Alternativní historie (AU)

Kopyta koní pomalu klapala na kamenité cestě a čvachtala v loužích rozšlapaného a napůl rozpuštěného sněhu. V jasný zimní den slunce příjemně hřálo a uspávalo dva jezdce pod širokými klobouky.
Alejandro zahlédl záblesk paprsku na hlavni a bleskově se sesunul na bok koně, zatímco nad ním proletěla kule. Když hřebec, jak byl naučen, zrychloval, otočil Španěl hlavu na Marii, aby jí varoval. Akorát spatřil oheň druhého výstřelu - dívka, už dávno zavěšená ve třmenu, se levačkou držela hrušky, zatímco pravačkou pálila do lesa z ručnice opřené o sedlo.
„Bože, to je... Ta je!“ Blesklo Alejandrovi hlavou, zatímco sahal po vlastní karabině.

„Ukko, nezbylo něco od oběda?“
„Vždyť jsi zfutroval půl kuřete!“
„Ale to bylo v poledne...“
„No, hrozně dávno, před celými třemi hodinami.“

„Můžu si zkusit ty uherské holínky, Ukko? Nějak mne tlačí boty.“
„Na jaře sis je vycpával slámou!“

„Hans, co to vyvádíš s těma nůžkama?“
„Dělám si prostřihy na kabátci, Ukko.“
„Á, mladý pán sleduje módu katolické ligy!“
„Vůbec ne, ale vždycky, když napnu ruce, praskne mi nahoře zádový šev, tak jsem si řekl, že už ho nebudu znovu zašívat. Ten kabát je mi nějak divně úzký v ramenou...“

„Zatracená práce, tohle, mladý sluha je dražší, než náročná milenka!“

Jehuda nalezl mistra Jana v pracovně hloubat nad kamenným sarkofágem.
"Můj perský homunkulus uprostřed obléhání prostě odešel. Nedá mi to spát, rebeleben. Musel jsem udělat chybu v navázání na stará kontrolní kouzla."
"Možná překlad přes latinu zkresluje, podívejme se na ty klínopisy za pomoci opisů hebrejských svitků z doby Zajetí - lepší prameny pro studium babylonské a tedy i perské magie nejsou."
Mág a rabín se dali do práce.
"Jene, ty tohle překládáš jako "z Materie pocházející mystický otrok čaroděje" čiže "homunkulus"? Zajímavé. Já bych četl "z Pravodstva povstalá Lahamu, válečný zajatec Mardukův"."
Magister Jan vytřeštil oči a překousl troubel dýmky.

"Zvláštní... Tomu knězi prý nade vše záleží na pravdě... Je to svatý muž..."
Sartaq syn Tochtamyšův s úšklebkem vzhlédl od broušení dýky.
"Pravda... Je pravda, že ti, co chodí k přijímání u hříšných kněží, jako by nepřijímali, a Bůh je za to zatratí?
A z jako čepel meče úzkého mostu spadnou i ti spravedliví kněží, protože se pětkrát denně neklaněli k Mekce, to je taky pravda.
Já ti nevím, kde je ta slavná svatá pravda. Ale je taky pravda, že tahle země je jako sud s prachem. Buřičské řeči nedají králi spát. A je pravda, že já potřebuji spokojeného krále."

Hrst šípů a špatně zvolená cesta jej poslaly do hlubin.
Odmítnul se podřídit temnotě zapomnění. Opřel nohy o dno, o zemi, a narovnal trup. Někde v dálce duněly carnyxy, ječely čarodějnice a tančily lišky.
S hlavou nad močálem vyzvrátil ze svých útrob bahno a nasál vzduch.
Svět mu připomínal, že jej těžká zbroj stahuje ke dnu a poraněné údy vypovídají službu. Ale už bylo na dosah jeho moci rozhodnout se, že nechce.
Rozhlédl se.
Opodál se topil kůň a u něj muž v nádherné zlacené zbroji.
Chytil jej pod rameny a udělal první krok k suché zemi, bezpečí a životu.

3.9.1983

Milý deníčku,

jde to dobře. Dnes jsem vydělal dalších 1,5 mega stříbra, a nechal zlikvidovat 3 prezidentské kandidáty.
Co už ale nebudu dělat je chov slonů.
Vážně deníčku, mám zvířata rád, ale slon je potvora. A když se dá do kombinace s kokainem, tak obzvláť.
Napadlo to Juana. Prý "Pablo, dáme slonovi šňupnul!"
BLBEC! Juan i slon. A já taky, protože jsem to dovolil.
Ale když si slon šňupne, tak to je něco. Celý DVĚ KILA na jednu lajnu!!!
Že mi zboural bazén, půl domu a pět aut, to už je jen tak mimochodem na okraj...

„Psi! Tasíte v táboře?“
Urostlý mladík chňapnul oba rváče za ruce, vykroutil z nich nože a srazil je na hromadu, až o sebe třískli hlavami. Zvedl předmět jejich sváru k ústům a na jeden zátah ho vypil. Mrštil jím o zem a utřel si zrzavý knír. Ztichlý kruh Kumánů na něj nevraživě hleděl.
„Na voze jsou sudy, vypijte, co můžete. Za úsvitu vyrážíme, jen s tím, co koně unesou, lovit akindžije na osmanskou hranici!“
„Vencel bahatur! Vencel bahatur!“ Vybuchla jednotka v nadšení z ukázky barbarského velitelství.

„Kdyby tak měl císař syny a ne jen bastardy!“ Povzdechl si hejtman objíždějící tábor.

Na křižovatce světů je věž spletená z větví živého stromu a v ní zavřená liška.
Na větvích sedí vrány a smějí se rusovlásce, uvězněné za to, že se dala člověku.
Z lesa vyjel rytíř, jeho zbroj tam, kde ji nekryje kabátec beze znaku, pokrývají flíčky rzi. Seskočil z koně a zdvihnutím hledí osvobodil houštinu ryšavých vousů.
Rohatý Král fae přikázal Zemi uvěznit neposlušnou dceru, ale v muži bouří krev, která má vládnout této zemi a jeho paže rozhrnují zdi věže, jako by byly jen vrbovým proutím.
Rytíř něžně pomohl rusé elfce do sedla.
„Otec umírá, pojedeme se s ním rozloučit.“

S úderem půlnoci vyskočil z pece čert. "Kdo jsi?" Zamektal.
"Teď už ne spáč." Odpověděly duchny na truhle.
Oknem nahlédl druhý: "Odkud jsi?"
"Odněkud, kde se tazatel představí."
Dveře rozrazil třetí: "Co tu děláš?"
"Teď už nespím."
"Vysmíváš se čertům v Prokletém mlýně?"
"Ne, vyčítám jim, že mne vzbudili. Spát v peřinách je dobré, víte?"
V duchnách se posadila nahá dívka.
"Myslíš, že tě ochrání kříž?"
"Ne, ale dotek zlata na kůži je dobrý."
"Co tu chceš?"
"Když už jste mne vzbudili, tak přineste ze sklepa víno, z komína uzené a že jsme zrovna čtyři, vytáhněte karty."
Čertům spadly čelisti.

Šla bosá a nahá, vychrtlá, bílou kůži pokrytou nespočtem jizev. Za ní hořelo město.
V duši jí bouřila pouta pro čarodějného služebníka jímž doopravdy nebyla. Mág, kterému sloužila, se ohromě spletl. Mohla je kdykoli zlomit, ale neměla důvod to udělat. A neměla důvod to neudělat. Neměla žádný důvod.
Pokračovala v chůzi, až jí pohltily temné vody rybníka. Vše z ní smyly. Obklopily ji jako Abzu, z nějž vzešla. Víření životadárného bahna. Připomínka zázraku zrodu života na Zemi.
Na protějším břehu povstala z pěny jako Inanna z podsvětí, ověnčená květy okřehku.
Pořád neměla důvod, ale zachtělo se jí žít na světě.

"Pod médskými meči rudé, Ninive teď naše bude, město patří vítězům..." Plakala nad zkázou míst, kde si mohla hrát na člověka.

Obešla roh a zahleděla se na mužíka s arkebuzou.
"Člověka s vlčí duší jsem už dlouho neviděla... Skoč do náhonu!"
Ty oči se Ukkovi vryly do paměti. Pokryl ho ledový pot a mrsknul sebou, aby splnil příkaz.

Bosýma nohama laskala popelem pokrytou dlažbu a dokončila čtvrtý verš Ošklivé průpovídky.

Švédští marodéři dokázali odhadnout, jak rychle uniknout ze zapálených domů. S plamenným drakem, který vyšlehl z oken a uchvátil je do spárů, až apoštoly na jejich hrudích bouchaly, ovšem nepočítali.