Hotel U devíti koček

Obrázek uživatele Tora

Hotel U devíti koček

Není to kniha, je to život. Náš. Lidí a koček, žijících v jednom malém domečku, kterému soukromě říkáme Hotel U devíti koček. Název domečku obsahuje vše, jen počty koček se v něm občas střídají.
Originální fandom, zrcadlící to, co v našem životě bylo, je a možná i bude.

Více možno najít na mém webu na Livejournalu, který se jmenuje stejně.

Obrázek uživatele Tora

Jak v hotelu vypukla krize

Drabble: 

Tři páry očí se navzájem ostražitě sledují. Tři těla, přikrčená, napružená. Tři mrskající se ocásky.
Vypukla krize!
V misce na dně trčí jedna jediná, poslední, ta úplně nejposlednější ze všech. Poslední granulka.
Přežije jen ten, kdo tuhle dobrotu získá.
Pružná těla vyrazí. Nad miskou zuří lítý boj. Uši, ocásky, tlapky, vše víří v jednom černobílozrzavém chumlu.

„Co tu blbnete?“ vejde domácí. „Jestli zas vylejete vodu, dostanete za uši.“ Sebere misku, vrchovatě ji nasype. „Tady máte, hladovci. Hele, kam jdete? Máte tu čerstvé granule!“
Pcha. Kdo ti o ně stojí? Tohle přece není žádná zábava, když si můžeme nabrat, kolik chceme…

Závěrečná poznámka: 

Díky, bylo mi s vámi fajn, ráda jsem vás četla, a byla jsem ráda, že jste četli i vy moje drabblíky.
Pokud máte zájem, můžete se na naše nyní roční trojčata kouknout tady (s jedním malým překvapením na závěr. I když někteří už to překvapení znají.)
Mějte se všichni krásně a za rok zase tady!

Obrázek uživatele Tora

Která ty seš?

Úvodní poznámka: 

Drabble je z doby, kdy u nás koťata byla asi tak druhý nebo třetí den... Připomínám, že jsme si vzali najednou tři, zrzavobílého kluka a dvě černobílé slečny.

Drabble: 

„Která ty seš?“ Lapla jsem kotě, které běželo kolem „Sára? Zuzana?“
„Jedna má pruh, druhá ne…“
„Ale která?“
„Sára?“
„Nevím!“
Vzít si z útulku kočičí sestry, které vypadají téměř stejně, je peklo.
Koťata, propletená v chumlu, tvrdě spí.
„Hele, jedna má uši bílý, druhá černý!“
„Jé, zrzavý, ty jsou Goliáše!“
„Sim tě! Ke kterým patří bílej pruh, nevíš?“
Než jsme to zjistili, chumel oušek se rozpustil.
„Tak který uši jsou čí, krucinál?“
Trvalo nám to asi měsíc, ale už víme.
Sára je má bílé, Zuzana černé.
Jen když spí v jednom klubku, těžko poznáváme, kde končí jedna a začíná druhá…

Závěrečná poznámka: 

Samozřejmě, že po pár dnech už jsme je začali rozpoznávat a dnes už je poznáme poměrně bezpečně a rychle :). Ale dalo to práci, to nezastírám. A teď, když je hledám na zahradě a v dálce vidím jen tři černobílé fleky (protože Rozárka je taky černobílá), tak fakt na první pohled netuším, která je která. Ale to mi nevadí. Důležité je, že souhlasí počet :)

Obrázek uživatele Tora

Koncert pro dva hlasy a jednu nechápavou

Drabble: 

„Wauauuauuu!“
Domečkem se linou prapodivné zvuky. Neslyším. Zabraná do práce soustředěně ťukám do klávesnice.
„Wauauuauuu!“
K nelibozvučnému zpěvu se přidává hlučné škrábání. Hele, home office je home office, perte se kočky, jak chcete, někdo na ty vaše kapsičky vydělávat musí.
„WAUWAUUUWAUUU!“
„Zatracený kočky, co zas…“
Úpěnlivý nářek mě konečně zvedne ze židle. V kuchyni Goliáš škrábe na dolní zásuvku jak o život.
„Já se z vás picnu, dostali jste před hodinou! Nás sežerete!“
Otevřu šuple, z něj vyletí Sára jak bodnutá včelou, vztekle zahlíží.
Hodinu musela ječet jak na lesy, hodinu Goliáš marně škrábal šuple. Domácí je úplně tupá!
Wauuuu!

Závěrečná poznámka: 

Za úžasný název děkuji mila_jj!

Obrázek uživatele Tora

Kočičí brainstorming

Drabble: 

„Ruce,“ řekne Čeněk. „Pořádně, nad zápěstím.“
„Kdepak,“ odporuje Silver. „Stehna, odshora až dolů. Nešetřit, přitlačit.“
„Nevím,“ zapochybuje Barbucha. „Sukně to schová. Nebo si vezme kalhoty a ostatní uvidí prd.“
„To je fakt,“ uzná po chvíli Silver. „Tak ruce, hlavně v létě.“
„Přece musí existovat něco, co funguje celoročně?“ dumá Barbucha a brousí si drápky.
„Jasně že existuje, vy chytráci,“ broukne Rozárka. „Ale taky by to mohl být poslední poutač, co nadrápeš, protože pak hned posypeš do útulku.“
„Fakt, Rozárko? Ale stejně mě to zajímá. Jak teda?“
„Vezmi ji drápama přes obličej. Tam tvou reklamu schovat nedokáže. Ale – já tě varovala!“

Obrázek uživatele Tora

On to fakt myslel dobře

Úvodní poznámka: 

NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

Já za to opravdu nemůžu, on se prostě vetřel.

Drabble: 

„Podívej, tyhle kousky jsou – mlask mlask – nejlepší, vidíš?“ Černý kocourek stojí u misky a radostně vrní.
„Ale Jájo…“
„Tady máme křupiny,“ přesune se černá koule vedle, „z těch si vybírej tyhle – ono už jich je tu jen pár, safra,“ vrtá čumákem v granulích. „Snad je domácí brzo dosypou, vidíš, tyhle světlý,“ vrhne se po posledním exempláři. „Chrup, chrup, vrni, vrni!“
„Počkej…“
„A jogurt,“ vylizuje Jája další misku. „Občas dávaj sejra, to je labůžo!“
„Ale když tys to všechno sežral sám,“ vydechne nešťastně dočasně ubytované kotě.
„Fakt?“ podiví se Jája. „Opravdu? Nevadí, hele, vody je tu dost pro oba… vrni, vrni!“

Závěrečná poznámka: 

Kdykoli si na něj vzpomenu, usmívám se od ucha k uchu. A současně je mi strašně, strašně smutno. Tolik mi pořád chybí, ta moje černá díra...

Obrázek uživatele Tora

Rozárčin úděl

Úvodní poznámka: 

NESOUTĚŽNÍ! BEZ NÁROKU NA BOD!

Na všeobecnou žádost vyvažuji své drsné historické drabble. A kdo jiný by to mohl napravit, než Rozárka...

Drabble: 

Nemám to jednoduchý. Když jsem konečně srovnala kocoury, klidně si odešli za Duhu. Asi už je nebavilo uhýbat mi z cesty, nebo co, nicméně Velká kočka mi sem teď (nevím proč) poslala trio nezvedenců, kteří se snaží obsadit mi MOJE okno, MŮJ pelech (že jsem v něm už půl roku neležela? No a?) a – co nejhoršího – obsadit mi JEHO.
Cha. Padla kosa na kámen.
Z okna vypadli jak cukráři, pár dobře mířených je naučilo. K pelechu stačilo přiblížit se a zasyčet. Na NĚJ stačilo pár měsíců nemňouknout, a jak kolem mě teď skáče.
Mým údělem je výchova.
Koček i lidí.

Závěrečná poznámka: 

Pokud někdo nezná Hotel U devíti koček, slovy ON či ONA (a jejich ekvivalenty) označuje Rozárka své domácí.

Obrázek uživatele Tora

Adrenalin, kam se podíváš

Úvodní poznámka: 

Pro ty, kteří se s tímto zařízením nesetkávají často: Bezpečnostní token (případně autentizační token, šifrovací token, USB token, často označovaný pouze jako token) je převážně fyzické zařízení, které usnadňuje uživatelům zabezpečených služeb ověření pro přístup a užívání.
Krátce - je to takový malý čudlík, co se strká z boku do notebooku a bez něj prostě nemůžu dál pracovat...

Drabble: 

„Hele nechte toho, slyšíte?“
„Kruci, kdo mi šlohl můj token? Ho potřebuju, vy trdla! Já se tady s váma nebudu dohadovat, jasný? Koukejte mi ho navalit zpátky, chuligáni!“
Domácí leze po čtyřech, baterkou svítí do všech koutů. Tady je! S úlevou vytáhne token zpoza stojanu na televizi a vrací se ke stolu.
„Koťata! Okamžitě mi přestaňte strkat vaše zvědavý sosáky do mých papírů! To není na okousání, Goliáši! To je bezpečnostní protokol, troubo! Musím ho podepsanej vrátit! Jak já teď budu v práci vypadat?“
Domácí nešťastně rovná okousaný a poslintaný dokument. Že bude home office takový adrenalin, to opravdu nečekala!

Obrázek uživatele Tora

Hurá, panika!

Úvodní poznámka: 

Letos začneme opět kočkami (ale nebudu se jich držet celý měsíc). Postupně se vám tu představí naše nové kočičí osazenstvo - s černobílou madam Rozárkou se už znáte, a k ní vloni v květnu přibyla trojčata Goliáš, zrzavobílý kocourek, a dvě - opět černobílé - kočičky Sára a Zuzi. Ano, občas doma vidíme dost černobíle...
Co víc o nich říct? Jsou roční, takže mladí a nabití elánem.
Vítejte v Hotelu U Devíti koček, verze II...

Drabble: 

Zahoukal vlak.
Hurá! Vyletíme jako střely, doleva, doprava, chodbou do kuchyně, cestou smeteme polštáře z lavice, podrazíme nohy domácímu, ze stolu srazíme půlku nákupu a spokojeni s dobře odvedenou prací si jdeme lehnout do pelíšku.
Zabzučel zvonek.
Hurá! Vyletíme jako střely, shodíme deku z okna, ovladač na zem, čímž pustíme televize, hurá, další důvod k panice, vyletíme po schodech, proletíme šatnou, strhneme tři kabáty, vylijeme vodu z pítka a spokojení s dobře odvedenou prací si jdeme lehnout do pelíšku a čekáme na další podnět.
Zazvonil telefon. Hurá! Uděláme domácí pár šrámů na nohou, vyletíme po zácloně…
Udržujte paniku! Je príma!

Obrázek uživatele Tora

Nemám to lehký

Úvodní poznámka: 

Letošní rok byl pro mne zvláštní. Byla jsem zvyklá psát na jeden fandom, letos jsem jich vystřídala několik, psalo se mi někdy lépe, jindy hůře.
Výsledky posoudit nedokážu, ale jsem ráda, že jsem zvládla psát celý měsíc.
Díky všem, kdo četli, a vřelé díky všem, kdo komentovali.
Poslední slovo letos má samozřejmě Rozárka, kdo jiný.

Drabble: 

Ještě kousek.
Není to ono. Musím výš.
To je dřina, tohleto. Lehnu si na bok a zkusím natáhnout packy. Nejde to. Málo místa. Znovu vstát a popojít pár kroků. Opatrným šlapáním zjistit půdu pod nohama, ještě abych tak propadla do hlubin, to se vám vždycky tak leknu, to si ani neumíte představit.
Takže znovu. Tady je koleno, tady bok… cože? To teda ne, takhle by to nešlo! To přeháníte, ne? Nacpu se do úzké mezírky a znovu se pořádně zavrtím.
Pěkně se rozdělte a udělejte mi místo! Tady jsem pánem já!

„Rozálie,“ řekne rozespale domácí, „zas musíš ležet napříč postele?“

Závěrečná poznámka: 

Ať vám to píše celý rok a v dubnu zase ahoj!

Obrázek uživatele Tora

Kam se hrabe vesmír

Drabble: 

Přišla návštěva a plká o blbostech. Světelný vítr. Mikrokosmos. Kosmos. Odvrácená strana měsíce a tak. Samý kraviny.
Já mám jiný starosti.
Občas se tu zničehonic vynoří rybička. Pluje po zemi, zvětšuje se, zmenšuje… a nedá se za svatou kočku chytit. Drápky už mám ošoupaný, domácí se raduje, že jsem shodila zimní špeky… Ale to mi povězte, mňauvajs, kam ta rybka mizí?
Je tu.
Není tu.
Připluje maličká, zářící.
Odpluje velká, rozplesklá.
Klidně mi vleze na záda a domácí se lámou smíchy.
Potvora jedna.
Tsssk, nějaký kosmos, to je máčka.
Největší záhada všehomíra je, kam mi sakra pořád mizí moje rybička?!

Závěrečná poznámka: 

Aby bylo jasno, jde o tuhle hračku.
Máte-li kočky, doporučuju, naši Rozárku baví mnohem víc než fádní červené laserové světýlko.

Obrázek uživatele Tora

V čekárně

Úvodní poznámka: 

Rozárka vzpomíná na jednu z prvních návštěv veterinární ordinace.

Drabble: 

Vytahovala se, tlustá bréca, ležící volně na klínu paničky, která jí špitala: „Neboj, maminka tě nedá, jenom to malinko štípne…“
Blbej pes. Neměl očuchávat mou klec. Klopila jsem uši, syčela, nic. Otravoval dál a ta ženská jen: „ Bobečku, pojď k mamince…“
Nešel.
Tak jsem bobečka ťafla do čumáku.
Zaječel, vyletěl. Vyděsil tlustou brécu. Zaječela, vyletěla. Provedla oběma „maminkám“ perfektní tatuáž výstřihu a vyskočila na skříň, kam se za ní škrábal ťafnutej, kterej nepobral, odkud rána přilítla.
„Maminky“ zmateně čučely, vyděšeně krvácely a bílá, když konečně zklidnila ten čurbes, dala všem příkladem malou hodnou černobílou kočičku, vzorně spící v přepravce.
Mě.

Závěrečná poznámka: 

Překladový slovníček:
- tlustá bréca: velká tříbarevná kočka, jdoucí na očkování
- bílá: veterinární lékařka v bílém plášti
- maminky: majitelky kočky a psa (nějak nemusím, když se nazývají maminkami, ale slýchám to často)

Obrázek uživatele Tora

Bez myší a bez večeře

Úvodní poznámka: 

Když jsem si přečetla kočičí básničku od mamut, zastesklo se mi po psaní o kočkách. A tak, když dnešní den přinesl příznivé téma, vrátila jsem se na chvíli do vzpomínek, kdy Hotel byl ještě v plné síle.
Dnes tedy opět po delší době dostává slovo Rozárka, která vás tímto všechny zdraví.

Drabble: 

Domácí dřepí kolem ohně, na klaccích nabodnuté tlusté růžové myši. Voní na dálku, ale my k nim nesmíme. To je samé: „Mazejte pryč, kočkouni, spálíte si kožich!“
Když už je nebaví nás odhánět, zavřou nás domů. Zrádci.

Druhý den, jakmile vytáhnou paty, jdeme inkriminované místo prozkoumat.
Myši, ač hledáme důkladně, žádné.

Domácí se vrací, ale radost z návratu skončí hned za dveřmi.
„Co to…“
Dlažba, koberec, peřiny… stopy černých tlapek jsou všude.
„Kdo to byl? Poťapat jo, ale přihlásit se, to ne, co?“
Po důkladném zkoumání zjistí, že v tom lítáme všichni.
Spát jdeme bez večeře (granule nepočítám, že jo.)

Závěrečná poznámka: 

Možná, že přece jen občas nějaké to kočičí drabble bude, když téma dá.
Je hezké si na ně vzpomenout.

Obrázek uživatele Tora

Velká pravda, všechno je jinak

Drabble: 

V Hotelu U devíti koček je opravdu všechno jinak.
Nikdo tu nedupe, nedožaduje páté snídaně, šesté večeře, vypouštění ven a vzápětí nemňouká, aby byl vpuštěn dovnitř…
Hotel téměř osiřel. Zbyla Rozárka.
Silver, Tobiáš, Jája, Čeněk jsou už za duhou. Barbucha se ztratil ve světě. Vzadu v dílně dál přebývá Sofie s Bonnie, s nimi občas sousedovic zrzek.
Toť vše.
Hotel si bere oddechový čas.
Kočky nahradí Sheila a Gonny. Strážci rozhraní. Hlavní postavy mého nového fandomu. Kdo čte Padesátku, ví. Vy ostatní se o nich dozvíte ze střípků, ve kterých zkusím představit jejich svět.
Nebo bude historie. Sama nevím.
Uvidíme.

Obrázek uživatele Tora

Neboj, my tě v tom nenecháme

Úvodní poznámka: 

Když jsem uviděla téma bonusu, zatrnulo mi. Nekrolog. Jak napsat nekrolog kocourkovi, notabene, když jeho odchod ještě nepřebolel? No tak nebude bod, utěšovala jsem se. Ale pak postupně přišli oni. Jeden za druhým a každý mi nadiktoval kousek. Vždyť to byl hlavně jejich kamarád...

Tobiášku, lásko moje zrzavá, tohle je pro tebe. Nevím, jestli to jako nekrolog bude uznáno, ony kočky to moc neumí, ale napsaly to tak, jak to cítí. No tak přinejhorším bude o bod míň...

Drabble: 

Honil mě a kousal do hřbetu. Přesto jsem ho měl rád. Když spal, nebylo hodnějšího kocoura. Nelezl mi do postele na mé místo jako někteří jiní. Je pravda, že s ním byla sranda. Kožich na hřbetě už mi dorostl.
Čeněk.

Mně chybí. Nemám se s kým honit po schodech. Když jsme lítali kolem gauče, príma ječel. Bezva byly hry na schovku, ty mi chybí hodně. Na okně, kde jsme spolu vyhlíželi ptáčky, jsem sama...
Jo, Tobiáše jsem měla ráda.
Rozárka.

Mně chybí v kuchyni. Vždycky mu zbylo maso a já měl co dojídat. Byl hodný a nechával mě žít.
Jája.

Závěrečná poznámka: 

Já... jinak to nešlo. Ať jsem to zkoušela vybírat mou srdcovku z jakékoliv strany, vždy jsem skončila u tohoto kousku. Prostě to tu má být.

Obrázek uživatele Tora

Odcházení

Úvodní poznámka: 

Kočky samozřejmě vidí vše po svém, jak jinak.

Drabble: 

Zákon odchází s domácími.
Zaklapnou dveře a my máme frej. Můžeme na linku a nikdo nám neříká ty pitomče chlupatá, copak nevíš, že se to nesmí? Můžeme shazovat věci z poliček, lítat, dupat jak sloni a ječet u toho. Můžeme cokoliv.
Jenže. Co s tím, že se knížka krásně rozpleskne, když její pád nikdo nekomentuje? Co s vylitou vázou, když u toho domácí nepraskají nervy?
Když odejdou pravidla, přijde nuda.
Porušovat zákon je nejlepší tehdy, když po očku sledujete, jak někdo nedoběhne kývající se vázu či nechytí padající knížku. Takže my si vždycky hezky počkáme, až zase s domácími přijde…

Závěrečná poznámka: 

Moc děkuji všem, kdo si příběhy z Hotelu rádi četli, velké díky patří všem komentujícím, těm, kteří se podíleli na bodování a vůbec všem, kdo se nějakým způsobem zasloužili o zdárný průběh letošního DMD. Bylo to s vámi moc fajn.

Duben utekl jako voda a nastala doba loučení.
Když letos v lednu odešel za Duhu Tobiáš, nebyla jsem si jistá, zda budu schopná psát DMD na kočky tak, jako v předcházejících letech. Taky to ze začátku hodně drhlo. Letos jsem psala o našich kočkách popáté a nemůžu slíbit, že se příští rok s nimi opět potkáte. Uvidíme.
V každém případě přeji všem super léto, krásný podzim, příjemně prožitou zimu a nebojte se, jedenáct měsíců uteče jako voda a zase budeme úpět...
Díky, jste skvělí.

Obrázek uživatele Tora

CatArt

Úvodní poznámka: 

Tetování neholduji, proto si dnes vypomůžu historkou mé kamarádky, říkejme jí třebas Lída. Také milovnice koček, má doma tři - z toho dvě zcela černé. Základ historky je skutečně autentický. Zda rozhovor probíhal úplně přesně takto, na to bych nespoléhala. Ale dotazů, těch bylo plno.

Drabble: 

„Snad ses nedala na brandování?“
„Cože?“ Lída nechápe.
„Značkování, branding… tohle myslím,“ ukáže kolegyně na Lídinu tvář.
Lída se trpce pousměje. „Tohle?“ Dotkne se natrženého rtu a tří dlouhých šrábanců, vedoucích od čela přes tvář. „Jak bych ti to jenom vysvětlila… tomu se myslím říká CatArt.“
„Jé… to neznám!“ Kolegyně, horlivá zastánkyně tetování, piercingu, permanentního make-upu a všech prapodivných zvyklostí, kterými si někteří jedinci dle jejich názoru zdobí tělo, nadšeně nadskakuje. „Ale tyhle tři jizvy asi nezůstanou, ne? To máš znak… čeho vlastně?“
Lída se spiklenecky nakloní: „Že jsi to ty… Toho, že na mě ze schodů spadla spící kočka.“

Závěrečná poznámka: 

Určitě vás napadne otázka, jak mohla na Lídu spadnout kočka ze schodů. Lída vlastní domeček, vevnitř v obýváku vedou schody nahoru do patra. Pod schody má Lída pohovku. Pro vaši představu - její obývák vypadá zhruba takto. No a na jednom z těch horních schodů spala jedna černá kočička. Spala tvrdě, a jak se otočila, spadla dolů na pohovku, kde v té chvíli vsedě odpočívala Lída. A na CatArt bylo zaděláno...
A opravdu nelžu, ta historka se stala, viděla jsem "Lídiny" fotky... CatArt rozhodně nedoporučuji.

Poznámka č. 2 - pokud neznáte termín branding, tak to je něco jako značkování - rozpáleným železem se na těle vypalují různé obrazce, po zahojení vzniknou keloidní jizvy, které vystupují navždy. Nejhorší fotky "brandingu", co jsem viděla, byly ty, kdy si parta opilých mladíků "brandovala" zadní část těla rozpáleným šťouchadlem na brambory. Fotky teď nejsem s to dohledat, ale vypadalo to šíleně.

Poznámka č. 3 - abych nemýlila čtenáře - termín CatArt je vymyšlený námi kočkařkami, říkáme tak škrábancům, které nám občas působí naši chlupatci - většinou tedy ne úmyslně. Není to žádný terminus technikus a kočky rozhodně nikdo netetuje :) tedy, domnívám se, neslyšela jsem, že by byly kočky tetované.

Obrázek uživatele Tora

Hymna pro kočku. Ehm, vlastně pro kočky.

Drabble: 

Tichým krokem přejdem dům
Nakoukneme k sousedům
Potom
Zachlupíme kalhoty
Ulehneme do boty

Komu kotě zbrklé hravě
Hnízdí, mňouká v dlani právě
Štěstí fůru, na mou věru
Levně získal – za důvěru
Tomu
Zachlupíme kalhoty
Ulehneme do boty

Měkká tlapka, žádné drápky
Cink a míček letí zpátky
Hry a hrátky, trysky, lety
Přes obývák rychlé mety
Přičemž
Zachlupíme kalhoty
Ulehneme do boty

Pokud člověk trpí, pláče
Zaboří nos do chlupáče
Který vrní, teplem sálá
Starost kvapíkem pryč cválá
Načež
Zachlupíme kalhoty
Ulehneme do boty

Život bez nás pustý prázdný
Jen ten bývá v žití šťastný
Komu
Zachlupíme kalhoty
Ulehneme do boty...

Obrázek uživatele Tora

Zkuste to...

Drabble: 

Kdo prožil pár let s kočkami, nikdy nezapomene. Nelze zapomenout na (většinou) přítulné kožíšky, (vždycky) mlsné jazýčky, vědoucí pohledy a ležérní chůzi. Každá je jiná a všechny jsou stejné. Vždy elegantní, vždy krásné, vždy nad věcí.
Když si vzpomenu na naše začátky, musím se smát.
Bylo to pomalu jako v těch omletých vtipech:

- Ne, naše kočky nebudou chodit za plot.
- Dobrá, ale jen chvilku a hned zas domů.
- Ještěže přišly aspoň ráno…

- Ne, nebudou spát v posteli.
- Dobře, tak jen v nohách.
- Hele, odsuň se! Nech mi aspoň kus polštáře!

Říci ne kočkám? Zkuste to. Třeba pochodíte lépe než my.

Obrázek uživatele Tora

Lovec

Úvodní poznámka: 

Příhoda z doby, kdy jsme měli Barbuchu doma pár dní a raděj jsme ho nepouštěli ven, aby se zas někam nezatoulal, když už se tedy přitoulal.

Drabble: 

Jsem lovec. Mám zuby, drápy, trpělivost, tiché tlapky. Když se plížím za kořistí, ani stébélko se nepohne, lísteček nezašustí, kamínek nezachrastí.
Jenže teď mám po lovu. Jsem zavřený v domečku. Prý jsem malé kotě a ještě bych se ztratil. Já, který se našel! Teda je našel! Tsssk. Hloupé řeči. Hloupější ale je, že v domečku jsou myši totálně slovené. Nuda. I když… Pozor!
Dlouhý hubený černý ocásek! Hýbe se, je živý! Konečně je co lovit! Hop, skok, hryz! Já ti ukážu, kryso!

„Nevíš, proč mi zatuhnul počítač?“ zeptala se domácí.
Pak spráskla ruce. Svou první domácí myš jsem ulovil dokonale.

Závěrečná poznámka: 

Poslední slovo je rozklikávací, abyste z toho úlovku taky něco měli. Bez připojení jsem byla do doby, než jsem si koupila novou myš, neb na touchpadu neumím.

Obrázek uživatele Tora

Není se čeho bát

Úvodní poznámka: 

Dnes - výjimečně - je drabble z pohledu domácí.

Drabble: 

Jája, ač kocour letitý, si rád hraje. S oblibou shazuje magnetické plyšáky, přilepené na boku lednice a strašlivě je rdousí. Loví plyšmyši, zamiloval si ikeovou, zvanou Gertruda.
Taky rád loví mne. Jakmile vidím velké kulaté rozzářené oči, přiklopené uši a mrskající se ocas, vím, že jsem na řadě.
Tuhle jsem si povídala s kamarádkou, když vtom se lovec vyřítil zpoza gauče. Vyskočil, předusal, a jakmile jsem ho chytila, zakousl se mi do ruky.
„Ježíšmarjá,“ vyděsila se návštěva, „vždyť on kouše!“
Usmála jsem se. „Nemusíš se bát.“ Vzala jsem jemně Jájovu hlavu a otevřela mu tlamku, „Vidíš? Nemá čím. Nekouše. Žužle.“

Závěrečná poznámka: 

Jája přišel o své tesáky před třemi lety. Stav jeho chrupu byl tristní, takže nezbylo než ho přispat a nechat mu je chirurgicky odstranit (stejně dopadl i Silver, Čeněk a nedávno i Sofie). Všem kočkám to velmi prospělo – ostatně bolest zubů je bolest zubů, to víme všichni.

Obrázek uživatele Tora

Co je mi do předků

Drabble: 

Zjihlá domácí pozoruje Jáju, který se důkladně krmí.
„Stejně by mě zajímalo, co jsi zač. Jaký máš předky, víš? Možná nějaká mainka. Nebo norská. I když… Kde by se tady vzaly. Nejspíš byl tvůj táta opravdu Silver.“
Věnuje se dál psaní, když vtom se na sedačku vyhoupne obláček načechrané tmy.
Domácí má najednou plné ruce chlupů a černo před očima. Netrvá dlouho a bum, ruku, kterou drží myš, znehybní přítulná kočičí prdelka. Přední packy obejmou domácí krk a obláček tmy se rozvibruje nadšeným vrněním.
Jájovi jsou jeho předci totiž totálně ukradení.
Pro něj je důležité, že má kam složit zadek…

Obrázek uživatele Tora

Lamentace domácí, pod jhem daňového přiznání klesající

Drabble: 

„Slez z těch papírů! Jak budu na finančáku vysvětlovat, že jsou voslintaný?“
„Takže… faktury máme všechny. Ještě vytisknout banku, projít daňový… KDE MÁM DAŇOVÝ PŘIZNÁNÍ? Tady leželo! Ještě před chvílí!“
„Pod gaučem? Jak se dostalo pod gauč? Uf, hlavně že je na světě…“
„Neviděl jsi – boha jeho, Čendo! Já ho zabiju! On mi to celý smazal! Můžu začít od začátku, jen proto, že tenhle debilní kocour mi skočil na klávesnici!“
„Zálohovaný? Ty se mně ptáš, jestli jsem zálohovala? Když jsem to dodělala před třema minutama? Vyvraždím vás! Všechny! Každej soud mě osvobodí! A kdyby ne, ve vězení daně počítat nebudu!“

Obrázek uživatele Tora

Každý podle svého přesvědčení...

Drabble: 

Jsou slova malebná zvukem a slova malebná obsahem.
Kocouři, přiznejme si, jdou spíš po obsahu.
Jája pragmaticky – jídlo nade vše. Maso! Slovo bohaté šťávou, která oblaží jazýček. Granule – lahodný zvuk křupnutí na skusu…
Čendovi libě zní slova krásný, úžasný, vznešený. Kocour s exteriérem, za který by se nemusela stydět žádná kočičí miss, se rád vyhřívá v obdivných pohledech. Když někdo obdivuje, musí především jeho.
Zato Rozárka preferuje jakákoliv slova, ale musí je vyřknout pan domácí. Miluje ho celou kočičí dušičkou. Je jí úplně jedno, co říká. Vždyť ono i – ty moje potvoro černobílá – lze přece říci malebně a s láskou…

Obrázek uživatele Tora

Jak jsem si nesplnila sen

Drabble: 

Kdysi jsem mívala velký sen – jednou si pořídím mainskou mývalí kočku! Obrovskou, s dlouhou srstí a povahou téměř psí… Mám jen Tobiáše, proč si neudělat radost?
Promluvil rozum – čeká tě stěhování, zabydlování v novém městě, stačí, že převážíš jednu kočku sem a tam. Kočky převozy nerady, buď ráda, že to Tobiášek zvládá. Až budeš v domečku, pak…

-

Jsem v domečku. Setkání s realitou. Koček najednou plno, po dlouhosrsté krasavici ticho po pěšině. Sen se rozplynul. Čistokrevné mainky domov najdou hned, ale Silver? Squatteři? Ti by ho hledali stěží.
Nelituju.
A CDK? Za odměnu mi nadělila Jáju. Dlouhosrstého, velkého… a zadarmo!

Závěrečná poznámka: 

CDK neboli centrální distribuce koček už protáhla naším domečkem pěknou řádku potřebných, odhadem dobře deset dvanáct (kromě těch, které zůstaly natrvalo). Myslím, že mainka by se v klidu vešla, ale po pravdě, peníze, které by stála, se hodily jinde. Povětšinou na léky, operace, kastrace.
Rozhodnutí padlo už dávno a opravdu nelitujeme.

Obrázek uživatele Tora

Už tam budem?

Drabble: 

„Hele, dneska se zvedla a podrbala mě!“
„Včera uklidila několik knížek do knihovny!“
„Taky seděla na zahradě a povídala si se sousedkou!“
„Myslíte, že …“¨
„Ještě ne.“
„A jak dlouho ještě?“
„Něco přes týden.“
„To je ještě hodně dlouho, Čendo?“
„Ani ne. Jako tvoje packy a ocásek a moje packy.“
„Aha…“ Jája kouká na packy sobě, pak Čendovi. „Potom ji to přejde? Už nebude pořád koukat do počítače, hrabat se v knížkách a ptát se nás na blbosti, jako jsou tučňáci a co říkáme na bodláky?“¨
„Ano, Jájo. Myslím, že už můžeme začít být opatrně optimističtí. Duben už opravdu brzo skončí.“

Závěrečná poznámka: 

No nemají to se mnou doma lehké, já vím... Zvlášť v dubnu.

Obrázek uživatele Tora

Rozárka má jasno

Drabble: 

„Tohle nedám,“ řekla domácí.
Podivila jsem se. Proč? „Podívej, vždyť je to jednoduché. Chyť černýho a vyhoď ho z okna ložnice.“
„Cože?“ vyvalila oči domácí.
„Vždyť je to jasný, ne?“ vysvětlovala jsem trpělivě. „Je hloupej jak vovec a chodí za tebou jak vovec? Jo. Je vykastrovanej? Je. Skopec jak vyšitej. A jestli poletí z kopce nebo z okna, to nikdo nepozná, ne? Hodilas ho? Hodila. Máš bod? Máš.“
„Teda Rozárko!“
„Vy lidi jste hrozný, fakt že jo. Dělat z komára velblouda vám jde. Ale skopce z kopce neumíte.“

-

„Jů, ty podvádíš! Z okna obýváku to neplatí, ten je v přízemí!“

Závěrečná poznámka: 

Při shazování skopce z kopce nebylo ublíženo žádnému zvířeti.
Šrámy na domácí se samozřejmě nepočítají.

Obrázek uživatele Tora

Neboj, my tě v tom nenecháme

Úvodní poznámka: 

Když jsem uviděla téma bonusu, zatrnulo mi. Nekrolog. Jak napsat nekrolog kocourkovi, notabene, když jeho odchod ještě nepřebolel? No tak nebude bod, utěšovala jsem se. Ale pak postupně přišli oni. Jeden za druhým a každý mi nadiktoval kousek. Vždyť to byl hlavně jejich kamarád...

Tobiášku, lásko moje zrzavá, tohle je pro tebe. Nevím, jestli to jako nekrolog bude uznáno, ony kočky to moc neumí, ale napsaly to tak, jak to cítí. No tak přinejhorším bude o bod míň...

Drabble: 

Honil mě a kousal do hřbetu. Přesto jsem ho měl rád. Když spal, nebylo hodnějšího kocoura. Nelezl mi do postele na mé místo jako někteří jiní. Je pravda, že s ním byla sranda. Kožich na hřbetě už mi dorostl.
Čeněk.

Mně chybí. Nemám se s kým honit po schodech. Když jsme lítali kolem gauče, príma ječel. Bezva byly hry na schovku, ty mi chybí hodně. Na okně, kde jsme spolu vyhlíželi ptáčky, jsem sama...
Jo, Tobiáše jsem měla ráda.
Rozárka.

Mně chybí v kuchyni. Vždycky mu zbylo maso a já měl co dojídat. Byl hodný a nechával mě žít.
Jája.

Obrázek uživatele Tora

Aká matka, taká Katka... vlastně jaký otec, takové kotě

Drabble: 

Domácí koukali ven z okna a dumali.
„Myslíš, že by mohla být jeho? Bude tak roční… Není už na koťata starej?“
„Starej je, ale vidělas, jak srovnal Barbuchu, Lupínka a zrzouna od vedle? Vůbec bych se nedivil.“

Koukla jsem ven a uviděla načechranou šedobílou kočku, co se občas mihne za plotem.
Cha. Kdyby dali pár facek prvně Silverovi a hned potom týhle nádheře (jako včera já) zjistili by okamžitě, že je celá po něm. Hustej kožich, dlouhý chlupy, stejný barvy a hlavně hlas. Ječej totiž oba jak vzteklý.

Protože, vážení, každej je starej jen tak, jak se cítí!

Zapsala: Rozárka

Závěrečná poznámka: 

Silverovy potomky potkáváme v okolí dodnes. Dlouhosrsté, většinou šedobílé, s typickým silverovským čumákem a čelem. Moc bychom za to nedali, že i Jája je jeho.
Kočka, která k nám jeden čas chodila a pak přivedla koťata, byla, jak by mu z oka vypadla. Díky Silverovým genům našli všichni domov brzo - tak krásné kočky se umísťují dobře. Naštěstí. Protože pro venkovní kočku není dlouhá srst žádná výhra, tomu věřte.

Obrázek uživatele Tora

Domácích radosti, kočičí starosti

Úvodní poznámka: 

Jak ten čas letí... poprvé jsme se takhle radovali už před šesti lety.
A od té doby ještě dvakrát...

Drabble: 

Jsme vopuštěný.
Odpoledne domácí vykřikovala do telefonu: „Už? Všechno dobrý? Páni! Gratuluju!“, pak padla domácímu kolem krku a zmizeli ze dveří.
Na nás zapomněli. Úplně. Je noc, postel studená, misky prázdný (dvě plný granulí samozřejmě nepočítám).
Krmiči nikde, myši vylovený. Umřem hlady, to je jistý.
Když užuž umíráme, klapne klika.
Jsou zpět. Podpírají se a smějou jak o život.
„Dědku, zuj mi střevíček!“
„Bábo, cák jsi princezna?“
„Dědku, jsi dědek!“
„Bábo, víš, že jsi docela feš bába?“

Padnou do postelí a usnou.
Misky stále zejí prázdnotou.
Že by to tedy bylo nějaký terno, že se vrátili, to se říct nedá.

Závěrečná poznámka: 

Zapsala Rozárka.

Stránky

-A A +A