DMD č. 20. pro 20. 4. 2015. Téma: Sladká očekávání

"Brácha, nemáš ještě housku?"
"Cože, ty máš zase hlad?"
"Tobě to nepřipadá strašně dlouho, co jsme naposledy jedli?"
"A neměl by sis třeba příště nachystat něco k jídlu sám?"
"Copak ty jsi mi v ledničce něco nechal?"
"Chceš mi říct, že ses pro jednou vůbec obtěžoval vstát a dojít do kuchyně?"
"A kdo myslíš, že po tobě umyl všechno to špinavý nádobí?"
"Nemyslíš tím ty dva čistý hrnky předevčírem?"
"Hádej, kdo si tady pořád jen dopřává a nic nedělá?"
"A to natržený triko mi bude zašívat kdo?"

"Myslíš, že bude mít máma radost, že jsme jí přišli na nádraží naproti?"

Zotavil jsem se rychle. Byl jsem zesláblý, ale jizvy se dobře hojily a na rtech se usídlil úsměv. Sedával jsem v zahradách a naslouchal zpěvu, nechal se laskat zvukem Ecthelionovy flétny a teplem slunečních paprsků. Vzpomínky bledly; utrpení se vytrácelo a měnilo v kdysi dávno vysněný sen.
Myslel jsem na Idril více než kdy jindy. Těšil jsem se na chvíli, kdy bude po všem a já ji budu smět obejmout. Představy byly tak živé, tak sladké. Cítil jsem její měkké, hebké tělo, její vůni, záplavu zlatých vlasů, které šimrají na tváři.
Po tolika letech jsem opět pocítil cosi jako štěstí.

Služebná diskrétně odšustila. Na stole zůstala krabička. Anonymní.
Elizabeth rozhrne voskovaný papír a tiše zavrní. Kandované ovoce, jak pozorné. Tajemný dárce dbá o zdravý vzhled své vyvolené.
Včera přišly pralinky, její nejmilejší. Není pochyb, musí to být pan Elliot.
Ne, že by oň drahně stála, ale vyplatí se to. Jejímu věku se nevysmívají jen díky jejímu prvorozenství. Vždyť Anne je pro smích dávno.
Elizabeth si mlaskne. Co asi dostane zítra? Ve sklenících už by mohly být čerstvé ananasy...

Přišel angrešt.
Povznesené očekávání náležitě zhořklo. Pan Elliot vzal roha s tou zatracenou Penelopou a tatínek, zdá se, na dceřiny vdavky nemyslí.

Mlsně koukám za výkladem,
krámku vprostřed náměstí,
dumám marně nad příkladem,
nic dobrého nevěstí.

Rakvičky a věnečky, jsou
života sladké hořkosti,
v pusince se rozplynou
prej jsem dobrák od kosti.

Sladce usnout, znaven příliš,
když to tělo žádá,
chce to postel, Kde ji vidíš?
dyť tu není žádná.

Pomsta taky chutná sladce
tu mám možná nejraděj,
létat po ní, můžu hladce,
pozor – Hruška, nepadej!

A co první polibek?
Od holky a z lásky?
z toho jsem pad na zadek,
teď mám žel, jen vrásky.

Sladkého je zkrátka mnoho,
co mi život přináší,
vybírat si, nechej toho
vždyť to osud nesnáší.

Otočím se ke dveřím, za kterými čeká má novomanželka. Snažím si vybavit, vše co vím o sexu. Nervozita stoupá, stres také, klid nepřichází.
Polknu. Paměť nechce naskočit. Proč jsem jen před měsícem regeneroval. Očekává tu nejvášnivější noc v životě, bohaté zkušenosti a polohy, které nenajde ani v Kamasútře. No co, nádech, výdech, sebrat odvahu a jde se na věc.
Svůdně leží na posteli. Podvazky, korzet, punčošky. Srdce se nevídaně zrychlí.
„Pojď ke mně, lásko,“ zapřede sladce.
„Neboj mazlíku, Doctor, je tady a ví přesně, co potřebuješ.“
Odhodím župan. Oči se jí rozšíří úžasem. Dojem jsem udělal, teď jen naplnit očekávání.

Netrpělivě přecházím.

Jeden z vazalů mého otce přišel s informací o údajném pobytu Malcolma.
Po dlouhých měsících čekání se zdál být na dosah.

Musela jsem poslat své lidi, abychom měli jistotu.
Musela jsem vydržet těch posledních chvil čekání.

Čekání, které se už více nezdálo býti mučivé.
Čekání, které se změnilo v něco více sladkého.
Čekání plné nadšení z nadcházejícího konce.

Trvalo jim to příliš dlouho.
Měla jsem čas přemýšlet.

Co řeknu až ho uvidím?
Co udělám?

Nevím, ale bude ho to bolet.

Dveře se tiše otevřou.
Na Vincentově tváři vidím úsměv.

Vím, že mé čekání se chýlí ke konci.

Konečně!

Nejsem v tom tlustá? Všechny moje kamarádky vypadaj lépe než já, tak proč zrovna já? Bude mě milovat? A proč je venku tak hnusně? Není to nějáké znamení, že je něco špatně? Sakra, proč bulím už teď? Kam jsem dala tu řasenku? Je to tak dobré? Nemám ještě obtáhnout rty? Nemám to rozmazané? Jak dlouho jsme se neviděli? Počkej a viděla jsi ho vůbec někdy? Nezpomněla jsi na něco?
*******
Jaká bude? Uvaří mi? Vypere? Jaká bude v posteli? Vykouří mi ho? Polyká? Bude se mi líbit? Není její sestra hezčí? A co družičky?
*******

Máte u sebe prstýnky?
....
Berete se dobrovolně?
....

Probouzela se pomalu.
Do ticha a temnoty.
Tepla.

Ještě nezačalo ráno.
Viděla potemělou místnost.
Na širokém lůžku jedenáct dalších žen.
Všechny jen v masce.

Nesnila.
Předtím a ani teď.
Žila noční můru naživo.

Donutila se vstát.
Čtvery nezavřené dveře lákaly.
Dveře a snad sladká svoboda za nimi.
Naštěstí vycítila past v rudém kruhu na prahu.
I nad něj nataženou ruku, odměnil krátkým výbojem.

Jen jeden kruh se zpola otevřel.
Potom ji pustil dál, bohužel ne ke svobodě.
Viděla koryto tak v půli stehen.
Podivnou toaletu.

Už nedokázala usnout.
Vmáčklá mezi dvě další ženy.
Propadala zoufalství.
Snila o naději.
V pekle.

Když byla malá holka, malovala si budoucnost růžovými barvami. Ach, ta sladká očekávání mládí...
Pak přišla ta hnusná záležitost s trpaslíky.
Když se objevil Princ, skoro věřila, že už konečně dostala svůj happy end. Pochopila, jak moc se mýlila, když ho našla v posteli se svojí sestrou.
A potom přišel Nepřítel a veškeré šance na pohádkový konec se rozpadly v prach.

Nebo ne?

Hrozně dlouho si myslela, že ke šťastnému konci potřebuje prince na bílém koni, co jí zachrání před drakem.
Pak jí došlo, že před drakem se může zachránit sama. A že zlí vlci jsou mnohem lepší než princové...

Nervozita. Napětí.

Tak znovu. Nemáš se čeho bát. Všechna povolení máš. Nic nezákonného neděláš. Dopadne to dobře. A když se dobře uvedeš, zákazníci se jen pohrnou. Vyděláš takovou spoustu peněz, že se v nich budeš topit.

Na čele se mu leskl pot, i když bylo chladné podzimní ráno.

V tomhle chladu budou podmínky ještě příhodnější.

Znovu, po bůhvíkolikáté, všechno překontroloval. Ohřívač byl v pořádku. Suroviny čerstvé... No, opravdu se snažil, aby alespoň vypadaly čerstvé. Hotové zboží... vonělo. Možná.

Tak teď nebo nikdy. Už si tě podezřívavě prohlížejí... Čekají...

"Hóóórkééé páááárkýýýý. Masovéé kolááááčkýýýýýý. Rýýýchlééé občerstvenííí. Rýýýchle do vááás, rýýýchle z vááás!"

Policejní zásobovač se tentokrát vytáhl.
Před Dannym ležel nezbytný hrnek s kávou.
Dvě na pohled výborné koblihy.
"Konečně dorazily výsledky pitev," řekl kapitán ve dveřích, "Všech tří."
"Tří..?"
Káva náhle zhořkla.
A koblihy...
Škoda mluvit.

První list patřil mrtvé dívce.
Oholená hlava a stopy opakovaných elektrických výbojů.
Maska ji při osvobozování málem zabila.

Tříprsťák nezemřel pádem, nestřílel, ale byl sám střelen.
Neznámo kým.

Poslední list patřil podezřelému a hledanému administrátorovi.
Po měsíci v řece ho identifikovali jen náhodou.

"Odvolávám útok," řekl policista, "Nevíme kdo a kde je drží. Nemůžeme vtrhnout současně do pěti set budov. Ne když masky můžou zabíjet."

Zachumlala se do představ. Sladkých, líbivých a hladivých. Nemohla se dočkat, až se stanou skutečností. Krátila si chvíli, jak se dalo. Moc se těšila.

Ale dny přebíhaly jako mraky po obloze. Sny začínaly hořknout. Rozfoukal je vítr a zůstala jen hořká pachuť.

Dny vystřídaly měsíce a ty zase roky. Zestárla spolu se svými tužbami.

Odkládaným očekáváním ochoří srdce.
Toto přísloví na ni potvrdilo svou pravdivost.

Až když přestala doufat, dostala, co si kdysi tolik přála, ale srdce už měla nemocné. Mezitím se změnily její priority, postoje a přání. Tolik chtěné pozbylo na ceně.

Vytoužená věc nakonec přišla, ale příliš pozdě.

-„Maminko, maminko, už přijde Ježíšek?“
-„A spapal jsi všechnu polívčičku?“
-„Co myslíš, dostanu hodně dárků?“
-„Co asi dostaneš, když nespapáš polívčičku?“

-„Maminko, co myslíš, dostanu od Ježíška vláčky?“
-„Nechtěl jsi ještě minulý týden letadýlko?“
-„Nejsou vláčky přeci lepší?“
-„Nemohl sis to rozmyslet o týden dřív?“
-„To to Ježíšek potřebuje vědět o týden dřív? Nechodí dnes?“

-„Maminko, půjde to spravit?“
-„Co jsi zase rozbil? Letadýlko?“
-„Kde je pilóóót?“
-„Kde ti to spadlo?“

-„Přinese mi Ježíšek vláčky, když se mi letadýlko porouchalo?“

-„Maminko, ty se zlobíš?“
-„Dáš mi už konečně pokoj?“
-„Můžu si jít hrát do pokoje?“
-„Víš kolik je hodin?“
-„Proč?“

Přál si americkou vlajku.
Doufal, očekával, věřil.
Ježíšek ne a ne splnit, a to se fakt modlil ráno i večer, uklízel hračky, mamince pomohl, poslouchal.
Normalizace dětským touhám nepřála.

Pak se dověděl.
Americkou vlajku si vyrobil sám a zabalil pod stromeček.
Byl to ten nejkrásnější dárek, co kdy dostal.

Na patře pachuť.
Sladká očekávání zavrhl.
Nikdo se nikdy netrefí.

Přehlédl, že pokud neocení přiblížení, okorá i snaha.
Neuměl přijímat dárky, a přitom si tak přál dostat ty pravé.
Z hrůzy ze zklamání se netěšil na nic.
Opatrný jak had.

Bez naděje zbyla jen smrt.
Šli si naproti, slepí, nedůvěřiví bratři.

„Bylo jedno Sovátko a jeden Myšák,“ vyprávěl Myšák. „Žili za městem ve staré věži. Sovátko pracovalo a Myšák se staral, aby mu chutnalo kafe. Navečer Sovátko létalo mezi třešněmi, až mělo peří plné bílých lupínků, a Myšák vymýšlel pohádku. Pak koukali do tmy, měkké a nadýchané jako peřina. Dobře se měli! A to je konec.“
„To byla hezká pohádka. Jenom jsem čekalo, že se něco stane.“
„Jako co?“
„Jako třeba že je bude chtít sežrat drak.“
„Každej píše o tom, co strašnýho se stane. Jenomže je lepší, když se nic strašnýho nestane.“
„To máš pravdu, Myšáčku,“ zívlo Sovátko a usnulo.