DMD č. 7. pro 7. 4. 2016. Téma: Záblesk

Zdálo se mu, že ho z tohodle chlapa prostě už opravdu odvezou. Proč ho musel dostat na starost zrovna on? Muž stál zrovna na vrcholu kopce a křičel cosi o svinstvu a bozích. Kolem lítaly blesky, nastal nekonečný a ultimátní chaos. Mrakoplaš nechápal, jak je možné, že do něj ještě neuhodilo. Dvoukvítek se prostě dokázal ze všeho vyvléct. Tak jako on. Jenže Mrakoplaš přežíval díky svým rychlým nohám. A zkuste běžet v bouřce!

Potlačil poslední pud sebezáchovy. „Ty idiote!“ řval na něj, zatímco mu strhával dobře navlhčené měděné brnění, „Že jsem tě tak jednou nazval neznamená, že to musíš zkusit!“

Než je osvítí blesk foťáku, mají jen malou chvíli.
Musí být rychlí.
Potřebují se naprosto nemožně zatvářit, udělat nevhodnou pózu.

Záblesk takhle už osvítil: Vítěze národního kola Stříbrného květu (Snílka s Houbou společně v jednom tričku, Žabák dělající Rejskovi parohy, Kobra si rozpustila copy a přehodila si vlasy dopředu po vzoru Samary), Exkurzi ve Slovinských jeskyních (Žabák na jedné straně ve svých rudých šortkách; zbytek na druhé, uctívající jeho pozadí), Mladistvé opravující val u železnice (Rejsek uprostřed, ostatní kolem něj, vrhající se na něj; pár jich drží rýče a hrábě) nebo jen Snílčinu selfie, kde má v puse smrkovou větvičku.

Tatínek říkal, že když letí blesk k zemi, najde si kovové předměty rychle.
Když to říkal tatínek, tak to tak bude. Proto kolo, klíče, sponky z vlasů i obojek leží v protější příkopě a my dva se schováváme mezi stromy v té druhé.
Schováváme a čekáme, až dorazí ségra s vozíkem.
„Dědouš“ už nemohl.
Přece jen má nějaký ten psí rok a ta vyjížďka byla na něj dlouhá.
Sedíme a koukáme se na sebe.
Nedaleko se zablýsklo. Bouřka nám vážně chyběla.
...
Stihly jsme to.
Jakmile jsme dojely s vozíkem ke dvoru, ladně seskočil a důstojně kráčel před námi jako král.

Skáču, chytám se větve, ale ta praskne. Utrhne se se mnou a já se řítím dolů. Snažím se chytit jakékoliv jiné větve, ale všechny mi unikají. Po pěti metrech volného pádu narážím na zem. Rána, záblesk, ozývá se hrozný zvuk. To byla moje lebka. Jsem dezorientovaný. Co se stalo? Snažím se vstát.
"Ne! Nevstávej, lež klidně." Přibíhá ke mě můj tým. Slyším uspěchané rozkazy a dohady. Všichni se snaží zachránit mi život, přesto, že co se opravdu stalo, nikdo neví.
Krev, cítím jak mi tryská z ucha, jak mi pulsuje v hlavě, už mi teče i z nosu, z úst...

Přemýšlel, zda tam byl záblesk. Musel tam být.
Pak složil hlavu do dlaních a snažil se ty myšlenky odehnat pryč. Přemýšlel, co se vlastně stalo. Jak se to mohlo stát. A proč.
Jenže nenacházel odpovědi.
Jeho kolegové se v tichosti procházeli. Snažili se být ho nerušit.
Věděli, co cítil.
Co udělal.
Ale nesoudili ho a to bylo uklidňující, třebaže k uklidnění jeho duše to ani zdaleka nestačilo.
Snad jen čas mohl pomoci, ale ani tím si nebyl jist.
Nevěděl, jak se ospravedlnit.
Byl to on, kdo objevil štěpení atomu.
On, kdo započal cestu k srpnu 1945.
Ke dvěma hrozivým zábleskům.

To ne! Ocitl se na tom zatraceném ostrově už potřetí.

Poprvé, se zásobami rumu, to nebylo špatných pár dnů… nebo snad týdnů? Podruhé měl velmi zajímavou a inspirativní společnost – nakonec Elisabeth odpustil i likvidaci zbývajícího rumu…

Ale co tu, u všech mořských oblud, bude dělat tentokrát? Bez rumu i bez Elisabeth…

Jack melancholicky hloubil jámu v měkkém písku na hranici přílivu. Ne že by snad čekal, že objeví poklad, ale nějak se zabavit potřeboval. I když… že by jeho příslovečné štěstí opět zafungovalo? V téměř stejný okamžik, kdy se v dáli na obzoru zablýskala plachta, zaškrábal prsty o něco kovového.

"No sakra... Von zavřel voči, viděl si to?"
"Pořád říkám, že jim tím mazátkem máváš zbytečně blízko před očima. Jenom navnadit, aby se podívali a blik."
"Ti to kecá, ale... No se dívej, zas je zavřel!"
"Ale no tak. Nastavíš vyšší výkon, mávneš a dušička, čistá jako sníh, maže k dalšímu použití... Co je na tom složitého?"
Klik.
Blik.

***

"Doktore..? Vy pijete?"
"Mám po službě!"
"Ale..."
"Tři porody, z toho dvakrát císař, jen proto, že dětičky měly svatozář a křidélka?"
"Ano, ale..."
"A pak mi dítě po porodu řekne, že je docent Vašíček a že to dělám, s prominutím, blbě?"

Z té všeobjímající žvanivosti mu bylo téměř fyzicky zle. A to se zúčastnil jen několika schůzí Ptačího klubu. Nechápal, jak to Severus vydržel tolik let.

„Proč plánujeme hledání něčeho, o čem ani nevíme, jestli skutečně existuje?“ zeptal se netrpělivě. „Není lepší zaměřit se na odstranění Temného pána?“
„Musíme přece nejdřív zlikvidovat horcruxy, až pak zaútočíme přímo na Voldemorta,“ odpověděl mu Remus a tvářil se, jako když mluví s idiotem.
„Jste si jisti, že jste pochopili princip fungování horcruxů?“ zeptal se tak neutrálně, jak jen byl schopen.

V ten okamžik se některým v hlavě rozsvítilo. Byla jen otázka, na jak dlouho…

Zatím je v nedohlednu. Jen kdesi, na nekonečně vzdáleném obzoru, vnímám koutkem mysli drobounké jiskřičky světla. Kolem mne je však tma tak černá, až se úzkostí zajíkám.
Ale přece jen věřím.
Věřím a čekám!
Čekám plná dychtivého napětí.
Přijde?
Uběhnou věky.
Nepřichází.
Nevzdávám se. Stále čekám.
Usilovně pátrám po nepatrných záblescích. Nedočkavě se na ně těším. Miluji to jiskření.
Teď?
Nic.
Stále je daleko. Dneska se snad nepřiblíží. Napětí roste…
Pořád nic.
Trápím se.
Čas se krátí.
Najednou nepatrný záblesk?
Přece jen?
Bojím se, ani nedýchám.
Konečně!

Mozkem projel záblesk myšlenky.
Nápad na naplnění námětu dnešního drabble je konečně tady.

Dny v Saint-Rémy utíkaly pomalu.
Vincent byl letargický, celé dny ležel na svém kavalci a četl si nebo pozoroval ostatní pacienty ústavu. Měl pocit, že tam nepatří. Oni byli skutečnými šílenci, které sem příbuzní odložili, on byl v pořádku. Nebyl šílený, jen v jeho záchvatech občas probleskl náznak běsnosti.
Chtěl vyjít ven a ponořit se do svých barev a pláten.
Doktor mu to ale zakázal. Měl strach, co by s ním další vypětí udělalo. Ne, Vincent se rozhodně nesmí znovu vysilovat.
Dovolil mu psát aspoň dopisy, do kterých občas kreslil perem. Těšil se, až zas bude malovat nádherně žlutá pole.

Znám ten pohled. To zaváhání.
Když mě přistihnou s knihou.
Když zašplouchá voda v umyvadle.
Když bezděčně podotknu, že jídlo voní.
Když uvidí skřeta plakat.

Někteří z toho udělají důkaz proradnosti a klamu.
Většina sama sebe přesvědčí, že se to nestalo, nemohlo stát, a jestli, tak jen jednou.
A pak jsou ti, co hledí někam stranou, a za pár dnů rozpačitě nabídnou jablečné placky.
S těmi se dá vycházet.

Ale tahle lidska udělala něco, co jsem netušila, že dokážou.
Omluvila se mi.

Dívám se stranou.

Neměla bych mít předsudky.
Vždyť i oni mají duše Arûových dětí.

Rozpačitě jí nabídnu klobásu.

Lidstvo odedávna tápavě hledalo osvícení; ačkoliv skrytých hlubin původního zen-kačismu nemůže člověk dosáhnout, našli se nadšenci, již se obětavě snažili předat člověku alespoň základy moudrosti. Nejvýznamnějšího vlivu dosáhl filozof Katzcherius, svými lidskými stoupenci nazývaný Pan Kačer. Učení jeho následníků již mělo se zen-kačismem pramálo společného; vžil se pro ně název pan-kačismum.*
Přežívající subkultura takzvaných pankáčů dosud vykazuje znaky kachního vlivu: nesvázanost společenskými konvencemi, zvukové projevy cizí lidskému uchu, tendence sdružovat se v hejnech, barvitost vzhledu i specifický slovník.**
Badatelů tíhnoucí k mysticismu odvážně tvrdí, že jakákoliv (i nahodilá) spojitost s libovolným kachním atributem zvyšuje šanci příslušníka lidského druhu dosáhnout proslulosti.***

Do okien základne bili dažďové kvapky vedené silným vetrom letnej búrky. Pochmúrne počasie dopĺňalo pochmúrnu náladu vojakov. Vojna sa vyvíjala zle a nebola najmenšia nádej na zlepšenie.
-Ako myslíte, že to dopadne, čatár Našiname?
-Američania vyrobili Zbraň. S veľkým Z. Nemáme žiadnu šancu. Ja to vidím na harakiri. Jeden záblesk a je z vás spálená mŕtvola, kapitán, ak ste v tieni, umriete v troskách...
Hneď na to ich oslnil silný záblesk svetla niekde zvonka.
-Použili ju. Za sekundu nás zabije tlaková vlna.
-Nemáme čas ani na harakiri.
S výrazom absolútnej paniky na seba hľadeli, neschponí pohybu.
Potom sa ozval hrom.

Záblesk pekelného ohně následovaný oblakem dýmu Adélu nepolekal. Za rok manželství si už zvykla.
„Petře, máš tady návštěvu!“ zavolala do vedlejší místnosti.
„Má návštěva patří i vám, kněžno,“ uklonil se před ní kudrnatý muž. „Přináším vám pozdravy od vaší sestry - a blahopřání k narození syna.“
„Jé, to je Angelína hodná, že si na mě vzpomněla.“
Petrovi, který zrovna vešel do dveří, neunikl Jankův provinilý výraz.
„Skutečně si Angelína vzpomněla?“ zeptal se, když osaměli.
„Ne. Ale potřeboval jsem záminku k cestě na svět. Co se náš kníže oženil, je to doma opravdu peklo. Nebude ti vadit, když zaletím na návštěvu častěji?“

Peter dětem rozdával chleba a vyptával se jich na jména v jazyce, kterému nerozuměly. „Polska? Belgique? Czechoslovakia?“ zkoušel.
Před baráky ležel v kaluži krve obrovský uniformovaný muž. „Toho jsme nedostali my,“ věděl Sirius. Jeho krk…
„Francie,“ ozvalo se vedle něj. „Lupin.“
„Mluvíš anglicky?“ vyhrkl Sirius. Ten mladík mohl leccos vysvětlit. Tu krev. Mrtvé vojáky. Proč se ostatní děti dívaly na chléb jako na neznámou věc. Byly hubené, ale ne podvyživené.
Vtom James zavolal: „Chtěli zničit dokumentaci. Většinu jsme zachránili. Šlo o nějaké experimenty.“
Mladík potřísněný krví zpozorněl a v očích se mu zablesklo.
„Zvíře připravené utéct, nebo zaútočit,“ pochopil Sirius.