Je mu pět; matka vytahuje jeho palec z úst a odmítavě vrtí hlavou, slyší - neví.
Je mu osm, zlověstně se šklebí na rozšlápnutého pavouka, co praskl jako nafouknutý balónek, opět přichází matka a cosi říká, slyší ne, ne a víc se ztrácí.
Je mu deset a svět hoří, rodinu svázali plameny, jeho klecí. Smích probodává bubínky; tentokrát si pamatuje, zní horce. Lepkavě.
Je mu patnáct a spokojeně pozoruje sluhovu práci: rozbouraný dům, zoufalství v nepřítelových očí, co chápe, že svět dnes hoří po Jeho, a znovu nalézá onen zakázaný, necitelný škleb. Teď je brněním a rád ho staví na odiv.