DMD č. 9. pro 9. 4. 2015. Téma: Neznámé hranice

Slavní vědci při bádání překročili hranice,
neznámé a nebezpečné, jak hovoří tradice.
Jenom já se sisyfovsky snažím lámat ledy,
až mi z toho tiše praskaj žaludeční vředy.
Připadám si, jako bych měl hlavu plnou hoblinek,
když se marně snažím dobýt ten svět vnadných oblinek.
Je to země pohádková, nese barvy růžolící
a je na ní stále živo, neb je věčně ševelící.
Každý den má jiné hávy, vůně květů, zrnek kávy,
nikde žádné smetí, jen křik školních dětí.
Dokonale chaotický svět pramene poznání,
jehož kouzelnému řádu nyní skládám vyznání.
Jistě by mi náležela Nobelova cena,
kdybych jednou rozklíčoval zázrak jménem žena.

Za neznámé hranice?
Nepropadám panice!
Beru kompas, mapy všecky
Domů pak už trefím dycky.

Z cestopisů všechno vím,
slovníkem se vybavím,
A až přejdu Horní Dolní,
narazím na cestu polní.

Nožky bolí? Žádný strach,
otevřu si průvodce,
Než na cestě sedne prach,
ejhle, kdo je na fotce!

To jsme já a moje sestra,
před rodinnou chalupou,
krajina je krásná pestrá,
nosil bych ji na rukou.

No nic, jdeme, půjdem dál,
čas mi trošku běží,
povědomý vítr vál,
mihl se stín dveří.

Kdepak světa, kdepak cest,
už to vím, na vlastní pěst.
Kdo má kuráž, strach přemůže,
Doma býti všude může.

Existují dva světy. Prolínají se a zároveň jsou od sebe oddělené. Hranice mezi nimi jsou neprodyšně uzavřeny. Tajemství jednoho světa nesmí být odhaleno světem druhým.
Existují dva světy. Jsou si podobné jako vejce vejci a přece se od sebe liší tolik, že už to víc ani nejde. Jsou stejné a přece jiné.
Existují dva světy. Spolu a přece každý zvlášť, tak blízké a tak vzdálené.
Hranice mezi nimi je oddělují více nežli ostnatý drát, dokonaleji než zeď. A přece se najdou odvážlivci, kteří se odhodlají je přejít.
Hranice, které nikdy nikdo neviděl. Hranice neznáma.
Hranice mezi světem kouzelníků a amagů.

Správné dláždění bývalo pýchou každého města. Ta správná ukázka pokroku v ulicích. Ručně lámané mramorové kostky tří barev se ovíjely okolo domů v pravidelných opakováních a důmyslných vzorech.
I považte: sedmdesátka s dámou na promenádách, hvězdy a kříže před kostelem, obyčejný šachovnicový vzor v bočních uličkách, draci v rámech na náměstích. Významné budovy bankovní mohly se ozdobit bílým mramorem, ti nejbohatší si mohli naporoučeti tříbarevné bordury na míru.
Kromě potěchy oka se kostkované vzory těšily i praktickému využití. Jeden vzorek – jeden majitel a zodpovědnost. V 50. letech zvítězil asfalt. Kostky zůstaly uvězněny pod ním. Hranice domů se utopily v kolektivismu.

Anděl ho vedl zpátky do zahrady k prázdnému hrobu.
"Znovu si zvolit osud," usmál se na detektiva. " Šéf musí mít fakt dobrou náladu. Ty nejseš rád?"
King mlčel. Vstoupil dovnitř a čekal, až anděl znovu zavalí vchod.
Středobod cest otevřených kamkoli. Stříbrné nitky k tisícům možností. Šeól, minulost, rozpadající se nicota vzpomínek. Nebeský Jeruzalém, budoucnost snění, která ještě nezačala. Zeměplochy, středozemě, siločáry, vesmírné dráhy.

Detektiv se ušklíbl. Stříbrné nitky zmizely, zmizela i tma a vchodový kámen.
Venku čekal známý anděl. "Daleko ses nedostal," poznamenal.
"Mám rozdělanou práci."
"Já taky. Jdem za tím zmetkem Kaifášem?"
"Jo. Jakže se vlastně jmenuješ?"
"Aurel."

Burácení motoru utichlo a Lobo, Poslední Czarnian, slezl z mašiny.
„Tak co je to tu za amatéry?“ odplivl si. Flusanec velikosti volského oka trefil sandál éterické bytosti v hábitu.
„Vítej, cizinče, u hranic Slunečného háje. Kéž jsi šťasten,“ uklonila se bytost.
„Kydlím, tedy jsem,“ uklonil se Lobo nazpátek a poplácal éterická záda.
Bytost zalapala po dechu. „Jakožto nového příchozího – eh - dovol, abych tě poučil o zdejších pravidlech.“
Zaleskl se ocelový hák. „Šetři plíce, hipíku!“
„EEEEEEEEEIIIÁÁÁÁÁRGH!“
„Lobo uznává jenom svý pravidla. A to je pravidlo!“
Otřel krev do kalhot a vydal se k háji. Cítil, že ho tu čeká spousta zábavy.

Maller s Poetou vešli do lokálu a nevěřili vlastním očím.
Kruege seděl s Horou a poslouchal sonety.

"No ty vole, konec světa," špitl Poeta a sednul si tak, aby na Kruegeho viděl.

"By mi zajímalo o co tu jde," odpověděl Maller a mávl na Bídáka, aby jim donesl piva.

"Pánové, to je podívaná, co?" uchechtl se Bídák. "Když vydrží tři hodiny, má útratu zdarma," dodal.

"Dodnes jsem neznal hranice jeho alkoholismu," zasmál se Maller.

"Tak už je znáš," zaječel na něj zmučeně Kruege. "Mrdám na to pánové. Patnáct minut, na víc nemám. Soráč Horo, ale tohle není můj soudek whiskey."

Moře je mlčky poslouchalo.
„Jsou jistě hranice,“ zašeptal, „přes něž se lidská duše nevztáhne...“
„Hansi...“
„Ne, to je v pořádku, Edvarde. Docela v pořádku. Myslím teď ve větším měřítku – myšlenka lásky zdá se mi vpravdě čím dál neuchopitelnější. Snad není souzeno, abych–“ odmlčel se.
„Rybáři mají starý příběh. O nejmodřejším moři hluboko pod hladinou... Zdá se mi, že náš svět má hranice zřejmé, hmatatelné – ale svět příběhů je docela jiný. Možná překročit neznámé hranice a hledat odpověď v příbězích – snad... Přeji ti krásnou svatbu, příteli,“ dodal s úsměvem.
„Počkej ještě. O čem je ten příběh?“
„O mořských lidech,“ odvětil tiše.

Cítil zvláštní pocit. Chvilku mu trvalo než si vzpomněl. Vzrušení. Tak tomu říkají lidé. Vzrušení z neznámého, které se rozprostíralo před ním.
Fascinovaně pozoroval neznámý vesmír hrající barvami polární záře. Pocit vzrušení stoupal. Měnil se v touhu. Ta rostla v posedlost a přecházela v chtíč.
Zabouchl dveře, přiskočil ke konzoli, nahodil motory, nastavil kurz. Začalo to házet víc než obvykle. Nebál se. Naopak se smál, šíleně se smál. Žil, konečně po dlouhé době opět žil, život pro který byl stvořen. TARDIS překročila neznámé hranice neznámého vesmíru a Doctor plakal. Ne smutkem, ale štěstím a jeho srdce přetékala touhou poznat nepoznané.

Krk se mi svírá. Brzo přestanu dejchat. Asi umřu.
V pokoji jsou dva muži. Jeden mi připomíná tátu. Taky má svázaný ruce.
Prst druhýho mi krouží před očima jako káně nad paloukem.
Všechno se točí. Padám dolů.
Nechci!
Křičím, ale nikdo mě neslyší.
Na dně propasti je brána.
Vejdu a veřeje za mnou zapadnou.
Rozbrečím se.
Jsem ve svý hlavě, zavřená s nima .
Jsem sama.
A pak nejsem.
Je to ten svázanej, ale už nemá pouta. Zato má velikej meč.
„Půjdeme, maličká.“
„Kam?“
„Zabíjet netvory.“
Bojím se o trošku míň.
Vezmu ho za ruku.
„Povedu tě.“
Vím, kde netvoři bydlí.