DMD č. 2. pro 2. 4. 2014. Téma: Kousek nebe

„Proč modrá?“ Clémentine prolne prsty konečky mých vlasů.
Zasměji se: „Jsem blíž nebi.“
„Líbí se mi to, modrá je má nejoblíbenější barva. I můj deník je modrý.“
„Ty si píšeš deník?“
Clem je najednou v rozpacích. Leží nahá v mé posteli a najednou se stydí kvůli dětinské zálibě jakou je psaní deníku. Zahanbená rozkošná Clem. Moje jedinečná Clem.
„A dáš mi ho přečíst?“ provokuji.
„Ne. Nebo ne teď. Ještě ne.“
„Jednou.“
„Jednou.“

Dívám se na otrhanou knihu a vše se mi vybavuje. Splnila slib, na který jsem už dávno zapomněla.
Co mě přibližovalo k nebi, nakonec nebyly mé modré vlasy.

Dalo to hodně práce i tak skvělé zlodějce, jako byla ona. Největším oříškem bylo, jak se tam dostat. Byla to celkem slušná výška a neměla po čem vyšplhat. Nicméně i tento problém vyřešila. Hodně velkým žebříkem.
Dále už to bylo snadné – vytáhnout řezačku na sklo a modlit se, aby to fungovalo. Třebas, že to ze začátku nevypadalo dobře, po chvíli se na podkladu začaly rýsovat první tmavé čáry. Zlodějka řezala dlouho, ale nakonec úžasný klenot vyjmula. Nemohla uvěřit svým očím, jak byl nádherný. Nemohla uvěřit, že se jí to povedlo.
Konečně ho měla pro sebe.
Ten malý kousek nočního nebe.

Napřed se protáhla porada, pak nejely tramvaje, tudíž jí ujel vyhlédnutý vlak. Další měl půl hodiny zpoždění, takže už byl pryč i původně navazující poslední noční autobus. Jakmile zamířila na stopa, začalo lít jako z konve a vichr jí zlomil deštník. Jediné zastavivší auto ji popovezlo jen kousek a vysadilo v úplné pustině. Mokrá, zmrzlá a naštvaná se brodila bahnem a doufala, že aspoň drží směr. Když po pár hodinách provazce deště zčistajasna zmizely a nad ní se ukázal kousek nebe s hvězdami, zajásala, že stojí kousek od chalupy. Nadšení ji přešlo v okamžiku zjištění, že klíče nechala v práci.

Podvečer jako stvořený pro tajnou schůzku, pro propletené ruce, pro letmé polibky. Ke smutečnímu oznámení se krutě nehodí.

Vůně magnólií, klapot fiakrů. Malebnou kakofonii vůní a zvuků jarního New Yorku přeruší tuří řev. Negroidní Mistrovy rysy zhrubnou, oči vylézají z důlků. Před ním dívenka v slzách, bílý utrápený leknín. Neboj se, pomyslí si Adéla, Mistr je bohabojný, hněv je hřích, jarní bouřka přejde brzy. A tvůj papá jistě neodolá Jeanettčinu proslulému personal touch.

Usměje se, ale na obálku dopadne slza. Malý mužíček s velkou tubou promluví přímo do Adéliných vzpomínek: „Kdyby nebylo nebe, snad by ho pro něj museli vymyslet“.

Jako každou středu i dnes vysedával archanděl Chamuel Mezi Nebem a zemí, popíjel vychlazenou Plzeň, a netrpělivě očekával příchod svého prominentního dodavatele vílího prachu, protože jeho modelu vesmírné lodi Enterprise došlo palivo. Mohl být rád, že se jeho milovaná loď nezřítila k protrhávajícím se mračnům, ale skončila v náruči naducaného obláčku.
„No, to je dost,” poznamenal s úšklebkem, když se pajdající faun objevil.
„Ty na mě vůbec nemluv,” ucedil zamračený muž znaveně. „Obchody nejdou, všichni šetřej.”
„Šetřej? Na co? A co s tím mám společného já?” podivil se archanděl a tázavě se na obchodníka zadíval.
„Všechno. Váš starej rozprodává parcely.”

Edvin se zvedl a pohleděl vzhůru.
Studna, do níž zahučel, mohla být hluboká i pár kilometrů, ale droboučký světlý bod nahoře ho vybízel ke šplhání. Nedávno viděl Kruh a věděl tedy, že to zvládne malá holka.
Naděje ovšem brzy zhasla; modrobílý flíček zardousil temný stín a jediným světlem ve vyzděném tunelu zůstaly dohořívající lampiony. Díky nim si na poslední chvíli všiml, že mu nebe padá na hlavu, a těsně stihl uskočit.
Jenže do studny nepadal kus zčernalého nebe, ale temný rytíř v temném plášti se srandovníma temnýma ušima.
Svým pádem rozdrtil špatně zaparkované piáno a společně už se ven dostali.

Alfred mrštil bicyklem o podlahu a nechal ho ležet bez ladu a skladu, on sám se složil na postel a chvíli se šťoural v prastarém revolveru. Náboje neobsahoval už hodně dlouho, byl ale pravidelně přikrmován střelným prachem, aby dobře sloužil svému novému účelu – nahrazoval na kole zvonek. Zkušební výstřel potvrdil, že stará zbraň stále funguje, a Alfred se spokojeně rozvalil. Do vlasů se mu snesla dávka omítky a dodala jim šedavý nádech. Strop v místnosti byl zase o něco menší. Zato inspirující nebe dostalo prostoru, kolik potřebovalo.
Sám Alfred k životu potřeboval právě jen tohle – nebe a zbraň.
A absint.