DMD č. 5. pro 5. 4. 2014. Téma: Velení nech na mně

Říkali, že ho osvobodili - ať už si o tom způsobu myslel cokoli. Prošel výcvikem. Naučil se nejenom ovládat všechny představitelné druhy zbraní a typy bojových umění, ale také jíst hmotu bez chuti servírovanou k snídani, obědu a večeři, snášet všudypřítomnou zimu i Morpheovy motivační kecy.
Byl svobodný? To sotva… Ale jeho do té doby jednotvárný život se změnil, pořád se něco dělo. A pak, byla tu Trinity.

Jsem teď velitelkou této lodi… Budeš mě tam venku sakra potřebovat…

Během šílené mise na záchranu Morphea si uvědomil dvě věci. Že je asi opravdu vyvolený… a že velice rád přenechá velení Trinity…

„Dnes bude lekce ve velení, Naruto jsi na řadě.“
„Sensei to nemyslíte vážně, naposledy, když velel tak jsme málem skončili na dně rokle!“
„Neboj Sakuro, to se už nestane dneska mám mapu, věř mi.“
„Jenže toho se právě bojím! Sasuke, řekni něco.“
„Mě z toho vynechte.“
„Tak běžte budu na vás čekat v cíli.“
O chvíli později
„Zatracenej ptáku vrať mi tu mapu, nebo mě Sakura zabije.“
„Děje se něco, Naruto, ne nic.“
„Kudy teď?“
„Rovně týme, věřte veliteli.“
„Vážně, Naruto?“
„Jo určitě, znám mapu nazpaměť.“
„Sakra z toho se nedostanu, jsem mrtvej.“
„Narutóóóóó, jestli se neutopím, tak tě zabiju.“

Její výprava autem z Prahy do Pardubic nezačala nejlépe. Tři spolucestující mužského pohlaví se ještě na parkovišti zhádali o pozice Velitele, Řidiče a Navigátora. Na její návrh, že by zvládla všechno, slyšela jen naduté trojité "Velení nech na mně". Po chvíli dohadování si chlapi role rozdělili mezi sebe a vyrazili. Že špatně odbočili již na páté křižovatce ještě řekla nahlas. Že pokus o nápravu směru by vyšel pouze pokud by byl na mapě nahoře jih už si nechala pro sebe. V pozici Provianťáka, s báglem jídla u ruky, jí nic nechybělo. Když dorazili do Plzně, jejich ksichty byly k nezaplacení.

Čeká mě obchod snů. Jako realitní makléřka se protloukám dva roky a popravdě řečeno, dřu bídu s nouzí. Až teď. Mám kupce na krásnou, patrovou vilu ve Velení. Prodejní cena 10 milionů. Bude provize!! Bude dovolená, budou parádní Vánoce, budou hadříky, bude všechno, co jsem si musela odpírat. Večer před podpisem smlouvy nemůžu trémou ani usnout. Ráno se budím s vysokou horečkou a příšernou bolestí hlavy. Napadá mě zavolat kamarádce a kolegyni Ivě. "Neboj, jasně, vyřídím, omluvím, zajistím" ujišťuje mě vesele. A to Velení nech na mě" zakončí jásavě. Pokládám telefon a v duchu se loučím se svou vysněnou prémií.

Tom se vypotácel na velitelskou palubu. Byla kluzká od krve. Z křížového stěžně zbyl jen rozštěpený pahýl. Rozervaná plachta mrtvě visela přes zábradlí. Překročil tělo prvního důstojníka. Z trupu mu trčela dubová tříska silná jako mužská paže. Pak se otočil se tam, kde čekal kapitána. Jeho pohled setkal s Francesiným. Po tvářích jí tekly slzy. V zakrvácených rukou držela hlavu svého otce.
„On ho zabil… Ten… Bastard… Zabil… Kapitána…“
Pravda Toma zasáhla jako rána z muškety. Zůstali sami.
„Fanny, potřebuješ doktora. Jdi. Dostanu nás z toho.“
Je teď nejvyšší důstojník. Musí převzít velení. Dovede Skřivánka do bezpečí.
Nepřítomně zavrtěla hlavou.

V Ankh-Morporku jako obvykle neuběhl ani den v klidu. Samuel Elánius navíc procházel krizí osobnosti. Doma mu vládla Sybila, ale na ulicích se očekávalo, že to bude on, kdo zpacifikuje ty neslušně demonstrující zmetky.
V zubech drtil nadávky a co chvíli pokukoval po věžních hodinách. Blížila se šestá...
Na čele mu naběhla žíla.
Karotka se dokázal dokonale vcítit do svého velitele. Skoro lítostivě musel zkonstatovat, že tenhle dozor ještě nějakou dobu potrvá... Demonstranti vypadali do posledního velmi odhodlaně.
"Kravička!" zaječel najednou Elánius s nepopsatelným opovržením do davu.
Karotka mu položil ruku na rameno.
"Veliteli, my to tu s Anguou zvládneme."

Hleděl oknem na nádvoří, kde strážci prohledávali malé zloděje.
„Neměli sem chodit,“ povzdychl.
„Nepředstírej, že ti na nich záleží,“ utrousil vévoda. „Kradli pro tebe, ne snad?“
Tim byl příliš skleslý, než aby se hájil.
„Pane, nechte je jít, prosím! Jsou to ještě děti.“
„Vidím. Mimochodem, tobě je kolik? Třináct? Jak to, že ses dal chytit?“
Tim pokrčil rameny.
„Měl jsem hlad a byl jsem unavený.“
„Zlodějina nevynáší?“
„Ti malí toho moc nepřinesou. Ale jíst musí.“
„Nemají rodiče?“
„Nemají nikoho.“
Někoho přece jen měli, pomyslel si vévoda.
Tima.
„Přestaň si dělat starosti,“ řekl konejšivě. „Tvé lupičské chásce teď budu velet já!“