DMD č. 7. pro 7. 4. 2016. Téma: Záblesk

To ráno vypadalo stejně jako kterékoli jiné. Vstala, obstarala těch několik zvířat, která měli. Spolu s rodiči a sourozenci zasedla ke snídani. Nejmladší pak vyhnal stádečko na pastvu, ona poklízela. Později začala matce pomáhat s obědem.
Šero v domku bylo ten den větší než obvykle. Venku na nebi se honily těžké černé mraky. Co chvíli pohlédly ona nebo matka na oblohu. Měly strach, v tuto roční dobu nebyly bouřky obvyklé.
Záblesk přišel, když byla sama. Podivuhodný záblesk následovaný jasným „Chairé, Maria! Pán s tebou!“ a zářícím mužem s věky na očích.
„Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš.“

Pokaždé když usne, vidí její tvář.

Kdysi v létě byli spolu. Severus nechal poletovat okvětní lístky ve vzduchu. Nakonec oba leželi v trávě, zírali na modrou oblohu a všechno bylo dokonalé.

Dokud nepřišla její sestra.

Asi je to prokletí, myslí si Severus. Osud očividně nemá nic lepšího na práci, než se ho snažit od Lily oddělit.

Napřed Petunie, potom James Potter, a nakonec…

Severus se nepohne, skoro ani nedýchá. Jen stojí a hledí na Lilyino zhroucené tělo. Konečně se mu podlomí kolena a padne na zem. Přitiskne Lily k sobě.

Pokaždé když usne, vidí její tvář utopenou v zeleném záblesku.

Stein stál zády ke zdi a pokoušel se kontrolovat všechny tři útočníky najednou. Podařilo by se mu to. Kdyby zůstali jen ti tři.
"Kapitán Joachim Stein osobně!" ozval se hlas ze stínů.
Stein sebou trhl. Ten hlas... ten hlas...
"Dlouho jsme se neviděli, Joachime. A vidíme se naposled."
Stein zíral do očí lesknoucích se šílenstvím. Tři pomocníci se stáhli a kapitán zůstal s jejich velitelem sám. I kdyby nebyl zraněný a koleno měl v pořádku, neměl šanci. Ne proti němu.
"Šebestiáne..."
"Mlč! A pomodli se!"
Světlo se odrazilo na čepeli kordu.
Na menší, tlumené červenou taky.
Bohdan Jaroš přišel včas.

Ranný trolejbus. Záblesk odrazeného svetla.

A kamarátova hlava vydala zvláštny kovový zvuk. Stihol sa na neho pozrieť, než mu padol do náručia. Krv sa valila spod prilby.

Zovrel látku nohavíc, až sa skrčila. Trolejbus sa triasol.

Smiali sa tomu traseniu so seržantom v zatuchnutej, tmavej, železnej kobke transportéra. Všetko vybuchlo a okolie zaplnilo svetlo a krásne ticho. Chcelo sa mu zatvoriť oči, ale dusivý dym to nedovolil.

Studený pramienok potu mu stekal po krku. Do trolejbusu nastúpil chlapec.
Tie oči videl každú noc. Tie vystrašené chlapčenské oči sa na neho pozerali celé veky.

Vystrelil do nich.

Trolejbus zastavil na konečnej.

Zašili se na korbě náklaďáku a natáhli oponu neviditelnosti.
Aleksandr vymění s Kamilem flašku za jointa. Zikmund nemá čas. Zrovna nastavuje foťák.
Blesk!
„Vole, nefoť mě s tím špekem!“
„Jsem v půlce filmu,“ zjistí Zikmund. Koncert ještě ani nezačal.
„Jdem ulovit místa,“ rozetne to Kamil, vezme Zikmunda za ruku a rozruší oponu.

Pracovník fotolabu schová film do papírové obálky s přelepkou. Tři budečští studenti v metalových hadrech. Dva se k sobě vinou jako břečťan. Z třetího bude jednou velemág. Živel oheň.
Jméno neslyšel. Nevadí. Pořadí je třeba dodržet. Tou dobou nebude jméno potřebovat.
Poslední oběť. Jeho hezkou tvář si ponechá.

Bleská se naděje i zlato. Strach, štěstí, motorky i slunce na vlnkách Vltavy z Karlova mostu. Tolik blesků, že nezbývá než pomalu užasle slepnout jako vystrašený mazlík.
Co ovšem záblesk myšlenky, chytré, či geniální, podle vašich možností? Je zapomenut, jsa pouze zábleskem, umírá dříve, než vzniknou lány na jeho zavedení. Tedy většinou.
Ovšem, ještě záblesk pravdy ve slovech. V mých slovech se pravda leskne, momentálně tím, že vařím z vody, nemaje o čem psát. Slova, slova, slova, místo čtení je píšu, místo deklamace je myslím a doufám, že i když mám na prince Hamleta vzhled (nejspíš), nebudu muset zabíjet strýce.

Kirk se marně pokoušel usnout. Spock na posteli pár metrů od něj zhluboka oddechoval. Před hodinou se pokoušel meditovat, asi aby našel ztracenou rovnováhu, ale nakonec šel raději spát.

Jim najednou chápal, proč se Spock většinou vyhýbal fyzickému kontaktu. Ať chtěl nebo ne, při doteku se na něj přenášely emoce toho druhého. Když McCoy vyšetřoval Kirka, Jim cítil doktorovy pocity jako záblesky světla. Vnímal jeho starost, strach i vztek.

Otočil se, aby na Spocka viděl. Svrběly ho prsty, jak byl v pokušení se ho dotknout a zjistit...

Raději zaťal ruce v pěst a zavřel oči.

Ale prsty ho stále svrběly.

Pohrouženi do sebe mlčeli o křivdách.
"Víš," protrhl sebekruhy, "asi jsme si dost ublížili navzájem."
"Ty mně!" vyhrkla.
Nikdy mi nikdo neublížil tolik, co ty mně!, polykal sliny na jazyku.
"Třeba je očistec jen takovou bolestnou procházkou kůžemi těch, na kterých jsme se provinili," zkusil ještě.
"Třeba. Třeba ne."
Věří sám svému obrazu?
Chceš-li otevřít světu oči, otevři ty svoje.
Na chvilinku pohlédl zvenčí.

Stačily záblesky, jen doteky vlastních trámů v oku.

"Fujtabl!" řekl.
"Fujtabl!" řekla.
"Odpusť," děl.
"Odpusť," děla.
"A na to se napijem!"
"Lej to tam pod tlakem!"

Pohrouženi do sebe oddychovali.

Uvnitř se zablýsklo na lepší časy.

Jakoby chtěl námořníky vytrhnout z jejich zasmušilosti, hrál si vítr s Betsy na babu. Točil se, pošťuchoval nebo naopak úplně ustal, zatímco šalupa zůstala bezmocně stát. Míle ubývaly ztěžka.
Změna přišla před svítáním čtvrtého dne. Nenadálý poryv Frances vytrhl ze spánku. Vyběhla na palubu. Zraněná noha se nepříjemně ozývala. Oblohu halila jednolitá šeď. Vzdálené pobřeží se naráz zdálo nebezpečně blízko.
„Přijde bouře.“
Víc říkat nemusela. Sullivan věděl, co má dělat.
Betsy se k číhajícímu nebezpečí obrátila zády. V závodě o život se hnala vstříc nekonečnému oceánu a nebe temnělo. Když zvon odbil poledne, přišla půlnoc. Černou kštici obzoru pročísl blesk.

Klouček v roztrhaných laclových kalhotkách se přikrčí v očekávání další rány.
Záblesk lítosti.
Chlapec v příliš velkém ušmudlaném kabátě se usměje na zrzavou dívku se smaragdovýma očima.
Záblesk porozumění.
Kluk v obnošené školní uniformě přistane do trávy a rukávem setře krev z rozbitého nosu.
Záblesk soucitu.
Mladík v temné kápi padne na kolena a zoufalá prosba zní do ticha noci.
Záblesk pochopení.
Mladý muž v černé sutaně pozvedne hůlku a stříbrná laň vesele oběhne Brumbálovu pracovnu.
Záblesk světla.
Muž v zakrváceném hábitu pohlédne do tvých očí a ty víš, že na ničem, co předcházelo tomuhle okamžiku, už nezáleží.
Záblesk smíření.

Dnes byl príma den. Jak já jsem si to užila u vody! Vyplavčila jsem se a potkala pár nových kamarádů. Dali mi líznout trošku piva. Na zpáteční cestě jsme předjeli jednu drzou uřvanou motorku. Paráda!
Teď sedíme všichni na balkóně a relaxujeme. Pohoda. I když teda začínám být poněkud nesvá. Něco je ve vzduchu. Nevím co, ale nelíbí se mi to. Znervózňuje mě to.
Záblesk! Už vím, co přijde, a na víc nečekám. JÁ rozum mám.

A chundelatá černá pejska si důrazným drcnutím čumáku otevřela balkonové dveře a zmizela v útrobách bytu, zatímco její nezodpovědní dvounožci se kochali přicházející bouřkou.

"Loď na pravoboku!" hlásil plavčík z koše pod modrou vlajkou, na které se zubila lebka.
"Jaká?" zeptal první důstojník Zlaté hvězdy.
"Je moc tma."
"Ať je to kdokoliv, zaplatí za narušení našich vod. Kapitána nebuďte, obvyklý postup: až se přiblíží, nabídneme pohoštění a zbytek práce odvede uspávadlo ve víně."
Bok druhé lodi se přiblížil.
Byl spuštěn můstek a vstoupil cizí kapitán. První důstojník Hvězdy zbledl. Legendární postrach pirátů z dob, kdy Akielos ovládal moře, se vrátil mezi živé. Vzduchem prokmitl záblesk železa a v další chvíli už důstojníka pod bradou lechtal akielonský meč.
"Laurente Kamenné srdce, tvé dny jsou sečteny."

Jasné světlo nocí padá
Jasné světlo - máš mě ráda?
Jasné světlo přinesu ti
Jasné světlo hrstku suti

Jasné světlo krásná paní
Jasné světlo kočkování
Jasné světlo bílý koník
Jasné světlo špatný podnik

Jasné světlo temné čáry
Jasné světlo hromy v dáli
Jasné světlo blesků lovci
Jasné světlo stádo ovcí

dusá tmou.

Jasné světlo valčík tančí
Jasné světlo štěstí značí
Jasné světlo pěší cestou
Jasné světlo za nevěstou

Jasné světlo stát se darem
Jasné světlo bloudí ránem
Jasné světlo chybí víra
Jasné světlo síly sbírá

Jasné světlo láskou září
Jasné světlo čáry maří
Jasné světlo konec cest
Jasné světlo hvězda hvězd

Musela se soustředit, pokud chtěla, aby porazili nepřítele, ohrožující jejich zemi.
Dva muži, co byli s ní, nad své úsilí snažili, aby se k ní žádný útok nedostal. Sebevražedný úkol. Byla Vyvolená. Ovládala nejmocnější úder.
Ponořila se do své mysli. Představila si horu s jeskyní, kde přebývala její moc. Vstoupila do ní. Tmu rychle nahradila řada loučí, říkající kam jít. Byla zde pouze jedinkrát, v dětství.
Dveře objevivší se, otevřela, vešla, uchopila bílé světlo. Vstřebala světlo do sebe, až jí nahromadila tolik, kolik dokázala pojmout, šla dál. Pak ji najednou beze zbytku uvolnila.
Celou zemi pohltila na okamžik Bílá tma.

V radě Jediů panovala vážná atmosféra. Výjimečně tu seděla i Tess, neboť s Yannou doručily hlášení o novém sithovi. Mistr Windu přecházel středem místnosti a analyzoval jejich hlášení.
Yanna mu naslouchala, když v tom jí Tess zacloumala paží.
"Hele, Yanno..."
"Teď ne, Tess."
Tess se odmlčela, ale nepřestávala se vrtět. Brzy už jí zase klepala na rameno. "Nemohla bys zařídit..."
"Pšt!" umlčela ji opět Yanna, ale mistr Windu už si jich všiml.
"Chtěly jste něco dodat?"
Yanna vehementně zavrtěla hlavou, ale Tess spustila: "Jenom kdybyste mohl přestat s tím přecházením. Váš účes na mě hází prasátka."
Yanna jen tiše zaúpěla.