Hotel U devíti koček

Obrázek uživatele Tora

Není čas ztrácet čas

Úvodní poznámka: 

aneb Barbucha v pohybu.

Drabble: 

Tryskám si radostí sem a zase tam, kuchyň - předsíň – obývák – naklopím to přes sedačku, přes domácí – ta ječí, že má obrazovku vzhůru nohama, no tak dej Ctrl Alt a šipku, jako bys to neznala, copak je to poprvý? – nezdržuj, mám zpoždění, ještě musím nahoru do schodů, v ložnici převálcovat Rozáru na posteli, proletět pod postelí, dolů ze schodů, odtud hopnout na půdu, přes hromadu krabic – taky byste je konečně mohli uklidit, slibujete to už měsíce, jak tady má jeden tryskat – a zpátky do předsíně – otevřete dveře, venku svítí slunce, je jaro, tak honém, ne?

Na jaře se válí jen břídilové!

Obrázek uživatele Tora

Krasavice patentní

Drabble: 

Žárlili jsme všichni.
Byla nadpozemsky krásná. Bílý nadýchaný obláček, srst přímo volala po pohlazení.
Zářivě zelené oči na nás shlížely s pohrdáním, jako by říkaly: „Cože jste? Taky kočky? No to snad ne, že by i TOHLE mohly být kočky?“
Jistojistě se pohybovala plavně a neslyšně, po schodech by určitě nedupala jako stádo slonů.
Prostě nedostižná kočičí kráska.
Nedalo se na to koukat.
První to nevydržel Tobiáš, vyskočil na vršek kuchyňské linky a shodil krasavici na zem.
Tam jsme se na ni vrhli my ostatní a za chvíli z ní zůstala jen hromada smetí.
Domácí posléze jen polkla: „Můj kalendář!“

Obrázek uživatele Tora

Z neznámých důvodů

Drabble: 

Přiznám se, že sama tomu nerozumím.
Občas jsou s nimi velké problémy, a co si budeme povídat, nemít je, mohli bychom minimálně jednou do roka na opravdu velmi slušnou dovolenou.
Někteří z nich ani nejsou žádní krasavci.
Nezvala jsem je, a přesto tu jsou.
A já nedokážu zavřít dveře, uhnout očima, uzavřít nitro a říct: „Hele, víš co? Běž to zkusit jinam.“
Čím to? Vždyť dlouhé roky jsem žila bez nich. Nechyběli mi.
Jenže doba se změnila, já přičichla k hebkému kožíšku a něžné chlupaté ocásky mi svázaly ruce i srdce.
Teď se bojím naopak toho, že tu jednou nebudou.

Obrázek uživatele Tora

Rychlý průlet

Drabble: 

Všechno bylo nachystáno.
Slavnostní sklenice, talíře i příbory vytaženy ze svých skrýší.
Přijde návštěva. Důležitá!
Z kuchyně se linou voňavé pramínky.
Zvonek.
Domácí usazuje hosty, společensky švitoří.
Polévka pochválena.
Nese se svíčková, knedlíky, brusinky.
Do chřípí stolovníků stoupá omamná vůně koření, oči se na tu nádheru jen smějí.

Vtom se Rozárka rozhodla, že se na to také podívá.

Bilance jejího proběhnutí talířem svíčkové:
- Téměř srdeční zástava u domácí.
- Mokré čištění ubrusu, koberce a dvou z hostů.
- Litr slivovice, s kterou se původně na slavnostní stůl nepočítalo.

Oběd se protáhl do noci, hostům se ani nechtělo odjet.
Návštěva se nadmíru povedla!

Závěrečná poznámka: 

Tato historka se opravdu stala, jedinou omluvou snad může být to, že Rozárka tehdy byla ještě malé kotě.
I když jak tak na to koukám, ani to asi není žádná omluva. Ale stalo se a kupodivu, jak už to někdy bývá, to, co vypadá jako naprostá katastrofa, skončilo perfektním odpolednem a večerem.
Konec dobrý, všechno dobré, ne?

Obrázek uživatele Tora

Ryba a host...

Drabble: 

„Kdo že to je?“ zeptal se potichu domácí a my nastražili uši. Tahle návštěva se nám moc nelíbila. Tobiášovi řekla, že je tlustý, Silver jí smrděl, Jája prý vypadá hrozně, Čenda je hubenej a já že jsem taky nějaká divná.
Přijela včera navečer, nakvartýrovala se do obýváku, vyjedla ledničku.
Domácí vzdychla.
„Jak bych ti to jen… Je to mojí babičky sestry vnučka.“
„Cože?“ vyvalil oči domácí.
„Vnučka sestry mojí babičky, viděla jsem ji jen jednou, kdysi.“
„Co tu chce?“
„Sestavuje rodokmen, chodí po hřbitovech…“
„A nechtěla by tam zůstat?“
Nejen my měli nastražené uši.
Práskly dveře a návštěva byla pryč.

Obrázek uživatele Tora

Kdo si počká, ten se dočká

Drabble: 

Číhám.
Teď! Levá packa, pravá, náhra a šup! Trefa!
Číhám znovu.
Jé, spadla blízko! Stačil levý hák a je tam taky.
Tak honem, už číhám dlouho!
Konečně! Mazej za ostatníma!
„Já nemám červenou! Mně se ztratila červená!“
Jejda, je zle. Malá zjistila, že je něco špatně.
„Babí, slyšíš, jak mám vybarvit Karkulku?“
„Koukni na zem, tam někde bude!“
„Koukám a není! Někdo ji sežral!“
„Kdo by ti žral pastelky, prosím tě…“

Domácí se s povzdechem spustí na kolena. Jde najisto.
„Jsou pod ledničkou, koukej. Červená, žlutá, modrá… a hele, i černá! Že se nestydíš, Tobiáši!“
Nestydím. Já si zas počkám!

Obrázek uživatele Tora

Krátký proces

Drabble: 

Stáli za dveřmi a ječeli:"Vééén!" Tobiáš, Rozárka, Čenda.
Domácí se zvedla a otevřela jim.
Sotva dosedla, škrábali na okno:"Dovnííítř!" Rozárka a Tobiáš.
Vstala a pustila je oknem domů.
Dosedla a zjistila, že u dveří skřeká Jája:"Vééén!"
Otevřela mu, znovu usedla.
Mezitím vyskočil na okno Čenda a mňoukal:"Dovnííítř!"
Vzala ho tedy dovnitř.
Otočila se. U dveří znovu kňourali Tobiáš s Rozárkou:"Vééén!"
Naštvala se,vyhodila je ven všechny, zabouchla dveře a zatáhla rolety.

Když po dvou hodinách otevřela, přiběhli všichni honem domů jako jeden muž.
A už vůbec nikam jít nechtěli.
Tak dlouho být daleko od jídla!

Obrázek uživatele Tora

Šokující odhalení! Nezákonné obchodování! Genové manipulace! To vše přikryto "solidní firmou"!

Drabble: 

Hotel U devíti koček, dosud považovaný za solidní organizaci, je zástěrkou pro obchod s mňoukavým masem!
Nitky tohoto skandálu vedou až do jižních Čech, odhalili reportéři Janek Mňoupa a Josef Šklíba.
Týdeník MŇOUK A PRSK je důkladně vyzpovídal:
"Je za tím obrovské množství práce," připustil Mňoupa.
"Najezdili jsme tisíce kilometrů!" dodal Šklíba.
"Bojíme se! Už desetkrát nám přeběhla černá kočka přes cestu!"
"Vše vyšetřuje mňoulicie, víc prozradit nesmíme!"

Z tajného zdroje víme, že minimálně jedna kočka byla převezena z jižních Čech na Moravu a jiná z Moravy do jižních Čech.
Jde o manipulaci s genovým fondem?
Příště se dozvíte více!

Závěrečná poznámka: 

Při rozkrývání skandálu padlo za oběť velké množství tlačenky. Dle zjištění novinářů mají nejlepší v motelu U kulhavé Barbory v Mňoukovicich na Pelhřimovsku. S octem a cibulí nešetří!

Obrázek uživatele Tora

Čeho je moc, toho je příliš

Drabble: 

Omletá věta, ale pravdivá – máte-li rádi kočky, kastrujte je.
Sofinka k nám přišla už se třemi koťaty, a to tehdy neměla ani rok. Jakmile to šlo, nechali jsme ji vykastrovat. Nebýt toho, doručila by nám ke stávajícím třem potomkům brzy další, v době kastrace prý byla opět v počátečním stadiu březosti.
Kočky jsou totiž velmi plodné – mívají ročně dva vrhy, průměrně čtyři koťata v každém. Všechny útulkářky znají desítky šílených historek o koťatech v igelitkách pověšených na klice, házených přes plot, vysypaných na práh – nechtěných koček jsou plné útulky.

Sofie za předčasnou dospělost zaplatila tím, že už nikdy pořádně nevyrostla.

Závěrečná poznámka: 

Přiznám se bez mučení, jsem velký zastánce kastrování koček. Už jen proto, že jinde nechtěných koček mám plný dům. A vím, že je spousta dalších, které by taky potřebovaly domov. Takže proto.

Obrázek uživatele Tora

Vyprášený kožich

Drabble: 

Domácí nešťastně dřepěla a zírala na to nadělení.
"To snad není pravda! Ty se už nemůžeš prát, protože zajedno jsi starej, za druhý pomalej a za třetí bys toho druhýho mohl tak maximálně ožužlávat! Vždyť už nemáš žádný zuby!"
To, co vyšlo ven jako krásný dlouhosrstý kocour, se vrátilo jako hrouda bláta, z které koukalo jedno žluté oko. Namočený ručník (a trocha boje na obou stranách) udělal posléze z blátivce tvora alespoň lehce podobného kocourovi.
Den se vzpamatovával ze šoku, další den utrpení zajídal a zapíjel.
Teď už vypadá skoro jako dřív.
Jen když se do něj lehce plácne, práší.

Závěrečná poznámka: 

Jája se nám jako blátivá koule vrátil v sobotu (ano, tuhle sobotu, co teď byla) večer. Byla jsem z něj upřímně nešťastná, protože pod tím blátem se nedalo zjistit, zda je nějak zraněný, nebo ne. Naštěstí to vypadá dobře. A já tím pádem nemusela moc přemýšlet o tom, co nebo kdo je levná kořist. Starý kocour bez zubů je pro ostatní laciná kořist úplně jednoznačně...

Obrázek uživatele Tora

Kterak intelektuál Barbucha domácnost zachrániti ráčil

Drabble: 

„Co to dělá?“
Sledovali jsme domácí ostřížím zrakem. Nešťastně hleděla na obrazovku, pak se zvedla, přinesla si láhev a skleničku. Od té doby usrkávala nám nelibě vonící tekutinu a tupě zírala do prázdna.
„Sožeto má dneska vymyslet, Rozárko?“ položil kontrolní otázku Barbucha.
„Etymologii slova džin,“ odpověděla jsem.
„To je nějaká nadávka?“
„Ale ne, slabikovala si tu něco o skládání slov.“
„Jo?“ ožil Barbucha. „“Skládat umím, o tom žádná! Třeba…“ zamyslel se.
„Dokonalej Živočich Intelektuální Neskonale – to jsem jako já, prosím.“
„Vejtaho! Zkus něco napasovat na ni, koukej, jak je nešťastná!“
„Domácí – Žena Inteligentní Naše!“
„Ale drabble sama nevymyslí,“ dodal Čeněk.

Závěrečná poznámka: 

Doufám, že kočičí etymologie bude kritikou vlídně přijata :)

Obrázek uživatele Tora

Kdo zaváhá...

Drabble: 

„S žampionama ne,“ protestovala domácí. „Víš, že houby nejím!“
„Mně zas nechutná řapíkatý celer,“ mračil se domácí. „Proč si ta návštěva vymyslela zrovna tohle, to nechápu,“ okukoval balíček, ležící na stole. „To si nemůže dát normální salát? Nebo třeba těstovinovej? To ho musí mít ausgerechnet s krabíma tyčinkama?“
„Chce to jen vyzkoušet,“ mírnila jeho rozčilení domácí.
„U nás? Co jsem komu udělal…“
Odešli pro další várku nákupu.
To byla naše chvíle.
Barbucha sáček shodil ze stolu.
Tobiáš ho rozpáral drápkem.
Když se domácí vrátili, našli čtyři umaštěné čumáčky a po krabích tyčinkách jen mastné fleky.
K večeři dostala návštěva chlebíčky.

Obrázek uživatele Tora

Až na dno duše

Drabble: 

Občas vedeme řeči.
„Misku máš plnou, tak co ještě čekáš? Krevety? Nebudou, věř mi.“
Vrni vrni.
„Blázínku, nechoď ven, prší!“
Vrni vrni.
„Neposlechnuls, a teď jsi zrousanej jak nutrie. Ty jsi mi trdlo, viď.“
Vrni vrni.
„Jájo, ty koni černej, dyk máš nos od jogurtu, neumíš jíst jako slušná kočka?“
Vrni vrni.
Asi jsem blázen, ale miluju ten dunivý zvuk.
A pak ve chvíli, kdy je mi těžko, něco ucítím. Rozhlédnu se a mám je všechny kolem sebe. Zkoumavě na mě hledí a v těch pohledech čtu – neboj, jsme tady, nedáme tě.
Je to zvláštní, ale pomáhá to.
Vrni vrni.

Závěrečná poznámka: 

Nedovedu to asi popsat, ale opravdu se mi stává, že kočky vycítí, že se něco děje a přijdou mě "utěšovat". O tom, že se mi po sundání sádry střídaly u nohy jak strážci, už ani nemluvě.
Někdy nevěřím, jindy si říkám, že je to přece normální... ale popravdě, nevím. Jsou to náhody? Nebo ne? Kdo ví...

Obrázek uživatele Tora

Jak málo stačí k radosti

Drabble: 

Shlíželi na kocourka, skrčeného na ordinačním stole.
„Nevíte…“ odhodlala se domácí k otázce, „jak dlouho…?“
„Nevím. Kočičí AIDS je zrádné. Pokud zastavíme ten úporný průjem, tak ještě snad…“
Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Jája, šestikilový kocour, absolvoval operaci zubů. Potom, místo aby se srovnal, začal hubnout. Rychle. Po měsíci už měl kila jen tři. Hromádka neštěstí.

Kontrolní vyšetření zjistilo FIV, obávanou kočičí nemoc.
„Má rozhozené zažívání, nasadíme dietu a léky.“
Dvakrát denně boj s tabletkou.
Kaolínová pasta.
Dietní granule, vařené kuře s rýží.

Po týdnu záblesk naděje.
Nikdy by nevěřili, jakou radost můžou mít z pevného kočičího bobku…

Závěrečná poznámka: 

Trošku informací - FIV je syndrom kočičí imunodeficience, neboli ztráta imunity - nejvyšší procento onemocnění je u nekastrovaných kocourů - přenáší se kousnutím, tedy krví a slinami. Domácí kočky, které nevychází ven, to tedy dostat nemohou. Nakažené kočky se dlouho jeví jako zdravé, ale mají oslabený imunitní systém a proto je každé onemocnění zasáhne mnohem víc, než kočky zdravé, a léčba je zdlouhavější. Je to prostě obdoba lidského AIDS.
My máme takto nemocné kocoury dva - Silvera a Jáju. Oba byli valnou většinu života nekastrovaní venkovní kocouři, tudíž příčina je jasná. V současnosti jsou oba v dobrém stavu, Jája se po půl roce přísné diety a léčení tabletami a pro-kolinem dostal zpět na pět kilo.
A to jsou oba minimálně patnáct let staří.
My doufáme, že ještě pár let s námi pobudou.

Obrázek uživatele Tora

Paní domu

Drabble: 

Kdo je jediná kočka v našem domečku? Já, Rozárka.
(Ne, ty šmudly venkovní fakt nepočítám).
Kdo v domečku vládne? Rozárka.
(Tlapku mám něžnou, ale drápky zasunuté proklatě nízko, o tom ví kocouři svý.)
Kdo zůstane ležet v pelíšku, když se vrací domácí? Rozárka.
(Kocouři se můžou přetrhnout, jak je letí vítat, ale za kým domácí přijdou sami? Hádejte…)
Kdo se jediný nebojí Silvera, který se k nám nadrzo přistěhoval? Rozárka.
(Mimochodem proč se bojej polohluchýho a poloslepýho kocoura nechápu. To jim nedošlo, že stačí pořádně ječet a on se jim vyhne?)

Kdo není žádná křehotinka, ale vydrží kde co?
Domácí.

Obrázek uživatele Tora

Jak jeden kocour k farmě přišel...

Drabble: 

Objevil se v zahradě, v podstatě jen pochodující kostřička s velkýma smutnýma očima.
Lupínek z lupení…
Uplynulo pár týdnů, kdy se zotavoval v karanténě. Nabral svaly, sílu i odvahu. A začal považovat za svou nejen tu místnost, ale i verandu, časem dvůr i zahradu.
Čenda dostal na budku, když si šel lehnout na své místo na verandě.
Tobiášovi zdrbal kožich, když ho našel odpočívat v levanduli.
Když na sebe narazili se Silverem, ječeli přes tři zahrady a rvoucí klubko bylo odděleno až skotským střikem.
Teď je Lupínek jediný kocour na farmě, vzdálené 150 kilometrů.
Všichni doufáme, že cestu zpět nenajde.

Závěrečná poznámka: 

Lupínek z lupení byl od nás opravdu odvezen na jednu jihočeskou farmu, za což dodnes děkuji Velké kočce a mé kamarádce, která to zařídila. Protože z Lupínka se vyloupl pěkný vejlupek, co si opravdu začal nárokovat celý dům i prostor kolem jen pro sebe.
Ne každý kocour má to štěstí, že dostane k hraní celou farmu. Lupínkovi to myslím ze srdce přály úplně všechny naše kočky. Hlavně že byla dostatečně daleko.

Obrázek uživatele Tora

Přes všechny snahy...

Drabble: 

„To nedáme,“ zachmuřila se. „Nenechá na sebe sáhnout, ten stres ji zabije dřív než nemoc. Co s tím?“
„Objednáme tu drátěnou klec. Už jsme ji chtěli koupit dávno, ale vždycky bylo něco přednějšího. Teď už nemáme jinou volbu. Víš, tu fixační, s posunovací stěnou.“
Obě útulkářky smutně hleděly na nemocnou kočku, do které nemohly za nic dostat léky.
Na klec čekaly čtyři dlouhé dny. Sotva dorazila, strhaly obal, v tlustých rukavicích do ní přesunuly kočku a posuvnou stěnou znehybnily zvíře tak, že se nemohlo bránit.
Konečně dostala lék. I tak aspoň kousla.
Ráno už byly léky zbytečné.
Klec dorazila pozdě.

Závěrečná poznámka: 

Fixační klece jsou opravdu drátěné, ocelové, na rozdíl od plastových přenosek. Pomáhají u agresivních či bojácných zvířat, tam, kde zvíře nelze normálně ošetřit. Hodně se používají při odchytech a v útulcích. Vypadají takto:
http://www.chovatelske-potreby-cb.cz/odchytova-technika/880-fixacni-klec...
A ten příběh, ten je bohužel skutečný...

Obrázek uživatele Tora

Zatracená práce

Drabble: 

Seznamka byla perfektně umístěna - na křižovatce rušných cest. Denně na ní přibývaly vzkazy, kterými byly hledány nové lásky či slibována velká potěšení. Občas sice někdo sobecky přemázl kompletně všechno, ale hned druhý den byly původní vzkazy opět obnovovány. Největší boom zažívala na jaře, v čase, kdy se noci krátí a večery začínají omamně vonět.

Všichni však nadšení z jejího zřízení nesdíleli.
„Zatracená práce,“ sakroval muž v černém. „Vždycky zapomenu! Za rok mě na tenhle barák nikdo nedostane!“
Ucpal si nos a spustil štětku do komína.
Slunce pražilo do střech, kočičí značkování se vypařovalo.
Seznamka se připravovala na další noční směnu.

Obrázek uživatele Tora

Díky za ně

Drabble: 

Tobiáše zachránila dcera. Náhodou. Jeli s přítelem pro kotě – vyberte si, které chcete, druhé utopíme, nabídla jí paní ze statku. Vzali obě, přítel kočičku pro maminku, dcera Tobiáše.
Rozárku zachránila kamarádka. Náhodou. Vešla do nepoužívané stáje, kam někdo „soucitný“ odložil krabici se třemi malými koťaty. Zavázanou. Kočičí konzerva položená vedle. Jak to ten dotyčný myslel, jsme nikdy nepochopili. Otvírák nedodal.
Ostatní (dnes již naše) kočky na náhodu nečekaly a zachránily se samy.
Nastěhovaly se k nám.
Do dílny, do domečku, do našich srdcí.
Nebýt náhody, nemám kočky. Nemít kočky, nezačala bych psát. A nepoznala spoustu lidí…
Díky, náhodo. Díky, kočky.

Obrázek uživatele Tora

Kočkám je pořád co závidět...

Drabble: 

„Tumáš,“ proběhla Rozárka kolem Tobiáše, vrazila mu jednu packovanou a zmizela pod schody.
„Wrau,“ zařval kocour, natěšený na honičku.
Stádo buvolů produsalo domečkem, proletělo postelí, proběhlo domácí po klávesnici a skončilo za gaučem, odkud se nesly zvuky nelítostného souboje. Po chvíli se zpoza pohovky vynořily dvě spokojené kočky, obhlédly pokoj, spatřily krmícího se Barbuchu a vyrazily směrem k němu.
„Jste pitomý?“ zavřeštěl překvapený Barbucha, překulený do granulí. „Nejste už na takový blbostě trochu starý?“
„Na jaře jsou všechny kočky mladý, ty trubko, to si zapamatuj,“ pravil prošedivělý veterán Čeněk, seskočil ze škrábadla a celou cestu na sluníčko si rozverně poskakoval.

Závěrečná poznámka: 

Jen pro informaci - prošedivělý veterán Čeněk - 16 let. Tobiáš - 8 let. Rozárka - 6 let. A Barbucha, kterému dnešní téma evidentně nesedlo, měl letos 4 roky...

Obrázek uživatele Tora

Poslouchat za dveřmi se nemá!

Úvodní poznámka: 

Zkouška sirén, zkouška sirén... ehm co to melu. Zkouška drabble, zkouška drabble...

Drabble: 

"Fakt to říkali!"
Za gaučem se opět konala kočičí sešlost.
"Proč to všechno musej tahat k nám," hudroval Tobiáš.
"Jako by nestačilo,že máme v kuchyni nastěhovanýho Silvera a škrabadlo zabral černej!" prskala Rozárka.
"Sožeto dovalej?" Barbucha dokopal šantomyš až k debatující dvojici.
"Slony," prskla Rozárka.
"Přiletěj," dodal Tobiáš. "Až z Říma!"
"Prima!" ožil Barbucha. "Myši už došly. Sem s nima. Kam je daj?"
"Viděls někdy slony? Hlavně aby to dobrzdili a nezbourali nám domeček," starala se Rozárka.
"Stejně je to pech," uzavřel Tobiáš. "To nemůžem čekat jaro, jako všichni kolem? Bláznivá domácnost. Slony z Říma. Kdo to kdy slyšel?"

Závěrečná poznámka: 

To to těm našim kočkám pěkně začíná.
To mají za to, že poslouchají za dveřmi.
Já ale pevně věřím, že to sloni dobrzdí, domeček nezbourají a bude odkud psát.
Těšíme se na vás všechny moc!

Obrázek uživatele Tora

Druhá šance

Úvodní poznámka: 

Výběr byl víceméně jednoznačný. U mně to pro letošek vyhrál Macek. Kocourek, který přestál těžkou operaci a který, podle zpráv, co dostávám, si užívá život každý den tak, jak si jeho majitelka před pár měsíci ještě nedokázala ani představit. Děkuji Ti, Evo, žes to nevzdala a žes to všechno vydržela. Nebylo to lehké ani pro tebe, ani pro něho. Užívejte si jaro a léto a příští jaro a další a další... Vždyť důležité je, že Macík žije. Že nemá nohu? No a?

Drabble: 

„Pojď sem,“ hladí kocourka, zajímá ji hlavně jeho levá přední noha. Strne. Žaludek jí sevře ledová ruka.

„Je tam nádor, tlakem zlomil kost, vidíte, ta boule tady v podpaží. Máte dvě možnosti – buď kompletní amputace nohy včetně lopatky, nebo…“ slova se vytratí do vzduchu.

Laská tu nádhernou srst. Jak se rozhodnout, co udělat? Další dny chodí jak tělo bez duše, v očích slzy a v žaludku kamení pokaždé, když zahlédne pokulhávajícího zrzounka.

„Odoperovat,“ vyřkne za týden.
Tři měsíce náročné léčby, tři měsíce strachu z recidivy. Kontrolní testy – negativní. Obrovská úleva.

Na zahradě se znovu učí lézt na strom třínohý kocourek.

Obrázek uživatele Tora

Bílá vrána mezi náma

Drabble: 

„Proč je to v pytli? Všechny drabble jsme napsali, tak proč ne tohle?“
„To téma. Všichni píšeme. O kom máme psát, že nepíše, když všichni píšeme?“
„Nic nenapsaly myši. A ten krtek, co jsem ho donesl včera, ten jen ječel. A utekl. Ten nic napsat nestihl! Napiš o krtkovi! Že jestli hledaj toho, kdo nic nenapsal, že je to krtek!“
„Ale to je hloupost, co říkáš. Proč by hledali krtka? Hledají někoho z nás, kdo nepíše.“
„My všichni píšeme! Krtek nepíše! A můžou si s ním udělat rozhovor, jaký to je, když se nic nepíše! Ještě pořád je za ledničkou!“

Závěrečná poznámka: 

Nakonec bych chtěla poděkovat za všechny krásné komentáře, hejna kachničech a spoustu nádherných drabblů, které jsem si tu přečetla. Těším se, že si teď dočtu zbytek a ještě nějaký čas s DMD strávím.
Děkuji všem zúčastněným.

Obrázek uživatele Tora

Vyznání

Drabble: 

Vyskočí na sedačku, vydrápe se mi na klín, položí si tlapky na moje ramena. Zatne mírně drápky a přitáhne si moji hlavu. Zanořím nos do dlouhých, hebkých, černých chlupů a přitulím se ke kulaté hlavičce. Otírá se o mě, vrní, vrní a vrní. Občas se až divím, jak dunivý zvuk vychází z toho malého hrudníčku. Packy přešlapují na mých ramenou, pak sebou kocour naráz plácne na bok a zůstane ležet na předloktí mé levé ruky. Hlavičku na stranu, vystrčeným jazýčkem mě pobízí – ještě drbej, ještě mně hlaď, drž mě pevně, ještě, ještě, ještě…
Miluji ty chvíle.
Jsou solí mého života.

Obrázek uživatele Tora

Přesto, ale i proto...

Drabble: 

První do kuchyně.
Druhé do obýváku.
Třetí do koupelny.
Čtvrté na WC.
Páté do ložnice.
Šesté do hostinského pokoje.
Sedmé do pracovny.
Osmé do haly.
Deváté do šatny.
Desáté do dílny.
Jedenácté na půdu.
Dvanácté do sklepa.
Tam všude máme vstup volný.

Třinácté jsou nejhlídanější.
Současně našemu srdci nejbližší.
Třinácté dveře vedou do zahrady.
Ke svobodě.
Ke slunci.
Do deště.
Do závějí.
Do podvečera, kdy se vzduch chvěje vůní levandule a máty.
Do rána, kdy světlo jiskří šibalskými pablesky.
Do poledne, kdy žhavé paprsky rozpalují kožíšek.
Ale také do nebezpečí.
Někdy bohužel i blíž ke smrti.
Ale hlavně - do života.

Obrázek uživatele Tora

Kočky za sklem

Úvodní poznámka: 

Ve chvíli, kdy bylo téma vyhlášeno, jsem to v duchu vzdala. To kočky nedají, říkala jsem si. Přišla ale noc plná muzikálových snů. A níže je výsledek.

Drabble: 

Přichází Princezna, klopí hlavu.
„Strach mám o lid můj kočičí, ten den se blíží, dozajista přijde!“
Kolem proběhne Mladíček, následovaný Zrzavým.
„Ještě si hrajte, ještě se bavte, dokud můžete!“
Dojde k lůžku, kde leží Stařec. Ladně usedne vedle. Upře na Starce svůj zrak.
Začne zpívat árii, během které na scénu postupně vcházejí další – Mladíček, Zrzavý, přiblíží se i Černý. Ke konci árie všichni tančí kolem Starcova pelíšku.

„My žijem s nimi z čisté lásky
a dožít máme se zas běd
rozmarem jejich bez nadsázky
kožich nám budou děravět
ač vám to je či není divné
už to tak chodí drahně let
po pravdě je to prapodivné
to bychom mohli vyprávět.

To jednou ráno vrznou dveře
chlap jako hora stojí v nich
ty jeho ruce ty jsou všude
nelze se před tím zachránit.
Oči i zuby prohlídne nám
kdyby to bylo jenom to
bez dlouhých řečí auvaj auvajs
přiletí potom pigáro.

Pomalu dotančí. Rozesadí se kolem Starcova lože.
Stařec se zvedne:

„Vězte! Tímto každoročním rituálem stvrzují lidé i kočky, že i další rok budou neochvějně stát při sobě. Lidé budou kočkám poskytovat domov, kočky budou lidem domov tvořit.
Taková je pravda a tak to budiž navěky!“

Padá opona. Závěr třetí části.

Závěrečná poznámka: 

Osoby a obsazení:
Princezna – Rozárka
Mladíček - Barbucha
Zrzavý – Tobiáš
Černý – Jája
Stařec – Čeněk

Úryvek z připravovaného kočičího mňauzikálu Kočky za sklem.
Autor libreta: domácí.
Nápěv písně z třetí části: prozatím není složen originál, lze broukat na melodii písně Milenci v texaskách z muzikálu Starci na chmelu.
Technická poznámka: pigáro = každoroční očkování.

Obrázek uživatele Tora

Vlny v mrkvi

Drabble: 

„Tady máme zahrádku,“ prováděla pyšně domácí návštěvu novým bydlištěm. „Je malá, hned u domku, takže na ní můžu po práci relaxovat. Nikdy bych neřekla, že mě bude bavit vrtat se v hlíně!“

„Hele, to je teď nějakej novej způsob setí?“ optal se po chvíli nesměle kamarád. „Proč máš všechny ty řádky do těch zvláštních vlnovek? My vždycky udělali rýhu prknem a seli do ní, řádky šly rovně, tohle neznám?“

„Myslíš tady? Já taky chtěla mít rýhu rovně, ale ony tam ležely kočky… Spaly tak krásně a tvrdě, tak jsem je obsela okolo. Mrkev vyroste stejně a navíc to vypadá avantgardně!“

Obrázek uživatele Tora

Čas hledání

Drabble: 

Naděje, že léto přečkáme bez úhony, umírá vždycky nad ránem. Nad ránem toho dne, kdy se někde mezi kedlubnami nebo mezi malinami vyklube nový přírůstek. Odložené kotě. Vyhozený kocourek. Toulavá kočka.
Prvně vždy problesknou tmou oči. Vetřelec se drží zpět a jen potmě si dovolí vyjít ze svého úkrytu. Časem pak vyjde na světlo i za dne. Zjistil, že tady mu nic nehrozí. A už se hrne k miskám.
Nastane čas papiňákový, kdy syčení domácích naznačuje pohyb vetřelce.

Naděje však ožije.

Ve chvíli, kdy vetřelec dostane nový domov.
Ve chvíli, kdy dobro v lidech převáží to zlo, co napáchali jiní.

Závěrečná poznámka: 

Za loňský rok jsme umístili pět koček, které k nám takto přišly. Předloni dvě. Moc doufám, že letos naděje, že budeme mít klidné léto, nad ránem neumře...

Obrázek uživatele Tora

Kdo dřív přijde... ten dřív leží.

Úvodní poznámka: 

Právo, jak ho chápou lidé, kočky evidentně nezajímá. Berou život jinak - kdo dřív přijde, ten dřív mele a pak také právo silnějšího. Evidentně ale nějaká pravidla mezi sebou nastavená mají. A zrovna Vigilantibus iura vypadá, jako by bylo od koček odkoukáno... postarej se sám.

Drabble: 

„Ten pelíšek je můj, okamžitě vypadni!“
„Kecáš, Rozáro! Je můj, já si ho našel dřív. Byla jsi v něm, když jsem přišel? Nebyla. Lehni si vedle.“
„Nechci, mně se líbí tenhle. Vypadni.“
„Ále.“ Tobiáš se otočí na druhý bok.
Rozárka dál prská. „Můj. Jsem ho viděla dřív. Už včera. Co včera. Vloni. Milionkrát jsem ho viděla dřív než ty! Tssssk! Vypadni!“
Tobíš leží v pelíšku. „Je příjemnej. Měkkoučkej. Voňavej. Ještě že jsem do něj vlezl první.“

Když kočkám koupíme nový pelíšek, třeba půl roku o něj nikdo nestojí. Jakmile tam ale vleze jeden, stojí se na něj fronta.

Nechápu to.

Obrázek uživatele Tora

Neboj, já se o vás postarám!

Drabble: 

„Hele co jsem ti přinesl!“
„Šmarjá, myš, okamžitě s tím vypadni!“
„Chytil jsem ji až vzadu na poli, u nás už nejsou!“
„Co tě to napadlo, zvíře nešťastný?“
„Jé, schovala se pod skříň, pojď, půjdeme ji lovit, to bude sranda! Pak si ji dáme k obědu, nechám ti kejtičky, tam je toho nejvíc, pojď!“
„Za co, fakt, za co tohle! To už je třetí myš, co ji musím nakonec honit já!“
„Zábava, viď? A navíc už nemusíte být hlady! Jsem slyšel, jak jsi včera bědovala, že my máme plnou skříň granulí, ale v lednici je to jak u snědeného krámu!“

Závěrečná poznámka: 

Podle počtu myší (a rejsků, krtků atd.), co míváme na prahu nebo místy až v bytě, mám fakt občas pocit, že si naše kočky myslí, že hladovíme. Nebo že si užíváme málo zábavy. A tak nám tu správnou zábavu servírují, jak mohou...

Stránky

-A A +A