DMD č. 20. pro 20. 4. 2015. Téma: Sladká očekávání

„Kápni božskou, anděli,“ sykl. „Co tady děláme?“

„Tvoří zde největší cukrovou tyčinku na světě,“ vysvětlil Aziraphale. „Sedmnáctimetrovou. Chtějí překonat rekord. Ne abys jim to zkazil – drž ruce tak abych je viděl,“ dodal přísně.

Crowley si prohlédl dychtivě přihlížející obličeje shromážděného davu, ve vzduchu zacítil odér sbíhajících se slinek a pojal podezření, oč ve skutečnosti kráčí. „Už chápu,“ přikývl. „Kdyby se jim ten obří cukrkandl čirou náhodou rozpadl, co udělají se vším tím cukrem?“

Rozdají kolem, co jiného?

Aziraphale provinile uhnul pohledem.

Crowley si nehodlal nechat líbit, aby nějací smrtelníci pokoušeli jeho anděla ke hříchu. „Drž ruce tak abych je viděl.“

Děsivá zjištění princezny,
že dámy musí být líbezny,
aby o ně někdo zavadil pohledem,
ale berte to prosím s nadhledem.
Nejprve to začne patláním pusy,
potom na oči třpytivé kusy,
trochu to zatáhneme řasenkou,
později doladíme s pudřenkou.
Sukýnka, šatičky, hedvábná šála,
a krásná hříva, co ve větru vlála,
ale realita maličko jinam směřuje,
později dívka svého počinu lituje.
Každé ráno nakreslit si obličej,
trička, co všechno malé zveličej,
vyžehlit bujnou kštici mučící,
nic není horšího jak vlasy vlající.
Čeká děvče marně, žádný bílý kůň,
ani žádný americký večírkový trůn,
před drakem nic ji nezachrání,
má jen svá sladká očekávání…

Sny, očekávání, přání. Můj muž si vždycky přál mít domeček.
Tak dlouho o tom hovořil, až slovo dalo slovo a vyřídila se hypotéka.
Protože jsme neměli čas stavět, poohlíželi jsme se po starším.
Objížděli jsme a koukali, až jsme jej našli. Malý domeček na kraji obce.
Chaloupka Kutila Tima, majitel nebyl zrovna šikula.
Postupně jej spravujeme, něco vybourat a něco zazdít, všechny instalace nanovo, a tak dokola.
Stojí to za to, naplnit druhému jeho očekávání, i když někdy nemají nejsladší příchuť.
Ale když si na jaře lehnete pod stromy a nad hlavou vám bzučí včely, starosti jsou na chvíli daleko.

Za devatero horami a devatero doly stojí hluboký zelený les. Uprostřed toho zeleného lesa stojí stavení z perníku a medu. Uprostřed toho medového stavení stojí velká železná pec. Uprostřed té železné pece leží stařena.
Sežehlá kůže přilnula ke spáleným kostem, protože i děti se umí mstít. Má příliš málo magie na to, aby mohla dál žít. Příliš mnoho magie na to, aby mohla zemřít. Leží v peci spálená na kost, na nic nečeká.
Pak zaslechne hlasy, čerstvé a dívčí. Uloupnou perníček, vstoupí do stavení, otevřou dvířka pece, nahlédnou. Dvě hlavy, rusá a havraní. “Podívej, Sněhurko, tady někdo leží! Pomůžeme jí!”

Několik posledních tahů a mříž v okně byla přepilována. Cesta se otevřela. Stačilo přivázat provazový žebřík a uniknout, dole už dle úmluvy čekají věrní druzi.
Vězni se zatočila hlava. Na chvíli se nechal unést tou opojnou závratí.
„Probůh! Mně volnost kyne!“
Ponurými zdmi se rozezněl jasný hlas, pronikl do každého temného kouta. Zpíval o volnosti, o triumfu, o pomstě, která bude konečně dovršena. Hrdina se dostane na svobodu a nic už ho nezastaví.
V triumfálním závěru pozvedl pilník coby ostrý meč.
Árie skončila. Zbývalo proměnit jen slova v činy.
Ve stejnou chvíli se dveře žaláře otevřely a vstoupili zkoprnělí strážci.

"Tak co teď?" zeptal se Aurel, když odcházeli od Kaifáše.
Solomon King pokrčil rameny. "Ty se vrátíš domů a já... budu stárnout. Předpokládám, že ta úmluva "věčně mlád" už neplatí, když mám padáka."
"Jsi svobodnej."
"Hodně podobný. No, pár let snad ještě zvládnu ochranku a špionáž a pak... mám našetřeno."
"Ty učedníky jsi vypátral fakt rychle."
"A?"
"Mohl by ses tím živit a mě vzít do party."
Detektiv zamrkal. "Copak se nevracíš?"
Aurel zavrtěl hlavou. "Víš, v tý jeskyni... Dostal jsem instrukce: King může jít kamkoli, ale pryč odsud. Já to měl sichrovat. Takže počítám, že teď mám taky padáka."

Nenapsal. Od soboty.
Je pravda, že jsi kvůli němu celý minulý týden chodila spát mezi jedenáctou a půlnocí.
A když mi i ty dáš za pravdu, tak je to vážné.
Což znamená, že by ses konečně mohla vyspat.
Až napíše.
Naivko.
No co. Něco mi slíbil.
Nebyla jsi to ty, která tvrdila, že muži jsou na dvě, ve válečném stavu na tři věci?
Mlč.
Fajn.

Hele, napsal!
A kdo tu byl paranoidní.
Ticho tam.
Nebylo tu něco o tom, že ho srazilo auto, unesli mimozemšťani, zabila ho žárlivá přítelkyně, zemřel při výbuchu plynu ve škole, přičemž chodíte do té samé...?

Průchod Ravenholmem stál za to.
Edvin s Malachiášem se nadále plížili, ale otec Grigori trval na tom, že musí své ovečky vykoupit, a jeho citování Bible ty zombíky dráždilo snad ještě víc než rány z Winchestrovky. Ke starému tunelu do Black Mesa East se museli prosekat, ale šlo jim to a měli se na co těšit. Náboženství šlo stranou a Fin, Rus a Vortigaunt společnými silami dospěli do cíle.
Přesto se nakonec nerozešli v dobrém.
Ukázalo se totiž, že ty oplatky, co jim celou dobu sliboval jako cílovou prémii, vůbec nejsou sladké a taky na nich bujela přímo nekřesťanská plíseň.

Dospět v muže, to je dřina,
žereš jako kyselina.
Ráno špek a večer zase
spořádal bys celé prase.
S rozedněním Amras volá:
„Já bych sežral půlku vola!“
Amrod mu jen přikyvuje,
do spižírny nakukuje.
„Je tu šunka od kosti!“
„A co radši sladkosti?
Koukni vzadu, koukni vpředu,
nenajdeš-li trochu medu,
mám strašnou chuť na sladký.
Jsou tam někde oplatky?“
Po policích bratr leze,
stoupá výš a volá drze:
„Podívám se ještě tady,
nejsou-li tu marmelády!
Ještě kousek nahoru,
vidím sirup z javoru!“
Ruplo dřevo, regál spad‘,
to byl pane držkopád.
Směju se a hledím na ně,
zase budou bez snídaně.

Connor se nepoznával. Ještě nikdy necítil nic tak silného a krásného. Předtím nebyl jeho život téměř ničím jiným než osaměním, bolestí a zklamáním.
Cítil v celém těle vzrušení. Připadal si s ní zase jako kluk. Nevinně a svobodně.
Nemohl se dočkat sladké vůně jejích vlasů, jejích hlubokých, zelených očí, něžného hlasu a dokonalosti jejích rtů, které se tolik bál políbit.

Se sklopenou hlavou a marně potlačovaným úsměvem na tváři mířil přes malé kruhové náměstí.
Vzhlédl. Zastavil se a spolu s ním i všechna jeho krev. Okno rozbité, dveře dokořán. Úsměv byl ten tam.
„Ne,“ zašeptal a rozběhl se ke dveřím.

„Prasátko, kdepak roste ten med, který bych tak rád ochutnal?“
„Dělají ho včelky, to jsi nevěděl, Méďo?“
„A dá se sehnat, aby mi nepopíchaly mlsný jazýček?“
„To víš, že dá, ale máš dost peněz, aby sis ho mohl od cukráře koupit?“
„Víš, že občas je chuť silnější monetárním výkyvům?“
„Ty bys chtěl krást?“
„To se musí, když nemáš peníze, ale máš moc chuti, ne?“
„Nebojíš se trestu?“
„Nebojíš se žití?“
„Prasátka se nechtějí bát ničeho, ale bojí se všeho, víš? Není lepší nic neřešit a pomalu nechat problém vyhnít?“
„Myslíš, že by byl med ještě tak sladký, kdyby byl shnilý?“

"Proč je tu tolik smrkových větví a zvonů?" zeptal se Radiel Michala, když v prosinci nakupovali. Na Zemi byl teprve několik měsíců.
"Spojujeme si to s Vánocema." vysvětlil.
"Očividně. Proč?" Radiel si přeměřil čertovské a andělíčkovské figurky, ale k tomu neřekl nic.
"Nevím," pokrčil Michal rameny.

Michal přidal do košíku adventní kalendář. Pro Radiela, samozřejmě.
"Na co to je?"
"Odpočítáváš tím dny do Vánoc. V okýnkách je čokoláda." usmál se Michal.
"Ale vždyť ten svátek máte naprosto špatně! Ježíš se narodil úplně jindy, tak proč si to počí-"
Michal ho přerušil.
"Je to zvyk. A ten kalendář - takové sladké očekávání."

Do Paříže jsem se přenesla sama, už přeci nejsem malá. Vím o Francii všechno, umím skvěle francouzsky.
Když na mě začal vysoký muž něco chrlit, zjistila jsem, že ne TAK skvěle.
Pomoc, nerozumím!!!
S výrazem – Merlin nás chraň před pitomými cizinci a Brity zvlášť – zpomalil svou rychlopalbu a já pochopila, že:

- Pohyb po Paříži je možný přemisťováním (pokud víte kam) nebo mudlovskou dopravou.
- Můj cíl leží na Montmartu, kde je i banka, v níž získám peníze na metro.

Můj nesmělý dotaz, zda bych nemohla alespoň pár franků dostat na ministerstvu, byl striktně odmítnut.
Vypadá to, že Britům se tady nepomáhá.

Čekám na náruč paní Smrti,
ach, to žalostné vykoupení.
Bažím po temnotě, černotě, strachu,
chtěla bych žít v mrtvolném prachu.
Nehledat světlo, ve stínu žít,
s vlky za úplňku na hřbitově výt.
Nespatřit zářnou krásu naděje,
pocítit zkázu, jakou zažily Pompeje.
Má sladká toužebná očekávání,
proměňte se v reality stonání.
Přijďte zas, probuďte zlo,
konečně, ach, začíná mi být mdlo.
Už vcházím do temného smrti kouta,
kolem mých zápěstí se uvolňují svobody pouta.
Kráčím černotou, slzy mě probouzí,
cítím žal smíchaný se silnou nouzí.
Otevírám očka, procitám ze snu,
a nad realitou jen zděšeně blednu.
Sladká očekávání,
realita vás odhání.

Pepank sváděl souboj pohledů se sousedovým obtloustlým kocourem, jeho lidští kumpáni však byli v první chvíli příliš konsternováni. Výhodu prvního slova získal chlupatec v trenýrkách.
"Sorry," zahuhlal. Připomínal tulení mládě, vzhlížející k muži s napřaženou holí. "No, za tamto. Měl jsem ohledně tebe takový sladký očekávání, a pak jsem se neudržel, když jsi... No nic. Nějak ti to vynahradím. Nechceš zajít kouknout na wrestling? Mám tu vínko a nějaký-"
"Nechci!"
"Dobře," soused zrudl v obličeji. "Já ti hlavně chtěl říct, že tě miluju..."
"Kurva, ten má koule," šeptl Sidol.
"...Chvalimíro."

"Tak abych připravil ten kopák, co?" povzdechl si Brajgl rezignovaně.