DMD č. 1. pro 1. 4. 2014. Téma: Už je tady zas

„Nemám zájem.“ Mladík se pokusil přibouchnout dveře návštěvnici před nosem, ale ta se odbýt nenechala.
„Jde o vaši budoucnost!“ kvílela. „Za pokus přece nic nedáte!“
„Nemám zájem.“
„Ale.. přeci... dokud nedokážete, že ovládáte prstence... ve vašem věku... snižujete prestiž své rodiny!“
„Mou rodinu do toho netahejte!“
Dveře konečně zaklaply.
Mladík si s úlevou oddechl.
Zajímavé. To, že nedokáže ovládnout magii prstenců tíží jen ty, kterým by to mohlo být ukradené.
„Rozmyslete se. Já se zase vrátím!“ Čarodějnice se objevila v okně.
Ale nevrátí se.
Na volno vypuštěný rodinný dikobraz totiž zatím zálibně likvidoval její cestovní hůl.
Bude muset jít pěšky.

Už je to tu zase. Zase jsem v situaci, která je šílená. Proč má finanční analytička toho času v důchodu vychovávat bandu grázlů??? Kašlu na osudové poslání, vždyť jsou nebezpeční!
„Brandy?“
„Ano?“
„Jsi si jistá, že to bude fungovat? Já vím, že jsi dračice a stojíš za mnou, ale oni tě nevidí!!“
„Nemusejí mě vidět. Sílu draka máš teď ty.“
Jenže... pokud se plete, tak mě nejdřív zbijou a pak nejspíš posprejujou jako tu kotelnu. Jak jim v tom mám zabránit? Mám zcela nedračí strach.
„Je to otázka víry. Jsi dračí žena... nebo ne?“
Hm. Tak dobrá.
„Brandy?“
„Ano?“
„Teď!“

Už je tady zas.
Místností se nesl tichý, naléhavý šepot. Všechny sestry měly strach, na kterou ten výběr padne dnes. Bude to ta starší a objemnější, nebo dá přednost mladé, štíhlé krásce? Všechny věděly, jak dokáže být hrubý a jak se chová k těm, které se mu znelíbí.
Už už jeho hamižné ruce po jedné sestře sahají, už už si ji odnášejí. Buď statečná, sestřičko naše! Volají ty, při kterých tentokrát stála štěstěna.
Pomalu se blížil k východu, na tváři potěšený úšklebek. Zastavil se u postarší ženštiny s hranatými brýlemi, která k němu otráveně natáhla dlaň.
„Váš čtenářský průkaz, prosím!“

Arsen schoval obličej do dlaně a v duchu chvíli počítal do desíti.
"Jak ses sem zase dostala?"
Kousek zdi mrzimorské společenské místnosti se pohnul a odhalil Arianu, ninžovsky vybavenou kusem plátna, které dokonale splývalo s pozadím. Arsen si protřel oči a uvědomil si, že to není jen plátno, ale kompletní overalový obleček.
"Jak jsi prošla chodbou?"
Ariana se beze slova otočila. Na zádech byl obleček maskován jako kamenné zdivo, které bylo všude v chodbách bradavického hradu víceméně ve stejném vzoru. Arsen si konsternovaně představil, jaké figury Ariana musela předvádět, aby se sem nepozorovaně dostala.
"Tak dobře... Ale jen jednu sušenku!"

"Už je to tu zase!" zaúpěl Solný sloup, když se rozmázl na podlaze po Angusově exkrementu.
"To mi vážně chybělo!" zahulákal Smax na svůj meč, který začal s ránem prozpěvovat obvyklé hrdinské písně.
"Bože, proč dneska," vydechla Toybox, když se prodírala do policejní budovy hejnem hyperdrenových rarachů, evidentních pozůstatků po zatčených ze včerejšího drogového mejdanu.
Konečně všichni dorazili do konferenční místnosti. K pultíku přistoupil Kemla a radostně rozpřáhl rukama: "Tak konečně ho tu máme!"
Nechápavé pohledy.
Kemlovi blesklo hlavou, jestli jsou všichni jeho podřízení takoví suchaři.
"Přece první opravdu jarní den! A že to letos trvalo až do prvního dubna!"

Pohlédl na letušku s profesionálním úsměvem.
„Sedadlo sedmnáct bé, příjemný let,“ řekla nacvičenou větu.
„Děkuji,“ odpověděl a vyrazil uličkou. Našel sedmnáctku a otevřel přihrádku nad hlavou.
„Guten tag, Dimitri,“ zaznělo pod ním. Ze sedadla na něj koukala známá tvář.
„Zdrástvuj, Johan,“ odpověděl překvapeně muži na sedmnáct cé. „Co ty tady?“
„Zase pracovně do Tokia.“
„Výborně, dáme zas oběd v Istanbulu?“ zeptal se Dimitri a uhnul procházející letušce. Přitom zaznamenal cestujícího v uličce.
„Sakra,“ přikryl si obličej.
„Co je?“ Johan se začal otáčet přes opěradlo.
„Nedívej se!“ zaúpěl Dimitri. „Zase on!“
„Kdo...?“
„Ahoj kluci!“ zahulákal vysoký mladík. „To jsem já, Jirka!“

Starý muž si povzdechl a s námahou dosedl na židli. Jeho maličké oči zkoumaly s převelikou láskou celý krámek. Účetní kniha před ním se rozpadala a jmenovka s nápisem Ollivander nedýchala pod vrstvou prachu.

V odraze výlohy si upravil své stářím vybledlé vlasy, a když vyhlédl ven, krve by se v něm nedořezal.

Vylétávající krabičky a popraskané hůlky, zářící vyhaslá lampa, rozbořené regály.

S heknutím se postavil. Zvonek u dveří vydal cinkavý zvuk. Vstoupil muž s jedenáctiletým chlapcem po boku a tenkou jizvou na čele. Pro jiné obyčejná, pro něj nejšílenější vzpomínka na rozbitý obchod.
Ten ničema je tady zas.

Nadechl se, pěkně zhluboka a znovu vyrazil pod hladinu. Ignoroval bolest hlavy, bodání v zádech a mířil skoro kolmo dolů.

Mohl utéct, ale zač by stál, kdyby nechal ostatní na dosah hrozícího nebezpečí?

V hloubce se otočil a vyrazil zpátky. Viděl odlesky slunce na vlnící se hladině a temný obrys lodního trupu přímo nad hlavou. Mířil k němu, tak rychle, jak jen dokázal a těsně před nárazem zavřel oči.

Dřevo obšívky lodního trupu popraskalo a vorvaň pomalu odplul zpátky ke stádu.

Na pusté hladině zbudou jen tři malé čluny a zoufalí velrybáři pozřou maso svých druhů, než doplují do bezpečí.

Potlačila zívnutí. Zase se pořádně nevyspala. Že spí jen šest hodin denně, to už si zvykla, ale že nedá šest hodin v kuse, ale třikrát dvě hodiny, na to se snad ani zvyknout nedá. Přebaleno, nakrmeno, zabaveno.

Těšila se na ranní bílou kávu a domácí rohlík. Potřebovala se něčím probrat. Všechno si nachystala před klávesnici s vidinou odpočinku, ve kterých si přečte nějaké nové drabble.

Najednou se ozvalo pár zvuků. Klap, ťap, klap, ťap. Přemýšlela, co se to ozývá.

Zvuky se opakovaly, tentokrát ovšem následoval křik vyžadující pozornost.
Už je tady zas, to dítě mi nedá ani 15 minut klidu.

Už je tady zas,
starý kostitřas.
Přišel mezi nás,
rozepjal si pás,

pak ho odhodil.
Úder našel cíl.
Kéž bys nechodil
přes sto dlouhých mil

do města Derry
- pretty scenery!
Trháš s šrapnely
tělo v neděli.

Už je tady zas,
starý kostitřas.
Má nejvyšší čas
posbírat si nás.

Moc dobře to víš.
Už se nemodlíš.
Ránu neslyšíš?
Hlavu níž a níž
přece neskloníš

před svým olovem.
Oči vyklovem'
v peří prachovém,
v prachu před domem.

Když jsi Protestant
musíš mi dát fant.
Folk-songs-singing band
lying in the sand.

Už je tady zas,
starý kostitřas.
Navléknul si pás,
skosil mladý hlas.

"Já ti nic nevyčítám," zvýšila Laureen hlas. "Jenom tě informuju, že takhle na tu zatracenou srnu nedosáhnu, a tím pádem s ní nic neudělám."
"Ani nemusíš. Zvládnu to sám," bránil se Lucien.
"Jasně. To tu budeme ještě pozítří!" hodila po něm znechuceně a odkráčela do jeskyně kde se s velmi nedámským odfrknutím složila zády ke vchodu.
Peregrin vzal od ohně nahřátý kámen, zabalil ho do kožešiny a vtiskl schoulené Laureen do rukou. Pak vyšel ven, a odtáhl rozhořčeně prskajícího Luciena stranou.
"Tohle ještě nic není. Některé měsíce bývá plačtivá, a to je horší," sdělil mu tiše, zatímco společně stahovali srnu.

Zrovna rozléval polévku do talířů, když se otevřely dveře od jídelny. Zarazil se. Věděl, komu ten oddíl patří.
Nervózně se ošil, když si už po tisící vybavil včerejší večer. Od toho polibku se Markovi snažil vyhýbat. Neúspěšně.
Posadil se na své místo, hlavu skloněnou do talíře. Jeho svěřenci se o něčem dohadovali, ale neslyšel je.
Po chvíli to přece jen nevydržel a podíval se, ale Marek už byl pryč. Pak ucítil pevný, avšak něžný dotek horkých prstů, které ho letmo pohladily mezi lopatkami. Zachvěl se.
Nutkání otočit hlavu bylo silnější, než zdravý rozum.
Polévka mu ze lžíce skápla do klína.

“Bolesť hlavy sa vrátila,“ posťažovala som sa kolegovi, dúfajúc, že aspoň on prejaví štipku súcitu.
Pomaly ku mne otočil hlavu a spustil karhavým tónom. “Zase si chlastala?“ vypálil, a ja som sa pokúsila nasadiť šokovaný výraz.
“No, keď to povieš takto, vyznieva to veľmi negatívne,“ zašomrala som.
“A prečo asi – žeby preto lebo to tak je?“ spýtal sa.
“Tak dajme tomu, že som si dala pohárik, dva,“ upresnila som fakty.
“Tri, štyri... a kde to skončilo?“
“Noo, predsa pri dopití poslednej fľaše vodky.“
Čo je už len toto za otázku, rozmýšľala som, keď som do seba pchala druhú tabletku aspirínu.

Přirozený řád věcí je třeba ctít.
Pro dubovou kůru proto vyrážíme dřív, než stromy obrazí. Já a má vnučka.
Hbitě se prodírá, kde já sotva dýchám. Je mladinká.
Má dcera talent nezdědila. Vnučka ano.
Od chvíle, kdy začala vnímat, předávám jí střípky vědomostí. Příliš rychle. Příliš pomalu.
Už jen kouzla mě udržují naživu. Každé další jaro bolí víc. Chtěla bych se podvolit přirozenému řádu věcí, zemřít, ale kdo by Anežku teď a tady učil?
Dívám se na ni, když strne.
“Babi!” vydechne a ukáže k obloze.
Zaostřím. Nad opuštěnou Budčí krouží vlaštovky. Po tolika letech.
Možná. Možná je ještě naděje.

Už je to tu zas!
Ta tepající bolest v mých spáncích, která mi neustále připomíná, že se něco blíží. To brnění v prstech, které neustává a já netuším, co s tím.
Bože, zbav mě toho tlaku!
Ať se snažím jak chci, nemohu přijít na to, jak tu několikaletou trýzeň zničit.
Přichází každoročně ve stejnou dobu a stejně tak i obavy. Pokaždé, když se přiblíží, mám pocit, že si mi někdo stoupnul na hrdlo a tancuje na něm přinejmenším dupák.
A každý rok si říkám to samé. Letos už to DMD zvládnu. Postavím se mu a začnu po letech zase psát!