Hotel U devíti koček

Obrázek uživatele Tora

Jak si kdo ustele...

Drabble: 

Tuhle návštěvu mám rád. Miluje černý kocourky. Vůbec je nevyhazuje z postele jako někdo. Dnes mi ukázala úplně nejlepší pelíšek, jaký jsem kdy viděl. Vůbec jsem netušil, že doma takový máme. Veliký, prostorný, plný měkoučkých peřin. Slastně jsem se rozvalil a tvrdě usnul. Ticho, žádná Rozára za zadkem, žádná domácí, co se pořád vrtí…

Jejda, tolik světla, už je ráno? Rozespale mžourám na domácí, která na mě zírá vytřeštěným zrakem.

„Jájo, ty zvíře hrozný! My tě celou noc hledáme, po hodinách lítáme ke dveřím, jestli už ses vrátil, a ty si klidně chrápeš zastlaný v gauči! Mě z tebe picne!“

Závěrečná poznámka: 

Abych celou věc trochu objasnila. Návštěvy u nás spávají na gauči v obýváku. Gauč je rozkládací, v úložném prostoru dole jsou uloženy peřiny. Návštěva (dobrá návštěva, taková, co je napůl domácí) si večer ustýlala. Nazvedla gauč, vytáhla jednu peřinu, jeden polštář, a než stačila peřiny odložit a gauč zaklapnout, Jája využil chvilky nepozornosti a skočil dovnitř. Stočil se v tmavém rohu, takže návštěva, nic zlého netuše, gauč zaklapla, ustlala si, ulehla, a spolu s Jájou v podpalubí spali jak Růženky šípkové až do rána raníčka, zatímco my domácí jsme téměř nezamhouřili oči, chodili obhlížet dvůr, jestli se ten černý trouba už konečně nevrátil... a trnuli strachy.
Když jsme ho pak konečně našli, samozřejmě jsme mu rádi odpustili. Pořád lepší doma v gauči, než někde v zimě venku...

Obrázek uživatele Tora

Idylka

Úvodní poznámka: 

NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

Drabble: 

Konečně sluníčko. Dveře dokořán, větrat je nutno nejen kožichy. Domácí čistí boty. Jak je jejím zvykem, odbíhá postavit vodu na čaj, poplkat se sousedkou…
Sobotní idylka.
Která skončí, když do předsíně vletí catgranát.

Barbucha.

Šlápne do otevřené plechovky s černým krémem, uklouzne, zaječí a proběhne domečkem. Než ho stihnou odchytit, umaže dlažbu v předsíni i kuchyni, vyděsí pošesté snídajícího Jáju a popere se s Rozárkou.
Domácí stojí jak sloup, neví, co uklízet dřív.
„Kdybys zavřela plechovku s krémem, než jdeš plkat se sousedkou,“ dovolí si podotknout domácí, který pucuje Rozárku, "nemuseli bychom..."
„Nepoučuj laskavě, ano? Nejsem malá holka!“
Idylka skončila.

Obrázek uživatele Tora

Chceš?

Drabble: 

„Když se mnou půjdeš do kuchyně, budeš mi moct dát něco dobrého do misky!“
„Jé, ty máš ty černý kalhoty čerstvě vypraný, já se ti pořádně otřu o nohy a pěkně ti je zachlupím, chceš?“
„Oběd, vy máte oběd, já si k vám vlezu na stůl a budu vám koukat do talířů, jo?“
„Když mě pustíš oknem dovnitř, budeš mě moct za chvíli zas pustit dveřma ven!“
„Máš nový svetr, ale je takový fádní… Udělám ti v něm drápkama čtyři díry, ano?“
„Tebe bolí koleno? Přitulím se a uvidíš, bude líp…“

Kočky mají samé neodolatelné nabídky. Jednu lepší než druhou!

Obrázek uživatele Tora

Hesla pro kočku

Úvodní poznámka: 

Řekla bych, že dnes je to hodně bjb.

Drabble: 

Čenda, packy hore, chrápe v pelíšku. Rozárka, spící na okně, se ani nehne.
Je jim úplně jedno, že zoufale prohledávám knížky, internet (paměť jsem vyloučila hned v rozběhu) a hledám cokoli, co by vypadalo jako heslo a vztahovalo se ke kočkám.
„Co napíšu?“
Jája se slastně protáhne a spí dál.
„Jste na baterky, ne na hesla! Když vás člověk potřebuje, spíte jak zařezaný!“
Přejdu do kuchyně, sáhnu pro čokoládu. K čertu s linií!
Otočím se. Zírám na tři kočky, nastoupené u misek. „Co…?“

DOMÁCÍ V KUCHYNI, JÍDLO NA OBZORU.

ŠUSTÍ-LI COKOLI, BĚŽ TAM. TŘEBA NĚCO KÁPNE.

Kočičí hesla jsou přímočará.

Obrázek uživatele Tora

Jak to s nima bylo nahnutý

Drabble: 

Trojice zkoumavých očí. Kočky studují ležící objekt.
„Je po něm,“ pronese Jája.
„Néééé,“ zakvílí Čeněk.
„Můžete za to vy dva,“ sekne Rozárka.
Kocouři se naježí, Čenda zle podívá.
„Jo,“ vede svou Rozárka. „Tady černá nádhera,“ (kdyby černobílá kočička uměla, tak si odplivne), „celou noc vrněla jak traktor. Víte dobře, že to nesnáší. Když konečně černýho odnesl a zavřel do kuchyně, tak jsi přišel ty,“ (prskla po Čendovi), „a začal ječet na plný kolo. Kleplo ho z vás! Zrovna, když ona není doma! Vstávej, domácí! Umřeme ti hlady!“
„Neumřeme,“ pípne nesměle Jája.
„Ne? Sežereme ho?“
„Kdepak,“ zavrní černý kocourek. „Otevřel oko.“

Závěrečná poznámka: 

Nestává se to často, ale občas bývají noci v Hotelu bouřlivé. Zvláště pak ze strany koček. A to se jednomu (ba i jedné) vstává opravdu špatně...

Obrázek uživatele Tora

Nekorunovaný král

Drabble: 

Když jsem ho zahlédla poprvé, kráčel pomalým krokem po kolejích. Vyděsila jsem se. Slyšela jsem přijíždějící vlak – snad nebudu svědkem toho, jak kovová kola roznesou to hloupé zvíře po okolí? Kocour v klidu seskočil vedle na násep, přikrčil se, počkal, až se hřmící obluda přežene a sebevědomě pokračoval v chůzi.
Silver. Obrovský nekastrovaný jednooký kocour, tělo zjizvené, uši odrané. Nekorunovaný pán okolních zahrad. Pojmenovala jsem ho po kocourovi stařenky Oggové – jméno mu padlo jak ulité.
Kocouři i psi v okolí z něj měli respekt.
Silver. Venkovní kocour, který se dožil 18 let. Unikum.
Můžu s hrdostí říct, že nás miloval.

Obrázek uživatele Tora

Úhel pohledu

Drabble: 

„Královská cesta,“ ušklíbl se Čenda. „To je jasné jak kočičí ťafka. Vypadneš na deset dní mimo domov a pak, když přijdeš, jsi doma král!“
„Blbost,“ oponoval Barbucha z pelíšku na okně. „Královna cest vede od mého prvního domu k mému druhému domu. V obou mám pelíšky, jídlo a ruce na hlazení.“
„Pcha,“ povýšeně pravila Rozárka. „Já ji celou projela. Sto kilometrů jsem ječela v autě, než je napadlo se vystřídat a domácí si mě konečně vzal na klín.“
Jája se jen usmál. Jemu budou něco vykládat o královně cest. On ji zná nejlíp. Zvedl se a zamířil k plným miskám…

Obrázek uživatele Tora

Nejde zapomenout

Úvodní poznámka: 

Díky za téma pro drabble, které jsem potřebovala napsat. Proč, to poznáte.
Varování - tentokrát to není veselé čtení.

Drabble: 

Tři krát tři?
Hotel u Devíti koček. Snadné? Naopak. Jak napsat, že dávno nejsme starý dobrý Hotel? Že každé drabble píšu se staženým hrdlem, obloukem se vyhýbám jednomu jménu…

Tobiášek.

Převedli jsme ho za Duhu v lednu. Nemoc byla rychlá, krutá, nemilosrdná. Selhání ledvin. Otravoval sám sebe zplodinami, které nedokázal vyloučit.
Nikdy nezapomenu na večer, kdy vyšel naposled ze dveří domečku, rozloučil se se zahradou a v bolestech skrčil na lavičce pod okny. Poprvé vlezl do přepravky bez odporu. Věděl. Pohled jeho zlatých očí pořád vidím.
Byl první.
Nezapomeneme.
Krásných deset let…
Děkuji, zrzounku. Jsem ráda, že sis nás vybral.

Závěrečná poznámka: 

Omlouvám se všem, které drabble rozlítostní. Vím, že takový je život a že nás to čeká ještě mnohokrát. Ale smířit s tím se je těžké. Letos jsem vážně uvažovala, zda ještě Hotel budu psát nebo ne. Tobiášek mi chybí. Jako kocourek, jako součást rodiny, ale i jako zavedená figura v Hotelu. Chybí mi jeho naivita, jeho lekavost, jeho hravost a jeho přítulnost, s kterou tak šetřil. Mazlit se pořádně začal až poslední rok či dva... a užíval si to parádně.
Život jde dál, zvykáme jsme si na to, že ho nevídáme v koupelně, ani mi neškrábe na dveře WC. Abych mohla pokračovat v psaní Hotelu dál, potřebovala jsem se s ním rozloučit. Možná, že budou příhody, ve kterých ještě bude figurovat i on. Možná už ne. Uvidím, co témata přinesou.
V každém případě mi pořád hrozně chybí. Píšu skoro po paměti, pro slzy nevidím.
Tak moc miloval otevřené dveře domečku... a už v nich nikdy sedat nebude.
Pozdravuj za Duhou, Tobiášku.
Nezapomněli jsme.

Obrázek uživatele Tora

ONOSAMO a ONOSETO na návštěvě v Hotelu

Úvodní poznámka: 

Taky k vám chodí na návštěvu? K nám docela často...

Drabble: 

Napjatě jsme ho sledovali.
„To ustojí,“ konstatoval Čeněk.
„Jen aby,“ váhala jsem.
„Drží? Drží. Mluvit neumí, tak co. Nepoznají nic.“
Barbucha si oddechl. „To bylo! Nestačilas zírat, Rozáro, jak jsem tě hnal!“
„Tssk,“ prskla jsem pohrdavě. „Nebýt toho, že mi uklouzla packa, neměl bys šanci.“
„Chceš si to zopakovat? Dohoním tě, kdy si vzpomenu! Koukej, jak jsi po zimě tlustá!“
„Cože?“ rozpřáhla jsem se a takovou mu jednu ubalila, až vzal druhou o okno.
Květináč s křehkou orchidejí, odsunutý předchozí honičkou na kraj parapetu, snahu o balanc rezignovaně vzdal. S ohromným třeskem výmluvně rozprskl něžné kvítky po kuchyňské dlažbě.
Zrádce!

Závěrečná poznámka: 

Zapsala Rozárka.

Obrázek uživatele Tora

Kdo chce moc...

Úvodní poznámka: 

Myslím, že nebude třeba vysvětlovat, kdo je hlavním aktérem letošního kočičího "výkopu"...

Drabble: 

„Vidíš?“ řekla domácí rozhořčeně. „Jako bych ho nevarovala. Nejdřív sežral svoji porci masa, pak dojedl zbytek po Čendovi a nakonec vyluxoval pribináček Rozárce. Jenže to mu nestačilo. Musel honem ven. Málem mi podrazil nohy, jak se hnal ze dveří. Okamžitě mazal dozadu, zahnal sousedovic zrzouna, sežral mu jeho večeři a dojedl granule, co venkovky už nechtěly ani vidět. Vše zapil vodou z kaluže,“ povzdechla si.
Domácí povytáhl obočí. „Začínám se bát, jak to asi dopadlo. Praskl?“
„Všechno vyhodil v koupelně, čunče. Na předložku.“
„Hele, ber to s humorem,“ usmál se domácí. „Mohlo být hůř. Například mohl dojít až do ložnice…“

Závěrečná poznámka: 

Myslím, že je vše jasné, ale pokud někdo narazil na náš Hotel U devíti koček poprvé: hlavním hrdinou je černý kocourek Jája. Věčně hladový vděčný strávník. Ten zřejmě na dobu, kdy neměl k dispozici plné misky několikrát denně, nikdy nezapomene.

Obrázek uživatele Tora

Jak jsme zkusili vylézt z domácí bubliny, eh, kotliny

Úvodní poznámka: 

Všechny zdravím a věřím, že letos vylezu z bubliny i já a budu stíhat číst i ty autory, které jsem předtím nestíhala.

Sama jsem se zalekla své odvahy, tak dodávám - doufám... :)

Drabble: 

Samozřejmě, že nás do toho navezl Barbucha. Kdo jiný. Prý pořád sedíte doma, vystrčte ven aspoň nos, je tam príma, včera sníh, dneska bláto, koukejte jak domácí hudruje, je paráda dělat zablácené tlapičky na umyté podlaze...

Tak jsme vylezli z baráku.
Poté jsme prolezli dírou v brance k trati.
Nakonec jsme vlezli do sousední zahrady, páč tam bylo bláto mnohem víc mokřejší a mnohem víc ulpívavější. Parádně jsme se bavili.

Než přiběhl sousedovic nový pes a bafl nám za zadkem.

Domácí jen zírala. Trio bahnitých tlapiček vedlo předsíní, po schodech, přesně do týlu pod postelí.

Zlatý votevřený dveře!

Vaše Rozárka.

Závěrečná poznámka: 

Jako každý rok jsem váhala, zda se kočky ještě znovu zúčastní.
Ale... asi by jim to přišlo líto.
Takže zúčastní.
Nejspíš.
Určitě!

Obrázek uživatele Tora

Není to vůbec jednoduchý, abyste věděli

Úvodní poznámka: 

Váhala jsem, moc jsem váhala mezi tímto drabblem a pak tím mým nejsmutnějším, ve kterém jsem se rozloučila se Silverem.
Nakonec ale zvítězil život a humor. Kéž by to tak bylo vždy i v životě.
Letos se tedy rozloučíme spolu s naším černým kocourkem Jájou, naší malou nenasytnou černou dírou.
Moc věřím, že se Jája zúčastní i příštího ročníku. Původní téma bylo Mozkobouření. A v Jájově mozečku to bouří stále...

Drabble: 

Už vstala, už jde, hurá, už je v kuchyni! Bude jídlo! Jé, hele, plyšmyš! Co já se jí nahledal! Hele, bude maso? Bude maso? Nebude, neotvírá lednici, co to bereš? Ukaž... Bude lososová? Bude losová? Je to lososová! Jak to, že ji má v misce Tobiáš? Kde mám misku já? Miskoooo! Co to máš? Máš maso? Ukaž! Fuj, zelenina... Kde mám misku? Proč mě někam neseš? Hele, miska! Jé, lososová! Paštika! Tu miluju! Co má Čenda? Určitě hovězí, to miluju víc... Uhni! Ukaž! Fuj, granule! Kam zas jdeš? Bude maso? Chleba? Proč jíš chleba? Kam mě zas neseš? Hele, miska...

Obrázek uživatele Tora

Klapka s překvapením

Drabble: 

"Poslední klapka? Konec?"
"Ano, Rozárko, poslední téma," pravila domácí, nevědouc, zda má být smutná, nebo se radovat.
"To není těžké, klapku přece máme," prohodil Čeněk.
"Někteří," dodal Tobiáš.
"My první," doplnil Barbucha.
"Jo, vetřelci tam nejsou," prskla Rozárka.
Domácí na ně nechápavě zírala.
"Co to melete, jakou klapku?"
"Přece tuhle," vyskočil Tobiáš na skříňku.
"Aha," došlo domácí, "vy myslíte filmovou klapku, jak jste na ní namalovaní! Ale... je poslední?"
"Je první a zároveň poslední," prohlásil Čeněk. "Jinou nemáme!"
"To je fakt," zamyslela se domácí. "Ale co Jája?"
"Já jsem tam přece taky," přitulil se černý. "Jen ještě nejsem vidět, víš?"

Závěrečná poznámka: 

Další ročník drabblat Hotelu U devíti koček je u konce. Kočky zdárně (někdy více, někdy méně) propluly všemi nástrahami témat, popraly se i s tématy v první chvíli nemožnými (takové Eso, to nám dalo zabrat) a je vymalováno.
Moc děkujeme za vaši přízeň, komentáře, milé ohlasy. A abyste si nemysleli, že si domácí vše jen vymýšlí a kočky vlastně třeba vůbec neexistují, tak taky je na závěr jedno malé překvapení. Taková minifotogalerie současných (vlastně navíc nostalgicky i se Silverem) kočičích obyvatel (včetně té inkriminované klapky) Hotelu U devíti koček.

Obrázek uživatele Tora

Jak měli hodně místa v posteli

Drabble: 

Tobiáš si hraje s Gertrudou, oblíbenou plyšmyší. Barbucha ji Tobiášovi šlohne a zkušeným kopem pošle pod kuchyňskou linku.
"Eso!"
"Říká se gól," podotkne kolemjdoucí Čeněk.
"Ale domácí tuhle koukala na telku a sykala ááááá essssooooo! Potom vždycky zklamaně - zase do sítě..."
"To byl výlov rybníka?"
"Nevím. Dojatě posmrkávala, že když kdysi hrávala, byla síť vejš, míč tvrdší, soupeři lepší..."
"Už vím," rozzáří se Čeněk. "Jak jí pak domácí řekl, že když ona hrávala volejbal, tak se síť natahovala mezi přesličky a uhejbalo se mamutům?
"Jo."
"To byla doba," zasnil se Čeněk. "Tolik místa v posteli, když pak spával v obýváku!"

Obrázek uživatele Tora

Už zase...

Úvodní poznámka: 

No ano, už zas nám kolem domečku brouzdá jeden černý bezprizorní kocourek. Ne, nemyslím tím Jáju.
A já se už zase trápím a bojuji sama se sebou...

Drabble: 

Nemůžeš přijmout další kočku. Už takhle jich máš víc, než je zdrávo. Pro kočky, samozřejmě. Musíš mít rozum.
Ale ona je hladová. Nemá kam jít. Nikdo v okolí se jí neujme, to víš.
Jenže už jich je tu šest! Sedmá se sem stejně chodí krmit!
O jednu misku žrádla denně přece nesejde...
Ne, o žrádlo nejde, ale není to kočka? Co když zase přivede koťata?
Ne, je to kocour, vidělas dobře...
Ale já už nechci žádnou další kočku v baráku!
Vždyť nebude v domě, bude vzadu v dílně...

Nakonec tu jednu misku přidám.
Srdce je silnější, než rozum.
Bohužel. Bohudík?

Obrázek uživatele Tora

Pohádka o cílevědomém koťátku

Úvodní poznámka: 

Pro všechny milovníky něžných kožíšků.
Pokud byste měl někdo v plánu si koťátko v nejbližší době pořídit, doporučuji. Tohle, co si přečtete, je přece jenom pohádka...

Drabble: 

Bylo, nebylo, do jedné rodiny přibylo malé koťátko. Mělo modrá očka a nikdo netušil, že je ve své malé kočičí dušičce oddaným ochráncem přírody a milovníkem recyklovaných věcí. Noví majitelé byli jak u vytržení. Koťátko si ani nevšimlo myšek, cinkajících kuliček či mávacích peříček. Koťátko si pro svou hru zrecyklovalo celou domácnost.
Křesla a pohovky si proměnilo ve škrábadla.
Záclony transformovalo v houpačku, postupně i prolézačku.
Z postelí si udělalo svůj pelíšek, a to tak, že ze všech.
Stůl změnilo v jednu velkou misku.
Jen jediná věc (naštěstí i pro ně samé) unikla jeho recyklační vášni.
Kočičí záchůdek používalo vzorně.

Obrázek uživatele Tora

Sýrová anabáze

Drabble: 

„Můžeš mi říct, cos to zas vyváděl?“
Jako by nevěděla. Může za to ona, neměla mi toho sejra dávat do největší misky. Jak jsem ho tam honil sem tam, tak se mi ho kus přilepil na čelo. Jo, támhle, už ho vidím, škoda té dobroty. Počkej, já tě slíznu…
„Ježíši, nešilhej tak, nebo ti to zůstane, to je strašný, pocem!“
Nepudu! Znám tě, ty mi sejra sebereš a nedáš! Tůdle!
„Kam ses zašil? Ty lumpe černá, kam jsi s tím zapraseným čelem proboha vlezl?“
To ti budu povídat, ani nemuknu! Tady se zavrtám, tak…
„Mě šlehne! Kdo nezavřel tu skříň?“

Obrázek uživatele Tora

U nás se překovávat nebude, rozhodla Rozárka

Drabble: 

„Prsssk,“ pravila pohrdlivě Rozárka. „Toho se nedočkáš.“
Je nedůtklivá. Domácí ji opustil. Považte, už týden není doma!
„Holčičko,“ hladí ji domácí. „Brzo se vrátí, neboj. Máš mě, tak nemusíš být taková a každého kocoura, co projde kolem, zmydlit. Víš, jak jsem se večer lekla, když jsi mi zaječela u ucha? Už jsem málem spala, myslela jsem, že vypustím duši.“
„Za to může von! Doma seš málokdy a to ho máš furt na klíně,“ zavyčítala. „Vůbec na mě nemáš čas! Když si k tobě konečně vlezu, je tam zas! Se nediv! S černým se nesmířím, s tím nepočítej. To neklapne. Nikdy.“

Závěrečná poznámka: 

Rozárka Jáju opravdu upřímně nesnáší. Netušíme proč, černý kocourek už je u nás doma skoro tři roky, po zahradě se pohyboval už několik let předtím, ale Rozárka mu prostě nemůže přijít na jméno. Jak se k němu dostane blíž, než na metr dva, syčí, prská, při bližším kontaktu ječí a snaží se ho zmydlit. Včera jsem si myslela, že opravdu půjdu spát konečně dřív a pak jsem málem dostala infarkt, když mi zařvala u ucha. Kdo slyšel rozzuřenou kočku, pochopí.
U nás tato myšlenka opravdu živnou půdu nenalezne... bohužel.

Obrázek uživatele Tora

Sedm nazmar

Úvodní poznámka: 

Dneska zas tak nějak ze života. Jo, začátky jsou někdy těžké, to vám můžu potvrdit.

Drabble: 

„Vždyť jsem vám včera dávala dávku na osm dní!?“
„Víte… první prášek skončil ve dřezu, nestihla jsem ho chytit. Druhý mi prskl do čaje. Třetí jsem sice vytáhla z květináče, ale když jsem ho oplachovala, tak se rozpustil…“
Doktorka nevěřícně zírá.
„Potom jsme Tobiáše dlouho vymotávali ze záclon, takže čtvrtý prášek manžel rozšlápl. Pátý… paní doktorko, že lidem neškodí… jsem se nějak víc naklonila asi a on ho zrovna vyprskl, pitomec. Šestý jsme už nenašli a sedmý jsme smetli spolu se střepama skleničky.“
Nato se ale domácí na zkoprnělou veterinářku vítězoslavně usměje.
„Pak nás konečně napadlo zabalit osmý do sýra!“

Obrázek uživatele Tora

Trocha nostalgie

Drabble: 

Věděla jsem dobře, že to bude období, na které nezapomeneme.
Doma Tobiáš, Rozárka, Čeněk, Barbucha. V dílně Sofie, Jack, Bonnie, Zorro, Silver.
Hotel U devíti koček v plném počtu.

Dva roky, vše se změnilo.
Pod koly vlaku zahynula prvně Zorro, zanedlouho Jack.
Přišel Jája, statečně si probojoval cestu do domečku.
A další – zbojník Lupínek. Umístěný na farmu.
Plachá tříbarevka. Získala domov na statku.
Malou Barbušici si vzala známá.
Silverku s koťaty přijal útulek – jinak to nešlo.

Po všech manévrech zbylo koček osm.
Pak svůj boj prohrál Silver.
Teď jich máme sedm.
Hotel U devíti koček už zůstal jen v názvu.

Závěrečná poznámka: 

Milá Velká Kočko, drahá Centrální distribuce koček - jsem s počtem, který máme, naprosto spokojená, aby bylo jasno.
Tohle je jen splnění tématu, víte? Nic víc!
To období už se totiž vrátit nedá. Do stejné vody dvakrát nevlezeš.
A kdybych jich chtěla víc, tak ty ostatní, co jste nám nasázeli do zahrady, nebudu umisťovat, že. Takže opravdu - to bylo jen nostalgické povzdechnutí za časy minulými.
Děkuji.

Obrázek uživatele Tora

Jak si pletli pojmy s dojmy

Úvodní poznámka: 

Tak to dopadá, když chcete po kočkách, aby napsaly svůj názor na bludný kruh...

Drabble: 

„Je bludnej. Povídám, bludnej!“
„Blbost. Bejvá na stejným místě.“
„Jenže jen někdy! Když tu není, tak bloudí!“
„Rózo, ty si vymýšlíš!“
„Nevymýšlím! Bloudí po různých místech, pak se vrátí a voní štěkalama a kočkama!“
„Myslíš, že sežranýma? To bych na něm neměl lehávat, když je u nás, aby mě taky nesežral…“ rozumoval Čeněk.
„Bludný kufry JSOU nebezpečný. Zvlášť ty, co přiblouděj jednou za čas.“
„Vy jste mi dva,“ řekla domácí. „Asi vám umeju uši. Měli jste psát o bludném kruhu, ne o bludném kufru. Navíc kufr tety Regi vůbec není bludnej, trumpetové. Jen holt teta jezdí jen jednou za čas…“

Obrázek uživatele Tora

Tak si přece vzpomeň

Drabble: 

„Já jsem pořád mladý!“
„Samozřejmě, Jájínku, ale přece, tvých odhadovaných 14 let je dost, víš? Tak co jsi v mládí nestihl?“
„Já stihl všechno! Spoustu koček! Spoustu koťat! Až na tu mrchu proradnou rezavou teda!“
„Myslíš Slsku z pekálny?“
„Nech si toho, už nekulhám!“
„Netrap mě a popřemýšlej, co jsi v mládí nestihl a ve stáří musíš dohánět, udělej to pro mě!“
„A když jsem se tehdy porval se Silverem, to já mu natrh ucho! To všechno jsem dokázal!“
„Jájo, já potřebuju vědět, co ses musel naučit teď, na starý kolena!
„Válet se v posteli! Páč jsem žádnou nikdy neměl!“

Závěrečná poznámka: 

Pro jistotu, kdo nezná nebo si nevzpomene, připomínám Jájovo trápení se Slskou s pekálny. Vlastně je v něm i zachycen vznik Jájova jména, v plném znění Já I. Veliký...

Obrázek uživatele Tora

Verlyby, obludy a jiné ohavnosti

Drabble: 

„Vidíš to?“ zamračila se Rozárka. „Koukej, má modrý voči!“
„A tahle nemá žádnou srst, fuj,“ odfrkl Tobiáš. „Hnusný bestie!“
„Hele jak je takhle obrovská! Že se nestydí, verlyba!“
„Říká se velryba,“ opravil Rozárku Čeněk. „Velryby plavou v moři. Tahle ne.“
„Proč to tu vůbec mají?“ starala se dál černobílá kočička. „Takovou sbírku voblud! Přímo ohavností!“
„Viď, jako bys jim nestačila ty,“ rýpnul si z okna Jája.¨
„Ty se moc nesměj, vypadáš skoro jako tahleta!“ zadrápala vztekle Rozárka.
„Co to máte? Necháš toho, Rozáro! Kdo sakra nechal na zemi tu Encyklopedii plemen koček? A proč jste ji tak rozdrásali, vy pitomci?“

Obrázek uživatele Tora

Rozhovor večerní o starostech kočičích

Úvodní poznámka: 

Oj, to jsem si naběhla, když jsem si dovolila poznamenat, že mi dneska kočky nepomůžou, protože ony žádné starosti nemají... to jsem to schytala.

Drabble: 

„To bys koukala, jaký máme my kočky starosti!“ rozčilovala se Rozárka. „A vůbec nejsou krásný, jsou strašný!“
„Jo,“ zakvílel Jája. „Třeba - bude svačina? A kde jsou všichni? Vždyť tu zůstaly jen tři plné misky a hrst granulí! Na čtyři kočky! Bídně zhyneme, než se vrátí!“
„Nebo,“ dodala významně Rozárka, „víš, jak je náročné získat kvalitní místo v posteli? Já mám tik už od šesti večer, abych to stihla včas. Aby se mi tam neroztahoval tenhle černej!“
„Vůbec netušíte, co máme za starosti,“ uzavřel rozhovor Čeněk. „Se nemáme jako vy, který se staráte jen o to, abyste přišli včas do práce!“

Obrázek uživatele Tora

Za dobrotu...

Úvodní poznámka: 

Banány kočky opravdu nežerou. Tedy naše kočky. Ani Čenda, který miluje třeba olivy, banány nechce. Banány nežere, považte, ani Jája, který jinak všechno, co máme my na talíři nebo v rukách, považuje za prudce jedlé.
Takže banány sice nežerou, ale...

Drabble: 

„Podívej, co mám!“ Domácí vstoupila do dveří, v rukou dva ohromné balíky. „To se jim bude líbit!“
Z obalů se vynořily nové pelíšky.
„Hele, zajímají se o ně,“ radovala se jak malé dítě. Nepostřehla, že radost patřila hlavně papírům a motouzům. Skákali jsme do nich šipky, šustili jak o život, Tobiáš z motouzů vytvářel gordický uzel.
Domácí odnesla pelíšky na parapety a natěšeně se otočila. „Tak tady…“ Ztuhla.
„Co to je?“
„No…“ soukal ze sebe domácí. „Netušil jsem, že je koupíš dneska, tak jsem udělal prozatímní…“
Ze tří krabic od banánů koukalo tré spokojených kočičích očí.
Pelíšky? Když máme krabice?

Obrázek uživatele Tora

Jak bylo na cvičišti lehko

Drabble: 

„Necháme ho si na ni zvyknout, pak nebude problém ho odvézt na veterinu,“ vymyslela domácí. Otevřela přepravku, vystlala ji dekou, nechala stát v obýváku.
Tobiáš (tehdy jediná kočka v domácnosti) pár dní přepravku obcházel, pak do ní dokonce i vlezl. Několikrát v ní i přespal. Domácí jásala.
Nastala chvíle, kdy bylo potřeba Tobiáše odvézt na očkování. Přepravka připravena, kocour odlapen a… ani Chuck Norris by nedokázal předvést to, co tehdy Tobiáš. Do přepravky ho nedostali ani za nic, na veterinu jel jako jindy jen v postrojku.
Od té doby se už k otevřené přepravce nikdy nepřiblížil.
Kdepak domácí udělala chybu?

Závěrečná poznámka: 

Tobiáš opravdu jako jediný přepravku bytostně nesnáší. Ostatní kočky ji taky nemusí, ale ty tam vždy jakž takž dostaneme. U něj máme obavu, že bychom mu spíš ublížili, než ho tam narvali. A tak jezdí na veterinu jak král - na polštářku na klíně, v postrojku. Ještě, že posledních pár let chodí hodný pan veterinář naši smečku očkovat k nám domů...

Obrázek uživatele Tora

Překvapení v krabici

Úvodní poznámka: 

Ač je to s podivem, my se k mazanci (potažmo i mazanici) vrátíme oklikou přes Vánoce... respektive přes předvánoční přípravy. Holt s Velikonocemi žádnou podobnou příhodu (naštěstí) nemáme.

Drabble: 

Přípravy vrcholily, kuchyň sladce voněla. Barbucha, od domácí přehlížen, se uraženě usídlil (a patřičně uvrtěl) v krabici, kterou objevil v předsíni.
Když do ní zanedlouho domácí chtěla přidat další várku vanilkových rohlíčků, s překvapením hleděla na tmavě vypečený mazanec, trůnící v závějích rozdrceného cukroví. Mazanec okamžitě z krabice vyexpedovala, prohlásila za chod naprosto nevhodný na vánoční stůl a vyprášila mu kožich od cukru.
Ještě notnou chvíli poté si Barbucha ukřivděně olizoval packy, bříško i ocásek, zatímco chudák cukrářka s lamentováním přemýšlela, kam si může roztlapané zbytky křehkého cukroví tak asi strčit.

Nebýt Vánoce svátky míru, kdoví, jak by mazanec skončil.

Závěrečná poznámka: 

Kdo viděl spící kočku, stočenou do klubíčka, pochopí, proč mazanec. A doufám, že je dostatečně jasné, kde se posléze máme mazanici, která nakonec, proložená spoustou chlupů, skončila v odpadkovém koši...

Obrázek uživatele Tora

Dobrá rada nad zlato

Úvodní poznámka: 

Dnes se mi poprvé stalo, že mi padlo téma přímo "do ruky". Situace, popsaná v drabbleti u nás proběhla před malou chvílí. Jo, to se to pak píše... :)

Drabble: 

"Od té chvíle, co má ten protiparazitární obojek, už má zas průjem," pravila domácí. Ještě chvíli přemýšleli a pak obojek Jájovi sundali.
"No ale něco by mít měl," mudroval domácí.
"Počkej, já tuhle dostala od kamarádek návod na domácí repelent, moment... hele:
- sáček sušeného rozmarýnu
- litr vody
- lžíce bílého vinného octa.
Svařit vodu, odstavit, vsypat do vody rozmarýn. Nechat louhovat, dokud voda nezchladne. Pak scedit a přidat jednu lžíci vinného octa. Přelít do lahvičky s rozprašovačem, dát do lednice. Než půjde ven nasprejovat, vetřít do chlupů... Prý to můžou používat i lidi!"
"Tak proč jsme se nechali očkovat?" zakvílel domácí.

Závěrečná poznámka: 

Ten recept je opravdu takto celý a já ho na Jáju opravdu vyzkouším. Chemie mu evidentně nedělá dobře a klíšťata na něm opravdu nepotřebujeme, přenáší různé nemoci i na zvířata. Takže zkusíme, jak bude homemade repelent fungovat. A kdyby fungoval i na lidi, nebylo by to vůbec marné. Očkování proti klíšťové encefalitidě je sice dobré, ale na lymskou boreliozu žádné zatím neexistuje... jak bylo vysvětleno kvílejícímu domácímu.

Obrázek uživatele Tora

Ten nádherný pocit

Drabble: 

"Už jsou u nás druhý rok," pravila nešťastně domácí. "Kromě chvíle, kdy byli v narkóze po kastracích, jsem na ně ještě nesáhla!"
Opravdu. Mladí squatteři byli nedůtkliví a nedůvěřiví. Sofie, jejich matka, se nechala hladit, nosit, mazlit, oni ne. Ani jeden. Zvědavě koukali po lidech, zda nesou jídlo, ale přijít blíž? Ani náhodou.
Pak jednou domácí opět přinesla plné misky. Sofinka se na tu svoji hned vrhla, zatímco ostatní tři zůstávaly osiřelé. Domácí Sofii hladila, šeptala mazlivá slovíčka, když v tom ucítila pod rukou ještě i jinou srst.
Jack. Nevydržel a přišel vyzkoušet, jaké to je.
Pak už chodil denně.

Závěrečná poznámka: 

Ze squatterských koťat zbylo poslední, divoká nezkrotná Bonnie. Se Sofinkou nadále přebývají v zadní dílně, mají tam své pelíšky (na zimu vyhřívané), a žijí si tam svobodným životem venkovních koček.
Bonnie trvalo nejdéle, než se nechala pohladit. Věřte nebo ne, bylo to více než čtyři roky. Pak také jednou přišla... a teď si chodí pro pohlazení denně.
Je to úžasný pocit, když vám uvěří takhle plachá kočka.

Obrázek uživatele Tora

Každý přinesl něco...

Drabble: 

"Přiššššššel jssssssi ssssssss holým zzzzadkem, tak ssssse tu nerozzztahuj," syčí Rozárka, uši sklopené dozadu, zuby vyceněné.
Jájovi to je v podstatě buřt. Proplíží se kolem rozježené kočky a šup na klín k domácí. No a co, že přišel s holým zadkem? Vlastně to vůbec není pravda, měl ho pěkně zarostlý dlouhýma spečenýma dredama, domácí pěknou dobu trvalo, než je ostříhala.
"Cha," vrkne z bezpečí teplé náruče. "Hlavně že tys přinesla majetku, krasavice."
"No dovol? Já přijela s krabicí, dekou, tatra mlékem a třema kotěcíma konzervama," nadme se pýchou Rozárka. "Já se do rodiny bez věna nenacpala, na rozdíl od někoho!"

Závěrečná poznámka: 

Rozárka si ani po několika letech na Jájovi přítomnost uvnitř prostě nezvykla. Jak se k ní přiblíží, dostane drbanec. Ještě že je to Jájovi upřímně jedno, jinak bychom tu měli frustrovaného kocoura.

Stránky

-A A +A