DMD č. 26. pro 26. 4. 2015. Téma: Naděje umírá ráno

Nenávidím pondělí,
lidi jsou neveselí.
Nechce se jim do práce,
ani příliš utrácet -
- nakoupit mi dobroty,
použít krém na boty,
pohladit mě po kožíšku,
podrbat na tlustém bříšku.
Místo toho John se stará,
jestli jezdí jeho kára,
jestli jeho svačina,
zapáchat nezačíná,
jestli přijde včas do práce,
jestli nemá něco splácet,
jestli Oggie nezlobí,
jestli umýt nádobí...
Po návratu místo péče,
dvě hodiny sprcha teče,
pak si zapne televizi,
ve Farmville seno sklízí,
a mě zbývá jen si přát,
aby taky mě měl rád.
Chcete vědět, proč bez hlesu
pondělí též špatně nesu?
Proč se tvářím nasraně?
Vždycky dojdou lasagne!

Slunce vyšlo už před dvaceti minutami.
Bylo mi dobře, teplota vzduchu 17 °C, relativní vlhkost 63 %. Stoupal jsem na Žalov a tetelil se očekáváními. Rozkročil jsem se nad velikým zrdcadlem, odrážejícím celou oblohu a nacvičeným pohybem jsem odemkl a otevřel kryt bolidové kamery a vyňal pouzdro s plochým filmem. Hohó, dneska tě tam určitě mám, doufal jsem celou cestu do laboratoře.
Červené světlo, vývojka, přerušovač, ustalovač, sušička, ty průtahy byly jako každý den nekonečné. Cink, doběhla minutka, zapnul jsem prosvětlovací pult a už jsem zklamaně
hleděl na fotografii na obloučky tras hvězd, nepřerušené žádným bolidem.
Dneska svůj meteorit nechytím.

"Takže dva dni dovolené? Nechceš počkat, až ji chytíme?"
"Simčo," usmál se Danny, "Já si nemyslím, že ji policie dostane. A pokud ano, určitě k tomu nedojde nijak brzo."
"To přece..."
"Advokát už šlape policii na paty, vždyť si dokonce vymohl zrušení pátrání prostřednictvím Like it!"
"Nějak to dokážeme!!!"
"Podívej, tím, že se zavřela s unesenými do krytu má to nejlepší alibi. Nahota, stejná maska a oholená hlava."
"Třeba najdeme něco v masce."
"Všechno smazané a přepsané, tak jako v těch ostatních... Klidně to zkus a pátrej, ale já mám dost."
"Takže za dva dny."
"Zas ráno, tak jako dnes..."

Mejdlo se prakticky usídlilo v Mlátiččině kuchyni. Dívka nic nenamítala - dokud po sobě dokázali uklidit a Jetej nebo Mrmla i uvařili.
Dnešního rána se první probudil Pepank. Vyskočil a naježil se. Zběsilé zvonění a bušení na dveře připomínalo začátek apokalypsy.
Nicméně se vznutriil (něco jako vzmužil) a výskokem na kliku otevřel dveře.
Dovnitř vpadla žena, vzdáleně podobná Mlátičce, ale starší, ne tak černobílá a hlavně ještě zmatenější než Pepank sám. Zamířila do kuchyně, kde vyspávali členové Mýdla, připomínající antropomorfní skládku. Sklonila se nad Sidolem.
"Kurňa," zašeptala, "v tý televizi to vypadalo, že už budeš v pohodě..."
Sidol otevřel oči. "Mami?!"

Někde ve Všehomíru, rok blíže neurčený, čas 21.00
Do nemocnice přivezli ženu, bez dokladů, věk neurčitý. V bezvědomí, dýchá, pulz hmatný.

23.23
Pacientka se probrala z bezvědomí. Řekla, že se jmenuje Naděje a že jelikož všechny bytosti již dosáhly Osvícení, Moudrosti a Věčného štěstí, nikdo nemusí v nic doufat a ona je už úplně zbytečná.
Zdravotní sestra se usmála a řekla, hlavně, že vám je líp, drahoušku.
Pak ji zakanyluje, napojí na kapačku a otevře si detektivku.

4.30
Naděje otevře oči a praví, vrahem je zahradník. Sestra vztekle zabouchne knížku a jde si zapálit.

5.00
Naděje to vzdává. Nastává exitus.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či ešte stále na ňu čakáš.
- Jarík môj, už veru nečakám. Celý týždeň som čakal, ale dnes ráno som všetku nádej stratil.
- Nechytaj hneď valašku, Pištík môj, veď nie je všetkým dňom koniec. Možno ešte niekedy bude.
- Jaj, starý môj, ale tento rok sa jej už veru nedočkáme. A neviem, ako bez nej do ďalšieho vydržíme.
- Neboj Pištík, ak nám Anča slivovicu od predsedu nedonesie, zájdeme do mesta, nakúpime jablká a vypálime si vlastnú. Veď by to nebolo po prvý raz.

Na mrtvou naději vám nikdo úmrtní list nevystaví, říkával Bohouš. Ten chlap byl úplnej cynik, ale, koneckonců, co jinýho taky při svý práci mohl bejt? Dyť von ty lidský naděje pohřbíval den co den, a o víkendu klidně třikrát! Pokaždý jsme nad těma jeho kecama mávli rukou. On se chechtal a objednal dalšího ferneta.
Teď si tak říkám, jestli z něj náhodou nemluvila zkušenost. Poprvý v životě mu rozumím. Koukněte na to. Pondělí. Venku chcanec. Já tak doufal. Celou pitomou neděli jsem se vydržel nepodívat!

Popelář Standa zmuchlá oranžový nevýherní tiket a s povzdechem ho zahodí.
Tak zase do práce…

Utábořili se jako obvykle pod vysokým smrkem. Skupinka se od včerejška znatelně zmenšila, což se projevilo na celkové atmosféře. Zatímco se někteří snažili usušit u ohně promáčené věci, jiní rezignovaně hleděli do tmy.

Soják s Mutrochem a starým Hlínou se dle úmluvy ohlásili trojím zahouknutím a poté se vmžiku jakoby zhmotnili z šera. "Ráčí si páni bandité přát kule obyčejné či začartované?"
"Či snad něco pro zahřátí?", doplnil Mutrocha úlisně starý Hlína.

"K čertu! Tohle nejsou oni", špitl Soják. "Princeznu Leokardu musí držet v zajetí ta druhá část bandy. Vzhůru na cestu. Naděje na výplatu odměny umírá až zítra ráno."

Zapiješ léky, srovnáš polštář, zhasneš. Položíš hlavu a už se hemží. Stovka nápadů, které si nezapíšeš. Zástup přání a nadějí. Nemáš zrovna černý týden, není třeba zakládat si na můry. Sny, co nejsou sny, znějí nádherně reálně. Tak snadné. Hladce příjemné.

Budík počtvrté cvrliká. Teď už vstát musíš. Protáhneš se, až se ti klepou prsty. Nasadíš brejle, mžouráš kolem. Mají jepičí život, jejich křehké šustivé kostry se válejí všude. Rozhrneš je a vklouzneš do pantoflí. Povinnosti života nepočkají a ve jménu mrtvých se bojuje po celá staletí.
Tedy do boje za naděje i dnes, ať se večer mohou zrodit znovu.

Přestože Lorda Křiváka, příslušníka jedné z nejurozenějších Ankh-Morporských rodin vedli uličkou z cely smrti, necítil strach. Měl totiž Naději. Včera ho navštívil Vetinari, a měl s ním dlouhý rozhovor, a právě naděje byla jeho hlavním poselstvím.
Když zahnuli za roh, stál tam Vetinariho osobní sekretář Važuzel.
"Patricij vás nechává pozdravovat." prohlásil, a lord Křivák si pomyslel, že je tady konečně vytoužená milost. Ale Važuzel pokračoval: "Vzkazuje, že si máte užít popravu a pozdravit svého anděla."
Křivák se zastavil, na tváři se mu usadil šokovaný výraz plný zděšení.
"Ale on včera říkal, že mám naději!"
"Chtěl vám jen dopřát klidný spánek."

Je to jen sen. Ošklivá noční můra. A protože to vím, snažím se tím projít bez větších problémů. Usmívám se, i když uvnitř hluboce pláču. Dělám to, co se ode mě očekává.
"Cvoku," zavrčí jedna z nich, když mě mine na chodbě. Divím se, že mě neudeří. Udělala to už mnohokrát. Jednou mě zbila tak, že jsem se pak nemohla ani postavit. Vlastně ani dýchat.
Bolí to ale vždycky jenom chvilku. Než se rozvzpomenu, že se mi to vlastně jenom zdá.

Je ráno a já se právě probudila. Nebyl to sen. Jsem pořád tady.
A z oken ty mříže nezmizely.

Není možné, aby měli pravdu!
Jsou to přece jenom báchorky na strašení turistů!

Ale...

Zásuvka ti přirazí ruku a poláme prsty.
Voda z kohoutku tě opaří. Bublavě se směje a hltavě polyká tvou krev.
Ze zrcadla na tebe hledí tvoje tvář. Šklebí se a s jekotem si vyřezává oko.
Z postele na tebe hledí tvá mrtvá milenka. Bezhlavá.

Pak se probouzíš. Byl to jenom sen!
Skáčeš z okna přímo do vln.
Zoufale plaveš, až konečně vyčerpán staneš na břehu.
V dálce vidíš město.
Běžíš.
Vzdaluje se.

A pak se probouzíš znovu.
Je ráno.
Pokoj 1408 se ti směje do očí.

Byl chronicky nevyspalý.
Žádný div. Organizace provozu jednotky (nové jednotky, nová organizace – nic takového tu předtím nebylo; sice všichni přišli z armády, používali armádní strukturu, ale jinak bylo všechno tak... nové!) zabrala spoustu času. Sehnat ubytování. Rozpisy hlídek. Zásobování. Latríny (ty poslal kopat provinilce, kteří se vždycky našli). Dezertéři. Nad těmi nezbylo než mávnout rukou. Jejich problém, už je nikdy nepřijmou zpátky.
Na vlastní výcvik mu skoro nezbýval čas.
Každý den vstával v pět. Jen tuhle neděli si možná přispí...
Ve čtyři třicet se ozvalo zaječení.
Racek se zvedl. Nikdo jiný než on to řešit nebude.
Nepřispí si.
Snad zítra.

Když přistoupila Marta s dětmi, někteří jsme trochu ožili. Eliška brebentila o tom, jak bude po prázdninách žákyní třetí bé, Matýsek zas o tom, že bude taky školák. Několikrát se nechal ujistit, že ho ségra bude chránit a kamkoli on půjde, půjde též.

Pak přišla ta nehoda. Vidět pětiletýho kluka umřít mámě v náručí bylo fakt drsný, asi stejně jako vidět policistu vracejícího plyšového králíčka na mrtvé tělíčko nebo sedmiletou holčinku transportovanou do nemocnice.

Nejspíš kvůli zraněné noze jsem byla vzhůru dávno předtím, než školákům začíná vyučování. Někdy tehdy mi zazvonil telefon. Marta volala, že Eliška svůj slib Matýskovi dodržela.

Deset hodin a hurá do postele. Krásných osm hodin spánku přede mnou. Teď už jen spát a hezky si odpočinout.

Bouchání o patro výš. 0:30... No nic.

Hudba od spolubydlícího. 2:00 Eéééh. "Hele, já zítra vstávám do práce, co ty?"

ZÁCHOD ZÁCHOD. Co? 4:15? To už není vtipný. Dobře, dvě hodiny, ještě mám dvě hodiny k dobru.

Kočka škrábe na dveře. Ty bestie! Já za hodinu vstávám. Tak už si konečně lehni. Tak, ležet a spát!

Druhý spolubydlící přichází z noční 5:30 Sakra, to nemůže být trochu potichu? Ještě půl hodiny, půl hodiny můžu spát.

6:00 Ufff, zase zatracený pondělí.