Hotel U devíti koček

Obrázek uživatele Tora

Hotel U devíti koček

Není to kniha, je to život. Náš. Lidí a koček, žijících v jednom malém domečku, kterému soukromě říkáme Hotel U devíti koček. Název domečku obsahuje vše, jen počty koček se v něm občas střídají.
Originální fandom, zrcadlící to, co v našem životě bylo, je a možná i bude.

Více možno najít na mém webu na Livejournalu, který se jmenuje stejně.

Obrázek uživatele Tora

Není to vůbec jednoduchý, abyste věděli

Úvodní poznámka: 

Váhala jsem, moc jsem váhala mezi tímto drabblem a pak tím mým nejsmutnějším, ve kterém jsem se rozloučila se Silverem.
Nakonec ale zvítězil život a humor. Kéž by to tak bylo vždy i v životě.
Letos se tedy rozloučíme spolu s naším černým kocourkem Jájou, naší malou nenasytnou černou dírou.
Moc věřím, že se Jája zúčastní i příštího ročníku. Původní téma bylo Mozkobouření. A v Jájově mozečku to bouří stále...

Drabble: 

Už vstala, už jde, hurá, už je v kuchyni! Bude jídlo! Jé, hele, plyšmyš! Co já se jí nahledal! Hele, bude maso? Bude maso? Nebude, neotvírá lednici, co to bereš? Ukaž... Bude lososová? Bude losová? Je to lososová! Jak to, že ji má v misce Tobiáš? Kde mám misku já? Miskoooo! Co to máš? Máš maso? Ukaž! Fuj, zelenina... Kde mám misku? Proč mě někam neseš? Hele, miska! Jé, lososová! Paštika! Tu miluju! Co má Čenda? Určitě hovězí, to miluju víc... Uhni! Ukaž! Fuj, granule! Kam zas jdeš? Bude maso? Chleba? Proč jíš chleba? Kam mě zas neseš? Hele, miska...

Obrázek uživatele Tora

Klapka s překvapením

Drabble: 

"Poslední klapka? Konec?"
"Ano, Rozárko, poslední téma," pravila domácí, nevědouc, zda má být smutná, nebo se radovat.
"To není těžké, klapku přece máme," prohodil Čeněk.
"Někteří," dodal Tobiáš.
"My první," doplnil Barbucha.
"Jo, vetřelci tam nejsou," prskla Rozárka.
Domácí na ně nechápavě zírala.
"Co to melete, jakou klapku?"
"Přece tuhle," vyskočil Tobiáš na skříňku.
"Aha," došlo domácí, "vy myslíte filmovou klapku, jak jste na ní namalovaní! Ale... je poslední?"
"Je první a zároveň poslední," prohlásil Čeněk. "Jinou nemáme!"
"To je fakt," zamyslela se domácí. "Ale co Jája?"
"Já jsem tam přece taky," přitulil se černý. "Jen ještě nejsem vidět, víš?"

Závěrečná poznámka: 

Další ročník drabblat Hotelu U devíti koček je u konce. Kočky zdárně (někdy více, někdy méně) propluly všemi nástrahami témat, popraly se i s tématy v první chvíli nemožnými (takové Eso, to nám dalo zabrat) a je vymalováno.
Moc děkujeme za vaši přízeň, komentáře, milé ohlasy. A abyste si nemysleli, že si domácí vše jen vymýšlí a kočky vlastně třeba vůbec neexistují, tak taky je na závěr jedno malé překvapení. Taková minifotogalerie současných (vlastně navíc nostalgicky i se Silverem) kočičích obyvatel (včetně té inkriminované klapky) Hotelu U devíti koček.

Obrázek uživatele Tora

Jak měli hodně místa v posteli

Drabble: 

Tobiáš si hraje s Gertrudou, oblíbenou plyšmyší. Barbucha ji Tobiášovi šlohne a zkušeným kopem pošle pod kuchyňskou linku.
"Eso!"
"Říká se gól," podotkne kolemjdoucí Čeněk.
"Ale domácí tuhle koukala na telku a sykala ááááá essssooooo! Potom vždycky zklamaně - zase do sítě..."
"To byl výlov rybníka?"
"Nevím. Dojatě posmrkávala, že když kdysi hrávala, byla síť vejš, míč tvrdší, soupeři lepší..."
"Už vím," rozzáří se Čeněk. "Jak jí pak domácí řekl, že když ona hrávala volejbal, tak se síť natahovala mezi přesličky a uhejbalo se mamutům?
"Jo."
"To byla doba," zasnil se Čeněk. "Tolik místa v posteli, když pak spával v obýváku!"

Obrázek uživatele Tora

Už zase...

Úvodní poznámka: 

No ano, už zas nám kolem domečku brouzdá jeden černý bezprizorní kocourek. Ne, nemyslím tím Jáju.
A já se už zase trápím a bojuji sama se sebou...

Drabble: 

Nemůžeš přijmout další kočku. Už takhle jich máš víc, než je zdrávo. Pro kočky, samozřejmě. Musíš mít rozum.
Ale ona je hladová. Nemá kam jít. Nikdo v okolí se jí neujme, to víš.
Jenže už jich je tu šest! Sedmá se sem stejně chodí krmit!
O jednu misku žrádla denně přece nesejde...
Ne, o žrádlo nejde, ale není to kočka? Co když zase přivede koťata?
Ne, je to kocour, vidělas dobře...
Ale já už nechci žádnou další kočku v baráku!
Vždyť nebude v domě, bude vzadu v dílně...

Nakonec tu jednu misku přidám.
Srdce je silnější, než rozum.
Bohužel. Bohudík?

Obrázek uživatele Tora

Pohádka o cílevědomém koťátku

Úvodní poznámka: 

Pro všechny milovníky něžných kožíšků.
Pokud byste měl někdo v plánu si koťátko v nejbližší době pořídit, doporučuji. Tohle, co si přečtete, je přece jenom pohádka...

Drabble: 

Bylo, nebylo, do jedné rodiny přibylo malé koťátko. Mělo modrá očka a nikdo netušil, že je ve své malé kočičí dušičce oddaným ochráncem přírody a milovníkem recyklovaných věcí. Noví majitelé byli jak u vytržení. Koťátko si ani nevšimlo myšek, cinkajících kuliček či mávacích peříček. Koťátko si pro svou hru zrecyklovalo celou domácnost.
Křesla a pohovky si proměnilo ve škrábadla.
Záclony transformovalo v houpačku, postupně i prolézačku.
Z postelí si udělalo svůj pelíšek, a to tak, že ze všech.
Stůl změnilo v jednu velkou misku.
Jen jediná věc (naštěstí i pro ně samé) unikla jeho recyklační vášni.
Kočičí záchůdek používalo vzorně.

Obrázek uživatele Tora

Sýrová anabáze

Drabble: 

„Můžeš mi říct, cos to zas vyváděl?“
Jako by nevěděla. Může za to ona, neměla mi toho sejra dávat do největší misky. Jak jsem ho tam honil sem tam, tak se mi ho kus přilepil na čelo. Jo, támhle, už ho vidím, škoda té dobroty. Počkej, já tě slíznu…
„Ježíši, nešilhej tak, nebo ti to zůstane, to je strašný, pocem!“
Nepudu! Znám tě, ty mi sejra sebereš a nedáš! Tůdle!
„Kam ses zašil? Ty lumpe černá, kam jsi s tím zapraseným čelem proboha vlezl?“
To ti budu povídat, ani nemuknu! Tady se zavrtám, tak…
„Mě šlehne! Kdo nezavřel tu skříň?“

Obrázek uživatele Tora

U nás se překovávat nebude, rozhodla Rozárka

Drabble: 

„Prsssk,“ pravila pohrdlivě Rozárka. „Toho se nedočkáš.“
Je nedůtklivá. Domácí ji opustil. Považte, už týden není doma!
„Holčičko,“ hladí ji domácí. „Brzo se vrátí, neboj. Máš mě, tak nemusíš být taková a každého kocoura, co projde kolem, zmydlit. Víš, jak jsem se večer lekla, když jsi mi zaječela u ucha? Už jsem málem spala, myslela jsem, že vypustím duši.“
„Za to může von! Doma seš málokdy a to ho máš furt na klíně,“ zavyčítala. „Vůbec na mě nemáš čas! Když si k tobě konečně vlezu, je tam zas! Se nediv! S černým se nesmířím, s tím nepočítej. To neklapne. Nikdy.“

Závěrečná poznámka: 

Rozárka Jáju opravdu upřímně nesnáší. Netušíme proč, černý kocourek už je u nás doma skoro tři roky, po zahradě se pohyboval už několik let předtím, ale Rozárka mu prostě nemůže přijít na jméno. Jak se k němu dostane blíž, než na metr dva, syčí, prská, při bližším kontaktu ječí a snaží se ho zmydlit. Včera jsem si myslela, že opravdu půjdu spát konečně dřív a pak jsem málem dostala infarkt, když mi zařvala u ucha. Kdo slyšel rozzuřenou kočku, pochopí.
U nás tato myšlenka opravdu živnou půdu nenalezne... bohužel.

Obrázek uživatele Tora

Sedm nazmar

Úvodní poznámka: 

Dneska zas tak nějak ze života. Jo, začátky jsou někdy těžké, to vám můžu potvrdit.

Drabble: 

„Vždyť jsem vám včera dávala dávku na osm dní!?“
„Víte… první prášek skončil ve dřezu, nestihla jsem ho chytit. Druhý mi prskl do čaje. Třetí jsem sice vytáhla z květináče, ale když jsem ho oplachovala, tak se rozpustil…“
Doktorka nevěřícně zírá.
„Potom jsme Tobiáše dlouho vymotávali ze záclon, takže čtvrtý prášek manžel rozšlápl. Pátý… paní doktorko, že lidem neškodí… jsem se nějak víc naklonila asi a on ho zrovna vyprskl, pitomec. Šestý jsme už nenašli a sedmý jsme smetli spolu se střepama skleničky.“
Nato se ale domácí na zkoprnělou veterinářku vítězoslavně usměje.
„Pak nás konečně napadlo zabalit osmý do sýra!“

Obrázek uživatele Tora

Trocha nostalgie

Drabble: 

Věděla jsem dobře, že to bude období, na které nezapomeneme.
Doma Tobiáš, Rozárka, Čeněk, Barbucha. V dílně Sofie, Jack, Bonnie, Zorro, Silver.
Hotel U devíti koček v plném počtu.

Dva roky, vše se změnilo.
Pod koly vlaku zahynula prvně Zorro, zanedlouho Jack.
Přišel Jája, statečně si probojoval cestu do domečku.
A další – zbojník Lupínek. Umístěný na farmu.
Plachá tříbarevka. Získala domov na statku.
Malou Barbušici si vzala známá.
Silverku s koťaty přijal útulek – jinak to nešlo.

Po všech manévrech zbylo koček osm.
Pak svůj boj prohrál Silver.
Teď jich máme sedm.
Hotel U devíti koček už zůstal jen v názvu.

Závěrečná poznámka: 

Milá Velká Kočko, drahá Centrální distribuce koček - jsem s počtem, který máme, naprosto spokojená, aby bylo jasno.
Tohle je jen splnění tématu, víte? Nic víc!
To období už se totiž vrátit nedá. Do stejné vody dvakrát nevlezeš.
A kdybych jich chtěla víc, tak ty ostatní, co jste nám nasázeli do zahrady, nebudu umisťovat, že. Takže opravdu - to bylo jen nostalgické povzdechnutí za časy minulými.
Děkuji.

Obrázek uživatele Tora

Jak si pletli pojmy s dojmy

Úvodní poznámka: 

Tak to dopadá, když chcete po kočkách, aby napsaly svůj názor na bludný kruh...

Drabble: 

„Je bludnej. Povídám, bludnej!“
„Blbost. Bejvá na stejným místě.“
„Jenže jen někdy! Když tu není, tak bloudí!“
„Rózo, ty si vymýšlíš!“
„Nevymýšlím! Bloudí po různých místech, pak se vrátí a voní štěkalama a kočkama!“
„Myslíš, že sežranýma? To bych na něm neměl lehávat, když je u nás, aby mě taky nesežral…“ rozumoval Čeněk.
„Bludný kufry JSOU nebezpečný. Zvlášť ty, co přiblouděj jednou za čas.“
„Vy jste mi dva,“ řekla domácí. „Asi vám umeju uši. Měli jste psát o bludném kruhu, ne o bludném kufru. Navíc kufr tety Regi vůbec není bludnej, trumpetové. Jen holt teta jezdí jen jednou za čas…“

Obrázek uživatele Tora

Tak si přece vzpomeň

Drabble: 

„Já jsem pořád mladý!“
„Samozřejmě, Jájínku, ale přece, tvých odhadovaných 14 let je dost, víš? Tak co jsi v mládí nestihl?“
„Já stihl všechno! Spoustu koček! Spoustu koťat! Až na tu mrchu proradnou rezavou teda!“
„Myslíš Slsku z pekálny?“
„Nech si toho, už nekulhám!“
„Netrap mě a popřemýšlej, co jsi v mládí nestihl a ve stáří musíš dohánět, udělej to pro mě!“
„A když jsem se tehdy porval se Silverem, to já mu natrh ucho! To všechno jsem dokázal!“
„Jájo, já potřebuju vědět, co ses musel naučit teď, na starý kolena!
„Válet se v posteli! Páč jsem žádnou nikdy neměl!“

Závěrečná poznámka: 

Pro jistotu, kdo nezná nebo si nevzpomene, připomínám Jájovo trápení se Slskou s pekálny. Vlastně je v něm i zachycen vznik Jájova jména, v plném znění Já I. Veliký...

Obrázek uživatele Tora

Verlyby, obludy a jiné ohavnosti

Drabble: 

„Vidíš to?“ zamračila se Rozárka. „Koukej, má modrý voči!“
„A tahle nemá žádnou srst, fuj,“ odfrkl Tobiáš. „Hnusný bestie!“
„Hele jak je takhle obrovská! Že se nestydí, verlyba!“
„Říká se velryba,“ opravil Rozárku Čeněk. „Velryby plavou v moři. Tahle ne.“
„Proč to tu vůbec mají?“ starala se dál černobílá kočička. „Takovou sbírku voblud! Přímo ohavností!“
„Viď, jako bys jim nestačila ty,“ rýpnul si z okna Jája.¨
„Ty se moc nesměj, vypadáš skoro jako tahleta!“ zadrápala vztekle Rozárka.
„Co to máte? Necháš toho, Rozáro! Kdo sakra nechal na zemi tu Encyklopedii plemen koček? A proč jste ji tak rozdrásali, vy pitomci?“

Obrázek uživatele Tora

Rozhovor večerní o starostech kočičích

Úvodní poznámka: 

Oj, to jsem si naběhla, když jsem si dovolila poznamenat, že mi dneska kočky nepomůžou, protože ony žádné starosti nemají... to jsem to schytala.

Drabble: 

„To bys koukala, jaký máme my kočky starosti!“ rozčilovala se Rozárka. „A vůbec nejsou krásný, jsou strašný!“
„Jo,“ zakvílel Jája. „Třeba - bude svačina? A kde jsou všichni? Vždyť tu zůstaly jen tři plné misky a hrst granulí! Na čtyři kočky! Bídně zhyneme, než se vrátí!“
„Nebo,“ dodala významně Rozárka, „víš, jak je náročné získat kvalitní místo v posteli? Já mám tik už od šesti večer, abych to stihla včas. Aby se mi tam neroztahoval tenhle černej!“
„Vůbec netušíte, co máme za starosti,“ uzavřel rozhovor Čeněk. „Se nemáme jako vy, který se staráte jen o to, abyste přišli včas do práce!“

Obrázek uživatele Tora

Za dobrotu...

Úvodní poznámka: 

Banány kočky opravdu nežerou. Tedy naše kočky. Ani Čenda, který miluje třeba olivy, banány nechce. Banány nežere, považte, ani Jája, který jinak všechno, co máme my na talíři nebo v rukách, považuje za prudce jedlé.
Takže banány sice nežerou, ale...

Drabble: 

„Podívej, co mám!“ Domácí vstoupila do dveří, v rukou dva ohromné balíky. „To se jim bude líbit!“
Z obalů se vynořily nové pelíšky.
„Hele, zajímají se o ně,“ radovala se jak malé dítě. Nepostřehla, že radost patřila hlavně papírům a motouzům. Skákali jsme do nich šipky, šustili jak o život, Tobiáš z motouzů vytvářel gordický uzel.
Domácí odnesla pelíšky na parapety a natěšeně se otočila. „Tak tady…“ Ztuhla.
„Co to je?“
„No…“ soukal ze sebe domácí. „Netušil jsem, že je koupíš dneska, tak jsem udělal prozatímní…“
Ze tří krabic od banánů koukalo tré spokojených kočičích očí.
Pelíšky? Když máme krabice?

Obrázek uživatele Tora

Jak bylo na cvičišti lehko

Drabble: 

„Necháme ho si na ni zvyknout, pak nebude problém ho odvézt na veterinu,“ vymyslela domácí. Otevřela přepravku, vystlala ji dekou, nechala stát v obýváku.
Tobiáš (tehdy jediná kočka v domácnosti) pár dní přepravku obcházel, pak do ní dokonce i vlezl. Několikrát v ní i přespal. Domácí jásala.
Nastala chvíle, kdy bylo potřeba Tobiáše odvézt na očkování. Přepravka připravena, kocour odlapen a… ani Chuck Norris by nedokázal předvést to, co tehdy Tobiáš. Do přepravky ho nedostali ani za nic, na veterinu jel jako jindy jen v postrojku.
Od té doby se už k otevřené přepravce nikdy nepřiblížil.
Kdepak domácí udělala chybu?

Závěrečná poznámka: 

Tobiáš opravdu jako jediný přepravku bytostně nesnáší. Ostatní kočky ji taky nemusí, ale ty tam vždy jakž takž dostaneme. U něj máme obavu, že bychom mu spíš ublížili, než ho tam narvali. A tak jezdí na veterinu jak král - na polštářku na klíně, v postrojku. Ještě, že posledních pár let chodí hodný pan veterinář naši smečku očkovat k nám domů...

Obrázek uživatele Tora

Překvapení v krabici

Úvodní poznámka: 

Ač je to s podivem, my se k mazanci (potažmo i mazanici) vrátíme oklikou přes Vánoce... respektive přes předvánoční přípravy. Holt s Velikonocemi žádnou podobnou příhodu (naštěstí) nemáme.

Drabble: 

Přípravy vrcholily, kuchyň sladce voněla. Barbucha, od domácí přehlížen, se uraženě usídlil (a patřičně uvrtěl) v krabici, kterou objevil v předsíni.
Když do ní zanedlouho domácí chtěla přidat další várku vanilkových rohlíčků, s překvapením hleděla na tmavě vypečený mazanec, trůnící v závějích rozdrceného cukroví. Mazanec okamžitě z krabice vyexpedovala, prohlásila za chod naprosto nevhodný na vánoční stůl a vyprášila mu kožich od cukru.
Ještě notnou chvíli poté si Barbucha ukřivděně olizoval packy, bříško i ocásek, zatímco chudák cukrářka s lamentováním přemýšlela, kam si může roztlapané zbytky křehkého cukroví tak asi strčit.

Nebýt Vánoce svátky míru, kdoví, jak by mazanec skončil.

Závěrečná poznámka: 

Kdo viděl spící kočku, stočenou do klubíčka, pochopí, proč mazanec. A doufám, že je dostatečně jasné, kde se posléze máme mazanici, která nakonec, proložená spoustou chlupů, skončila v odpadkovém koši...

Obrázek uživatele Tora

Dobrá rada nad zlato

Úvodní poznámka: 

Dnes se mi poprvé stalo, že mi padlo téma přímo "do ruky". Situace, popsaná v drabbleti u nás proběhla před malou chvílí. Jo, to se to pak píše... :)

Drabble: 

"Od té chvíle, co má ten protiparazitární obojek, už má zas průjem," pravila domácí. Ještě chvíli přemýšleli a pak obojek Jájovi sundali.
"No ale něco by mít měl," mudroval domácí.
"Počkej, já tuhle dostala od kamarádek návod na domácí repelent, moment... hele:
- sáček sušeného rozmarýnu
- litr vody
- lžíce bílého vinného octa.
Svařit vodu, odstavit, vsypat do vody rozmarýn. Nechat louhovat, dokud voda nezchladne. Pak scedit a přidat jednu lžíci vinného octa. Přelít do lahvičky s rozprašovačem, dát do lednice. Než půjde ven nasprejovat, vetřít do chlupů... Prý to můžou používat i lidi!"
"Tak proč jsme se nechali očkovat?" zakvílel domácí.

Závěrečná poznámka: 

Ten recept je opravdu takto celý a já ho na Jáju opravdu vyzkouším. Chemie mu evidentně nedělá dobře a klíšťata na něm opravdu nepotřebujeme, přenáší různé nemoci i na zvířata. Takže zkusíme, jak bude homemade repelent fungovat. A kdyby fungoval i na lidi, nebylo by to vůbec marné. Očkování proti klíšťové encefalitidě je sice dobré, ale na lymskou boreliozu žádné zatím neexistuje... jak bylo vysvětleno kvílejícímu domácímu.

Obrázek uživatele Tora

Ten nádherný pocit

Drabble: 

"Už jsou u nás druhý rok," pravila nešťastně domácí. "Kromě chvíle, kdy byli v narkóze po kastracích, jsem na ně ještě nesáhla!"
Opravdu. Mladí squatteři byli nedůtkliví a nedůvěřiví. Sofie, jejich matka, se nechala hladit, nosit, mazlit, oni ne. Ani jeden. Zvědavě koukali po lidech, zda nesou jídlo, ale přijít blíž? Ani náhodou.
Pak jednou domácí opět přinesla plné misky. Sofinka se na tu svoji hned vrhla, zatímco ostatní tři zůstávaly osiřelé. Domácí Sofii hladila, šeptala mazlivá slovíčka, když v tom ucítila pod rukou ještě i jinou srst.
Jack. Nevydržel a přišel vyzkoušet, jaké to je.
Pak už chodil denně.

Závěrečná poznámka: 

Ze squatterských koťat zbylo poslední, divoká nezkrotná Bonnie. Se Sofinkou nadále přebývají v zadní dílně, mají tam své pelíšky (na zimu vyhřívané), a žijí si tam svobodným životem venkovních koček.
Bonnie trvalo nejdéle, než se nechala pohladit. Věřte nebo ne, bylo to více než čtyři roky. Pak také jednou přišla... a teď si chodí pro pohlazení denně.
Je to úžasný pocit, když vám uvěří takhle plachá kočka.

Obrázek uživatele Tora

Každý přinesl něco...

Drabble: 

"Přiššššššel jssssssi ssssssss holým zzzzadkem, tak ssssse tu nerozzztahuj," syčí Rozárka, uši sklopené dozadu, zuby vyceněné.
Jájovi to je v podstatě buřt. Proplíží se kolem rozježené kočky a šup na klín k domácí. No a co, že přišel s holým zadkem? Vlastně to vůbec není pravda, měl ho pěkně zarostlý dlouhýma spečenýma dredama, domácí pěknou dobu trvalo, než je ostříhala.
"Cha," vrkne z bezpečí teplé náruče. "Hlavně že tys přinesla majetku, krasavice."
"No dovol? Já přijela s krabicí, dekou, tatra mlékem a třema kotěcíma konzervama," nadme se pýchou Rozárka. "Já se do rodiny bez věna nenacpala, na rozdíl od někoho!"

Závěrečná poznámka: 

Rozárka si ani po několika letech na Jájovi přítomnost uvnitř prostě nezvykla. Jak se k ní přiblíží, dostane drbanec. Ještě že je to Jájovi upřímně jedno, jinak bychom tu měli frustrovaného kocoura.

Obrázek uživatele Tora

Není to vůbec jednoduchý, abyste věděli

Úvodní poznámka: 

NESOUTĚŽNÍ. BEZ NÁROKU NA BOD

Pro vaši informaci - celé to mozkobouření se odehrává v malé hlavičce našeho černého kocourka Jáji, neboli naší "černé díry". Proč mu tak říkáme, je zcela jasné.

Drabble: 

Už vstala, už jde, hurá, už je v kuchyni! Bude jídlo! Jé, hele, plyšmyš! Co já se jí nahledal! Hele, bude maso? Bude maso? Nebude, neotvírá lednici, co to bereš? Ukaž... Bude lososová? Bude losová? Je to lososová! Jak to, že ji má v misce Tobiáš? Kde mám misku já? Miskoooo! Co to máš? Máš maso? Ukaž! Fuj, zelenina... Kde mám misku? Proč mě někam neseš? Hele, miska! Jé, lososová! Paštika! Tu miluju! Co má Čenda? Určitě hovězí, to miluju víc... Uhni! Ukaž! Fuj, granule! Kam zas jdeš? Bude maso? Chleba? Proč jíš chleba? Kam mě zas neseš? Hele, miska...

Závěrečná poznámka: 

Krájet maso v přítomnosti Jáji je nadlidský úkol. Tedy nadlidský v tom, aby do masa nepřistál kočičí čumáček, vousky, nenechavá tlapka či nedejbože ocásek. Jája prostě jídlo miluje. V podstatě kromě chleba a zeleniny žere lautr všechno.
A nejvíc miluje řízky. I když dobře ví, že je vůbec nesmí...

Obrázek uživatele Tora

Nejde zapomenout

Drabble: 

Stojí. Nevnímá tichý hlas, který ukazuje, vysvětluje, sděluje.
To ne!
Ne teď, když k sobě konečně našli cestu!
Ne teď, když se po dlouhých týdnech rozvlněná hladina vztahů zklidnila!
Ne teď, když si zamilovala chvilky, kdy zaboří prsty do opět hedvábné srsti.
Ne. Prosím, NE!
Musí být východisko, jiná cesta! Určitě se pletou, všichni se pletou, takhle to nemůže skončit!
Pak přejede prsty ohromnou bouli, která během tří dnů vyrostla kocourovi pod krkem.
Tvrdou, hrbolatou, nemilosrdnou ve své roztahovačnosti.
Nenechá ho umírat krutou smrtí hladem.
„Rozumím. Nechám ho odejít,“ splyne jí ze rtů.
Ostatní koná jak loutka. Srdce krvácí dodnes.

Závěrečná poznámka: 

Silver, který poslední dva roky svého života trávil u nás v domečku, odešel za Duhový most na začátku loňské zimy. Agresivní nádor na krku rostl hrozně rychlým tempem, úspěšnost léčby (navíc při jeho onemocnění FIV) minimální.
Pro mne je důležité, že sklonek života prožil obklopen láskou, teplem a pohodlím. Dali jsme mu, co jsme mohli. Nepoznala jsem většího mazla, než byl Silver poslední rok. Užíval si to, k čemu se tak klopotně dostával celý život...
Původně jsem chtěla napsat jiné, veselejší drabble, ale po včerejšku mi to prostě nešlo. Pardon.

Obrázek uživatele Tora

O jednom lítém souboji, kterýžto v kuchyni probíhati ráčil

Drabble: 

Objevili jsme pod stropem verandy myš. Cha, nám se neschováš!
Odraz, skok. Vysoko! Kruci!

Neměli otvírat dveře. Myš proloupla oko, roztáhla křídla a frrrrnk dovnitř.
Páni! Myši nasadily do bojů letecké eskadry! Stíhačka! Na ni!
Bitevní ryk v kuchyni utnula až domácí. Zákeřně použila kuchyňské nářadí, které proměnila v nebezpečnou zbraň. Naběračkou zrychlila vetřelce tak, že ten skončil potupně zamotaný v zácloně.
Vítězství! Máme tě! Jsi dolítala, myšostíhačko!
Bohužel zasáhl domácí. Sebral nám ji a se slovy „Netopýři se nelověj, pitomci,“ vyhodil náš grandiózní úlovek z okna.

Stíhačka škobrtavě odletěla. Smutně jsme za ní hleděli.
Škrťové! Žádnou radost nám nenechají!

Obrázek uživatele Tora

Na mě si kočky nepřijdou!

Úvodní poznámka: 

V následujícím rozhovoru se dozvíte, jak je to v Hotelu s krmením dravé zvěře. Pan domácí totiž pracuje doma. Tím pádem kočky každou jeho cestu přes kuchyň berou jako jasný signál toho, že se jim jde nakládat do misek. A co si budeme povídat, pan domácí má kočky opravdu rád... a podle toho to vypadá.

Drabble: 

"Pane domácí, prý v Hotelu fungujete jako hlavní krmič?"
"Ano." (zavile, tisk nemá rád)
"To ale nedá moc práce, ne?"
"Cože?" (zoufale) "Víte, co to je, mít pět koček? Jedna nežere tohle, druhá nežere tamto, třetí žere všechno a všem, a tak bych mohl pokračovat až do nekonečna!"
"Jak jste se s tím vypořádal? Zavedl jste nějaký režim? Co byste poradil našim čtenářům?"
"Samozřejmě!" (hrdě) "Na mne si ty naše mlsný potvory nepřijdou! Já se s nimi nepářu. Sežerou, co dostanou."
"Ale to je skvělý výsledek, zvlášť u koček!"
"To ano. Už máme jen osm různě plných misek místo deseti.“

Obrázek uživatele Tora

Neunikneš...

Drabble: 

Mrtvé mohou všechno. Dostanou se kamkoliv, volně si poletují, víří vzduchem. Najdeš je na zemi, na nábytku, nakukují do jídla, milují skříně s oblečením. Na vybrané ošacení se pečlivě přilepí – milují kontrasty, černé okupují bílé, bílé najdeš na všem tmavém, červené na obojím. Nemáš úniku, putují s tebou světem, nosíš je v sobě i na sobě. Odhalí tě, prozradí na tebe víc, než chceš. Jedno, či muž nebo žena, oběti si nevybírají.
Oproti tomu živé musí setrvat u svého pána, dokud nepřijde jejich čas.

„Tobiáši,“ řekla domácí, „to je hrozné, jak moc zase línáš. Tvé chlupy jsou fakt úplně všude…“

Obrázek uživatele Tora

Já? To já nebyl! Opravdu!

Drabble: 

"Snídani? Okousal? Já? To nemyslíš vážně!" Jája se na mě dívá obrovskýma kulatýma očima. Laju mu, z mojí snídaně zbyly roztřepané zbytky.
"Vázičku? Ze stolku? Shodil? Já?" diví se Barbucha, oči jeden otazník.
"Našlapal? V předsíni? Já? Já byl venku naposled na podzim," zírá potměšile Tobiáš z pelechu.
"Přece byste nesváděli na dámu, že vám počurala předložku v koupelně," protahuje se líně Rozárka.
Máme doma pět koček. Krásných, úžasných, voňavých, bezkonkurečních.
Tak kdo nám to tu sakra dělá binec? Kdo ožírá rohlíky, občas čurá na předložku, ječí nad schody, šlape po umyté podlaze...
Aha, zlá dvojčata. Jo, to bude ono.

Obrázek uživatele Tora

Relativních osm tisíc

Drabble: 

"Osm tisíc za kočku? Já vím, mainská mývalí, ale osm tisíc? To nedám, to je zbytečný přepych!"
Po maince jsem toužila roky, ale jejich ceny mě vždy odradily. Když se už už schylovalo, že by možná... jedna... snad..., přišla nám do cesty Rozárka, která potřebovala domov. Kotě na dvě pěsti, vyhozené, nechtěné.
Zamilovali jsme si ji hned.
Za pár dnů jsme doma našli uzlíček, stočený do své bolesti, nevnímající okolí.
Veterinární klinika. Diagnoza calicivirosa. Kosič koťat.
Týden na kapačkách.
Pak telefon - přijeďte, je v pořádku.
Cena za léčbu - osm tisíc. Zaplatili jsme, ani nemrkli.
Důležité bylo, že se vrátila živá.

Závěrečná poznámka: 

Přemýšlela jsem o tom mockrát - proč se mi tak příčilo dát "tolik peněz" za kočku s PP, a vůbec mi nevadilo, dát stejné množství peněz za léčbu kočky, kterou kamarádka nalezla vyhozenou ve stájích?
Ten rozdíl je nejspíš v těch pár dnech, co jsme ji měli doma. Co usínala, schoulená na naší hrudi, co se mazlila jak o život. V těch hrách, kdy jsme společně lovili peříčka, plyšové myšky a míčky.
To už totiž nebyla "nějaká cizí kočka", ale kočka naše. Náš milovaný černobílý čertík. A členové rodiny za nějakou tu korunu přece stojí.

Nicméně, po maince ještě pořád toužím. Ale vždycky se naskytne nějaká kočka, která naši pomoc prostě potřebuje. I tak pořád doufám, že jednou... třeba...

Obrázek uživatele Tora

Tým kočičích individualistů, sen každého masochisty

Úvodní poznámka: 

Přiznejme si, kočky nejsou zrovna týmoví hráči. Dalo by se říct, že je to spíš spolek individualistů. Ale když jde do tuhého, tak pro domácí i ten tým vytvoří. Co by ne. Kočky jsou totiž pro každou špatnost...

Drabble: 

"Jste tým," rozhodla domácí.
Strnuli jsme uprostřed pohybu. Někteří. Jája dál chrápal na klíně, téma ho očividně nezaujalo.
Profesor Čenda přemýšlel, co mu zařazení do týmu přinese, zatímco jasný týmový leader Tobiáš ho plácnul packou. Na přivítanou v týmu, to je jasný.
Pak to začlo lítat.
Čenda zaječel, vystartoval, šlápnul na spícího Jáju. Ten zahrabal a vyletěl. Poškrábaná domácí zařvala bolestí a polila se čajem. Já leknutím spadla z okna i s pelechem. Domácí, který zrovna vstupoval do dveří, při pohledu na nás málem dostal infarkt.

Chichi, jasně, že jsme tým.
Sehraný tým, který brnká domácím na nervy jedna báseň.

Závěrečná poznámka: 

Zapsala: Rozárka

Obrázek uživatele Tora

Koridor podesta - půda plně vytížen

Úvodní poznámka: 

Přístup na půdu je u nás netypický. My (domácí) se tam dostaneme jen po žebříku, kočky na půdu skáčou z podesty přes schodiště. Je to necelé dva metry vzdušnou čarou. Je pravda, že kvůli kočkám, které půdu milují, je roleta, která má zakrývat vchod na půdu většinou hodně vytažená, takže se trefují do otvoru tak 40x90 cm. Našikmo.

Drabble: 

"Chachá, Tobiáši, na mě nemáš!"
"Počkej, Barbušáku, ti dodrbu kožich!"
A už letíme. Obývák, předsíň, schody, ložnice, postel - jé bacha, tady někdo spí, no, už nespí - podesta a hop na půdu! Dvoumetrový přeskok přes schodiště mě baví! Hele, těžkotonážní Tobiáš bude taky skákat, cha, já mu ukážu! Hop do protisměru!

Auauau, to se nepovedlo, naštěstí padat umíme! Jsme kočky, přece!
Otočíme se, chvíli se poměřujeme a pak jedeme znovu.
Schody, předsíň, obývák, předsíň, schody, ložnice, kde už se kdovíproč nespí, podesta, hop na půdu, brzdím - au, ta sedla!
Jak, mám dávat bacha, Rozáro jedna černobílá?
Dneska máme letecký den my!

Obrázek uživatele Tora

Díky, že jste

Drabble: 

Jezdili jsme na výlety, domů nechvátali - děti dospělé, vylétly do světa. Doma klid, mír, pořádek. Ale taky nuda, což jsme ovšem netušili.
Pak překročil práh malý zrzavý uzlíček. Utopili jsme se v jeho modrých zhnisaných očích, jihli nad obrovskýma zasvrabenýma ušima... a nic už nebylo jako předtím.
Chvátali jsme domů - přece ho nenecháme samotného tak dlouho! Ne, nezlobte se, na víkend nepřijedeme, máme doma kotě (přesně ta slova, co jsme předtím vůbec nechápali, a trávili večery tím, že místo televize jsme sledovali malého roztomilého kocourka.
Pak přišli další.
Nuda se vztekle odstěhovala jinam.
Díky, že jste nás našly, kočky naše.

Závěrečná poznámka: 

Možná trochu prvoplánové. Ale od srdce...

Stránky

-A A +A