Jen musím dopsat tu blbou arabskou pohádku."
"Nedáš si gin? Na uklidnění." popíchnul ho Benedikt.
"Ty!" a to už se Alfréd usmíval. Benediktovy špatné vtipy miloval ze všeho nejvíc.

Když se večer zavrtáme pod peřinky do postýlky, vypráví mi můj muž, jaké má plány, co všechno musí udělat.
„A tu starou králíkárnu sundám a udělám na tom místě nový letní kurník.“
„Jo, jo. Tak nezapomeň kouzelnou lampu, ať ti s tím džin pomůže.“ plácnu rozespale.
„To si trochu pleteš, drahoušku. Význam slova džin nás odkazuje k osvíceným bytostem, duchům…“ příjemný hlas mě ukolébává k spánku.
„… a ty bys hned chtěla, aby nám tu stavěl kurník?“ vytrhne mě z říše snů.
„Co?“
„Džin přece.“
„Tak nezapomeň koupit i tonik. V sobotu přijdou sousedi.“ vypustí z úst můj napůl spící mozek.

Mezi hrdinným soubojem s albánskou upírkou a dobou, kdy jsem zachraňoval makedonské vesničany před útoky lidožravých horských trollů, vyniká několik menších historek.
V jedné zapadlé rumunské vísce mi vyděšení stařešinové sdělili, že prý mají ve vesnici zákeřného džina.
"Chápu, že vás takové slovo muselo rozrušit," pravil jsem s porozuměním. "Máte zjevně na mysli ‚džína‘, což je nesprávný tvar slova džínsy. Jedná se o moderní mudlovský kus oděvu, který je jistě poněkud nevkusný, ale nebezpečný v žádném případě."
Nádavkem jsem jim doporučil svůj oblíbený butik na Příčné, nejlepší londýnské obuvnictví a svého kadeřníka. Ovčí vlna vyšla z módy už před stoletím.

"A čo teda si?" dotkol sa sedmikrásky znova.
"Som džinka!" hrdo sa vypäla kvetinka.
"Ehm, čože to?" chápal by ešte tak džina, hoci na nich neveril, ale džinka?
"Privoň si ku mne a uvidíš." zakrútila zvodne svojimi lístkami. Chvíľu nad tým podozrievavo uvažoval, ale jeho prirodzená zvedavosť zvíťazila. O moment neskôr svoju prirodzenú zvedavosť preklínal. Tá kvetina ho teleportovala do nejakej obrovskej jaskyne. Nepočul teda nič o teleportovaní vôňou, ale rozhodne to neboli jeho nohy, čo ho tam doniesli.
Poobzeral sa po okolí. Ideálna schovka, posteľ, perá a knížky... Zrazu mu to došlo. Džin. Skrytá bytosť. Džinka. Tá, ktorá skrýva.

„Poslední runda!“ řekl barman otráveně.
„Ty, Tome, proč jsme vlastně šli pít?“ zeptal se mě zamyšleně.
„Vyhodili mě z práce…“
Celej večer mě nepřešel pochmurnej hlas. Taková sviňárna. Když si vzpomenu na ty roky, co jsem jim obětoval, a jak mě vyhodili jen kvůli nějakýmu nagelovanýmu blbečkovi, popadá mě vztek. Koukám na prázdnou flašku od ginu. Kolik jsem toho vlastně vypil?
„Brade, odkud vlastně pochází to slovo?
„Jaký? Jako gin?“
„Jo…“
„Proč tě vždycky, když seš nalitej, napadaj takový hovadiny?“
„Ani nevim… Jen mě to tak napadlo.“
Taxík křižuje noční ulice města jako koráb nekonečno moří. Nořim se do depresí.

„Tahle númenorejština je šílený jazyk,“ povzdychl si Ereinion a zmučeně hleděl do dopisu. „Rozumím tam každému třetímu slovu. Co je zase tohle?“
Elrond nesměle nahlédl.
„Zinî?“
Gil-galad praštil pergamenem.
„Ne! Jako by nestačilo, že si tvůj pan bratr založil vlastní království! Ještě si bude vymýšlet takováhle slova. To nemůže psát quenyou? Nebo alespoň sindarsky?“
„Možná spíš džiní?“ uvažoval Elrond nahlas.
„Co znamená džiní?“
„Zlý duch, nebo tak něco,“ přemýšlel půlelf.
„To nevypadá dobře,“ zamračil se Velekrál. „Píše, že se spojil se zlým duchem.“
„Už vím! Zinî znamená žena! Oženil se!“
Gil-galad se ušklíbl a řekl: „Tak to patrně vyjde nastejno.“

Splašeně vběhla do kanceláře, na Mirandin stůl položila denní tisk a kávu. Pak si všimla, že na ni Emily zírá zpod brutálně zelených očních víček. Rozhodla se to vyložit jako výzvu k hovoru.
„V metru bylo strašně moc lidí. Víc než obvykle, myslím. Bála jsem se, že přijdu pozdě.“ Emily se na ni podívala jako na blázna.
„Svoje nářky si laskavě nech pro někoho jiného, Andreo, “ řekla, obočí navrch hlavy. „Méně než tvoje historky mě zajímá už jenom nová řada legín ve Walmartu a etymologie slova džin. Vzpamatuj se konečně.“

Andrea Sachsová, třetí nejméně zajímavá věc na světě. Seznamte se.

Byl zabrán do práce, když Tinker vešel. Zabrumlal trochu nespokojeně jako vždy, když ho někdo vyrušil, ale neřekl nic.
"Na čem pracuješ?" zajímal se živě Tinker.
"Trápím se tady s etymologií, nějak mi to nezapadá, přitom je to takové krásné slovo," zapíchl prst do papíru.
Tinker mu nahlédl přes rameno a ušklíbl se.
"Myslím, že se můžeš přestat namáhat."
"Proč?"
"Tohle slovo jsme dneska vyškrtli, už není. Zabývej se nějakým perspektivnějším slovem. Co třeba slovo džin? Ten nám snad ještě nějakou dobu nevezmou," zasmál se.
Ani se nemusel dívat do slovníku na slovo ideozločin, aby věděl, že Tinker bude vaporizován.

NA POČÁTKU BYLO SLOVO, hlásala cedule.
Slovo džin nervózně došlo k okénku.
„Dobrý den. Jsem...“
„Vyplňte formulář,“ štěkla byrokracie.
Usadilo se a začalo vyplňovat.
Za pět minut bylo u okénka zas.
„Promiňte? Mně se sem ten původ nevleze,“ píplo.
„Zas geront. Pepčóóó? Formulář B,“ otráveně houkla.
Papírování nevrle doneslo formulář.

Čekalo.
Tak homofon a Evropan! Homonyma jsou lepší, ale i tak by se mohlo – mohla! – letos konečně dostat na Stejnoslovnost. Výskyty džina navíc ubývají, chce to posilu.
Konečně jeho číslo.
Dveřmi se vratce vpotácelo nové slovo.
Zavanula silná vůně jalovce. Vypadalo trochu... rozpitě.
Džin se rozzářilo. Tohle výskyty navýší určitě!

Dnes nebyla škola, ale divadlo, pročež jsme museli donést korunu, krom chudých žáků, kterým to zaplatil dobročinný fond.

Hráli pohádku o loupežníkovi Alibabovi, co létal na koberci a v láhvi přechovával džina. My divně koukali, pročež pan učitel pravil, že význam toho slova v orientálním nářečí znamená démon čili duch. A že podobné jevy zkoumá věda ententýnologie* nebo tak nějak.

Jenže když Pepek svému tatínkovi řekl, že Aladin vypouštěl z láhve džina, pan Zilvar ho pořádně natřel, ať nevrdlouhá, jelikož gin se odjakživa nazývá borovička**, anóbrž se vyrábí z jalovce.

A Pepek pravil, že se na nějakou ententýnologii příště vykašle.

„Co je?“ zavrčel arcikancléř.
„Proděkan pro komunikaci se štvrtou až pádou dimenzí se rozhodl proměnit v džina,“ oznámil mu odvážně děkan.
„V gin? Ale to je dobrý nápad, konečně bude k něčemu užitečný,“ zaradoval se Výsměšek.
„Džin je druh démona,“ přiznal děkan.
„Výborně,“ neztrácel náladu Výsměšek, který si rád ulovil démona i takhle mimo sezónu.
„Asi byste se měl raději jít podívat.“

„Nemůžeme ho tak nechat?“ zeptal se Výsměšek.
„Eeek!“
„Považuje to za čmárání do knihy,“ přeložil děkan.
Zdroj knihovníkovy nespokojenosti se skvěl uprostřed stránky popsané jakýmsi jistě již dávno zaniklým jazykem. Slovo DŽIN, které bylo proděkanem, se rozpačitě červenalo.

„Zase kokain?“ zeptal se Watson, když vešel do obýváku, kde Sherlock ležel rozvalený na pohovce a očividně zcela mimo realitu.
„Omyl, milý příteli. Jak jste si mohl všimnout, nemám v ruce injekční stříkačku. Dnes to není kokain, ale zcela jiný roztok,“ nadzvedl hlavu Sherlock a podíval se na něj sklěněnýma očima.
„Morfium?“
„Gin,“ opravil ho Holmes. „Neboli jalovcová. Duch v láhvi. Do angličtiny přejatý přes několik jazyků. Geniální,“ usmál se nepřítomně.
Watson ho několik momentů pozoroval a pak se usadil do křesla a rozložil si noviny.
Jestli Sherlock místo kokainu začal pít, už vůbec se s ním nebude dát mluvit.

Do školy chodíme každý den kolem domu, na kterém jest na štítu vyveden nápis ING. KARÁSEK. Inženýra Karáska rádi nemáme, neboť na nás chodí do školy žalovat, že jsme cháska nezvedená, co ani pozdravit neumí.
Pročež jsme inženýru Karáskovi položili před dveře kravské lejno a on nás honil kolem domu a křičel: Jaké je vaše poslední přání, parchanti proradní.
Načež Bejval Antonín pravil: Když přání, tak přání. A v noci jsme inženýru Karáskovi přeskládali písmena na štítu tak, aby tam bylo napsáno: GIN KARÁSEK. Pročež nejčko za inženýrem Karáskem chodí lidi z celého městečka a leští mu lampy jakousi látkou.

Marjorie bylo čtrnáct. Poprvé jsem ji potkal, když seděla na útesu a psala si do deníku. Bylo to takové to tiché, přemýšlivé dítě. Přesto jsme se stali přáteli.
„Na čem teď pracuješ?“ zeptal jsem se.
Vytrhla další list ze sešitu, zmuchlala ho a zahodila. Nahlédl jsem jí přes rameno.

Dlaně mám prázdné,
leč duše je plná.
Zahrada vonící,

„…však uzavřená,“ zašeptal jsem.
„Ty jsi génius!“ zvolala a rychle dopsala verš.
„Leda génius loci,“ zamumlal jsem. „Ztracený duch pobřeží.“
„Dobrý duch ochránce,“ oponovala.
„Jo. A nebo taky duch z lahve,“ zavrčel jsem skepticky a dopřál si velký doušek z placatky ginu.