DMD č. 21. pro 21. 4. 2014. Téma: Cesta pravé ženy

Moji drazí rodičové,
místo na medicínu jsem se v Curychu zapsala na polytechniku. Jsem pátá žena, která zde studuje, v ročníku jsem sama. Kolegové si mne váží, ani nekomentují, že jsem kulhavá a nehezká. On si to nemyslí.
Maminko a tatínku, já se zamilovala. O zimních prázdninách přijedeme spolu, abyste ho poznali. Povím vám pak něco, co nechci psát. Ale co, stejně se vezmeme, dostuduji a stanu se doktorkou, přestanu být knihomol a budu mu pořádnou ženou, naučím se vařit a budu se o něj starat a pomáhat mu se vším, aby on mohl pokračovat ve výzkumech.
Líbá vás
Mileva.

Nikde nikdo, příjemný les a nádherná cesta, všechno mlčí. Všechno tedy ne, ptáci zpívají, vítr hvízdá, stromy ševelí. Je tu krásně. Čas tu plyne mnohem pomaleji než ve městě, vlastně skoro vůbec.

Nakonec do toho města přece jenom dorazíte a potkáváte ty… lidi. Nepříjemně se culí a nutí vám věci. Naprosto nepotřebné, zbytečné a nechutné. I když nechcete být zlí, všichni vás štvou. A vy stejně nakonec zalitujete, že jste nezůstali v tom úžasném lese.

No a ke všemu zlému, stejně vás potom, na konci dne, někdo okrade.

A takhle dopadla cesta ženy, která se na písčitém rozcestí dala vpravo.

Doba, ve které žila, ovlivnila ideál pravé ženy. Její rodiče se snažili, aby se mu co nejvíce přiblížila. Chtěli, aby byla jemná, pobožná, pracovitá žena, která dokáže vést domácnost. Zároveň aby byla skromná, respektovala svého manžela a byla dobrým vzorem pro své děti.

Ona navíc dokáže být svému muži příjemnou společnicí a umí ho utišit hudbou. Loutna pod jejími prsty ožívá. Rozechvělé struny zpívají. Nádherné zvuky laskají srdce a povznášejí.

Teď právě se snaží zachytit lahodnou, prchavou melodii, zapsat ji na papír, uvěznit do not, aby se od ní nemohla vzdálit. Úžasný souzvuk.

Miluje hudbu, možná víc než svého manžela.

Trvala na slušném vychování. Vyžadovala ohleduplné a rovné zacházení i v tomto mizerném světě zařízeném téměř výhradně pro muže. Možná byl příliš drsný, špinavý a nepohodlný, zcela a trvale provizorní.
Ale ona odmítala slevit. Hrdou ženskou disciplínu dodržovala z přirozenosti a chtěla, aby s ní jako s pravou ženou jednali i oni.
První rok se jí smáli. Potom rok mlčeli. Konečně ji uznali a zjistili, že odměnou jim nebude jen dobrý pocit.
Nikdo jiný nedokázal s úřady vyjednat kulatá razítka tak hladce. Vzájemně si pár slovy nedokázali říct to podstatné.
Nakonec jí odpustili i tu jasně fuchsiovou barvu kabiny kamionu.

Davidova maminka, má nastávající tchýně, byla etalon pravé ženy. Dokonalá manželka, matka, hospodyně, ozdoba společnosti. David mě uklidňoval, že "mamka je v pohodě", ale já si v ten den, kdy u nás prvně zazvonila u dveří, stejně připadala jako vyděšené ptáče před kobrou královskou.
Vplula dovnitř na oblaku Chanelu, a mě v tu ránu zplihly vlasy, došlo kafe a zdrcla se buchta.
A ona ke mně přišla; se spikleneckým úsměvem a výrazem člověka, který právě předává mladší generaci svoji celoživotní filozofii, mi položila dokonale pěstěnou ruku na předloktí, naklonila se ke mně a sdělila mi:
"Neboj, ono se to neposere."

6 hodin: připravit snídani.
7 hodin: vzbudit děti, nachystat snídani.
7:30 hodin: doprovod do školy a zpět.
8:00 hodin: úklid a rychlé domácí práce.
8:30 hodin: odchod do práce.
9:00 hodin: kontrola emailů, zařízení schůzek, organizace dne, vyřešení problémů dne předchozího.
12:00 hodin: oběd.
12:30 hodin: drobné kancelářské záležitosti, schůze vedení, správa organizačních záležitostí.
18:00 hodin: cesta domů.
18:30 hodin: vyzvednutí dětí z kroužků.
19:00 hodin: příprava večeře, domácí úkoly dětí a jejich kontrola.
20:00 hodin: uložení dětí.
21:00 hodin: drobné domácí práce.
22:00 hodin: drobné dodělávky do práce.
23:00 hodin: seriál u TV s manželem.
24:00 hodin: zasloužený spánek.

Zajímavé, jak vás pouhá přítomnost některých lidí přiměje narovnat záda, napadlo mne. I po letech.
Hlas tetičky Edny chrastil, jako když šlapete po rozsypaném cukru. Bylo jí pětadevadesát. Ale odmítla to vzít na vědomí.
„Tys měla vždycky svojí hlavu, Olivie! Paličatá po otci, tak je to. Děláš nějakou hloupou úřednickou práci, nechováš se jako dáma! Pamatuj, že cesta pravé ženy je plná odříkání…“
Ošetřovatelka se usmála.
„Dnes je na tom líp.“
„Já vím. Děkuji vám.“
Políbila jsem tetičku na tvář a vyšla ze dveří. Tanner okamžitě zhasl cigaretu a úslužně mi otevřel dveře od auta. Sbohem, Olivie.
Vítej zpátky, M.

„Paní,“ oslovil ji Aragorn. „Máš důležitý úkol, neměla bys být zklamaná.“
„Jistě…“ odvětila s hořkostí. „Jsem jen žena. Údělem žen je v úkrytu se strachovat, zda se muži vrátí z boje živí.“
„Tvůj lid tě potřebuje. Musíš se o něj postarat.“
„Myslíš, že nevědí, jak se dostat do bezpečí?“ namítla.
„Někdo je musí vést.“
„Vím,“ připustila a sklonila hlavu. „Splním svoji povinnost. Nečekej však, že budu jásat.“

Svůj slib dodržela. Ale teprve když seděla na koni a mířila k Minas Tirith, připadala si úplná. Když pak přemohla Pána nazgûlů… toho, kterého nemohl zabít žádný muž… věděla, že se rozhodla správně.

„Old Shatterhand... Ty... si... tu... Takto... musím... zomrieť...“ Nšo-či naposledy vydýchla.

Čo sa dialo v mojej duši, tomu mohol rozumieť iba Winnetou. Vykríkol som. Skaly mi vracali ozvenu.

Takto zahynula žena, s ktorou som sa chcel oženiť. Jediná, ktorú by som kedy mohol milovať – tá pravá. Na ceste z rodného puebla na Rio Pecos do Európy, ktorá v nej vzbudzovala strach aj vytrženie, ktorá pre ňu znamenala život po mojom boku.

Nikdy ju neuzrie.

Nšo-či, sestra môjho srdca. Bez nej sme osireli. Čo si počneme, Winnetou a ja?

Môj brat ma zovrel v náručí a zodpovedal moju otázku: „Pomstíme sa.“

Ráno si přivstat, udělat snídani pro děti, k tomu rovnou svačiny, hlavně ať jsou zdraví. Pak si zacvičit, než rodina vstane. Zkrášlit se, nakrmit a vyrazit, s menším do školky, s větší do školy a sama do práce. V polední pauze zařídit, co je potřeba. V práci nasadit masku profesionálky, než se v 5 přihlásí o slovo matka a pak už rychle na nákup, pro děti do školky a do školy, dát prát oblečení, uvařit večeři, zkontrolovat úkoly, přečíst dětem pohádku před spaním, vyžehlit, dohnat resty z práce a pomilovat manžela.

Každodenní cesta pravé ženy, která si vzala nepravého muže.

Edvin, toho času bohatší o několik nesourodých copánků a věneček z kopretin, se zastavil na rozcestí pod Stalinovým pomníkem na Letné a přemýšlel, kudy jim utekla Alenka.
„Šla cestou pravé ženy,“ poradil jim kámoš Stalin a Dorotčiny kamarádky začaly diskutovat.
Sansa soudila, že pravá žena vyrazí cestou nejkrásnější, po mramorové dlažbě. Pippi se chtěla vrátit pro balón a Koralína vzpomínala na jiné dobrodružství plné pravých a nepravých nejen žen. Kitty paličatě trvala na tom, že mají jako všechny správné dámy mířit do města, a Saša omdlela ze šoku, že někoho zajímá její názor.
Edvin šel napřed tam, kam ukazovala rolnice.

Malá Apolenka se rozběhla za utíkajícím míčem, neslyšela vychovatelčino volání. Najednou ji dvě ruce pevně popadly a zvedly ji ze země.
„Nana, můj míč!“ piští Apolenka.
„Zítra vám koupíme nový,“ zkouší to vychovatelka laskavě.
„Ale…“ Apolenka rezignovaně špitne.
„Tam nikdy nesmíte, slibte mi to.“ Chůva ji hladí po vlasech a vede ji směrem pryč. „Za touhle ulicí je Pátá čtvrť, tudy správné a slušné dívky nechodí.“
„A pánové touto cestou mohou, nana?“
„Ne, ani slušní pánové sem nechodí.“
Apolenka byla zmatená. Poslední procházka s tatínkem vedla právě touhle ulicí. A paní, která si s ní hrála, jí připadala celkem milá.

Hned jak jsem jednou pobrala rozum, věděla jsem, že budu jiná. Jiná než matka a bába.
Nebudu celé dny šukat po světnici a ani mě nenapadne skákat přes plot kvůli peří. Když už, tak ho obejdu, jsem inteligentní žena. Vzdělaná, emancipovaná!
Neprosedím celý život u pece.
Až se budu vdávat, tak to bude z lásky. S mužem budeme společně bojovat za práva žen!
Já budu někdo – osobnost! Budou o mně psát knihy, děti o mně uslyší ve školách.
Nechci se za čtyřicet let podívat do zrcadla a vidět moudrou stařenku v kroji a s šátkem na hlavě... A do háje.

Jak již bylo řečeno, učit boj světelným mečem v akademii, která se snažila o co největší rozmanitost stylů, bylo náročné.
Yussi to ovšem zvládal s přehledem. Prcky učil schii-cho, cestu sarlacca, pohyblivější učedníky akrobaticky laděné ataru, cestu jestřapýra, a ty s vrozenou nebo vytrénovanou silou shien, cestu kraytského draka. Improvizační niman, cestu rancora, za něj vyučoval velmistr, kterému na oplátku pomohl s vypilováním nové bojové formy nasersi, cesty opilého Wookiee.
Břinkotyčky bzučely, děti se rubaly a mistr měl radost.
Ovšem je pravda, že Valla ho svým vynálezem botychtsu, cesty pravé ženy, kdy odmítala vzít světelný meč do ruky, poněkud rozhodila.

Věděla, že tohle bude výzva. Co výzva. Problém. Životní cíl.

Byl o dvacet let starší.

Všechny ho milovaly, než ho začaly po první hodině nesnášet.

Byl dvojíma agentem, i když to tehdy nevěděla.

Měl naprosto příšernou povahu.

Naprosto příšerné hábity.

Její přátelé ho nenáviděli.

On po první hodině, kdy na něj chtěla zapůsobit, nenáviděl ji.

Ona se rozhodla, že si ho vezme.

Bylo jí dvanáct.

Nenechala se ničím a nikým odradit a vydala se tou cestou. Protože pravá žena si jde vždycky vlastní cestou. Jedině ta totiž vede k vytouženým cílům.

Hermiona Snapeová se s úsměvem podívala na svého manžela.