DMD č. 8. pro 8. 4. 2014. Téma: Na cestách

Tajemný pane z krbu. Ty, který umíš číst v lidských myslích a navěky žiješ v srdcích těch, kteří tě potkali.
Můj osamělý Doktore.
Není v mých silách zapomenout, jakkoli moc bych si to přála. Každý den, když slunce zmizí za obzorem, aspoň jednou vyhlédnu z okna, aspoň na okamžik. Jsi tam někde - tam vysoko, mezi zářícími hvězdami. Chvíli s někým a nakonec vždycky sám. Stále na cestách.
Kolik je takových, jako já? Těch, co vzhlíží k obloze a netroufají si vyslovit skrytou myšlenku. Rozsviť hvězdu za každého z nás a jediné, co uvidíme, bude nebe rozzářené světly.

Můj osamělý Doktore.

Po dlouhých měsících se v pevnosti Northgard objevil posel. Nikdo už ho nečekal. Poslední tu byl před osmi měsíci a jeho čekali už před měsícem a půl.

Celá pevnost najednou ožila. Nadšení a chuť slyšet novinky vyhnaoi veškeré lidi z jejich teplých příbytků.

Posel samozřejmě musel nejdříve za Šárem, ale poté byl ihned zatažen do hostince, kde mu každý platil pivo nebo medovinu, jen aby ho udrželi na místě. A posel rád seděl a vyprávěl co všechno nového se v Ecorii událo a jaké dobrodružství zažil na cestách.

I Bídák ho rád viděl. Vždy mu ztrojnásobil zisky na několik dní.

Slýcháme o nich v příbězích. O odchodu královských či selských synků do světa na zkušenou, o nečekaných výpravách tam a zase zpátky, o dobrodružných letech k nikdy neviděným hvězdám.
Potkáváme se s nimi v písních. Trampové, tuláci a poutníci je povýšili na symbol, na svoji modlu, kterým dávají různé přívlastky – blátivé, široké, nekonečné, úzké, zaváté, zmáčené deštěm, kroutí se, táhnou se až za obzor, vedou dál.
Pravdou ale je, že na nich nic zvláštního vlastně není. To tajemno, tu poezii jim vdechla ona odvěká lidská touha po objevení toho, co leží za dalším rohem, lesem, kopcem, obzorem.
Touha v nás.

Tolik krásných míst se dá objevovat. Jenom kde brát čas. A peníze.
Cestou se musí stíhat autobus, vlak, ubytování, prohlídka.
Pochváleny budiž chvíle, které je možné vychutnat.
Bloumat po kamenné provensálské vesnici s políčkem levandule.
Projít zářivě zeleným lesíkem v Périgordu k vysokým skalním stěnám nad zadumanou řekou Lot. Zídku podél cesty pokrývá břečťan.
Plavat v ledové říčce Hérault pod můstkem k ústí divoké strže.
Posedět v templářském městečku La Couvertoirade s břidlicovými střechami.
Pozorovat usínající toskánskou krajinu pod Massou Maritimou. Sledovat krásný chrám v proměnlivém denním světle.
Shlížet z Kaštanové stezky na líbezné údolí Eisacku zaštítěné Dolomity.
Nezapomenutelné okamžiky.

Venkovská cesta. Strom.
Estragon sedí, zády se opírá o kmen, oči zavřené. Vladimír přešlapuje.

ESTRAGON Pamatuješ si ty ostrovy?
VLADIMÍR Ve škarpě jsem zakopl o tebe.
ESTRAGON (něžně) Prošli jsme je spolu celý. Občas pršelo.
VLADIMÍR (rozmrzele) Máš moc ostrý ramena. A kyčle.
ESTRAGON Ale většinou bylo hezky. Ustlali jsme si v trávě.
VLADIMÍR (strká do Estragona a sedá si) Uhni.
ESTRAGON Jdeme!
VLADIMÍR Nemůžu.
ESTRAGON (zděšeně) Snad tě taky netlačí bota!
VLADIMÍR Musíme zůstat.
ESTRAGON Nikomu bych nepřál, aby ho tlačila bota.
VLADIMÍR Dneska určitě přijde.
ESTRAGON Nemůžeš si ji pak ani sundat.
VLADIMÍR Třeba nám řekne, kam dál.

"Ty, Košíne," zaprovokoval Želvík. "Tebe nikdy nelákalo být divokou kočkou? Cestovat po širém světě..."
Tohle téma mohlo skončit jen jedním způsobem.
"Tobě nestačí pravidelné cesty k veterináři?" zívl Košín. "Jseš vyklepanej už když tě strkají do přepravky."
"Ahá? A kdože se to pozvracel, jak nás vezli do toho kočičího hotelu?"
"Já se možná pozvracel, ale zato ty ses po...! Cestou tam i zpátky."
"Sssss... Za tohle tě zmlátím!"
"Tak si mě nejdřív koukej chytit, slimáku!"
Dupdupdup. Dupdupdup. Kočičí tlapky dokážou být na plovoucí podlaze pěkně hlučné.
"Koně," zalomila rukama sousedka o patro níž. "Oni tam nahoře snad opravdu chovají koně!"

Eve sedí za svým stolem, jablíčko svítí, myš kliká, osvěžovač vzduchu pod oknem osvěžuje.
„Evie?“
Ani nezvedne hlavu.
„Notak, Eve. Prosím.“
Povzdech.
„Jeden z nejchytřejších lidí v Británii, a bojí se cestovat. Já to nechápu, Q.“
„Na cestách je mi špatně, Eve. Nesnáším změny času, tlaku, rychlosti, vlhkosti, nesnáším cizí jídla a nerozumím cizincům. To poslední je možná naopak. Prosím, jeď místo mne.“
Zatřese hlavou.
„Upřímně, Q - „
„Zmínil jsem se už, že účelem cesty je provést kontakt s 007?“
Zbystří pohled a narovná záda.
„Jaký kontakt?“
„Osobní, předpokládám. Jinak bych tam nemusel.“
Zdá se, že jsem konečně získal její pozornost.

Cesty, vytvořené v dávných časech, byly pošpiněné temnotou. Proto už je cestovatelé tolik nevyužívali, ačkoli dokázaly mnhohatýdenní putování zkrátit na několik málo dnů. Na Cestách skrytě putuje také Machin Shin - černý vítr. Tisíc mumlajících hlasů, skrytých ve větru, šepot, který se zarývá pod kůži. Řev šílenství, poloslyšené hlasy, chichotající se, vyjící a slibující věci, ze kterých se obrací žaludek nejen proto, že už jim skoro téměř rozumíte, ale i z té radosti znějící v těch hlasech.
Poznáte ho tak, že se v absolutním bezvětří Cest ozve jeho dunění. Pak už mnoho času na únik není. Pak už je téměř pozdě.

Narvaný vlak.
Lidé tísnící se v uličce. Třída stojící u záchodků, pár lidí téměř vystrčeno to prostoru mezi vagony.
A dvě puberťačky zabírající dvě sedadla. A jejich elegantní batůžky další dvě.

Narvaný autobus.
Horké léto. Neuvěřitelné množství lidí, kteří se na vás lepí.

Auto.
Neuvěřitelně dlouhá cesta.
Kinedryl uspává a mentolové metody se roztékají. Nebo jsou pro změnu neuvěřitelně tvrdé.
Takže buď je žužláte s papírkem, nebo vás bolí zuby.

Letadlo.
Není narvané. Ale padá. Nebo se ztratí, vypaří a kdo ví, co ještě.

Kolo.
Mám fóbii.

Takže mi zbývá kůň.
To chci vidět, jak na něm dojedu do Brna...

Bolest se šíří ve vlnách, zatmívá mi zrak a vzdaluje od reality. Boj o dech a návrat se najednou zdá méně podstatný. Tma vypadá vlídně a měkce, zve k odpočinku, který mi tak zoufale chybí.
Najednou moje ruce sevřou silné mužské dlaně, drsné, živoucí a naléhavé.
„Nesmíš to vzdát! Tam ještě nepatříš! Bojuj!“
Nechci bojovat. Bolí to. Zato ta laskavá, vstřícná tma...
Dlaně mě znova sevřou, hlas je stále naléhavější. Žádá, rozkazuje!
„Vrať se! Hned!“
Slyším i... zoufalství?
Nechci tomu hlasu ublížit!
Chytám se odhodlaných dlaní a zkouším bojovat.
Krůček po krůčku zpátky, k bolesti, k životu.
Čekají na mě.

Chudák moc nevyrostl. Byl tak malý, že mu dokonce říkali Paleček, i když do dlaně se rozhodně neschoval a jen tak snadno byste ho nezašlápli. Jako dítě se nechal nosit, ale nakonec z něj byl docela macek, tak musel po svých.
Brzo ale zjistil, že být blízko u země má své výhody. Těch peněz, co už posbíral! No dvoumetrový chlap ten kousek kovu v prachu sotva uvidí. Taky našel píšťalku. A spousty klíčů. A několik porcelánových slonů, ohlazených kamínků, prstýnků a přívěšků. To byste nevěřili, co všechno se válí na cestách. Až něco ztratíte, jděte za Palečkem. Určitě to našel.

V Müllendorfu poskytovalo jediné vytržení z každodenního běhu snad jen potulné divadlo. Malý Franz měl divadlo rád a chtěl cestovat. Jeho otec byl místní kotlář, synek byl šikovný po něm, inu na cesty ho poslal, byť ne s Thespidovou károu. Nejdřív přes půl Hradska k mladšímu tovaryšovi, potom do Železného města za mistrem. Kvůli uherským nepokojům vyučil se mladý Franz nakonec až ve Vídni. Tovaryšoval po půlce monarchie, a protože měl nejraději české pivo, zavedly ho toulavé boty až do Prahy. Myslel, že je to další přestupní stanice, ale usadil se natrvalo. Štít jeho domu nesl hrdě: Ringhoffer – pivovarské kotle.

Cestuji často. Včera jsem bloudila v uličkách Maroka, nechávala se unášet hudbou a atmosférou místa.
Cestuji rychle. Pouhý den předtím jsem byla ve Francii, hluboko v horách, kde je příroda pořád tak okouzlující a nezkažená.
Cestuji v různých dimenzích. Někdy se toulám vesmírem a poznávám nepoznané světy ve vesmírných lodích.
Cestuji do minulosti. Poznala jsem Marii Antoinette i Jana Husa.
Cestuji beze strachu. Nejsem ozbrojena a přesto se vrhám do nebezpečna.
Cestuji sama. Stále jsem nenašla nikoho, kdo by byl připraven se mnou vše prožívat – to dobré i to zlé.
Kdykoli vkročím do kina, vydávám se na novou vzrušující výpravu.

Austrálie, zajímavosti: založil jsem ji.
Boubínský prales, zajímavosti: vlčí muž Holna na houbách.
Budapešť, zajímavosti: v odlesku krásného modrého Dunaje spatřena blondýnka něžná.
Halič, zajímavosti: hudebně nadaní popi.
Japonsko: dvě Gejši.
Kokořín: výstup na hrad a vídeňský párek u stánku.
Lusaka: ochočený boxer slintá, poslat poznatky I. P. Pavlovi.
Panama: nepostavil jsem průplav!
Severní točna, zajímavosti: polární samohana.
Snaha dojít na západní a východní pól – marná.
Solnohrad: setkání s recidivistou Adlerem.
Tanvald: výstup na Špičák U Labutě přerušen cikánem s kudlou v zádech (snad turistická atrakce).
Tučapy, zajímavosti: skvělá bašta u baštýře na baště.
Washington, zajímavosti: cukrář Kulikowski a indiáni.

Nenáviděl cesty.
Plahočit se, bojovat, hladovět a zase se plahočit. Nebylo na tom nic kouzelného. Nakonec mu každá cesta přinesla jen utrpení. Putoval, protože musel.
Nenáviděl cesty s výjimkou jediné. Pouť, o níž snil byla dlouhá, ale na jejím konci ležel cíl, za který stálo za to bojovat. Ne vypálené město.
Nikdy o ní s nikým nemluvil a nikdy nedostal příležitost se na ni vydat, ale přesto doufal. Občas se modlil, ani nevěděl ke komu.
"Prosím, pošli mi zachránce, pošli mi válečníka, který by přijal mé služby a dovedl mě do Narnie."

Šasta sice nebyl ideální, ale byla to naděje.