Na hlavě mi právě vlaje,
v pravém slova smyslu,
„hlas“ totální anarchie,
hřeben na něj vyšlu.
Každé ráno, když se vzbudím,
tak se děsím pohledu,
raděj k sobě chvíli mluvím,
než se vůbec proberu!
Zasmušile hledím v obraz,
který na mě zírá,
oko kalné, rybí výraz,
ponurost se vtírá.
Začátek dne! A to je ráno!
hledej kladné vlastnosti…
Noc je za mnou, dokonáno,
i to je důvod k radosti.
Hřeben beru, rozčesávám,
zkouším…, marnost nad marnost!
zaláteřím, zanadávám,
a mám toho právě dost!
to chce nůžky a ne hřeben,
to chce krátký proces,
byly vlasy, nezbyl jeden.
stojím jako vítěz!