DMD č. 16. pro 16. 4. 2015. Téma: Mozky

„Proč jste nezajali tu dívku?“ udeřil na ně. To byl klasický postup. Dívka se začne zajímat o záhadný zločin, začne ho vyšetřovat a oni ji zajmou, nastraží léčku a jednou její zachránce odstraní. Jednou to vyjde.
„Ona se asi naučila bojovat,“ namítl Beebop a mnul si rypák.
„Poklopem od popelnice,“ přisadil si Rocksteady. „A utekla.“
Ani jednomu nedocházelo, že čím víc upřesňují své trapné selhání, tím je to horší.
Krang toužil získat tělo. Už proto, že se mu špatně tlouklo do čela, když postrádal lebeční kost.
Když však viděl ty dva, říkal si, že silné tělo není vždy to hlavní.

Výhra v šachu není štěstí, je to strategie.
Když si Gibson poprvé uvědomil, proč je to pro něj tak jednoduché, nedotknul se figurek celé měsíce.
Pak neodolal.

Když ostřelovač zamířil na jeho hlavu, on uhnul a sledoval kapky krve, rozstříknuté po šachovnici - protože jeho protivník tu schopnost neměl - cítil se jako dvojitý podvodník. Malý génius, který padnul za oběť vlastní pýše.

Když mu poprvé rozvrtali lebku, aby odhalili tajemství jeho mozku... nedokázal myslet na nic.

Když jako mladík poprvé po letech vytáhl šachovnici před rozzářenýma jasně modrýma očima Van De Kampsovic kluka, kterého hlídal, usmál se.

Hra ještě zdaleka neskončila.

They were running through a city of men in broad daylight, thinking they won’t be noticed.
Stupid.
Then they entered a house... through the toilet.
Clumsy.
They thought a fisherman would have some… real weapons.
Naïve.
When they found out he didn’t, they got the brilliant idea of trying to steal some.
Foolish.
Yes, and noone took care of Kíli’s injury.
Idiots.
Of course everything just had to go down the drain. Because if any of them ever possessed brain, they really managed to displace it.
Dís just hoped they will be able to locate it before this is over.

Zaječela, utekla, zabouchla za sebou dveře.
Zašátrala rukou po vypínači světla.
Hleděly na ni stovky očí bez života.
Vykřikla a proběhla dveřmi zpět.
Stála na dlouhé, špatně osvětlené chodbě. Jedna zářivka blikala.
Tričko se jí potem přilepilo k tělu.
Opřela se o chladné kovové dveře.
Noční úklid v továrně na hračky.
To znělo jako dobrá práce. Pro malé dítě by to byla práce snů.
Kdo sakra vymyslel ty hyperrealistické plyšáky?
Na místnosti plné paciček byla zvyklá. Hlavičky byly hnusné, ale budiž. Zásadní zlom pro její vnímání noční směny ale přinesly mozky v nálevu.
Skladiště očí bylo jen třešničkou na dortu.

„Prostě klasika. Parta studentů, teda sorry, hobitů ignoruje varování zkušeného indiána Aragorna a usne na zapovězeném místě.
Je to hospoda a stojí na pradávném pohřebišti. V noci vyleze ze sklepa devět nemrtvých. Jsou hladoví a nakrknutí, protože jim někdo dupal nad hlavama a vyřvával cosi o skákání přes měsíc.
A pak už je to hlavně o efektech a o kečupu. Mozky se mi povedlo namíchat celkem obstojně a zírej, co dělá tenhle provázek!“
„Petře, krvák je to dobrej, ale v porovnání s tím, co by ti po tomhle udělal Christopher Tolkien, je to slabota. Zkus se na to soustředit, jo?“

Na jednom asteroidu, v daleké galaxii, ve městě na Lávovém pobřeží žily dvě rodiny. Kareekspuxlep23txovi a Mor34ntevsykyperovi. Po staletí se nenáviděli a boje mezi nimi byly kruté. Sliz na oknech, kusy chapadel houpající se na lampách pouličního osvětlení, přísavky v talířích. Nedokázali přestat, pouhý pohled probouzel vražedný instinkt.
Jubraxmili3xyze se celá naježila, když spatřila Ropezickg2mebrbfloa. Pohlédli si do všech čtyřiceti párů očí a jejich mozky splynuly. Nenávist se změnila ve vřelý cit. Touha po doteku byla hmatatelnější než dotek sám. Napřáhli k sobě chapadla... A pak oba vybouchli a jejich sliz pokryl celý chodník. Některé city jsou až příliš vřelé.

„Soudruzi desátníci absolventi,“ ozvalo se pévéeskou. „Dovolte, abych se vám představil. Jsem major Novotný a dnes tady budu mít přednášku na téma Vodiče, polovodiče a izolanty.“

„Proboha, co nového chce o tomhle vykládat absolventům elektrofakulty,“ pošeptal Pavel svému sousedovi. „Vždyť je to nošení dříví do lesa. Jak funguje PN přechod, víme všichni.“

„Jak jistě všichni víme, dřevo nevede elektrický proud, patří tedy mezi izolanty. Naopak voda je vodič. Polovodič je ve své podstatě hybrid mezi vodičem a izolantem, typickým představitelem je mokrá dřevěná deska."

Světnice zašuměla překvapením a kdosi z posluchačů zanotoval: „Zblblý mozky zelený, copak jim asi táhne hlavou…“

Byli jsme stejný ročník narození. Až do dvaceti let věku jsme každý byli jedním z miliónů obyčejných občanů.
On se však po revoluci stal poslancem, později ministrem, nakonec premiérem. Pro mou generaci byl ztělesněním toho, kam to může člověk i v relativním mládí dotáhnout. Avšak, jak se říká, všeho do času.
Majetková aféra a nucený odchod z politiky. Ani pak si nežil špatně, živil se jako advokát. Ovšem přišla nemoc. Kariéra, kontakty, peníze, majetek, to vše bylo na houby.
Jeho mozek s míchou šly, slušně řečeno, do kopru. Nám ostatním zatím, bohudík, mozek slouží, tak se zamysleme nad životními hodnotami.

„Hele, Dřevo, ale žes nás po tom lese povodil,“ plácl nešťastného mladíka po zádech satirik.
„To bude drahý!“ přidal se kulisák. „Já to vidím na mozek v krvi!“
Mladík zvaný Dřevo zesinal. To nečekal. Zděšeně se ohlédl po principálovi. Ten pokýval hlavou. „Tak, tak. Mazej k pultu a objednej ho – jeden, dva, tři, čtyři – čtyřikrát. Ne, osmkrát. Ale co bys tam pořád chodil, vem flašku vaječáku, flašku griotky a flašku rumu, ať máme ten mozek v krvi čím spláchnout!“
„Slovo principála je zákon,“ vydechl nadšeně první milovník.
Na stole přistály lahve.
Pak zavládla anarchie.
Ale o tom zas až příště.

„Ahoj, já jsem ježibaba…“
„Ahoj ježibabo!“
„Jen chci říct, že mě dnešní sezení opravdu pomohlo. Od teď budu používat mozek a ta děcka rovnou bacím lopatou. Žádná pec.“
Potlesk.
„Ahoj, já jsem Voldemort. Já… až najdu Harryho Pottera, nebudu mu líčit své zlotřilé úmysly. Prostě ho zabiju.“
„A já se vyseru na honění Gumídků a normálně je z těch jejich nor vykouřím!“
„A já vyrazím stormtroopery a najmu si někoho, kdo umí střílet!“
„A já půjdu za Bellou a řeknu jí, jak ji miluju! Ve verších!“
„A já příště zapojím mozek a Edwarda odsud vykopnu,“ pomyslel si krušně předseda stanice.

První příznaky cítí Bruce Banner v hlavě. Nemůže říct, že by hloupnul, spíš jako by se závity jeho mozku zvolna stočily jiným směrem. Od rozumového k intuitivnímu. Nervové buňky se instinktivně natáhnou k amygdale a osvobodí strach a hněv z jejich opouzdření. Rozvinou se jako jedovatý zelený květ a Hulk zařve.
První příznaky cítí Hulk v hlavě. Není chytřejší, něco v jeho mozku však probudí strážce, kterých se bojí. Ti bolestivě poutají jeho emoce jednu po druhé studenými provazci rozumu a svědomí, dokud je úplně neznehybní. Pak je polomrtvé hodí do jámy amygdaly. Zůstane jen smutek. Smutek a Bruce Banner.

Lámali si nad tím hlavy, až se jim mozky vařily, až Horáček prohlásil, různí lidi radili, ať si pořídíme e-shop, ale Pažout řekl, to se musí umět s počítačem, a Horáček prohlásil, no co, jsem poučený uživatel! Jasně, brumlal Pažout, fejsbúk a tetris, to je poučení, ale Horáček už vymýšlel název webu, www.padesatodstinuruzove.cz a podobné ptákoviny. Pažout vylovil cosi z krabice a zamyšleně řekl, Plyšová vášeň, načež se Horáček začal chechtat a založil stránku www.plysovavasen.cz
Večer si šel Horáček lehnout později, Pažout už spal, v ruce svíral jednu tu růžovou věc a Horáček si řekl, zítra mu koupím plyšovou kočku.

The case is going nowhere. I spend the night consulting Genet.

“Cato was abused as a child,” I induce, “or at least severely neglected. Marginalised. But she got away, and she’s going for the ‘best revenge is living well’ thing.”

‘What will she do now?’

“Regroup, and come back ten times as hard.”

‘Yes. So, dig in your heels, and go catch some sleep. It’s half past four in the morning; I’ve been dead for months, and you’re still talking to me.’

“Because brainstorming on your own sucks,” I reply to the empty room.

Outside the first birds start singing.

Svět je nelítostné místo. Přesvědčily se toho mnohé vzácné druhy, z nichž některé vyhynuly ještě před tím, než to stihly ty tolik zbožňované pandy.
Drákula umřel někdy na začátku dvacátého století. Čarodějnice se musely naučit vařit ten nový perník, protože na ten klasický děti nechtěly chodit. Vodní panny zahubily ponorky a lhostejnost námořníků k jejich umění. Bludné kořeny přechytračily navigace v mobilech. Andělé měli více práce a doplatili na workoholismus. Čerti marně přemýšleli nad tím, co znamená globální oteplování, až je nakonec zabili ekoteroristé.
Ale naprosto nejhorší to měly prostě zombie. Zemřely po hrůzostrašném hladu - ale ty mozky prostě nebyly!

„Já vám nevím. Takový naděje se do vás vkládaly, levá hemisféra celkem rozvinutá a teď to všechno bojkotuje řečový centrum.“ řekl první.
„Cigárko?“ řekl druhý.
„Ode mě se nedalo moc čekat. To víte, přidušenej už v začátku. Mohlo to dopadnout hůř. Já jsem rád, že nejsem debil. Ale co vy…“ řekl první.
„Cigárko!“ řekl druhý.
„Měl byste se spíš soustředit na svůj mozeček. Ta vaše koordinace vám tuhle nadělala medvědí službu.“
„Cigárko.“ vedl si svou druhý.
„Teda jak vy jste to mohl dotáhnout až na hrad, to mi hlava nebere. Myslíte vy vůbec někdy na něco jinýho?“
„Slivovičku?“ odpověděl druhý.