DMD č. 25. pro 25. 4. 2014. Téma: Volání přírody

Život ji nebavil. Pořád jen jezdit a jezdit po kolejích, vozit lidi z práce a do práce. Pracovat o sobotách, o nedělích. Kdo to má vydržet?

Jednou, na okraji města, zaslechla ten hlas. Byl příjemný, zpíval o modrém nebi, o vonících lukách a polích, o šumící řece. Lákal ji ven, ven z toho šedivého, zašmouraného města.

Jednoho dne ho poslechla a odešla. Putovala dlouho, až dorazila do jednoho lesa poblíž Sázavy. Odtud slyšela to volání, to místo vonělo jehličím a malinami. Jen je možná trochu tiché... ale ne, není! Už přicházejí děti, nebude tu sama, budou si s ní hrát.

Mlha obarvila krajinu pastelovými barvami a zahalila ji do zádumčivosti. Jakoby se lesu na vršku svezla šála z ramen, tak působilo svažující se úzké políčko. Došel k němu chladem a začal orat.

Kůň šel rozvážným krokem.
Prásknutím biče ho chtěl popohnat, ale kráčel dál svým tempem.
Tentokrát bič zanechal otisk na zvířecích zádech.
Kůň zaržál na protest.
„Tak pohni!“ Hněvivý výkřik probral ráno z ospalosti.
Brázdy však přibývaly stejným tempem.
Osm otisků.
Kůň nepatrně zrychlil.
Netrpělivý sedlák zlostí bez sebe kousnul koně do ucha.
Ten zběsile vyrazil.

„Lidičky, já neořu, já letím.“ ječel muž a nohy mu vlály za pluhem.

Po tmavé obloze se honily mraky. Hrozily deštěm. A příboj pod útesem tančil s větrem čtverylku.
Dnes rybáři na moře nevyplují. Ani Fergus ne.
Naříkavý křik racků se tříštil o skály. Volali ji. Jako moře samo.
Má člun tam dole. Na pláži.
Šumělo a křičelo. Kovový hlas lodního zvonu se v něm ztrácel. Světla luceren mrkala tmou.
Nebylo to daleko. Mohla by se tam dostat… Za lepšího počasí…
Za lepšího počasí se ale nedostane ke člunům. A dobrovolně jí ho Fergus nepůjčí.
Ne kvůli nim.
A ona byla někde tam. Skrytá za horizontem. Číhala.
Musí to zkusit.
Musí je varovat.

„Ne! Ne! Už znovu ne!“ prosil jsem při pohledu na to, co mne čeká v příští minutě.
„Nestačí takové pecky jako je Haasky, volej zdarma, nebo dvě boty co si povídají o tom, jak víkend patří keckám. Ne! Oni prostě sprzní i Krakonoše.“
Na televizní obrazovce, se mezí tím začala odvíjet scéna jako z noční můry.
Parta lidí, chce na Vánoce navštívit Krakonoše, aby nebyl sám. Náhle se před nimi zjeví sám král lesa. Chvilka trapných monologů a pak se ozve ta největší pecka ze všech.
„Já slyším, volání přírody!“
„Vodafone hadr!“ odfrkl jsem si znechuceně a přepnul na T-mobile.

Píši vám, voňavé dámy,
jež jste nechaly mladistvě nesmělé otisky na sukni Obrovského potkana, neboť jsem vámi okouzlen a musím se představit. Příroda mi káže vás najít a vysvobodit ze spárů staropanenství.
Jsem Bond, žádný břídil James, co si honí triko v nadupaném autě, ale krasavec nad krasavce, ušlechtilý s divokou krví. Nabízím bezpečný sex, neb jsem byl v mládí v boji (u veterináře) hrdinně zraněn a nemůžu své ušlechtilé geny šířit dál. Na půvabu a kouzle osobnosti mně to však vůbec neubralo.
Váš a navždy váš,
Bond

"Podívej, už na mě nesyčí a teď se mi otřel o nohy!"