Budeč

Kupodivu se vůbec nepokusil krýt.
Obratné prsty hbitě a nepozorovaně spletly poutací kouzlo. Stisklo s pevností oceli.
Jenže šedovlasý síť nedbalým pohybem setřel jak obtížnou pavučinu.
Lada se zajíkla úžasem. Neznámý vládne netušenými schopnostmi. Jeho hrozba se rázem jevila splnitelnou.
Nervózně dloubla loktem do Evžena, aby pomohl. Soustředěná síla tří čarodějů přece musí neuvěřitelnou protivníkovu moc překonat.
Evžen se bezděčně chystal poslechnout. Vzápětí se však zarazil. Uvědomil si, že šedému mágovi věří.
Sám útok zadržel.
Nedbal rozčilených výkřiků, vstal s knihou pevně sevřenou v náručí a pohlédl šedovlasému do očí.
„Nebojím se výhrůžek,“ promluvil tiše. „Ale zkuste mi nabídnout pravdu.“

I služebník lidstvu potřebuje odpočinek. Marina jde do metalového klubu. U baru zahlédne zajímavý obrys.
Jmenuje se Aleksandr a jdou k němu. Tváře mají studené od nočního chladu, ruce rozpálené touhou.
„V ložnici je tepleji.“ Smích.
Modravé světlo ve skříni. Průhledná černá koule. Magie těžkého kalibru. Marina se odtáhne.
„Nestihl jsem uklidit. Obvykle tady nikdo nebydlí.“
Marina couvá ke dveřím. „Nechte mě jít,“ vyhrkne.
„Co se děje?“

„Takže jsi vlezla do čarodějnickýho doupěte,“ shrne kolega v bezpečném bytě. „Jsi si jistá?“
„Jsem. Je to ten kluk z fotopasti.“
„Pamatuješ si, kde to je?“
Marina přikývne. „Určitě.“
„Dobře. Budeme muset zaimprovizovat.“

Od kolébky jsem věděla, co dostanu věnem. Má budoucnost byla určena. Má výchova měla jasný směr.
Mé věno - mé dědictví.
Odpovědnost.
Samota na vrcholu.
Těžká rozhodnutí.
Byla jsem k tomu předurčena.
A přesto jsem od toho všeho utekla.
*
Mé věno přišlo nečekaně.
Neměl jsem zdědit víc než pár cetek a dobré jméno.
Ale budoucnost se stočila na mou stranu a zanechala mne samotného na vrcholu, kam jsem nechtěl vystoupat.
S odpovědností, po které jsem nikdy netoužil.
Musel jsem učinit mnohá těžká rozhodnutí.
Nebyl jsem k tomu předurčen, ale nedokázal jsem svou odpovědnost odmítnout.
A proto jsem od toho všeho neutekl.

To není jen obyčejná bouřka. Někdo se snaží stáhnout ku pomoci sílu všech živlů. Bude zle.
Evžen si hryzl rty. Je tu moc lidí. Široce mávl rukou. Obyčejní navzdory nepřízni počasí vyběhli ven. Kdo se právě chystal vkročit do podchodu, obrátil se zpátky. Dobře.
Náraz přišel vzápětí. Poryv síly, jíž se téměř nedalo vzdorovat.
Padli na kolena v těsném klubku. Snažili se oživlou knihu udržet.
Ze zmítajících se stránek proudila probuzená zoufalá touha spojit se s chybějící částí, znovu zpečetit přerušený svazek, který kdysi stvrdilo neznámé kouzlo.
Prostor se podivně zkřivil.
Bezedný trychtýř hladové prázdnoty se rozevřel.
Zazněla ozvěna kroků.

Rozhlíží se kolem, hlava se bouří. Okolí na něj působí nepřirozeně. Nechápe proč.
Louka, starý kostelík, hřbitov, kde už se nepohřbívá. A přece…
Nakonec se okolnímu pohledu vzdá, pokrčí rameny a vyrazí po cestě pryč.
Hlava prohrála.
Z krytu lesa ho pozorují muž a žena.
“Odešel, Budeč už nenajde,” řekne muž spokojeně.
“Trest, který mu uložili, se mi zdá nepřiměřený zločinu, který spáchal,” oponuje žena.
“Je pravda, že byli jisté… okolnosti. Ale soudci k nim přece přihlédli, nenechali ho zemřít, jen mu vymazali paměť.”
Vážně se na svého společníka podívala.
“Vzali mu vzpomínky, minulost… jak se to liší od smrti?”

„Kam byste chodili? V mém domě jste vítáni.“
Aleksandr nadzvedne obvaz a kradmo pohlédne ke dveřím, jako kdyby se měla objevit ranhojička a klepnout ho přes prsty. Olena sotva vyšla schody. Sedí stočená v křesle s hrnkem čaje a dekou kolem ramen.
Zlatica se v ložnici snaží znovu rozkojit. Každý zaplatil jinak.
Mohl by pokračovat sám. Mohou pár dní odpočívat. Můžou jít po rovině. Můžou se vrátit domů.
Musí zavolat velmistrovi.
„Porušils dohodu s vlastním živlem,“ shrne velmistr. „Zaplatíš cenu.“
„Já vím.“ Neodmlouvá. Doufá, že ho velmistr nevyhodí z učení. „Šlo o život.“
„Prozradili jste se. Musíte se vrátit domů.“

Časné ráno.
Strážník se skutečně vzpamatoval, neměl však sílu na přemístění.
Doploužil se na Vyšehrad pěšky.
U vchodu čilá skupinka se zápisníky a samočinnými záznamníky.

„Nějaký obrat ve vyšetřování vraždy Eliáše Levého?“
„Pátrání pokračuje.“ Tihle mi ještě scházeli.
„Řekněte nám víc!“
„Vyšetřování vede kriminální oddělení.“ Kdybyste tušili jak.
„Máte konečně nějaké stopy?“
„Nejsem oprávněn nic prozrazovat.“ Aspoň že tak.
„Byl jste zraněn ve službě? Co se stalo?“
„Drobná nesouvisející nehoda, nic důležitého.“ Ať mě zem pohltí. Sojka mi jen podrazil nohy. Tu omračovací kletbu poslal Vostrý, jsem si tím jistý.
„Kdy dojde k zatčení?“
„Bez komentáře.“ Panebože, co mám dělat.

Oběť její dobrovolné smrti rozbila Mistrovu vůli napadrť. Zapečetili jsme strážný vrch a čekali na vyšehradské.
„Nechci umřít pod kořeny,“ zanaříkal Kamil, už ne kamarád, jen zbabělec, „nemohli bychom...“
„Nemohli,“ Esteřiným tónem by se dal řezat led, „ona pro tebe umřela, ale svoji vinu na ni nenaložíš. Těla těch kluků vrátíme rodičům, řekneme, že spadli z vysílače. Krev splatila krev. Budeme lhát, ne kvůli tobě, ale proto, aby mrtví mohli spát a živí žít. Ty budeš muset žít. Budeš žít jako obyčejný a jako obyčejný umřeš, až přijde tvůj čas, a život naplníš prací pro nejpotřebnější. To bude tvůj trest.“

„Kdybychom rozbili zeď nebo revokovali démony, Zlatica zemře. Uzavřel jsem dohodu a přísahal na svůj živel. Oheň.“
Ruce mu pokrývá obvaz.
„Museli vydat Zlaticu. Musel jsem vydat Princeznu. Vysávali jí sílu. Vzali příliš. Zalkli se.“
„Dům se magií nezalkl,“ připomene ranhojička. „To Princezna?“
„Nevím. Nemohl jsem dovnitř.“ Lže.
„Vymklo se jí to z ruky,“ řekne ranhojička. „Může nás všechny zabít. Proto je v řetězech a kruhu bariér a soli.“
„Neudělá to.“
„Může.“
Ticho.
„Chci ji vidět.“
„Ještě se neprobrala. Nepustíme tě k ní, dokud neuslyšíme její verzi. Nikam nechoď. Lidé mají strach. Jakmile vystrčíš nos, dostaneš řetězy.“
„Vy se nebojíte?“

Přišel jsem přilákán silou toho místa. Ale planina mocných kouzel byla prorostlá démonem. Ten mě uchvátil do svých tenat.
Tři dny a tři noci jsem strávil v zajetí Velké Temné.
Ukázala mi minulost, bolest a utrpení těch, kdo na planinu přišli přede mnou.
A pak mě propustila, abych s jejím varováním naložil dle svého nejlepšího rozumu.
Neodešel jsem.
Všichni, kdo se planinu pokusili ovládnout přede mnou, proti Velké Temné bojovali.
Snažili se přerušit její obranné kruhy. Ovládnout ji a zotročit.
Já se vydal tou druhou cestou.
Zesílil jsem kruh, poskytl oporu, podvolil se její vůli.
A tak byla založena Budeč.

Přejít náhorní planinu trvá jen pár minut.
Vytyčit půdorys budoucího domu o chvíli víc.
Poražení a opracování kmenů se táhne dny.
Zahloubit spodní část, z kamenů vyskládat podezdívku, založit ohniště, nic z toho nejde urychlit.
Přijdou problémy. První domy se obrací v prach.
Ale lidé se vracejí.
Domy znovu rostou.
Cesty jsou zpevňovány.
Lidí přibývá.
Budují valy ke své obraně.
Dřevo hoří.
Lidé se nedají vyhnat.
Stavějí domy z kamene.
Věže se pyšně tyčí k obloze.
Hradby svazují.
Sklepení prorůstají planinou.
Místo žije.
Přejít náhorní planinu trvalo pár minut.
Kolik času bylo zapotřebí, aby se z náhorní planiny stalo město?

Zůstal jen Vostrý a jeden strážník, druzí dva vyběhli za Evženem.
„Otevřete skříně! Kde je kniha? Kde je? Kde?“
Břetislav se marně snaží přerušit kanonádu otázek. Vysvětlit, že delikátní magické artefakty nesmějí být vystaveny hrubému zacházení. Znovu přísahat, že s vraždou ani loupeží nemá nic společného. Vostrý si počíná jako rozumu zbavený.
„Pitomče,“ nevydrží Lada. „Je nevinný. Aspoň poslouchejte, co říká!“
Vostrý mávne rukou, Lada klesne sražena nečekaným útokem.
„Šéfe, proboha,“ vyhrkne zděšený strážník. „Předpisy…“
„Kašlu na ně,“ vrčí Vostrý. Blíží se k Břetislavovi.
„Naposled. Přestaňte zapírat. Byl jste spatřen na místě činu.“
Břetislav ztuhne.
Z Ladiny dlaně zasrší blesky.

Jako první ucítili pach vosku. Svíce na jejich hrobech dohořely.
Potom zaslechli slova a ta je probudila ze spánku, který nikdy neměl skončit.
Bolelo to, když zbytky svých pěstí roztříštili víka rakví. Dokázali cítit bolest a dokázali cítit strach.
Postavili se okolo svého pána, okolo toho, který je nechal vstát z mrtvých. Neměli vlastní vůli. Jen jeho. Vašíkovu vůli a svůj vlastní strach.
Vosková garda. Nejmocnější bojovníci Malého Vašíka. Jeho ochránci. Budou zabíjet pro něj a místo něj.
Dívali se jeden druhému do prázdných očních důlků a snažili se v nich najít útěchu. V každém z nich hořela malá jiskřička.

Vzduch je nabitý ozónem a voda křišťálově čistá. Zlatica přes hladinu volá pomoc.
Dům je v rozvalinách. Aleksandr se prodírá troskami. Ruce má rozedřené do krve. Sinalou Princeznu najde mezi cákanci barvy. Na hrudi má dvě krvavé skvrny. Aleksandr klesne na kolena a v hlavě má prázdno.
Někdo přichází.
„To děvče to má za pár.“
„Buďte opatrní, je zřídlo.“
„On taky?“
„Možná.“
„Uzavřel dohodu s démony. Přísahal na vlastní živel. Porušil ji.“
„Páchne černou magií. Svažte i jeho.“
Někdo ho bere za ruce. Stahuje mu rukavice. Aleksandr sebou trhne. Kolem zápěstí se mu omotá řetěz, kolem krku další. Nebrání se.

Klečel v blátě, když jsme ho našli, a v rukou držel mrtvého kosa. Teta se sklonila a objala ho, ale on se díval na nás.
„Probudil jsem Mistra. Pustil jsem ho do sebe. Mám kotvu, ale nevím, jestli stačí.“
„Proč?“ zeptal se táta.
„Protože se schováváme před obyčejnými, místo abychom jim vládli. Protože svět by vypadal jinak, kdybychom měli moc. Protože by pak jeden z nich nezabil tátu!“
„A teď mluvíš ty, nebo on?“ Talgatův hlas zněl ostře.
„Já. Zatím. Pomozte mi, jsme rodina!“
„Ano, máš rodinu,“ Ester měla v očích slzy, „stejně, jako ji měli ti dva kluci, Kamile.“