Skleněný trůn

Slunce svítilo příliš jasně na to, že válka sotva skončila.
Jakým právem tady seděli, když tolik ostatních leželo pod zemí?
Ticho mezi nimi obsahovalo napětí. Jak by taky ne? Téměř se neznali. Z nájemné vražedkyně bez budoucnosti se stala mocná královna víl. Z naivního kapitána stráží vyslanec dvou království, který toho zažil příliš mnoho. Princ byl teď spravedlivým králem, zamilovaným do krvelačné čarodějnice.
A každý z nich byl roztříštěný, jako skleněný hrad, který kdysi stál pod kopcem.
Král objal své přátele okolo ramen.
Ale oni ty kousky slepí dohromady, jako slepili skleněnou zeď, která se pod nimi tyčila namísto hradu.

Má lásko...
Vím, že nás dělí nepřekonatelná propast, ale já jsem připraven se do ní vrhnout...
Tvé oči...
Tvůj úsměv...
Tvůj dotek...

Celaena lístek našla v knize, kterou jí kdosi přinesl do pokoje, zatímco spala.
Poznala rukopis Doriana. Prince Doriana. Syna jejího úhlavního nepřítele, krále Adarlanu.
Mohla by jeho lásku opětovat? Ona, Celaena Sardothien, Adarlanský zabiják, nejlepší nájemný vrah světa.
U večeře prince nepokojně sledovala svýma tyrkysovýma očima.
Princ ovšem upíral safírové oči na kapitána stráží. Chaol už určitě našel vyznání, jež Dorian ukryl v knížce, kterou si kapitán vybral v knihovně.
Kapitán si je oba podezíravě měřil bronzovýma očima.