"Ahóój, Kvaku," volal Žbluňk.
Nikdo se neozýval.
V domečku nikdo nebyl.
Rozběhl se ke studni.
Tam byla jen převrácená konev.
"Kvakůů," zakřičel.
Naslouchal.
Sluneční paprsky si razily cestu tichem.
"Kde může být?" přemýšlel žabák.
"Tamhle je," zakřičel.
Kvak ležel na zádech, ruce pod hlavou, v puse stéblo trávy. Nic neříkal. Díval se na něho, ale neviděl ho. Oči měl divně lesklé.
"Jejda, nestůněš?" obával se Žbluňk a sáhl kamarádovi na čelo.
Kvak se vymrštil.
"Tys mě vylekal," vyjekl.
"Co je s tebou?" nechápal Žbluňk.
"Nic, jen jsem snil, jak hezké by bylo, kdybys byl můj oddaný sluha," usmál se Kvak.