RPS

Fandom: RPS
Poznámka: Loď bláznů - středověký bestseler!

Albrecht se spokojeně zadíval na dokončenou kresbu. Ještě spokojeněji se zadíval na její model. Opodál leželo pergamenové plátno s dalším portrétem, tentokrát malířovým. Hans vstal z postele a zamilovaně se díval na malířovu podobiznu s bodlákem.
„Pro Agnes?“ zeptal se opatrně.
„Možná. Na tom nezáleží,“ mumlal malíř a stále se díval na kresbu. „Mladík s katem... V Norimberku by mě za to zavřeli.“
Hans objal malíře okolo pasu. „Nejsme v Norimberku.“
„Potřebuji získat pověst a jméno,“ prohlásil Albrecht, stále maličko ponořený ve své kresbě.
„Mám v Basileji známého knihaře. Potřeboval by dřevorytce.“
„Pro jakou knihu?“
„Nic velkého, nějaká Loď bláznů.“

fandom: RPS, a upřímně doufám, že 'předloha' tohle nikdy nenajde...
poznámka: bjb, slash a slovenština, která je mou rodnou řečí jen napůl

Odemkl dveře.
Nadechl se a znejistěl. Spálenina. Roztavený kov.
Vůně hořkých mandlí.
Okamžitě si vzpomněl na ty filmy. Věděl, co to znamená. Zamrazilo ho.
Rozběhl se a volal jeho jméno.
V kuchyni ho překvapila hromádka neštěstí, zhroucená pod zničenou troubou.
A když Adam pípl, že mu chcel iba upécť ty čokoládové sušienky s mandlemi, které mu včera zjedol, ale trochu sa nezadarilo, jen s úsměvem zavrtěl hlavou, zvedl ho a šli spolu ty sušenky koupit.
Ještě předtím ale nezapomněl poloprázdný sáček hořkých mandlí zastrčit co nejhlouběji do skříně. A o tom, že do sušenek patří sladké, se už raději nezmiňoval.

Fandom: RPS
Poznámka: Název této double drabble jsem si vypůjčila od J.W. Goetheho.

Měkká lenoška už neskýtala tolik pohodlí, měl-li ji náhle celou pro sebe. Vstal proto, a poněkud rychleji přistoupil k příteli, jenž mlčky hleděl z okna.
„Friedrichu, snad abyste mi to napsal v dopise.“
„Když svíčka v noci dohoří, končím vždy i svůj dopis. Dnes trávím večer s vámi – a ještě bych vám psal?“
Johann se nemohl neusmát. Přikročil ještě blíže, téměř se dotýkal přítelova oděvu.
„Celý život má smysl díky smyslům, příteli. Nezačínejte zase! – A nebo začněte – prosím. Uměním je celý život sám, nezavírejte před ním oči! Pište…“
Friedrich se zachvěl. Nabízený brk si nevzal. „Mám svůj! Dobrou noc, Johanne.“

Hledám zas: Klid, který jsem jako mladý neměl, mě v této chvíli – letech – zase opustil.
Nalezl jsem zas: Odvahu, kterou jsem jako mladý neuváženě oplýval a pak ji ztratil…
Okamžik měl jsem osloviti, když času bylo dostatek. Odešel jste, příteli…
A já znovu četl Rukavičku vaši – rukavičku svoji… Odpusťte, příteli… když i pozorným očím zůstal smysl skryt celého čtvrt století.
Snad směl bych vás vyrušiti? Ve spánku, ze kterého se vytrhovati nemá?
Psal jste, jak jste mohl; vím.
Hledám zas: klid, který malý Weimar přinesl mé duši. Snad už jen hrob, ve kterém vedle mne budete se mnou moci rozmlouvat?

Fandom: RPS ;) Kdo to vyluští, má bod, ale psst. :)
Poděkování Kleio. Poznámka: Miluju lingvisty. :)

Vstoupil do místnosti č. 9 v Celetné č. 13. Rozhlédl se.
„Máš to tady… hezké.“
Martin ani nezvedl hlavu, dál něco hledal ve štosu papírů. „Kecáš. Pořád mi vyprávíš, jaké to je na AA, takže ti nevěřím.“
„Musím říct, že místnosti pro HEL se mi líbí, ale stůl nemám v takovém… relativním soukromí jako ty… A poslední seminář jsem učil včera.“
Usmál se. Štíhlé tělo v černém svetru se svůdně protáhlo. „Mě čeká letzte Lexikologie teď… Ale potom… takhle v pátek večer už tu soukromí není jen relativní…“
Dlouhým polibkem usadil Ondřeje do relativně pohodlného křesla. „Na tu hodinku… slovník?“

Fandom: RPS
Poznámka: Text kurzívou je duševním vlastnictvím Františka Halase. Nicméně stal se mi inspirací, tak jsem ho nakonec zapojila i do drabble. Báseň doznání dala i název mému dílku. Věnování Dangerous, protože je vzorná studentka. ;)
-------------------------------------------------------------------------------
Ťuky ťuk, cvaká rytmicky psací stroj.

Dojat vším co je láska
k tobě se přimykám
smuten vším co je láska
před tebou utíkám

Překvapen vším co je láska
mlčím ve střehu
churav vším co je láska
soužím se pro něhu

Poražen vším co je láska
u věrných noci úst
opuštěn vším co je láska
až k sobě budu růst

Ťuky ťuk. Déšť za oknem touží vstoupit.
František, básník, potlačil povzdech.
Ťuk ťuk, klepe si na čelo. Báseň by měla mít věnování. Tohle raději zamlčet.
Ťuk ťuk za dveřmi.
„Pojď dál, Stanislave.“
Rychle schoval zmuchlanou stránku.
Ťuky ťuk, buší srdce básníků.