DMD č. 7 pro 7. 4. 2011: Smrt na pitevním stole

Varování: Smutné
Poznámka 1.: Kdo napsal to drabble s Černým Havranem?
Poznámka 2.: Jsem zvědavá, kdo tohle drabble pochopí.
Poznámka 3.: Omlouvám se za ten tón, nepodařilo se mi nápad zpracovat tak, jak bych chtěla.
---
Nevermore, zakrákal havran na prsou Palladiných a na hrudi mého nejdražšího přítele vykvetl velký rudý květ.
Nevermore, zakrákal havran a má hruď se sevřela krutou bolestí.
Nevermore, zakrákal havran. Ten skřek mi zněl v uších a paralyzoval víc než bolest a strach.

„Danieli!“ snažil jsem se přehlušit tu bestii ve svém nitru.
„Danieli!“ Skočil jsem za ním do zrudlých vln.
Danieli! Ty musíš žít, prosil jsem v duchu a po tvářích mi tekly slzy. Naštěstí se smísily s vodou a já nemusel nic vysvětlovat. I když jsem nebrečel sám.
„Dane,“ šeptal jsem a havran v dálce stále krákal.
Never. More.

Sally-Jo tuhle práci milovala. Byla pokaždé jiná a pokaždé dobrodružná. Několika dlouhými skoky překonala mělké jezírko tuhnoucí tekutiny a zasekla lano s kotvičkou vysoko do narudlé stěny. Opatrně vyšplhala až k otvoru, kterým prosvítalo denní světlo. Ohmatala okraje průrvy, nabrala vzorky a znovu se spustila dolů.
Teď musela postupovat opatrně, celé místo se neznatelně, ale neodvolatelně měnilo. Ještě pár hodin a stěny se začnou hroutit. Ponořila ruku do tekutiny, která už téměř ztuhla, a pokývala hlavou. “Mám čas smrti i vražedný nástroj. Jdu ven, odstupte od stolu.”
Umět se zmenšit na několik mikrometrů mělo ve forenzní patologii své nesporné výhody.

„Miluješ mě?“ zeptala se se zoufalým výrazem, který ještě umocňovaly temný kruhy okolo očí hyzdící její tvář už celé týdny.
Jack se ošil.
„Samozřejmě, ale nepřijde ti to trochu… morbidní?“
„A to mi říkáš zrovna ty? Posloucháš vůbec někdy ty svoje historky?“ Její hlas balancoval na hraně hysterie. Prohrábla si rukama mastné vlasy.
„Jsi si jistá, že to pomůže?“
„Určitě,“ přikývla horlivě. „A slibuju, že to nebude moc bolet.“
Rezignoval. Položil se na stůl a nechal ji dělat to, co potřebovala. Konec konců, vždy byl ochotný pro své lásky zemřít. A třetí termín státnic z patologie považoval za dostatečný důvod.

Takže tady je něco morbidního. Bohužel zdaleka ne tak nápadité jako jiná díla, ale aspoň něco.
Fandom: Dějiny smrti (Philippe Aries)

Jako mnozí jeho současníci z toho měl hrůzu. Jeho strach ještě jitřily hrůzné historky, které se občas doslechl.
Co hůře, i jeho rod stíhala choroba, která se projevovala záchvaty, po nichž následovaly stavy strnulosti, které se podobaly smrti. A tak měl o to větší důvod se toho obávat.
Že se jednoho dne probudí v rodinné hrobce. Sám, ve tmě, pomoci se nedovolá.
A proto si, tak jako jiní, v závěti vymínil, že jeho tělo má být po smrti otevřeno.
Jeho obavy se ukázaly jako oprávněné. Když ho choroba udolala, na pitevním stole se skutečně ještě probral.
Bohužel už poněkud pozdě.

Poznámka: Nemám ponětí, jestli se něco takového někdy stalo, ale skutečně se dochovaly závěti lidí z lepší společnosti, kteří si ze strachu z předčasného pohřbu přáli být pitváni.

Pod palcovým titulkem na přední straně novin stálo:
„Vědci učinili revoluční objev! Peklo existuje! Hluboko pod základy starého rodinného domu v Uherském Brodě bylo nalezeno tlející lidské tělo obsahující pozůstatek rohů a ocasu. Nález se okamžitě stal předmětem zkoumání. Právě dnes probíhá pitva, která má za úkol ověřit pravost těla a jeho stáří. Náboženští fanatici hlásají příchod apokalypsy!“
Pitevní sál byl pečlivě hlídaný. Dovnitř nesměla proniknout ani jediná moucha. Proto trvalo několik dlouhých hodin, než vyšla najevo ta příšerná skutečnost.
„Čert nikdy nespí,“ ušklíbl se teď už dokonale regenerovaný „nález“, než luskl prsty a zmizel ze sálu plného mrtvých doktorů.

Upozornění: Menší dávka černého rádoby humoru.

„...a pak srdce vrátíte zpátky a rozběhnete. Chápete?“
Na House v New Yorské státní nemocnici, zíralo pět začínajících lékařů
„Nebudeme s toho mít problém?“ zeptala se nesměle blondýna vypadající, že každou chvílí uteče.
„Můj problém jsou vaše kozy, které se na mě culí z upnuté blůzky!“
„Neřekl byste nám, co máme vlastně dělat?“
„To jsem žil v domění, že jsme všichni studovali medicínu. To srdce na vás nepočká!“
Pomalu se loudali z místnosti s nadějí, že je to špatný vtip. Místo toho na ně zavolal: „Neudělejte z toho operačního sálu pitevnu!“
Udělali! A mladý House byl vyhozen z další nemocnice.

poznámka: není pitva jako pitva

„Slečno, nevím co jste si myslela, ale tohle vám prostě nemůžeme vzít. Už jen ten název nedává smysl, ale nakonec je nejlepší z celé té práce. Co jste to myslela tou teorií? Vždyť vy se vymezujete proti něčemu, co jste vůbec nepochopila!“
„Eeee.“
„Skutečně jste nás zklamala, že zrovny vy napíšete něco takového, nikdo nečekal.“
„Ehm ehm.“
„S tím výzkumem jste se moc nenadřela, že? A co má být ta poslední část?“
„No já...“
„Ten závěr je zase až příliš obskurní, nemyslíte? No... co s vámi?“
Oponent si odpovídat nemusel. Bylo mi jasné, že obhajoba diplomové práce neproběhla zrovna nejlépe.

Věděl to. Pokaždé věděl, že jsou mrtví. Ale stejně si byl vždycky jistý, že jej přes zavřená víčka pozorují a přes bezvládností semknuté rty na něj bezhlese křičí, aby přestal. Věděl však, že přestat nemůže. A pak se to jednou stalo.
Přelomil několik žeber a pustil se do separace, když se najednou její oči otevřely a za nimi byla čirá hrůza a někde pod tím mrtvá prázdnota. Prostorem se rozlehlo bušení, silné a rychlé, až mu zalehly uši. Pak jí z úst unikl jen tichý sykot a najednou jej objaly chladné ruce a vtáhly ho do tísnivé temnoty. Bušení ustalo.

poznámka: Vím, už to zase dělám, ale nemohla jsem si pomoct, nedalo mi to pokoj. Je to strašně černý morbidní humor, neváhejte a zabte mě.
věnování: Tohle je dárek pro Ebženku k Totalitním Vánocům, takže jí bude jasné, co to je, jestli si pamatuje svoje téma. Promiň, já jsem musela :)

Věděli to všichni; rozneslo se to jako blesk z širého nebe.
Seběhli se tak rychle, jak se to stalo naposledy při loňských záplavách.
Ale doktor už nemohl nic udělat. Jen konstatovat smrt a připravit si nástroje.
Tenhle hrdina by si zasloužil důstojnější konec. Zemřít takhle hloupě –
Jeho teď čekala spousta nepříjemné a hlavně zdlouhavé práce.
A zrovna on! Nejčestnější z nich, který dával ostatním takový příklad. Pílí, dobrou náladou, zpěvem.
Opatrně se do dotkl miniaturním skalpelem.
Určit skutečnou příčinu smrti a ještě srovnat šest zlomených nohou, aby se vešly do rakvičky, to není práce pro mravenčího doktora, ale pro vraha.

fandom: crossover písničky Polámal se mraveneček a Ferdy Mravence

V mechu leželo jako hromádka neštěstí drobné zrzavé tělíčko s hlubokou rozervanou ranou v hrudníku.
„Kdo se opovážil zabít lišku?“ vydechl Martin Rapos zděšeně. „Tady u nás?“
Evžen něžně přejel dlaní po rezavém kožíšku a zamračil se: „Ukradli jí srdce.“
„Zaživa?“ zděsil se Martin. „U krále Zikmunda, k čemu?“
Evženovou hlavou prolétla strašlivá vzpomínka na okamžik, kdy sám stěží unikl stejné příšerné smrti. Liščí srdce jako jádro ničivé magie… Takže doufal marně. Zběsilé vraždění zdaleka neskončilo.
„Spletli se,“ řekl zachmuřeně. „Tohle byla obyčejná liška. Příští oběť bude liškomág.“
Nebe se náhle zatáhlo hrozivě těžkými mraky. Na stromě skřípavě zakrákal havran.

Báječné téma! Z toho, že píšu už takhle brzo ráno, můžete poznat, jak jste mě inspirovali. Nejdřív jsem přemýšlel, jestli to nemám napsat tak odborně, že by tomu nikdo nerozuměl. Nakonec jsem se rozhodl cimrmanovské "odborné vtipy" vypustit (až na jedno či dvě slova :-) a pojmout téma tradičněji. Tak tady to máte:

Doktor Bouše se probíral dokumentací stařenky, kterou měl toho dne prohlížet. Našly ji děti na kraji lesa tváří k zemi, na sobě šedý plášť s kápí, ruce svíraly násadec kosy. Totožnost neznámá.
O hodinu později bylo jasněji. Příčinou smrti byla extrémní dehydratace. Kůže pergamenově suchá a křehká. Tkáně tak vysušené, že o ně skalpel skřípal. Tuková vrstva žádná.
Patologa vytrhlo z úvah zaklepání. Za dveřmi stálo snad sedm velkých i malých postaviček v šedých pláštích s kápěmi, kosy v rukou. Největší z nich vystoupila trochu dopředu a důležitě si odkašlala.
„Pane doktore, až budete hotov, mohli bychom si maminku odvézt?“

„Pane Weasley,“ pronesl ledově Snape, když nahlédl do Ronova kotlíku, „nepamatuji se, že bych vám dnes zadal výrobu asfaltu. Máte školní trest. Dnes v osm. Potřebuji vykuchat nějaké pavouky.“

„Ten mizera!“ rozčiloval se později Ron ve společenské místnosti. „To bude moje smrt na pitevním stole!“ zakvílel nešťastně a udeřil hlavou o stůl. „Neboj, něco vymyslíme,“ utěšoval ho Harry. Ale večer se pomalu blížil a nic je nenapadlo. Smutně se Ron vypravil na cestu na popravu. Když vycházel, narazil do udýchané Hermiony. Držela v ruce lahvičku pochybného obsahu a usmála se na něj. „Mohl bys mi dát prosím jeden svůj vlas?“

Bože můj. Pitomější místo, kam ji položit, už vážně nemohli vymyslet.
Mám chuť ji odnést někam, kde to vypadá normálně. Lidsky.
A přidat třeba svíčku. Aspoň jednu.
Zatraceně mi vadí, že nemůžu. Poprvé.
Ne že by to mrtvolám nebylo úplně jedno.
Ne že bych neměl lepší věci na práci, než zírat na stopy krve na schodech. Taky poprvé, co sem ta sekretářka nepřišla uklidit.
Ne že by mně to nemuselo být úplně jedno.
Totiž, ne že bych zrovna teď taky nebyl mrtvý.
Jenomže mi to jedno není.
Protože je to Tosh a leží na mém pitevním stole.
Poprvé to bolí.

Varování: Mary Shelley rotuje v hrobě a bude mě ve spaní strašit, protože tohle je (nepovedená) parodie.

Victor Frankenstein pečlivě přišíval svému tvoru malíček k pravé ruce. Musel přiznat, že stvořit člověka je vážně pěkná piplačka. V jednom kuse vám maso hnije, smrdí a hrozně dlouho to trvá. Ale vyžíval se v tom.
Když udělal poslední steh, udělal na niti uzel a pořádně ji utáhl. Kůže se trochu zkrabatila, ale co, to se ztratí. Poodstoupil od pitevního stolu trochu dál, aby si mohl prohlédnout své mistrovské dílo. Nakrčil čelo. No, mohl se víc snažit. Skryl v zoufalství hlavu do dlaní. V tom se tělo pohnulo, Frankenstein zvedl překvapeně hlavu, Monstrum otevřelo své žluté oči a řeklo:
„Mami?“

„Doktore, nezapomněl jste na narkózu?“ dotázala se mrtvola na pitevním stole. „Jen že ten skalpel v břiše dost tlačí.“
„Ty nedáš ani po smrti pokoj? Vždycky jsi byl potížista,“ rozčiloval se doktor Pepa, který byl ve skutečnosti jen nedostudovaný řezník.
„A jak jako můžu v klidu umřít, když mě chceš sebrat obě plíce jen proto, abys mohl o dva roky déle kouřit? Já jsem s transplantací nesouhlasil.“
„Už je mám, hned tě zase zahrabu, tak klídek,“ odbyl Pepa nebožtíka a pokračoval v práci.
Zombie si jen povzdychla, protože dobře věděla, že si Pepa za půl roku přijde i pro játra.