DMD č. 2. pro 2. 4. 2015. Téma: Teď se nedívej

Šéfe! Tohle ne, tohle mi nedělej! No tak, Gibbsi, dejchej! Prober se! Sakra, co mám dělat?
A co Maddie? Sakra! Musím jí pomoct, Gibbs by to tak chtěl. Ještě jednou sakra!
Maddie! No tak, dejchej! Nádech, stlačit hrudník! A znovu a znovu.
A Gibbs se stále nehýbe. Ne, nedívej se tam! Musíš zachránit tu holku, už kvůli němu. Jen kdyby to tak nebolelo u srdce. Nedívej se tam! Bože, on se nehýbe!
Sakra, Maddie! Nádech, ano, to je ono, hodná holka!
Nedívej se... on dýchá!
Díky ti, Bože!
Ale, bolí to, pořád. Proč? Já... Gibbs...
GIBBS?!
Jsem totálně v hajzlu!

Nikdy už si potom nevybavila přesně, jak to vlastně začalo.
Usmála se na sebe, když procházela kolem zrcadla. Slušelo jí to.
Kdo z nich se první naklonil, první se toho druhého dotkl... jinak.
Červenala se a vrhala kradmé pohledy kolem, aby se ujistila, že je nevidí nikdo ze známých.
Obvykle on odvážel domů ji. Dnes měla auto ona... a tak skončili před jeho domem.
Automaticky zavřela oči, když se k němu naklonila pro pusu na rozloučenou.
Políbil ji. Naplno. Zeptal se, jestli zůstane.
Věděla, že dělá chybu. Proti vší logice doufala, že ten nahoře se zrovna teď dívá někam jinam...

Zůstal sám. Ostatní odletěli poslední lodí schopnou letu. On zůstal, aby jim koupil čas. Z posledních sil se prosmýknul dveřmi do nyní již prázdného hangáru, nechávaje za sebou stopu šarlatových čmouh. Zády se opřel o zásobovací bednu a sesul se k zemi. Do zásobníku zarazil poslední akumulátor a na nose si upravil ochranné brýle. Ozvala se rána a dveře se vyboulily směrem dovnitř. Přišli si pro něj.

„Zavřete oči, odcházím.“

Prst na spoušti křečovitě domáčknul až na maximum. Tmu zaprášeného hangáru proříznul intenzivní oslňující paprsek a zakousnul se do změti chapadel na druhé straně. Vzduch zaplnil zápach škvařícího se masa.

"Erwin!" Mike vběhl dovnitř a spatřil svoji kamarádku vzlykající na zemi. "Bože, Erwin, jsi v pořádku?" Klekl si, aby s ní byl na stejné úrovni, a ohlédl ji. Oblečení nepotrhané, na těle žádné šrámy, fyzicky se jí naštěstí nic nestalo. Ale nějak způsobili to, že jedna z nejsilnější osobností jaké Mike zná byla proměněna v roztřesenou hromádku. Vstal a hodil přes Erwin svůj kabát.
"Počkej tady" Vydal se druhými dveřmi za těmi, co tohle způsobili.
Ačkoliv před pár lety by neměl sílu se jim snad ani ubránit, nechtěl, aby jeho nejlepší kamarádka viděla, jak dopadnou až s nimi teď skoncuje.

"Otoč se a zavři oči!" přikázal (doufal že drsně znějícím hlasem).
Co to teďka?! - zoufalé listování stránkami návodu staženého z temných hlubin internetu - Jo vlastně! Pouta!
"Nekoukej se!" hystericky zařval v panice a zrychlil otáčení papírů. Blbý svíčky, nic nevidí! Cože to má sakra teď udělat?! Ahá, bičík! Teda plácačka na mouchy, víte, co dneska stojí takovej bičík?

"...no, jenže pak prohlásila, že jsem magor, a jak odcházela, uklouzla po tom rozlitém mandlovém olejíčku", vysvětloval zkroušeně naprosto běžně vypadající čtyřicátník přidělenému advokátovi.
"Furt o tom filmu žvanila, šedá sem, šedá tam. Dyť já jí chtěl prostě jen udělat radost, chápete?"

Radní Jefferson si zakládal na pověsti zbožného muže, který jde všem občanům příkladem, a kdykoli se ve městě objevilo něco, co jen trochu zavánělo morálním dilematem, s důvěrou se obracel právě na mě.
Ne vždy si však návštěvu dobře načasoval.
Chápu, že muž jeho formátu tak docela nerozumí pojmům „páteční noc“ a „sobotní ráno“, ale věřte, že i muž mého formátu rád navštíví saloon.
„Jak bych měl podle vás postupovat, reverende?“
„Kupte mu flašku, tou nic nezkazíte.“
„To jsem asi přeslechl, že?“
Dopoledne se očividně protáhne. Spravil jsem se douškem whisky a omluvně se usmál.
„Jasně. A tohle jste přehlídl.“

Jednoho rána pejsek dostal dopis, ve kterym byla pozvánka na děsivej film. Byl to film Vraždy v Midsomeru. Pejsek to šel ukázat kočičce. A kočička chtěla jít s ním. Ale pejsek si myslel, že by to pro ni bylo moc zabijácký. Myslel si, že by se kočičce z toho dělalo špatně. Ale kočička pořád chtěla a chtěla, a tak s pejskem šla na ten film. A hned po deseti minutách se jí z toho dělalo špatně. Říkala, že už chce jít pryč a nechtěla se na to dívat, protože tam byly tak hnusný vraždy. A tak nakonec měl pejsek pravdu.

„Neper se se mnou, ty zatracenej pitomče, a hlavně se tam teď nedívej!“
Samozřejmě ví už ve chvíli, kdy to vysloví, že dosáhne přesně opačného efektu – samozřejmě, ze se tam Severus podívá. V tu chvíli to není kontraproduktivní, protože ztuhne strachem a přestane mu vzdorovat, ale James ví, že škoda už byla napáchána a nedá se odestát.
Ze zbytku té noci mu v paměti později zůstanou jen útržky – krajina osvětlená studeným světlem měsíce v úplňku, bolavá jelita od divoké vrby, pach zpocené vlčí srsti. Nekonečná nenávist v Severusových očích a Jamesův vlastní vztek.
Tohle si nikdy neodpustíme. Nikdo z nás.

Dís was riding with her brother. Smoothing ruffled feathers. The wizard was.. somewhere in the back. Her boys were keeping out of her sight and hopefully out of trouble.
Yes.
No „crazy fun adventure“ for you two. You are going to behave...
Well, at least someone was sure to be safe.
The Hobbit didn’t join them.
„Wait, waaaaaait!“
Or did he?
She heard a sigh.
She hoped her brother will not roll his eyes. But everything was possible under the strange influence they were all feeling.
She didn’t look at Thorin, she wouldn’t look at Thorin.
„Give him a pony.“

His eyes darted around, his breathing suddenly became heavy; why wouldn't he? He’s surrounded by merciless bandits.
Yelling for help was never an option, even if it did, who would come to rescue him in this abandoned desert? Elliot cursed the day he decided to test his might and challenge the Great Desert; ironically, his daring actions brought him regret and self-pity.
As the bandits close by, Elliot takes a final stand and attempts to run for it. Needless to say, his fate was sealed, and if fate had a human tongue, it would speak to not look at it.

Poté, co ji prohlásili obránkyní Kirkwallu, Marian Hawke často jednala s velitelkou místních templářů, Meredith Stannard. Neužívala si to, Meredith nebyla příjemná.
S úlevou opustila její kancelář a vyšla na nádvoří. Vnitřně se připravila na to, co bude následovat.
Na nádvoří, svlečený do půli těla, cvičil s mečem kapitán Cullen.
Nedívej se tam, Marian. Víš, že se tam nemáš dívat!
Jenže rozum dávno vysadil a neposlušné oči se pásly na té podívané. Cullen precizně útočil na neviditelného nepřítele, svaly pod kůží se mu vlnily a blonďaté kudrny se mu lepily na zpocené čelo. Marian zjistila, že zapomněla dýchat.
Byla ztracená.

Nedívej se na mne, mou ošklivou tvář,
nedívej se na mne, vždyť ji dobře znáš.

Nedívej se na mne milá, nechci se Ti zprotivit,
Nedívej se na mne lásko, nemůžeš se mi divit.

Jindy krásná tvář, je zohyzděna k nepoznání,
Má ošklivá tvář, teď není hodna tvých vyznání.

Nedívej se na mne milá, nejsem hoden pohledu,
Nedívej se na mne milá, teď nevím, co jak provedu.

Snaž se prosím pochopit, snaž se přijmout fakty,
Nemůžeš se na mě dívat, nejsem krásný jak ty.

Nedívej se na mě milá, překonej svou touhu,
Nedívej se na mne milá, mám tam saze šmouhu!

Poslední noc pobytu u moře. Lev sedí v pokoji u korpulentní Scholastiky, zatímco jeho cestovní parťák, světák Oktavián, okupuje jejich pokoj se Scholastičinou kamarádkou.
Takto se vyvinula cesta za požitky.
Popíjejí místní víno, které lahodí i pivaři Lvu. Celý týden spolu jen decentně konverzovali, nyní však u obou povolují zábrany.
"Teď se nedívej!", praví náhle Scholastika. Z koupelny je slyšet sprchu. Po chvíli se Scholastika vrací, zahalena toliko do osušky. Kyne Lvu směrem k sobě a navádí jeho ruku k uzlu na osušce. Ta padá k zemi a Scholastika zvolá:
"Lve Šuku, dokaž, že jsi hoden svého jména a příjmení!"

Ramenem vrazil do baru, kde na něj měla čekat Ona.

Jenže nečekala. Byla v objetí Soka. Vykřikla, když si uvědomila, kolik je hodin.

Pořád se mu líbila, miloval ji, ale ego bylo silnější. Sklonil kouřící .45.
Utekl pryč do noci. Cestou do sebe hodil pár loků z placatky, která mu vždy visela u boku. Mary mu otevřela dveře. V posteli se roztřásl. Asi chřipka.

„Don´t look now!“ zařval v předtuše. Mary ale už pochopila.

Slzy mu tekly po tvářích, když utíral zkrvavený nůž. Vykecala by to, všichni by zjistili, že je jenom člověk.

Někdy holt ego vyhraje na celý čáře.

"Pojď sem a neboj se," lákal Mrakoplaš Zavazadlo.
Nervózní kroky, smutně skloněné držadlo, Zavazadlo couvá.
Mrakoplašova ruka se tak jemně opírá o víko.
"Neboj, nebude to bolet," doplňuje.
Zajíkavé skřípání pantů, kterým se zjevně nechce.
"Pojď, budu ti vyprávět pohádku."
A Zavazadlo, uklidněné hlasem, kterému tak důvěřuje, lehne si na víko, a jen z kresby na dřevu je poznat, jak je nervózní.

Mrakoplaš bere nůžky, pilník a pemzu, a pouští se do práce a vypráví. Bylo nebylo, a tak dál.

A nejneohroženější zabiják v celém mnohovesmíru spokojeně leží na zádech
a užívá si pedikůry. Tohle by jeho oběti neměly vidět.