DMD č. 1. pro 1. 4. 2016. Téma: Nejsme na to už moc staří?

The war left Harry angry, depressed. Malfoy must have felt the same, not that Harry cared. What Harry cared about was losing himself in non-committal fucking where he was not “The Savior”.

A friends-with-benefits arrangement saw them through increasingly unhappy marriages, subsequent divorces ... until they finally admitted they loved each other. Still, their relationship remained secret.

*

25 years later, they meet at a Ministry function, shake hands - the standard charade.

“Aren’t we too old for this?” Draco sighs with a wry smile.

Harry knows exactly what he means.

“Yes,” he says. “It’s time for us.” And he takes Draco’s hand.

„Nech ty knížky a pojď mi pomoct!“
Koukla mu přes rameno.
„Stejně si jenom čmáráš nějaký klikyháky.“
„To jsou benzenová jádra, babi.“
„Pavlíku, bude to jen půlhodinka.“
Obrátil oči v sloup, ale odložil sešit.
„Chci zavařovat, vyvaříš mi sklenice.“
Okamžitě sebou praštil zpátky na křeslo.
„To tvoje zavařování snů je pověra,“ vysvětlil jí přemoudřele. „Babská praktika.“
„Jenomže já jsem tvoje bába, tak šupej.“
Nechtěla křičet, ale její vnuk byl jedním z těch lidí, co jsou na všechno moc staří už od narození, a ona o něj měla strach.
Kdyby věděla, jaká budoucnost Pavla Vránu čeká, měla by strach z něj.

Hned, jak vešel do místnosti, věděl, že se od včerejšího dne nic nezměnilo. Do nosu mu vnikl těžký pach nemoci a zoufalství. Pod jeho silou se skoro zapotácel. Dveře však za sebou zavřel stejně potichu, jako je otevřel. Přešel místnost. Položil ruku na rameno muže bdícího u přítelova lůžka.
„Pořád stejné,“ hlásil ten.
„Vím,“ povzdechl si ztěžka příchozí. „Prognózy u takových případů jsou extrémně špatné, to sám víš.“
Mladšímu muž se nadechl k protestům. Starší ho gestem umlčel. Na uklidňování příbuzných a přátel si v tu chvíli připadal příliš starý. Ačkoli, napadlo ho, který věk je pro to vlastně optimální?

Konečně vyjdeme z lesa a před námi se otevře nekonečná louka. Na chvilku se zastavíme. Zhluboka se nadechnu a pohladím ryzáka po hřívě. Otočí hlavu a dlouze se na mě zadívá.

Srst na některých místech hlavy už má prošedivělou, hříva za ta dlouhá léta značně prořídla. Ale v jeho pohledu čtu očekávání. „Nejsi na to už trochu starý…?“ Pohodí hlavou, odfrkne a uši natočí netrpělivě vpřed. Pousměji se. „No dobře… tak běž,“ šeptnu a jemně ho pobídnu.

Elegantně nakluše, vzápětí vskočí do cvalu a začne nabírat na rychlosti. Vítr mě šlehá do tváří, letíme vpřed a já cítím jeho štěstí…

Nad hracím stolem se rozlehl majestátní hlas: "Děkuji, že jsme se tu sešli v takto hojném počtu. Celé se to událo narychlo, ale věřím, že pokud neprodleně zareagujeme, můžeme se vyhnout přílišným obětem na životech."
Osazenstvo stolu se netvářilo zrovna ochotně.
"A musíme? Nemůžou si pomoct sami?"
"Vždyť je to pořád to samé dokola."
Paní Jeskyně se zamračila: "Takovýto přístup jsem nečekala. Od lidí možná, ale od božstev nikdy."
"Nejsme na tohle už trochu staří? Žádný osud stejně není. Ti dole si to dokáží podělat i bez naší pomoci, tak ať si hrdinu vyberou sami."
Tahle schůze se ještě protáhne.

"Konečně máme zadání letošního úkolu školní soutěže," ředitel si spokojeně zamnul ruce. "Je známo, že každou mapu lze vybarvit pouhými čtyřmi barvami tak, aby žádné dva sousedící státy neměly stejnou barvu. Ať naši chlapci prokáží, že tomu je skutečně tak!"
Profesor latiny si nesouhlasně odkašlal: "Omalovánky! Nejsou na to chlapci už příliš staří?!"
"Kdepak, pane kolego, kdepak! Ale můžeme jim dát podmínku. Dejme tomu rozsah třicet řádek textu plus jedna strana obrázkové přílohy. Souhlasí všichni? Výborně!"

Tvrzení se podařilo dokázat teprve pomocí počítačové techniky v roce 1976. Důkaz má 56 stran textu a 114 stran obrázků (30 na každé straně).

Rejsek s Žabákem si zrovna čistili zuby, když ten brýlatý vzal do ruky kelímek s vodou, zakřičel:”Válka!” a chrstnul jeho obsah na Žabáka. Ten se zamračil a pustil kohoutek na maximum.”Ty jeden!”

“Jiiinx!” vykřikli oba poté,co vyslovili sousloví ‘tvoje máma.’nastejno. “Jinx, Jinx, Jinx!” zopakoval Rejsek a Žabák byl nucen mlčet.

“Jéé! Zápasy v bahně!” zaradoval se Žabák, když zjistil, že přijela pouť. “Pojď!” vyzval Rejska. Ten na chvíli zaváhal a zamyslel se. “Nejsme na tohle všechno už moc starý?” Odpovědí mu byl Žabákův úšklebek. "Ty se bojíš, že tě převálcuju,viď?” “Tak to teda ne. Jdeme!”

U učitelského stolu začala postarší fyzikářka povzdechem.
„Nejsme na to už moc staří?“
Dnes jí to všichni odkývali. Mě žáci nakecali, že ve ventilaci proběhla krysa (což klidně mohla) a nechtěli si navzájem uvěřit, že si mění učebny, takže jsem lítal škole, jak hadr na holi.
Matikářka vyprávěla, jak se jí třída schovala pod lavice, takže je půl hodiny hledala. Další kolegyně rozbrečela prvňáky, když jim řekla, že mají za úkol dopsat písanku. Deset stránek denně, to zvládnou!
Nejlepší apríl si ovšem zařídil učitel biologie. V hodině chtěl ukázat obrázky, do vyhledávače napsal bobr a našel něco, co rozhodně nechtěl.

"Do postele, Honzíku!"
"Ale, babi..."
"Tak dost! Do postele, Honzo!"
"Ach jo."

V noci.
"Bleee... Babi! Já blinkám!"
"Dědo, pomoz nám!"
"Nejsme na to už moc staří?"
"Možná jsme, ale Honzík potřebuje pomoc!"

V devět hodin ráno.
"Honzíku, jdeme k lékaři."
"Tak jo!"

U lékaře.
"Mno, není to nic strašného. Když tak použijte nějaké léky."
"Děkujeme mockrát! Na shledanou!"

Cestou.
"Babi, nevíš, kolikrát denně máme brát ty léky?"
"Vlastně nevím, musíme se ještě vrátit!"

Znovu u lékaře.
"Á, to jste vy! Co potřebujete?"
"Omlouváme se, že rušíme, ale nevíte, kolikrát denně se mají brát ty léky?"
"Třikrát denně."
"Na shledanou!"

Skončil jsem v mučírně. Nikoliv poprvé.
Věznitel mě vytáhl na nohy a dal okusit svého umu. Odbyli jsme to mlčky.
Podruhé jsem byl sdílnější. Řval jsem. On mlčel.
Při třetí návštěvě jsem ucítil magii. Potměšilý hlásek mě přesvědčoval, abych jí vrhl proti němu. Oplatil trochu bolesti. Mladší já by poslechlo. Místo toho jsem otupil tělo. Hlasivky jsem však namáhal dál, snad ze zvyku.
Setkání dál probíhala mlčky. Já si vystačil s vnitřním hlasem, on s kdovíkým.
Pak mi to však nedalo a podělil se o myšlenku, které mi dlouho ležela v hlavě. “Nepřijde ti, že jsme na tohle příliš staří?”

"... jako tady slečna," otočil se pan Bennet v křesílku. Ani ho nepřekvapilo, že přistihl Miss Clearance, jak na něj zkoumavě zírá.
Gwendylon chvilku trvalo, než zareagovala.
"C-co? Pardon. Moc se omlouvám. Zamyslela jsem..."
"Jistěže, zamyslela," usmíval se pan Bennet.
"Stále vás vidím s notesem. Píšete, pozorně sledujete stavení i nás. Pozor, aby má drahá nezjistila, že pracujete pro pana Collinse," zašeptal.
"Copak spřádáte?"
"Já... totiž... Jste hrdiny mého... románu?" pípla Gwen.
"Hrdiny?" podivil se pan Bennet.
"Nejsme na to trochu staří?"
Gwen chtěla namítnout cosi o mladých slečnách. Pak zjistila, že on ví. Viděla v jeho očích hrůzu překročených staletí.

Vladařské povinnosti a cesty mě zmáhají stále víc. Spletitá evropská politika mě však nenechá vydechnout.
Musím jet v kočáře, v sedle se pro bolesti kloubů neudržím. Na tuhle cestu jsem se ale těšil. Francie, sladká Francie, země mého mládí a prvních lásek.
Slavná uvítání, úspěšné rokování s francouzským králem.
Setkání s královninou matkou. Po tvářích nám kanou slzy. Chtěl bych ji obejmout. Neplač, Isabello, na to jsme už staří. Dávno je pryč princ z Čech i mladá dívenka. Je tu jen starý muž a stará žena. Slzy tečou dál. Dnes se rozloučíme opravdu naposledy.
Sbohem, Paříži, navždy sbohem, mé mládí.

Jan z Cimburku hlučně postavil kalich na dubový stůl a s potutelným úsměvem se zadíval na svého bratra.
„Jakube, tak co říkáš mojí medovině?“
„Inu, silná je dost, ale na moji nemá. Nad lesní med není. Jestli chceš dobře uctít hosty, co přijedou na svatbu panny Svatavy, pošlu ti nějakou ze svých zásob.“
Jan si prohrábl střapatou hřívu. Úsměv na jeho tváři zvolna pohasínal.
„Máří, dones džbán ze sklepa, ten napravo.“
Stará chůva se šourá ke dveřím, suché rty pevně sevřené, aby zakryla úsměv. Ti její parobci jsou stejní, jako když se před padesáti lety špičkovali, čí kuše střílí přesněji.

„Nejste na to trochu mladí?“ hartusila stará Berta, zatímco jsme roztáčeli bubínky koltů.
Bylo mi dvanáct, vzpomínáš?
„Na tyhle věci máš ještě času dost!“ lamentoval otec, zatímco ty ses ještě pochechtával mýmu neobratnýmu pokusu políbit paní učitelku.
Bylo mi sedmnáct, vzpomínáš?
„Proklaté mládí!“ bědovala matka, když jste mě ráno vynášeli ze saloonu.
Bylo mi dvaadvacet! Vzpomínáš?
„Nezdá se vám na kněze příliš... nezralý?“ podotkl starosta Nelson, když jsi mi sebral odznak šerifa a místo něj k mým nohám hodil bibli.
Bylo mi sedmadvacet. Vzpomínáš?
„Jste si tou další skleničkou jistý, Barnaby?“ zeptá se hospodskej Jim.
Dneska je mi šedesát.
Vzpomínám.

Holčička se vrátila ze školy celá uplakaná.
"Tatínku, sestra Cecílie povídala, že prý žiješ v tom ... kuňko ... koňkubinátu ..."
Matka se u dřezu tázavě napřímila. "Jakže?" Otec, pán k šedesátce, rozhodně nevypadal jako žádný donchuán, ona jej však měla velmi ráda. Jakémukoli ohrožení byla ochotna čelit přímo a všemi dostupnými zbraněmi, což byly momentálně vidlička a hadr.
Otec se zachmuřil. "Co si jen o mne myslí, v mém věku ..." Pak se rozesmál. "Asi už chápu. To měla určitě výhrady, že jsme se s maminkou kdysi vzali na radnici a ne v kostele."

A tak tehdy moji maminku odhlásili z hodin náboženství.