DMD č. 1. pro 1. 4. 2016. Téma: Nejsme na to už moc staří?

Od obzoru ku obzoru, kam až oko dohlédne, lesy. A my běžíme, krkolomným úprkem, za námi křik pronásledovatelů. Už druhý den.

My, nejlepší stopaři Sibiře, štváni jako zvěř. Proč? Co jsme komu udělali? … Bratříčci neodpovídají

Hořím, umdlévám. Léky horečku tiší, ale zbývá sotva doušek. Dál mě žene jen síla bratrů. Padnout znamená zemřít… nejsme na to příliš mladí, Bože? Na tuhle zlou válku?

Klopýtám. Chytají mě dva páry silných rukou – Roman a Aljoša… ale když na sebe pohlédnou, mají v očích nenávist. Dál mě žene vědomí, že sami by to nezvládli. Nejsme na to příliš staří, Bože? Na dětinské spory?

„Oh God,“ zašeptala Elsie a ještě jednou si projela vlasy hřebenem, byť si byla jasně vědoma toho, že už je to zbytečné. Podívala se na sebe do zrcadla a nerozuměla tomu, co vidí. Planoucí tváře. Rozepnutý knoflíček na noční košili. K tomu to bušící srdce. Nasucho polkla.
Dýchej, pomyslela si. Dýchej.
Váhavým krokem vstoupila do ložnice. Tam se střetla s jeho pohledem. Obličej měl protažený a přísahala by, že kdyby nebyl pouze v nočním úboru, utíkal by přes pozemky až do svého bývalého pokoje.
„Elsie,“ začal, ale zadrhl se. Usmála se a políbila ho. Nakonec, nikdy není pozdě na poprvé.

Sprcha a Lejsek se hrdinně ujali zorganizování vycházky, když Hrošice a ostatní starší museli řešit havárii v kuchyni (boj o snídani je drsná věc).
Všechny mládežníky úspěšně vypravili a vydali se na cestu přes hory a doly a lesy.
Někde ale sešli z obvyklé trasy, takže se po chvíli bloudění nakonec objevili na náměstíčku malé neznámé vesničky.
Sprcha s Lejskem se vydali ptát na cestu a nechali mládež o samotě. Mladí nezvedení biologové ihned zabrali hřišťátko pro děti.
"Žabáku, to je pro prťata," poznamenal Rejsek.
"Tak starej ještě nejsem," hájil se Žabák.
Jakmile to dořekl, houpačka pod ním demonstrativně rupla.

Niekde v hlbinách pod horou Sitno...

Musíš konať! Zachrániť Slovensko! Prišiel čas!
Otvoril oči. Svojich verných rytierov mal okolo seba, tak ako pred vekmi.

Všetci na neho pozerali. Napriamil sa a otriasol tisícročný prach. Jednou nohou v strmeni nasadol na koňa. Cítil ich nedočkavosť.
"Ste pripravení?" spýtal sa najbližších.
Prikývli, avšak trocha nesmelo. Všetci mali nohy v strmeňoch, len zaveliť.
Kapitán napriahol meč a nadýchol sa k povelu.
"Teraz!" chcel vykríknuť, ale hlas sa mu uprostred slova zlomil. Zvyšok zachrapčal.
Odpoveďou mu bolo rozpačité zakašlanie.
"To nevadí, skúste to ešte raz, pán veliteľ."
Kapitán zakrútil hlavou.
"Čakali sme príliš dlho..."

Ústavní péči odmítl. Jako by to, co dělá, byla samozřejmost.
"Cti otce svého i matku svou," řekl.
A za těch devatenáct let ani nehlesl. Jediné postěžování, jediná výčitka, nic.

Jednou tu měl malou oslavu. Ze spánku mě probralo opilé žvatlání nějakého kamaráda.
"Ve svým věku by to mohla poznat sama."

Začala jsem si všímat. Ty shovívavé úsměvy. Mladí, krásní, svěží. A opovrhující stářím.

Strýček Google byl tentokrát neúprosný.
MilusSka: Jak to můžete svému synovi dělat?
Guest128: Ještě dlouho mu budete viset na krku?
Anonymouss: Nebojte, nebolí to.

Začínám pochybovat. Ostatně, nejsem na to už moc stará? Moc stará na život?

"...a rozhodnutí zda výše uvedené, vzhledem k odstavci C), bude či nebude zahrnuto do kompetence dotčeného úřadu, bude nadále spočívat výlučně na služebně nejvýše postaveném úředníkovi úřadu, z čehož jsou samozřejmě vyjmuty veškeré zvlášť uvedené kompetence, zmíněné v dodatku 12, odstavce A) až H). Souhlasíte? Pane premiére?"

"Já vás poslouchám, Humphrey. Jen... přemýšlel jsem."

"Výborně, pane. O čem?"

"Nenapadlo vás, že jsme na tu administrativu už staří?"

"Staří? Jak můžete něco takového vyslovit!"

"Humphrey, ruku na srdce, ani já, ani vy nejsme–"

"To je absurdní! Nemůžeme přece hodit tu spoustu... ehm... zodpovědnosti na nějaké nezkušené zelenáče, kterým nebylo ani šedesát!"

"Všechno nejlepší!" výkřik z třiceti hrdel otřásl celým pokojem.
Muž který právě vstoupil do místnosti se leknutím chytil za srdce a opřel se o stěnu. Stěna byla z kůží, takže to nebyl nejsnazší počin.
Zbytek oslavy probíhal znatelně lépe, bylo co jíst, bylo co pít, jen oslavenec seděl v koutě (V koutě v podstatě kulatého stanu. Však víte, jak to myslím) mlčky hledě na bačkory na svých nohou.
Prý by si měl užít klidu. Prý by měl na Čínu zapomenout. Prý by to měl nechat mladým.
"Smradi," odplivl si, pak skopl bačkory a šel shánět dřevo. Bude potřebovat hodně žebříků.

"Já se z toho snad zblázním, Perenello! Požádám Albuse, aby mi na něj dal pozor a co on udělá? Nejdřív ho z banky vytáhne ten... Hagrid - nic proti němu, miláčku, ale expertní kouzelník to opravdu není - a pak ho Albus šoupne někam do školy za údajně perfektní bezpečnostní opatření! Pcha, tak perfektní, že je přechytračí banda prváků! U Merlina, no mám já tohle zapotřebí? V mých 665 letech?"
"Drahý, klid, máme dost zbylého elixíru na to, že i když kámen zničíme, té poslední knihy Písně ledu a ohně se dočkáš."
"To ano, ale co další série Sherlocka?" zabručel Nicolas Flamel.

Po hladině pluje labuť.
Náhodnému pozorovateli se jistě vybaví pohádka o ošklivém káčátku. Jenže pozorovaný opeřenec má dny své labutí krásy za sebou a nikoli před sebou. Zřejmě už ladí hlas na svoji poslední píseň.
K jezírku se blíží půvabná dívka, aby labuť nakrmila. Když ji labuť osloví mužským hlasem, upustí sáček s pečivem. Vyslechne labuťákův návrh a odpoví na něj těmito slovy:
„Ti přeskočilo, staříku, ne? Ve tvým věku takový řeči, LOL! Já chodím s #God of Social Networks, abys věděl!“
Odmítnutý Zeus smutně pokývá hlavou.
Téhož dne večer zasáhnou ty nejdůležitější servery Facebooku a Twitteru velmi lokální bouřky.

Opět se vykradla z domu, aby si mohla protáhnout křídla.
Moje malá rozpustilá sestřička.

Nikdy mě neomrzí sledovat, jakou radost jí létání po tolika letech přináší.
Starý nepoučitelný blázen.

Sleduji, jak stočí své mohutné tělo dolů.
Obrovská křídla přitiskne k bokům.
Zlehka se nohama dotkne země.

Proměna trvá jen pár vteřin.

"Nemyslíš, že jsme na tohle už moc staří?"
"Staří, bratře? O čem to mluvíš?"
"Pět staletí, drahá sestro, ti nepřijde jako dostatečné...?"
"My ale přeci nikdy nezestárneme!"

Nevinný smích.

Má pravdu.
Tak dlouhá doba na nás nezanechala jedinou stopu.
Tak proč mám ten nepříjemný pocit, že smrt vrásky nepočítá?

Déagol si udiveně prohlížel zlatý kroužek na své dlani. Něco tak krásného ještě neviděl.
"Co je ono, můj milášku?" zeptal se Sméagol, který mu nahlížel přes rameno. "Není to náhodou můj dárešek k narozeninám?"
"Už jsi jeden dostal, nevzpomínáš? Tohle si nechám."
"Vááášně, můj milášku?"
"Přestaň se prát, na to už jsme moc staří!" stačil vykřiknout Déagol, než ho jeho přítel uškrtil.
Ne, nejste, pomyslela si stará vrba, k jejímž kořenům Sméagol mrtvolu zahrabával. Ty vůbec nevíš, jak mladý jsi zemřel. A jak starý bude Sméagol, než mu bude dáno zemřít. Jak moc bude trpět za to, co ti udělal.

Březen ukázal jívovým proutkem na svého souseda.
„Tak, Dubne. Konečně se dočkáš.“
„Co já,“ zasmál se Duben, „spíš všichni ti psavci.“
„A já si odpočinu,“ těšil se Březen. „Uf, jsme tady, co svět světem stojí, taky už máme nárok na důchod, co, kluci?“
„Někteří z nás už asi potřebují vyměnit,“ pohlédl Květen významně na zimní měsíce.
„Ty mlč,“ odsekl stařičký Leden, „za tebou pořád někdo necourá a neškemrá…“
Tu přišla jakási nesmělá postavička.
„Copak zase? Vždyť duben už přichází,“ řekl Březen.
„Já…“ zakoktala, „nějak se na to ještě necítím… nešlo by to odložit?“
Když uviděla jejich výrazy, spasila se útěkem.

V podrostu cosi šustilo. Otočil hlavu za zvukem a naslouchal. Tichounké pískání bažinného tvora přešlo v klapání kloubnatých nohou. Tichý, sametový zvuk vytahovaného meče. Pak se rozstříkla voda, bláto a na rákosí okolo taky zapáchající tekutina.
"Už možem dolu, kurva?" ozvalo se z olše nad Geraltem. Yarpen tam hřadoval jako nějaká obrněná slepice.
"Můžeš," přikývl Zaklínač a přidřepl k bestii.
Tvor se ještě hýbal, ale už to byly jen smrtelné záškuby.
"Ty, Geralte," řekl trpaslík, sedl si na padlý kmen a zapálil si, "nejsme už... totok... moc staří na tyhlecty... hrdinné... věci?"
"Poznám, že jsem starý, až mě něco zabije."

"Co je ono, můj milášku?"
"Ta bedna se špriclema? Nemám tuchy."
"Ale... já myslím to v ní, Koší."
"Tam něco přibylo? To jsem asi zaspal..."
Obě kočky z bezpečné vzdálenosti okukují tvorečka uvnitř bedny.
"Už vím, Koší! To je lidské mládě! Lidi, od kterých jsme přišly k páníčkům, je měli taky!"
"No tak to je skvělý. Když si vzpomenu, jak mě tahaly za ocásek..."
"Je ještě malé. Vychováme si ho."
"Myslíš? V našem věku?"
"No právě! Léta jsme žily v zajetých kolejích. Chyběly nám nové podněty. A nikdy není pozdě..."
"Víš, Želvíku, někde jsem četl, že optimismus je opium lidstva."

Před nádražím postávaly taxíky, jejich řidiči pospávali a z vrat nádražní budovy se trousili cestující z posledního vlaku, aniž by si byli vědomi toho, že v parčíku právě chladne mrtvola dívky.
"Nejsme na tohle už moc starý?" zeptal se starší muž a promnul si šos kabátu.
"Na tohle nemůžeš bejt dost starej. Tohle se běžně neděje. Ne tady. Obyčejná vražda? Možná. Ale magická vražda? To tu nebylo už dobře 20 let," řekl jeho společník a podrbal se na hlavě.
"Chudinka malá, ještě ani nedospěla. Zmařený život, zmařená duše..." povzdechnul si.
"A ukradená magie, nezapomeň. To je malér, chlape! Velkej malér!"