Výtvarné umění

Obrázek uživatele Aplír

Toužebné přání

Úvodní poznámka: 

Nesoutěžní
Věnováno Aries a Kitsune´s Sunovi
Tak na závěr přeci jen trochu optimističtější drabble dle obrazu
Manet: Zimní zahrada (Jules Guillement s chotí ve skleníku)
https://www.wikiart.org/en/edouard-manet/the-conservatory-1879

Drabble: 

„Když tady vidím tu cizokrajnou nádheru, různobarevné květy, nádherné orchideje, liány, spleť nejrůznějších listů a vnímám ty omamné vůně, toužím se podívat do jejich domoviny. Zapomínám, že sedím ve skleníku. Představuju si, že jsem někde v tropech. Moc mě to láká. Pojeďme tam, prosím.“
„Je to dlouhá, úmorná a nebezpečná cesta,“ zrazuje mne od mého záměru muž.
„Nevadila by mi. Určitě by nebyla nudná, ale dobrodružná. Před očima mi defilují představy. Jsou tak živé jako sama skutečnost.“
„Drahá, dej si říct, vždyť na to nemáme dost peněz,“ vytrhuje mě ze snění manželův hlas.
Jeho poslední věta nadobro zhasla mé nadšení.

Závěrečná poznámka: 

Tímto se loučím se všemi. Děkuju organizátorům, kontrolorům, komentátorům i čtenářům.
Bylo mi s vámi hezky. Mějte se krásně. Doufám, že za rok na shledanou. :)

Obrázek uživatele Aplír

V rozpacích

Úvodní poznámka: 

Inspirace obrazem
Rembrandt van Rijn: Židovská nevěsta
Doporučuji zvětšit a prohlédnout si obličej nevěsty
https://www.wikiart.org/en/rembrandt/the-jewish-bride-1666

Drabble: 

Skutečnost skoncovala s dlouhým očekáváním. Konečně jsme svoji. Jsem trochu v rozpacích z vašeho dotyku. Moje ruka instinktivně vystřelila vám v něm zabránit. Ale teď už vlastně vám ho nemohu zakazovat. A také není proč. Cítíte, jak mi srdce zběsile bije? To samým štěstím. Pocity se ale ve mně mísí jako barvy na malířově paletě. Chce se mi smát, ale zároveň i plakat Je to krásné, být ve vaši blízkosti. Držte mě prosím pevně. Protože já se trochu bojím, co přijde o svatební noci. Vím, že mi nechcete ublížit, ale prý to bolí. Taky se obávám toho, zda-li vás uspokojím.

Obrázek uživatele Aplír

Spící dívka

Úvodní poznámka: 

Dle obrazu připisovaného
Domenicu Fetti: Spící dívka
https://en.wikipedia.org/wiki/Sleeping_Girl_(17th_century_painting)#/media/File:Domenickoulí o_Fetti_-_Sleeping_Girl_-_Google_Art_Project.jpg)
Rozkliknout obraz ze 17. století

Drabble: 

Jako růže ve váze, tak se vyjímá její krása na brokátovém, zlatě vyšívaném ubruse.
Oblékla si bílou blůzku, která ji sluší ze všeho nejvíc, účes ozdobila perličkami. Netrpělivě čekala milého. Marně přecházela po místnosti od okna ke dveřím a zpět.
Nepřišel.
Že by zapomněl?“ honilo se jí hlavou. Dlouho plakala. Kapesníček provlhl od slz. Zachytávala do něho svůj žal a znepokojivé myšlenky.
Nosík má červený, jak si ho otírala spolu s krůpějemi smutku. Zmožená jistotou, že už nepřijde, klesla na židli, položila lokty a hlavu na stůl. Spánek přeťal hluk ticha a ukonejšil její vzlyky. Sen milosrdně splnil její přání.

Obrázek uživatele Aplír

Utonulá

Obrázek: 
Úvodní poznámka: 

Upoutávka na kanál Aplír

Nesoutěžní

Obrázek uživatele Aplír

Zásadní změna

Úvodní poznámka: 

Inspirace
Rembrandt van Rijn: Titus van Rijn v mnišském hábitu
https://www.wikiart.org/en/rembrandt/titus-van-rijn-in-a-monk-s-habit-1660

Drabble: 

Tvář mladého mnicha září nejen z kápě, ale i z tmavého pozadí, jež svou barvou připomíná černozem, která časem pochová všechny vzpomínky. Donedávna si ho lidé spojovali s neustálými provokacemi. Těm je konec, ale jen u něho. Netuší, že přetrvají a za stovky let se stanou známkou punku spolu s anarchií.

Osvětlená tvář vyniká, zahalená v hnědých odstínech. Ten kontrast je stejně markantní jako jeho dřívější a nynější způsob života. Lehký úsměv oproti smutnému srozuměnému pohledu, který říká: „Já vím.“ Zadumáním nepatrně nakloněná hlava vyjadřuje lítost.

Obličej působí klidně, odevzdaně. Dominuje nezřetelné postavě v kutně, mající sepnuté ruce k modlitbě.

Obrázek uživatele Aplír

Nikdy se neohlížej!

Úvodní poznámka: 

Tentokrát drabble dle obrazu ze současnosti od Michaela Bella: Nikdy se neohlížej
https://www.wikiart.org/ru/michael-bell/never-look-back-2009

Drabble: 

Jediné, co mi po tobě zbylo jsou kočičky. Dals mi je kdysi čerstvě nařezané. Teď jsou ve váze suché, neživé, jako mumie naší lásky. Egypťané věřili, že budou po smrti žít. A já také doposledka doufala v oživení našeho vztahu. Marně.
Pochoval jsi naše souznění a já ho v černém oplakávala.
„Odjíždím,“ řekl jsi lakonicky. „Navždy.“
Vyběhla jsem za tebou.
V uších mi zněla tvoje poslední slova: Nikdy se neohlížej! Přesto jsem se ohlédla jako Lotova žena. Nestal se ze mne solný sloup. Jen srdce mi zkamenělo.

Nad mojí hlavou místo majáku sanitky svítí světla. NRNR. Neodkladná resuscitace.
Je nutná.

Obrázek uživatele Aplír

Přístav v Bordeaux

Úvodní poznámka: 

Věnováno Aries, protože miluje Maneta a ještě Kitsune's Sunovi pro totéž
Takže dnes to bude dle obrazu dle Edouarda Maneta: Přístav v Bordeaux
https://www.wikiart.org/en/edouard-manet/the-port-of-bordeaux-1871

Drabble: 

Skrumáž holých stěžňů připomíná torza polámaných stromů po vichřici. Ční k nebi v marné snaze konkurovat věžím chrámů na obzoru.
Drkotání bryčky přerušil povel kočího.

„Potřebuju pomoct, chlapi.“
„Takhle to nepůjde.“
„Musíme na to vzít páku.“
Rozhovor tří mužů na břehu zaniká v přístavním halasu.

„Dnes to vypadá na klidnou plavbu,“ přemítá muž, který pozoruje vykasanou plachtu. „Tak hlavně, aby doplul v pořádku. Na moři jeden nikdy neví. Paul si plavbu nenechal vymluvit. Chce poznat dobrodružství.“
Nemá mu to za zlé. V mládí byl taky takový, ale bojí se o něho. Vyčkává. Neodejde, dokud loď nevypluje. Chce ještě synovi zamávat.

Závěrečná poznámka: 

Rya se mě v minulém komentáři zeptala, jestli nechci dávat obrázky rovnou k drabbleti.
Zatím jsem obrázky nevkládala a to ze dvou důvodů. Jednak někdo si raději přečte příběh a potom teprve porovná svou představu s obrazem.
A pak také, že hledám obrazy z různých zdrojů a ne všechny lze vložit. Nejde to například u obrazů z Národní galerie.
Proto se ptám, co by byste měli raději, zda rozkliknout odkaz jako dosud, nebo vložení obrázků přímo do stoslůvky.

Obrázek uživatele Aplír

Bezradná

Úvodní poznámka: 

Dnes dle obrazu
Nicolae Eliasz Pickenoy: Podobizna patnáctileté dívky – Mladá dáma
https://www.ngprague.cz/udalost/408/stari-mistri-ii#&gid=1&pid=8

Drabble: 

Překvapil jste mne. Nebo jsem špatně slyšela? Ale ne. Opakujete, že jsem krásná. Nechápu, jak jste na to přišel. To nemůžete myslet vážně. Moje šaty jsou krásné, to ano, ale já?

Neviditelné ruce mi svírají srdce, tak jako krejzlík krk. Jsem v rozpacích. Nevím, co na to říct. Ruměnec hovoří za mne. Je mi horko, jako bych měla horečku. Tváře vysrážely můj vnitřní žár.

Matka zaměnila výchovu s drezurou. Musím ji bezpodmínečně poslouchat. Ostatně měla pravdu, když mne varovala, ať si dám pozor, že jste velký lichotník. Ale už mi neřekla, co dělat, jak před tím požárem ve mně utéct.

Obrázek uživatele Aplír

Děti v úžasu

Úvodní poznámka: 

Možná jste čekali obraz zachycující válečnou vřavu. Ale ne. Tentokrát jsem se inspirovala obrazem:
Karel Purkyně: Děti dívající se na obrázky
https://www.kniznice.cz/obrazy/karel-purkyne-i-deti-divajici-se-na-obraz...

Drabble: 

Hurá! Obrázky. Hrrr na ně! Nejmenší zakopla o proutěnou tašku, ale je první u stolečku. Starší sourozenci se k ní přidají.
„Co to je?“
„Mořský koník.“
„On se v moři neutopí?“
„Ne,“ usměje se maminka a přiklekne k dětem. „To je druh ryby. Ocáskem se přidržuje jako my rukou.“
„A co je tohle?“ ukazuje prstem na další kresbu.
„To je hvězdice.“
„Jako velká hvězda z nebe?“
„Ne, to je jiný mořský živočich.“
„Ta je krásná,“ obdivně vydechne bratříček. Přitiskne klobouk k hrudi a v duchu se modlí.
„Moc ráda bych viděla moře,“ zasní se nejstarší. Maminko, vyprávěj o něm, prosím.

Obrázek uživatele Aplír

Tři filozofové

Úvodní poznámka: 
Drabble: 

Co říkáte? Úžasné myšlenky, viďte? Však je sepsali proslulí mudrcové. Chovám je jako poklad. Bez moudrosti se život rozdrolí na spoustu omylů.

Nic proti. Moudrost je nezbytná, ale k životu jsou nejdůležitější peníze. Uvažte, co všechno za ně můžete koupit. Navíc téměř každého lze uplatit.

Bláhovost. K čemu peníze? Když přijde poslední hodinka, zemřeš, ať jsi chudý nebo s plným váčkem peněz. Prostý život v klidu, bez shonu a ruchu - to dává smysl. Žít stranou od lidí, být blíž k Bohu.

Každá možnost má úskalí.
Moudrost může ohromit a ochromit druhé.
Strach o jmění paralyzuje.
V izolaci nečinná mysl ochrne.

Obrázek uživatele Aplír

Spící

Úvodní poznámka: 

Tentokrát jsem se inspirovala něčím modernějším.
Toyen: Spící
https://www.wikiart.org/en/toyen/asleep-1937

Drabble: 

Symboly, plastické piktogramy představ.

Rozevřené šaty ve tvaru teepee zvou lásku do svého nitra.
Hlava jako korouhvička se údivem nepřirozeně otočila téměř o stoosmdesát stupňů. Jako její život. Byl plný dobrot, které někdo bez rozmyslu smlsal. Zbyl jen kornoutek. V útrobách prázdnota. Výlet do ní.

Paže připomíná křídlo anděla. Jedna peruť však nedovolí vzlétnout.
V druhé ruce síťka na motýly, kterou se snaží polapit sny.
Myšlenky za oponou vlasů.
Torzo připomínající křehkou papírovou panenku. Může snadno promoknout, rychle shořet.
Kdokoli ji může lehce zmačkat. Přesto se necítí v ohrožení.
Nikdo tu totiž není.
Úplně sama na pusté zemi.
Obzorem vesmír.

Obrázek uživatele Aplír

Srdce svírané steskem

Úvodní poznámka: 

Psáno pod dojmem z obrazu:
Bartolomé Essteban Murillo: Malý žebrák
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/6e/Bartolom%C3%A9_Esteb...

Drabble: 

Sluníčko mě paprsky nesměle laská, ale pohlazení od maminky bylo lepší. Víc hřálo. Je mi tak smutno. Moc se mi po ní stýská. Lidé říkají, že je v nebi, ale jak by se tam mohla dostat, když ji dali do hrobu a zaházeli hlínou. Navíc nemá křídla.
Všude jsem jí volal. Neodpovídala.
Maminka mě milovala. Vždycky měla co hodit do hrnce. Nikdy jsem nebyl o hladu. Teď mi pořád kručí v břiše. K jídlu mám jen pár nahnilých jablek z příkopu u cesty.
Mám jen tašku a džbán, abych si mohl z kašny nabrat vodu. Bude-li nejhůř, tak ho prodám.

Obrázek uživatele Aplír

Večeře

Úvodní poznámka: 

Inspirováno:
Hendrick ter Brugghen: Večeře, známý též pod názvem Ezau prodal své prvorozenectví
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Hendrick_ter_Brugghen_-_The_Supp...

Drabble: 

Hlad hněte útroby. Únava po celodenním honu ovládla lovce. Pohled na jídlo útočí na smysly. V žaludku mu kručí, sliny se sbíhají. Toužebně nasává lákavou vůni čočky, cítí ji na jazyku. Chuť na večeři je nezvladatelná.
„Dej mi trošku.“
Bráška se zdráhá.
„Nedělej cavyky, nevidíš, že umdlévám?“ hartusí.
„Dobrá, prodám ti plnou misku.
„Prodáš?“ nechápe.
„Jo, za tvé prvorozenectví.“
„Právo prvorozeného mne nezasytí. K šípku s ním! Ať je tvoje, hlavně když zmírním svoje utrpení.“

Tma zpečetí jejich neobvyklou obchodní dohodu.
Matka mlčí. Téměř slepý otec, shrbený stářím netuší, že jeho starší syn svým neuváženým rozhodnutím právě dostal šach mat.

Obrázek uživatele Aplír

Portrét Margarethy

Úvodní poznámka: 

Nyní inspiroval
Nicolaes Maes: Portrét Margarethy de Geerové, ženy Jacoba Tripa

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Nicolaes_Maes_-_Portrait_of_Marg...

Drabble: 

„Je to těžké být modelem,“ myslí si portrétovaná dáma. „Už mě bolí záda. Nechci se zbytečně vrtět, ale musela jsem si je narovnat. Dá to hodně úsilí sedět rovně, ale nechci být zvěčněná, jak se hrbím, nebo jsem zhroucená.

Trošku mně lichotí umělcovo úsilí. Kvůli mně. Vždyť mých dnů je podstatně víc než skladů na krejzlíku.

Ruce jsou neomylným poznávacím znamením mého věku, ale myslím, že v obličeji ještě nemám příliš vrásek. Malíř mne milosrdně maluje tak, že na ně příliš neupozorňuje. Docela se sobě líbím. Není to marnivost? Honem musím schovat zbytek úsměvu. A své myšlenky. Ještěže nejsou vidět!

Obrázek uživatele Aplír

Návštěva

Úvodní poznámka: 

Dle obrazu od Quida Mánesa: Návštěva babičky a dědečka
http://sbirky.ngprague.cz/dielo/CZE:NG.O_4651/zoom

Drabble: 

Hostitelka nalévá čaj do svátečních hrníčků. Katuška ji sleduje. Přemýšlí, kam položí talíř. Sotva se návštěva usadila, babička vyndala z košíčku dřevěnou figurku vojáčka. Malý košiláček se stydí, ostýchá se po něm natáhnout ruku.
„Nu, pojď si pro něj,“ láskyplně vybízí babička vnoučka. Její laskavé oči ho na dálku hladí. „Je ještě maličký, bojí se,“ usmívá se stařenka.
„Jakýpak maličký,“ povytáhne obočí děda. „Od posledka pěkně povyrostl!“ Shovívavost rozvlní vrásky. „Podívej, je o kousek vyšší než stůl,“ hrdě se pousměje. „Už se vidím, jak spolu dovádíme za pět let,“ zasní se. „Vždyť co nevidět bude školák.“ Spokojenost mu přivře víčka.

Obrázek uživatele Eso Rimmerová

Začalo to rozlitým pivem

Úvodní poznámka: 

Tenhle fandom jsem ještě nepsala, ale ten obrázek se mi vybavil krátce po přečtení tématu a už jsem ho z hlavy nedostala.

Drabble: 

Domkář Staněk po cestě od výčepu přehlédl starého Jílovce, který právě ztěžka vstával od stolu. Zakopl o jeho nohu a pivo vystříklo za krk kováře Labského. Ten si to nenechal líbit, zvedl Staňka za límec a mrštil jím na stůl, kde seděli sedláci Příhoda, Strahovský a Červenka. Všichni vyskočili jako bodnutí vosou a záhy se strhla mela. Staněk mlátil Labského po hlavě válečkem, Jílovcův pes kousl Červenku do zadnice, vzduchem létaly půllitry a do rvačky přispěchal i ponocný s halapartnou, zatímco hasič Martínek kropil zápasící hadicí.
„Tak dost!“ zařval hostinský Vávra mávaje výhrůžně cepem. „Kdo má po vás věčně uklízet?!“

Závěrečná poznámka: 

Inspirací mi samozřejmě byla nezapomenutelná Ladova Hospodská rvačka

Obrázek uživatele Aplír

Sám

Úvodní poznámka: 

Inspirováno obrazem:
Edmund Dulac: Sám
https://www.wikiart.org/en/edmund-dulac/alone

Drabble: 

Za sebou má obtížný výstup. Teď je sám na vrcholku hory. Hlavu v oblacích.
Zní mu v ní verše, které se kdysi učil: Jen vítr se vesele kasá, jen na větru přiletí spása….
Tmavá silueta na pozadí modrého nebe.

Vichr mu rve plášť. Snaží se ho rozkolísat. Nedaří se mu to. Tak si pohrává s mrakem na obloze. Muž v něm vidí obrovského orla s roztaženými křídly. Bezděky si vzpomene na pověst o Prometheovi.
Vítr si s obrysy opeřence hraje. Po chvíli se rozplývají a mění spíše do podoby draka. Obloha náhodně vytváří obrazy a muž k nim generuje slova.

Obrázek uživatele Aplír

Provinilá

Úvodní poznámka: 

Tentokrát:
Pietro Antonio Rotari: Portrét děvčátka
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Rotari,_Pietro_Antonio_-_Portrai...

Drabble: 

Trochu rozcuchaná dívenka s moderně střiženým účesem ještě nevnímá svou krásu. Ale uvědomuje si, že neposlechla. Četla si, místo aby poklidila a došla pro vodu. Pootevřená knížka ji obžalovává. Ale četba je tak lákavá... Těžko odolat. Myšlenky a pocit viny se v ní bujaře strkají. Tíží ji svědomí. Lituje toho.

Sepne ruce před tělem. Zavře oči. Ještě se jí pod víčky přehrává čtený děj, ale snaží se soustředit na modlitbu. Upřímně prosí za odpuštění. Ví, že ji Bůh odpustí, vždyť ji miluje.

Honem. Rychle splní všechny úkoly. Pak si zase bude číst. Ta představa se zrcadlí v jejím nepatrném úsměvu.

Závěrečná poznámka: 

Pro kontrolory:
Rya v komentáři napsala, že neviděla téma. Tak pro jistotu doplňuji, že se v dívce bujaře strkají myšlenky a pocity.

K debatě o vhodnosti některých architektonických prvků

Úvodní poznámka: 

Téma je snad patrné.

Drabble: 

Jistě, nechat nějaké postavy nést na ramenou tíhu budovy může působit nevhodně. Na první pohled by se takové sochy mohly jevit jako symbol otroctví, zpodobnění nevolníků odsouzených k nekončící námaze.
Nicméně tyto sochy, atlanti, mají původ u legendárního obra Atlanta, který nese celou nebeskou klenbu. Toho nelze považovat za otroka, spíš za alegorickou postavu typickou pro mytologii. Siláci na domech tak pouze napodobují toho původního.
Ovšem obři zde na Morzinském paláci se svými kudrnatými vlasy navíc zjevně představují mouřeníny, jak se tehdy říkalo. To může znepokojovat, ale zbytečně. Nejedná se o nic jiného než o připomínku jména majitelů, hrabat Morzinů.

Závěrečná poznámka: 

Samozřejmě i tak se můžeme ptát, jak k tomu ti atlanti přijdou.
Morzinský palác v Nerudově ulici (rumunské velvyslanectví), skvělá barokní budova z počátku 18. století od Santiniho a ozdobená sochami F.M.Brokoffa, z nichž jsou nejvýraznější právě mohutní obři atlanti - mouřeníni na portálu. Mimochodem Karolína Světlá podle svých vzpomínek v dětství na procházce s tatímkem tyhle obry litovala, jak mají těžký život, a on ji utěšoval, že přes noc tam nezůstávají.

Obrázek uživatele Aplír

Na lodi

Úvodní poznámka: 

Tentokrát dle obrazu Edouarda Maneta: Plavba lodí
https://www.wikiart.org/en/edouard-manet/boating-1874

Drabble: 

To byl tedy nápad, vzít ji na malou okružní plavbu!
Když jsme se vzdálili od všech zvědavých pohledů, chtěl jsem ji políbit. Začala výskat a rozhazovat rukama, že se loď převrátí, že neumí plavat a určitě se utopí. Hystericky ječela. Ve chvíli byla má touha ta tam. Místo, abych ji obejmul, musel jsem si sednout zpátky na záď a vzít do ruky kormidlo.

Konečně jsme na tiché vodě, ale ona tichá rozhodně není. Musím poslouchat spršku jejích slov. Co spršku, spíš příboj. Teď je spokojená, ale nezavře pusu. Už mi z toho brní hlava. Takhle jsem si to opravdu nepředstavoval.

Obrázek uživatele Aplír

Don Baltasar Carlos s trpaslíkem

Úvodní poznámka: 

Tentokrát dle obrazu od Diega Velasquéze: Don Baltasar Carlos s trpaslíkem
https://www.wikiart.org/en/diego-velazquez/don-baltasar-carlos-with-a-dw...

Drabble: 

Pojďte, done Carlosi, budeme si hrát. Já budu král a vy přijdete na audienci.
Ty a král?
Vidíte, mám žezlo a královské jablko. Jsem král.
To sotva. Vždyť je to chrastítko a opravdové jablko. Jsou k ničemu. Tou stříbrnou věcí můžeš chrastit, až budeš chtít zaplašit strach a jablko můžeš leda sníst.
Prosím, alespoň na chvíli si pojďte hrát.
Kdepak. Uvědom si, s kým máš tu čest. Já jsem opravdový infant, princ a velitel. Nevidíš můj zlatem vyšívaný oděv, šerpu a velitelskou hůl? A ty stěží vyrosteš. Jsi jen černá ovce.
Cože? Černá ovce?
Ano, nebo bílá vrána. Vyber si.

Obrázek uživatele kytka

Staré Holandsko

Úvodní poznámka: 

Nahrazuji téma "Namaluj mi svět"

Drabble: 

To si tak kdysi nějaký bohatý holandský měšťan poručil: "Namaluj mi svět!" A starý mistr vzal štětec a pustil se do díla.

Namaloval zelený polder mezi kanály, ve kterých se odráží vysoké nebe, a na tom polderu namaloval husy, desítky hnědých husí, pak namaloval statek z červených cihel s vysokým komínem a střechou z rákosových došků a u toho statku koníka a pasoucí se ovce s jehňaty a v dálce přimaloval větrný mlýn nebo radši dva, protože bez mlýnů by to nebylo Nizozemí.

A nebudete mi to věřit, ale Holandsko dodnes vypadá stejně, jako ten svět z obrazů starých mistrů.

Obrázek uživatele Aplír

Muselo se to stát

Úvodní poznámka: 
Drabble: 

Bylo předpovězeno, že mé srdce probodne bolest. Dnes se to proroctví neslučitelné se životem splnilo. Vím, muselo se to stát, ale to vůbec nemírní můj zármutek. Ach, kdybys alespoň nemusel tolik vytrpět,“ dívá se na Ježíšovo umučené tělo, které svou bledostí vyzařuje nevinnost.

Zdrcená matka se sklání pod tíhou žalu. Napřaženou rukou říká: opatrně. Tak ráda by svého milovaného syna chtěla pohladit, naposledy obejmout.

Bezvládné tělo se proneslo. Přesto se s ním muži snaží zacházet ohleduplně, jako kdyby mrtvý mohl cítit nešetrné zacházení. Vždyť už toho utrpení podstoupil dost.

Mladá žena, ruce vztažené k nebi, volá v němém výkřiku: Proč?

Obrázek uživatele Šmelda

Vrána k vráně

Úvodní poznámka: 

Rhodos, třetí třetina čtvrtého století před naším letopočtem

Drabble: 

Světlo dopadalo na plátno přesně v tom správném úhlu. Perfektní podmínky na práci.
Plátno ale nebylo dokonale bílé. Přes jeho střed se táhla linka tenká jako vlásek.
"Kdo to byl?" zeptal se Prótogenés obdivuje řemeslnou dokonalost té jediné čáry.
"Nějaký Appelés," špitla ustrašeně služka.
"Hmm, ať přijde," rozhodl malíř.
Netrvalo to dlouho.
Prótogenés si konkurenta změřil a pak nonšalantně načrtl druhou čáru pod tu první tak, že se skoro dotýkaly.
Jeho čára byla dokonale rovná a tenká jako pavučinka.
Prótogenés podal štětec vyzyvateli. Ten přikývl do neviditelného prostoru mezi čarami přimaloval třetí čáru.
Prótogenés natáhl k mladíkovi ruku. "Budeme přátelé."

Závěrečná poznámka: 

Drabble je převyprávěním historky Plinia staršího, který zmiňuje dva malíře, Appela a Prótogena, současníky Alexandra Velikého, kteří začínali jako soupeři, nakonec se z nich ale díky podobnému srovnání sil stali přátelé a spolupracovníci.
Oba jsou hodnoceni jako nejlepší malíři antiky a jak už to tak chodí, žádný jejich obraz se nám nezachoval.

Obrázek uživatele Aplír

Návrat ztraceného syna

Úvodní poznámka: 

Dle obrazu Návrat ztraceného syna od Rembrandta
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ermit%C3%A1%C5%BE#/media/Soubor:Rembrandt_...

Drabble: 

V co tak dlouho doufal, se stalo! Ten, koho léta každý den vyhlížel, je tady! Chodidla má rozedřená z daleké cesty. Na sobě nuzný, ošuntělý oděv, spíše cáry.

Vrásky otce jsou svědky jeho stálých obav o syna.

„Tatínku, promiň,“ pokorně před ním poklekl. Promrhal jsem jmění. Lituji toho. Bláhově jsem si kupoval rozkoš, žil rozmařile a zhýrale. Odpusť mi, prosím. Chci se změnit. Dovol mi pracovat pro tebe jako nádeník.“

Dojetí a láska se snáší na syna.
„Jsem rád, že jsi se vrátil,“ soucitně přitiskne nezdárníka k sobě. „Radost je balzám na bolest srdce. Přichystejte hostinu! Můj ztracený syn žije!“

Obrázek uživatele Birute

Tiki

Drabble: 

Je pozoruhodné, kolik z Tovina světa zná z knížek a ilustrací a kolik z vyprávění. A pak, což je ten nejdůvěrnější a nejdůvěřivější pocit, kolik z něj objevila při jejich společných chvílích a výpravách. Někdy narazí na místo, okamžik, které působí jako Toviny obrázky. Lesní zákoutí, obnažené kosti ostrova, její vlastní dlaně s mozoly od vesel nebo modré od borůvek.
Když jí Tove ukáže skicu nové postavy, osůbku v pruhovaném svetru, s čapkou na hlavě a dýmkou u boku, která se objeví uprostřed zimy a dělá společnost osamělému muminkovi, Tuulikki se musí smát.
Dobrá, bude tedy součástí všech Toviných světů.

Závěrečná poznámka: 

Grafička Tuulikki Pietilä byla životní partnerkou Tove Janssonové, která podle ní stvořila postavu Tiki z Čarovné zimy a dalších příběhů.

Andělé na kraji lesa

Úvodní poznámka: 

Po hodně náročném dni se nápady nehrnuly (letos mi vůbec nejde přemýšelní o tématech během práce, až když mám opravdu svobodu ducha) a energie je na minimu, tak jen takový střípek o něčem, co se mi nedávno po několikáté cestě po téhle trati povedlo prohlédnout si i zblízka a chtělo se mi to nějak připomenout.
Téma snad je nějak patrné.

Drabble: 

Za Čelákovicemi projíždí vlak od Prahy borovým lesem. Najednou se hned u trati objeví dvojice soch, mezi nimi kaplička. Rozevlátí barokní andělé, jeden v ruce drží lebku a na ní jakousi helmu, druhý helmu a na ní lebku. Kaplička skrývá zdařilý reliéf, vraždu knížete Václava v Boleslavi.
Stávala tu poustevna, opodál letohrádek. Pán z Lysé, hrabě s pozoruhodným duševním obzorem, nalézal navzdory svému bohatství zalíbení v životopisech poustevníků, kteří se stranou světa oddávali jen duchovnímu rozjímání.
Vytvořil útočiště pro někoho ochotného následovat tento ideál.
(A příležitostně posloužit panstvu na honu).
Čas vše odvál, jen andělé mlčky připomínají cestujícím pomíjivost života.

Závěrečná poznámka: 

Barokní kaplička svatého Václava mezi Čelákovicemi a Lysou nad Labem, jediný pozůstatek poustevny založené hrabětem F. A. Šporkem a určené pro někoho, kdo tam měl žít podle ideálů křesťanské askeze v rozjímání a mělo se mu dostat veškerého zaopatření k skromnému životu. Takových pousteven založil hrabě Špork víc, zejména v blízkosti známého Kuksu, nedochovalo se z nich však téměř nic.
Jak ovšem naznačeno, poustevníci mohli občas mít i praktické uplatnění. Letohrádek poblíž poustevny sloužil občas také k ubytování kněží a jim měl rovněž obyvatel samoty posloužit.
Nutno dodat, že obyvatelé těchto míst ne vždycky dostávali daným ideálům, někdy to byli spíš povaleči a dokonce prý alkoholici.
Hrabě F.A.Špork (1662-1738), který by si zasloužil víc než jen takovouhle lehkou zmínku, byl nepochybně mužem svobodného ducha, ačkoliv stoslovka se točí spíš kolem představy duchovní svobody v takovém životě v osamění.
Za tvůrce soch byl dlouho považován slavný M.B.Braun, nesou ale starší datování už z konce 17. století, jsou tedy dílem neznámého umělce.

Obrázek uživatele Aplír

Noční scéna

Úvodní poznámka: 

Dojem z obrazu
Peter Paul Rubens: Noční scéna nebo též Stará žena s chlapcem a se svíčkou
https://www.wikiart.org/en/peter-paul-rubens/night-scene-1617

Drabble: 

„Voskovice má kouzelnou moc,“ usmívá se letitá žena.
„Jak to, babičko?“ nechápe vnuk.
„Inu, prozáří tmu, zažene strach, dává iluzi tepla a když opatrně přiblížíš ruku k plameni, jako já, tak opravdu hřeje."
„Já si od tebe připálím svojí svíčku, ano?“ nakloní se chlapec ke stařence, aby byl blíže k její vlídnosti.
„Můžeš, jestli chceš. Ale když budou hořet společně, vydrží kratší dobu. Zhasnou téměř najednou a budeš muset jít spát.“
„Líbí se mi jejich záře. Nebude vadit, když zhasnou. Můžeme pak mít černou hodinku. Budeš vyprávět? Namaluješ mi slovy svět, jak vypadal, když jsi byla malá?“
„Začnu hned, chceš?“

Nečekané

Drabble: 

Trvalo to dlouho, ale nakonec se léta trpělivého hledání vyplatila. Ve své pracovně ještě naposledy důkladně prohlédl značně zašlý povrch a porovnal se všemi dostupnými materiály. Nebylo nejmenších pochyb: byla to ona.

Myslel na všechno možné i nemožné, od hromad zlata, přes stavbu paláců, až po cestování na kraj světa. Chvějící se rukou lampu přetřel.

Strop pracovny se rozletěl na kusy, střecha zmizela, zdi se vyvalily ven, a zahrada obklopující dům se změnila v ohromný doutnající kráter. Roztřeseně vzhlédl vzhůru k nebesům, odkud na něho shlížely planoucí oči osvobozeného džina.

Teď už nemyslel na nic, cítil jen hrůzu a děs.

Závěrečná poznámka: 

Jestli jste o džinech četli něco jiného než pohádky, tak víte, že jeho osvobození vypadá spíš takhle. Holt se nemůžeme řídit podle pana Disneyho. Tisíc a jedna noc jasně naznačuje, že zjevení se džina bylo o zdravý rozum...

Obrázek uživatele Birute

Ponaučení

Úvodní poznámka: 

Děj se odehrává v pokročilé době v hostinci.

Drabble: 

„Příteli.“
„Jáhne,“ odpověděl muž. Jeho výraz jasně dával najevo, ať na nějaké přátelství zapomenu.
Stejně výmluvně spočinul rukou na jílci meče.
„Nemůžeš dnes a denně pobuřovat své chlebodárce,“ pravil jsem.
„Souhlasím. Můžu je pobuřovat i v noci,“ prohlásil a položil nenuceně nohy na lavici.
Usoudil jsem, že si nepřisednu.
„Právě noční reje ti kazí pověst. Slyšel jsem… že maluješ zpustlou ženštinu jako Pannu Marii.“
„Hej, je to dobrá ženská!“
Najednou stál blízko. Bezděčně jsem polkl, protože o něm šly ještě jiné, veskrze zvrácené zvěsti.
Když se ke mně sklonil, zatajil se mi dech.

A tak mi Caravaggio čelem rozbil nos.

Závěrečná poznámka: 

Malíř Caravaggio měl opravdu nabitý život - bitky, pitky, podezření z homosexuality, vězení a do toho nějaký ten Svatý František nebo Chlapec s košíkem ovoce.

Stránky

-A A +A