Kuroshitsuji

Je mu pět; matka vytahuje jeho palec z úst a odmítavě vrtí hlavou, slyší - neví.

Je mu osm, zlověstně se šklebí na rozšlápnutého pavouka, co praskl jako nafouknutý balónek, opět přichází matka a cosi říká, slyší ne, ne a víc se ztrácí.

Je mu deset a svět hoří, rodinu svázali plameny, jeho klecí. Smích probodává bubínky; tentokrát si pamatuje, zní horce. Lepkavě.

Je mu patnáct a spokojeně pozoruje sluhovu práci: rozbouraný dům, zoufalství v nepřítelových očí, co chápe, že svět dnes hoří po Jeho, a znovu nalézá onen zakázaný, necitelný škleb. Teď je brněním a rád ho staví na odiv.

"Jdi ode mě, páchneš," Sebastian ustoupil stranou, když se k němu Grell pokusil přitulit.
"Nový parfém," usmál se Grell. "Jsou v něm feromony," svůdně na Sebastiana zamrkal.
"Páchne to jako stará vypraná kočka," ušklíbl se Sebastian.
"Vymáchaná v růžových bublinkách?" zkusil to Grell.
"Ne, ve splaškách."
"No tak, Sebby, nebuď takový," hřbetem dlaně pohladil Sebastiana po tváři.
Sebastian se k němu otočil se širokým úsměvem. Hned v další vteřině měl Grell zkroucenou ruku za zády a skučel bolestí.
"Příště ti ji zlomím," zasyčel Sebastian a prudce ho odstrčil.
"A stejně mě chceš," zabručel Grell, zatímco si ublíženě mnul bolavou paži.