DMD č. 1. pro 1. 4. 2016. Téma: Nejsme na to už moc staří?

Obrázek uživatele Samantha

Nejsme na to už moc staří?

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Pro Tomíka.

Drabble: 

Zase stojím proti němu na schodech u baráku. Pejsci se proplétají vodítky, jako už tolikrát. Má v očích ten bezstarostný výraz, ačkoli já jako jedna z mála dobře vím, že za ním je mnohem víc. Přes to je v něm cosi uklidňujícího a mně tolik blízkého a dojemně známého. Dotek dlaně, tolik povědomý. Úsměv, úplně samozřejmý. Setkání rtů. Mnohem přirozenější, než kdyby se nestalo. Hlavou problesknuvší myšlenka, kdyby šlo na chvilku vrátit čas…a pak zpět v realitě. Nebolí to. Rozhodně ne tolik, jako to nemít. Poslední objetí, než se vydají nocí domů. Láska… nejsme na to už moc staří?

Obrázek uživatele Roedeer

Já nejsem starý

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Nesoutěžní, nestihl jsem to.

Drabble: 

„Co zase děláš u toho počítače tak pozdě?“
Píšu drabble. Je to jedna z těch maličkostí, co mi dělají dětinskou radost.
„Něco píšu.“
„Tak to nech na zítra. A pojď do postele.“
„Musím to stihnout do půlnoci. Je to taková soutěž, víš?“
Neporozumění je cítit ve vzduchu. „Nejsi na tohle trochu starej?“ Zní to pochybovačně, ale upřímně. Peřiny svůdně šustí a zahlédnu kus holé kůže. Ale já přece nejsem starej. Ročník 1986. To je nic. Devatenáct!
„Pojď do postele.“ Zní to jako nesmlouvavý příkaz a tomu se těžko odolává. No tak co, vždyť to drabble nakonec klidně může být nesoutěžní.

Zimní den

Fandom: 
Drabble: 

Nedělní ráno. Schody jsou studené. Vzduch voní mokrou omítkou. Na okně v mezipatře osychá červený muškát, uložený na zimu do chodby. V rohu okenní tabulky je stále stejná povědomá prasklina, která tu musela být, už když jsem přišel před lety za Magdou poprvé. Podívám se z okna. Přes noc napadl první sníh.

Ozval se zvuk domovního zvonku. Rozespalá Magda přehodila svetr přes pyžamo a vydala se dolů otevřít. Snad zvonek nevzbudí spící děti.

Otevřela dveře. Michal už stál na zahradě s připravenou sněhovou koulí.

Nejsme na to už moc staří?
Ale to už se oba uválení od sněhu vraceli domů.

Obrázek uživatele may fowl

Vlaky

Fandom: 
Drabble: 

Je to zvláštní společnost. Roman zpívá tak falešně, až se chvěje pivní pěna a stromy za oknem umírají. Mici si pohrává s cigaretou, zabraná do důvěrného hovoru, a občas si prohrábne zrzavé mikádo. Objímám svou kytaru jako ženu a čekám, až budu dost opilá na to, abych ji rozezněla.
Vítkovy oči jsou plné alkoholu a smutku.
„Ujel mi vlak,“ povzdechne si.
„Rozchodem život nekončí,“ namítnu.
„Tobě se to mluví, ale mně už dávno není jednadvacet.“
„Nejsi tak starý, aby sis nemohl najít ženskou.“
„Zazpíváš mi do ouška?“ zaprosí.
„Časem.“
„Za hodinu mi jede poslední vlak. Aby mi neujel i tenhle...“

Obrázek uživatele Blanca

Laureen

Drabble: 

Když si za bouřky vlezla do postele k sestře.
Když pořád běhala bosá a prostovlasá.
Když vyplazovala jazyk na neoblíbené příbuzné a návštěvy (za jejich zády).
Když ji po návratu chtěli provdat.
Když konečně řekla ano.

Věkové konvence společnosti byly kritické a neúprosné.

Když mu vplétala do vlasů věnečky lučních kvítek.
Když se v zimě koulovali a vzájemně házeli do sněhu, doprovázeni nechápavými pohledy svých dětí.
Když jejich děti vyrostli a ona se ještě pořád topila v jeho očích při každém pohledu.
Když se jejich léty zkřivené prsty propletly a vrásčitá ústa setkala.

Pro lásku byl věk vždycky jen číslo.

Obrázek uživatele kopapaka

Reno

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

BJB

Drabble: 

Tisíce a tisíce diváků.
Burácení motorů.
Tisícihlavá stáda koňských sil...

Pomalu začíná...

Ale ne.
Začíná Reno National Championship Air Races.
Nikdy a v žádném případě se neříká pomalu.
Rychle a nízko, to ano.
Vražednou rychlostí kolem pylonů.
Někdy doslova.

Nejdřív malé stroje s "pár" stovkami koní.
Mrňavá křídla připomínají schůdky pro pilota.
Kabiny těsně kopírují přilby.

Mrňousky střídají jety.
Důvěrně známé Albatrosy a Delfíni nepřipomínají krotké cvičné stroje.
Spíš hladové dravce.

A nakonec "Unlimited"...
Druhoválečné stíhačky s motory, o nichž se kdysi konstruktérům ani nezdálo.
Řev motorů je už doslova brutální.

Když ustane všechen shon.
Možná si ti veteráni řeknou...

Závěrečná poznámka: 
Obrázek uživatele Owlicious

On se směje

Fandom: 
Drabble: 

Ta zpráva přišla absurdní oběma.
Smích.
Jejich syn dostal jméno podle toho.
Smích.
Přesto byl zaslíbený prvorozený - jediný - jejich chloubou a radostí.
Smích.
Záruka budoucnosti, naděje na život, kterou už oba nutně potřebovali.
Smích.
Třicet let se v jejich stanech ozýval.

Hospodinova slova byla tentokrát tím, co ten smích utnulo.
Mlčení.
Otázky bez odpovědí, když se naděje otřásá a záruka rozpadá na prach.
Mlčení.
Otec a syn se vydávají na cestu.
Mlčení.
Třicetiletého muže neopijete rohlíkem, neukonejšíte několika slovy jako malé dítě.
Mlčení.
Poslušnost, která sama sebe klade na oltář, i když má sílu se osvobodit.
Mlčení.
Bůh obstará.

Beránek.

Závěrečná poznámka: 

Téma tam je kontextově.

Obrázek uživatele L.P.Hans

Ještě jeden level

Drabble: 

„Pojď mi utřít nádobí. A pes potřebuje vyvenčit. A až půjdeš, tak můžeš vzít smetí. Slyšíš mě?“
Ozvalo se bušení na dveře.
„Dej mi minutku. Ještě jeden level!“
„To jsi říkal už před hodinou!“
„Hned jsem tam.“
Jeho pozornost byla plně fixována na monitor počítače. Před ním se prostíralo peklo na zemi a on v roli vesmírného mariňáka byl poslední nadějí planety na pomstu. On sám jen s pomocí dvouhlavňové brokovnice stál proti démonickým legiím zhouby. Náhle monitor zčernal, reproduktory utichly.
„Vyhodila jsem ti pojistky, tak koukej mazat. Nebudeš se mi tu celou neděli flákat,“ zvenku se znovu ozvala manželka.

Obrázek uživatele Dangerous

Bos

Drabble: 

Venkovská cesta. Strom.

ESTRAGON Už je pozdě.
VLADIMIR (hledí na západ) Stmívá se…
ESTRAGON (studuje strom) Je tady.
VLADIMIR Co když je daleko?
ESRAGON (opře si hlavu o suchou větev) Nerozumím tomu…
VLADIMIR Slunce… Chodil jsem mu naproti.
ESTRAGON Kdysi… Mě tlačila bota…
VLADIMIR A pak nešla sundat, oprátka na té mrtvé větvi.
ESTRAGON Dávno se rozpadla. (zaboří prsty na nohou do prachu)
VLADIMIR (šeptem) Čekal jsem, že nám řekne, kam dál.
ESTRAGON (téměř neslyšně) Půjdu bos.
VLADIMIR (podívá se na Estragona, jako by si ho právě všiml) Bolí tě kolena a pravá kyčel.
ESTRAGON (pokrčí rameny) Tak pojď taky.

Důvod

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Bez bodu. Druhý drabble.
Druhý pokus. Nějak mě bylo líto nechat v nitru mého počítače, ale není to nic moc. Alespoň myslím.

Drabble: 

Ilisidi obědvala s lordem z východních provincií. Zatímco chválila kuchaře za sezónní maso podávané s pikantní omáčkou, přemýšlela, co tam dělá. Druhá nejmocnější osoba atevského světa tráví čas s lordem, který ovlivní maximálně cenu zeleniny. Navíc se tu shromáždilo osm hostů, což byla nenapravitelná nedbalost a nevychovanost. Pro atevské mozky, byla dvojka bytostně nepříjemná, čtyřka nešťastná a osmička značila katastrofu.
A to nezmiňovala, jak byl nudný.
„Jeden slyšel, že poletíte do vesmíru,nandi.“
„Jeden slyšel dobře.“
„Není na to jedna moc stará, nandi?“
Prokletá osmička. Ilisidi zvedla obočí.
Hned druhý den ohlásila Úmysl a kývla na Tabinho nabídku. Poletí na stanici.

Obrázek uživatele Sapfó

Staří známí

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

...možná třeba od 15ti let? Je to jenom lehce... :)

Drabble: 

Dřímající poštolka doširoka otevřela oči překvapením.
Než se její mysl stihla vzbouřit, Zapůjčilo si její tělo mnohem silnější vědomí. Nesmlouvavé. A po letech zapomenuté vášně tolik dychtivé.
Poštolka doširoka roztáhla křídla, prudce vyletěla směrem ke hvězdnému nebi. Následoval ji tichý, rychlý stín.
Velký ostříž ji dostihl. Avšak místo boje začal kroužit kolem ní. Tak těsně, až se otírali pírky. Rychleji, rychleji.
Vrhla se směrem k zemi, volným pádem mezi stromy. Kopíroval každý její pohyb.
Oba ptáci zmizeli v lese.
Opodál překvapeně štěkla liška.
Jeho zrzavé tělo povalilo to její.

Esme kdesi daleko tiše, vzrušeně vzdychla: „Nejsme na to staří, Vzoromile?“

Neviditelný fandom: 
Obrázek uživatele Nora

Pohádku?

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Nezačínám příliš dobře, vím to...

Drabble: 

Zapnu televizi a koukám, co dávají. Nic moc: nějaká detektivka, americká slaďárna, vaření,... a hele Pyšná princezna! To je ono! Ideální film pro odpočinkový večer - pohádka.
Najednou se mi vybaví rozhovor tří desetiletých dívek, který jsem zaslechla tuhle v metru. Vybíraly film na předvánoční besídku ve škole.
"Hele co třeba Indiana Jones?"
"Né to chce něco víc vánočního..."
"Pyšná princezna?"
"Jako pohádku?"
"No já nevím a nejsme na pohádku už moc starý?"

Pokojem zaznívá Rozvíjej se poupátko a já přemýšlím, co je to za svět, kde si desetiletý připadají už moc starý a já po dvacítce jednou nohou v hrobě.

Obrázek uživatele Samantha

Nejsme na to už moc staří?

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Pro Tomíka.

Drabble: 

Zase stojím proti němu na schodech u baráku. Pejsci se proplétají vodítky, jako už tolikrát. Má v očích ten bezstarostný výraz, ačkoli já jako jedna z mála dobře vím, že za ním je mnohem víc. Přes to je v něm cosi uklidňujícího a mně tolik blízkého a dojemně známého. Dotek dlaně, tolik povědomý. Úsměv, úplně samozřejmý. Setkání rtů. Mnohem přirozenější, než kdyby se nestalo. Hlavou problesknuvší myšlenka, že kdyby šlo na chvilku vrátit čas…a pak zpět v realitě. Nebolí to. Rozhodně ne tolik, jako to nemít. Poslední objetí, než se vydají nocí domů. Láska… nejsme na to už moc staří?

Obrázek uživatele Gwendolína

Poslední žertík

Fandom: 
Drabble: 

„No, vždycky jsem mu chtěl přičarovat růžové králičí uši.“
„Tichošlápku, já chápu, že tě hanebně okradli o tvá nejlepší léta, ale tohle je příliš dětinské i na tebe.“
„Moony, to nemá být intelektuální žert! Je to prostě návrat do starých dobrých časů. K těm uším by mohl dostat i ocásek...“
„Ne.“
„Prasečí rypák? Třeba by to nakonec bylo lepší než to, co má místo nosu teď!“
„Ne.“
„Už vím! Zaječí zuby!“
„Nejsme na to už moc staří?“

Druhý den odpoledne opouštěl Severus Snape sídlo Řádu v hábitu vyzdobeném spoustou různobarevných třpytivých motýlků a vyhrožoval Blackovi velmi pomalou a bolestivou smrtí.

Zestárnout za jeden den

Fandom: 
Drabble: 

Šeď mýho kažkodenního života mě začala svazovat.. Já, moje manželství, vztahy i práce, všechno šlo tak nějak "ke dnu".. Přibral jsem, to mě taky štvalo...
Ale nejsem přeci tak starej, abych s tím nemoh něco udělat..

1.duben, Velká změna, den 1.

Hned ráno rozcvička, 30 kliků, 50 sklapovaček..
"Nejsi na to trochu starej?" slyším od svý ženy..

Přicházím do práce.. a rovnou za šéfem, mám nový nápady na prodej I pětky! "Odvážnej nápad na váš věk"...

Nenechám se odradit a zvu kámoše na pivo... "Ty vole, v tejdnu? Máš nápady, jak zamlada"

Kašlu vám na všechny změny! Vítej stáří!

Obrázek uživatele eliade

Kameny nerostou na stromech

Drabble: 

Vzpomínám si.
Na kousek břidlice s krajkovým vzorem. Kamenné třítko na česnek. Otisk kůže bájného tvora s hranatými šupinami.
Jak mi ho dědeček položil do dlaně.
Jak vyslovil: „Lepidodendron.“ Tónem, kterým se mluví o chutném jídle.
Jak mně to slovo znělo jako název pro hubování, jehož se člověku dostane, když polije stůl lepidlem.

„Je starý.“
„Jako ty, dědečku?“
„Mnohem starší. Vzpomínka na stromy, co kdysi rostly na naší planetě.“
„Proč už nerostou?“
„Možná byly unavené. Každý bude jednou příliš starý na to, aby žil dál. Ale nikdy by neměl být příliš starý na to, aby vzpomínky na něj rozdávaly radost.“

Obrázek uživatele Ak.žena

Navždy mladí

Fandom: 
Drabble: 

Štafle se pod ním povážlivě zakymácely.
Daní za znovuzískanou rovnováhu se mu několik vodních bomb vysypalo a donutilo dole stojícího bělovlasého muže uhýbat před ledovou sprchou.

„Dávej majzla!“ zaláteřil téměř bezzubými ústy. „Jestli mi to zateče a já zase chytnu vlka, poneseš následky!“

Kdyby mu po náročném fyzickém výkonu stačil dech, Fred by se od srdce zasmál. Místo toho zvážněl a na svého bratra se podíval s nevyslovenou otázkou v očích.

„Nojo, však to příště přenecháme mladším.“

„To si říkáme už deset let, Georgi.“

„Vlastně myslím, že tak patnáct. Copak ale někdo z těch moulů dokáže vymyslet solidní aprílový žertík?“

Závěrečná poznámka: 

Snad nikoho nepohoršilo, že jsem ho oživila. Když je ten 1. duben, tak si to zaslouží, kulišák jeden, nemyslíte?

Absolventi

Drabble: 

„Žádný abslovent nechodí na školní festival v uniformě. Měli bychom s tím přestat taky. Jsme dospělí. Už velmi dlouho.“
Chystali se protestovat, ale to už u nich zabrzdil kluk s lehce šíleným pohledem a nabídkou, která se neodmítá. Zažít festival zevnitř? Jasně!
Takže pomocí lepenky, kanclářských sponek a černé fixy zrekonstruovali komnatu hrůzy a pak zbytek dne úpěli, sténali a na sto způsobů děsili chichotající se puberťáky.

„Nejsme na to už staří?“ zasípala Miyamoto, když zkoušela po obzvlášť vydařeném zaječení uchlácholit hlasivky Kusanovým sojovým mlékem.
„Nevíme,“ odtušili Komai a Kaneko dvojhlasem a koutky jim škubaly.
„Víš co? Zeptáme se Catherine!“

Obrázek uživatele hidden_lemur

Zpátky

Úvodní poznámka: 

Vzpomínky jsou mrchy. Ale někdy nekoušou. Ahoj všichni a příjemnou psací jízdu.:)

Drabble: 

Byl to pitomej nápad, to mi bylo jasný. Jenomže u všech nápadů, odstartovanejch chvilkovým okouzlením – a vzpomínkou – je taky jasný, že prostě neodoláte.
Chvilku to vypadalo, že se v tom smradlavým průjezdu mineme a půjdeme si po svých. Náhodní kolemjdoucí. Vilemín si zavázal botu a vstal. Oční kontakt. Dvě vteřiny. Tři. Usmál se. A najednou jsme zase běželi.
Loveckej instinkt. Zběsilá radost. Sousedka v přízemí: „Počkejte, haranti, až na vás vlítnu!“
(Paměť je zrádná – vynechává to hnusný.)
„Skvělý trénink,“ zavolal u mostu.
„Kdykoli,“ řekl jsem já.
Nevím, kdy se z Kodaně vrátil. Ale na některý věci nikdy nebudeme dost starý.

Obrázek uživatele Ebženka

Śkolení, co je ztrátou času

Fandom: 
Úvodní poznámka: 
Tohle drabble se zrodilo před 8 dny. Během zmíněného školení jsem prošla významnými duševními pochody a ve vyhraněných chvílích nudy a vzdoru jsem napsala (u paměti nadcházejícího DMD a abych si nadělala) další 3 drabblata. Možná žádné z nich nepoužiju, ale musí se uznat, že takové školení může být fakt startem vší kreativity...
Drabble: 

"V rámci představení uveďte něco, co o vás moc lidí neví!"
Prosím ne. Na školení mě poslali proto, že všichni relevantní mají jiné povinnosti, nebo proto, že náš šéf netuší, vo co gou. Což je bohužel obojí vysoce pravděpodobné.
"Zahrajeme si takovou hru. Jako že každý na tabuli napíše, jak…" Proboha žádné hry. To mě mohlo zaujmout tak v pubertě. Na to jsem stará.
2 hodiny poté. Tímto tématem se asi nikdy zabývat nebudu. Vedoucí použila desítky tisíckrát zprofanovaných technik, které nenávidím.
SEMINÁŘ BYL ÚŽASNÝ. Nikdy na něj nezapomenu.
Jak napsala Betty McDonnaldová – stejně je nejdůležitější, kdo je s kým.

Elfka a estetika

Fandom: 
Drabble: 

Nerada se na sebe dívala do zrcadla.
Měla ráda obličeje které poznamenal čas, fascinovalo ji, jak se v průběhu let měnily podle toho, jak jejich majitelé rostli, dospívali a dozrávali, a stárli. Jak se jim do tváří vpisuje vše, co je v životě potká, přibývají vrásky, vějířky od smíchu kolem očí, jemné jak pavučinka, nebo hluboké rýhy, které vyryla strázeň. Lidské tváře.
Její obličej, sličný a nestárnoucí, ustrnul v bezvěké nádheře, a stovky let, prožité bolesti, radosti ani ztráty jej nijak nepoznamenaly, jako by nikdy ani nebyly.
Bylo jí to líto. I když v duši měla všechny své roky zapsané.

Obrázek uživatele nettiex

Tyhlety sci-fi nesmysly

Fandom: 
Drabble: 

Paní Van De Kamp odmalička ráda pletla. Snila, že to jednou předá vlastní holčičce. To milovala. Ne… tenhle moderní svět: tyhlety… blogy, trumr? Truble? Trable jsou s tím rozhodně, pousmála se vlastnímu vtípku, netušíce, jak pravdivému.
Ale dcera nepřišla. Přišel William. (Přesto to zkusila. „Háček je v tom, že já chci hackovat, ne háčkovat,“ řekl. „Nebo spíš v tom háček není,“ dodal lišácky. Věděl, jak miluje slovní hříčky - a taky že neví, co „hackovat“ znamená.)

„Večeře,“ zavolala.
Will polekaně zavřel laptop. Zahlédla slova „pravda“ a „mimozemšťané“. Nejspíš další z těch sci-fi filmů. Mávla rukou. Na tyhle nesmysly byla příliš stará.

Obrázek uživatele ioannina

Stále příliš mladá

Fandom: 
Drabble: 

Bylo jí padesát a neměla jediný šedý vlas.
Každé ráno si schovávala tmavé copy pod šátek, pečlivě zastrkovala neposlušné pramínky. Myla je nejhrubějším mýdlem, splétala tak silně, až ji bolely. Nevedlo to nikam.
Bylo jí šedesát. Její vrstevnice začínaly umírat; ona sama neznala ani obyčejné nastuzení, natož loupání v kříži. Každou sobotu večer drhla podlahy v kostele. Aby na mši vypadala aspoň trochu... uvěřitelně.
Děsilo ji, že za tím jsou nějaké čáry. A nemohla se svěřit nikomu, snad jen dceři. Jenže Aniela se v Jabłunském už neukázala.
Bylo jí osmdesát a pořád nepotřebovala hůlku.
Zeť ji pozval na Anielin pohřeb.

Obrázek uživatele Lejdynka

Vzdech statečných

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Začneme zvolna, a tedy poezií.
Odehrává se před TOU scénou. Vy-víte-kterou.

Drabble: 

Jsi příliš starý, muži bělobradý,
než abys vedl nestatečné vpřed.
Tvůj hlas je slabý a umírá hlady,
sehnutou hlavou táhnou stovky let.

Pohrdám tebou, naivním přesvědčením,
že každý je dobrý, a každý bude král
doufáš snad, bloude, že srdce své změním
mávnutím hůlky, a s tebou opodál?

Přihlouplý chlapče, na to jsem moc starý,
rušit své sliby, a s bláznem bojovat.
Zamávám hůlkou a jedové páry
zabrání navždy mi hrdinou se stát.

Tak na věčnost! Pije ten, který vábil.
Na věčné boje už nezbývá mi sil.
Jeden byl mladý na to, aby zabil,
druhý byl starý na to, aby žil.

Obrázek uživatele Carmen

Ingrid

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Bez nároku na bodík, zkrátka navíc

Drabble: 

Díváš se stranou. Nebolí to, že k sobě nepatříme, to se stává – bolí to, co neříkáš přímo, slova, která se rozpíjejí někde za obzorem tvých rtů.
Zas se díváš stranou – nevíš, co vlastně chceš, možná to byl jen nedospělý omyl (jenže nám už není šestnáct). Najednou jsi podobná své matce, malé ženě s ostrými lokty, dokonale splňující všechny průměry normálnosti.
Nabízíš mi úsměv jako most přes ticho.
Přece obě víme...
...že je čas být normální: Jsme moc staré na experimenty.
Jsme.
Jsme moc staré na pokrytectví, do kterého se ustrašeně motáš. Já na něj hrát nechci.
Dívám se radši zpříma.

Závěrečná poznámka: 

případně hudební ťuk

Vysvětlení:
To bylo tak: Carmen vytanul na mysli obrys něčeho jako fandomu, propojeného jen zčásti a úplně vlastního. Logicky ji pak napadlo si vytvořit další identitu, jenže... Jenže zvítězila na celé čáře lenost (podporována mumlaným podezřením, že SE to nedotáhne do konce). Tak je tady první nějaká taková odtržená věc, a jestli z toho něco bude, výbuch. Totiž ví bůh. Vlastně Glorie.

Obrázek uživatele Arengil

Tvář naděje

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

No ano, jakpak ne. :) Ovšem hluboko pod rozlišovací schopností nepřátel slashe.
Varování: patos, ostatně jako obvykle

Drabble: 

V opancéřovaných dveřích důvěrně známá tvář. Vlastní mu připadala hrozivě pomačkaná věkem. Jako zmuchlaný starý papír - smutek v hlubokých brázdách kolem úst...

"Charlesi?"
"Díky Bohu, že jsi naživu!"

Z letadla vykoukla střapatá hlava. "Měli bychom se odtud rychle pohnout. Vidím na radaru další transportéry."

"Díky, Storm."

"Zaměřili nás!! Všichni dovnitř!"

"...Tolik nás už umřelo," vyčerpaně se zhroutil do sedačky Magneto. "Na tohle jsem příliš opotřebovaný. Stařec nad hrobem."
"Všichni stárneme, Eriku," namítl profesor.
"Tak unavený..."

"Jenže Sentinelové se nikdy neunaví."

"To je ono, Charlesi. Bojím se, že nemáme naději.
"Vždy je naděje," řekl profesor a tmou probleskl jeho povzbudivý úsměv.

Obrázek uživatele Polda a Polda

A odpověď zní: Jsme

Fandom: 
Drabble: 

Popravdě řečeno jsme to sem ani dávat nechtěli, ale když už nám téma nahrálo, tak abyste věděli.

Když duben přichází 2

Jedna minuta

Drabble: 

"Jedna minuta, generále!"
Carterová ani nezvedla oči od obrazovky, životy všech lidí na palubě závisely na její koncentraci, na tom, že dokáže zastavit autodestrukci nepřátelské lodě včas.
Najednou siréna utichla a v ohlušujícím tichu se v někde dálce ozvala střelba. Carterová vydechla, dokázala to.
Ohlédla se na generála O'Neilla, který si vůbec nevšímal toho, že od smrti je dělily doslova vteřiny, a s jistotou velel pěti stovkám vojáků z jednotek SEALS a Vesmírných mariňáků v největší bitvě, kterou lidé ze Země vedli mimo domovskou planetu.
"Nejsme na tohle už moc staří?" zavolala.
"Nikdy, Carterová, my nikdy," usmál se na ni.

Obrázek uživatele Cirrat

Ty toho naděláš

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Word hlásí 97 slov. Popravdě, jak jsem měla veliké plány, tak jsem teď úplně vyšťavená. Ale můj hlavní cíl pro letošní DMD je zase se rozepsat, takže... ;-)

Drabble: 

Černovlasý Míťa frajerským pohybem zahodil cigaretu. Oharek zasvítil tmou v krátkém oblouku a zasyčel v louži, která se rozlévala před jejich úkrytem. Bylo pravé aprílové počasí, že by psa nevyhnal, jen on a Víťa se potloukali venku. Nebo spíš pod střechou staré zastávky, co jim poskytovala aspoň trochu ochrany.
„Hele, nejsme na tohle už trochu starý?“ Víťa trochu chraptěl. Asi nastydl.
„Neblbni,“ zabručel Míťa. „Ještě toho máme hafo před sebou.“
Víťa se natáhl a prohrábl si vlasy na ježka.
„Si řikám, že bychom ale měli bejt to… No. Zodpovědnější,“ zakašlal.
Míťa se zašklebil. „Ježiš, ty toho s tou maturou naděláš!“

Závěrečná poznámka: 

Komentáře potěší...

Obrázek uživatele Champbacca

Dělba a dědkové

Úvodní poznámka: 

(mezitím v říši, jejíž jméno jsem pro samou senilitu zapomněl)

Drabble: 

Na začátku byla houba a ta houba rostla v lese a o tu houbu se hádali dva čarodějové v rudých hábitech.
„Já ji viděl dřív!“ tvrdil ten patrně mladší, co měl vousy ještě hnědé.
„Já se dřív sehnul,“ kontroval ten se špičatým kloboukem a bílým plnovousem.
„Okamžitě odtáhni ty špinavé pracky, opičáku!“
„Což se rozdělit? Nejsme na podobné handrkování poněkud staří?“
„Na handrkování možná, na souboj nikoliv,“ zabručel mladší a chtěl si na pomoc povolat démona, který protistranu smete za něj. Jenže zrovna začínal duben, dimenze se prolínaly a v poryvu magie se zjevil někdo ještě nečekanější než španělská inkvizice.

Závěrečná poznámka: 

A ostatně soudím, že by Jediland měl být aktualizován.

Stránky

-A A +A