Je to všecko v tom jeho ohozu, to je jasný. Potřebuju jen ty jeho plechy.
A jemu jsou teď na nic, ne? Když si sedí ve stanu a pěstuje si depku. Hrdina. Pche.
Povídám, kámo, vždyť je to ostuda, dneska nás hnali až k lodím. Půjč mi ty poklice, půjdu se tam blejsknout. Uvidí mě, zařvou a zdrhnou.
No hučel jsem do něj celou noc.
Večer ještě tvrdil, že je na ženský.
Ráno už zpíval po mým.
A teď je mám. Dokonce mě do nich osobně zašněroval.
„Hej, Hektore, ty vozembouchu! Paride, ty obšourníku! Pojďte si pro medicínu, vy sráči!“
