„Proč ty?“
„Je to můj úkol.“ A nechci se dívat, jak tě ta obluda rozmačká.
Ambrož neochotně nastaví spojené ruce, Evžen se odrazí, vyskočí nahoru, visí na golemově paži, s výkřikem padá, dlaň pálí, skáče znovu, odletí jak hadrový panák, znova nahoru, zachytit se skály, rána, žebro praská, kamení se sype, vyražený dech, znovu, oči slzí prachem, ruce v ohni, neúprosné beranidlo letí, už neuhne, nemůže…
„Josefe, stůj!“ zařve Ambrož.
Golem na vteřinku zpomalí. Evžen zachytí šém, zpuchřelý pergamen se drolí, golem se mění v hromadu chladnoucí hlíny.
Evžen náhle leží, nemůže vstát.
„Jeskyně se zavírá! Seber se! Musíme ven!“