Místnost byla zalitá světlem jedné vysoké svíce, házející na stěny prapodivné stíny. Cubasa obyčejně neměla strach, na desetileté děvče byla odvážná, ale prázdný pokoj s úzkou matrací na podlaze ji děsil.
Když se pomalu otevřely dveře, vstoupil do nich Lídr. Usmál se na ni, ale vůbec to nebyl hezký úsměv. Když se jí poprvé dotkl, zavřela oči.
Je to pro tvé dobro, musíš být klidná, říkala jí maminka.
Je to pro moje dobro, musím být klidná, opakovala si Cubasa, když ji Lídr svlékal, ale klidná nebyla.
Slíbili jí, že až skončí, bude víc duchovně probuzená.
Jediné, co cítila, byla bolest.