Realita

Stála na vrcholu. Zhluboka se nadechla a podívala na kopec pod sebou. Dnes naposledy. Tedy... dnes naposledy "naostro". Má toho dost. Je "stará" a mladší nebude. To, že si chce užít aktivní stáří, myslela naprosto vážně. Jasně, pořád mohla pokračovat, výsledky měla dobré, ale přece se tu neodrovná. Nateklé oko kryla vrstva make-upu. Stenmarkův rekord pustí nadobro z hlavy.
Mohla by to na rozloučenou vyhrát, uchechtla se. Stará mistryně! Dá do toho všechno, jako vždy, a pak se uvidí.
Kariéru končila bronzovou medailí, nejstarší medailistka světového šampionátu. Bylo jí 34 let.
Neuplynuly dva roky a byla zpátky. Tentokrát jako komentátorka.

,,Řekněte mi věk nejstarší soutěžící!" neochotně jsem prskla po ženě stojící u pultu.
,,Šedesát šest madam," řekla a natáhla se pro mou přihlášku.
,,Výborně!" výrazně jsem pronesla. S mými zkušenostmi jsem vždy strčila do kapsy všechny mladší báby.
Žena si ode mne převzala přihlášku spolu s mým koláčem.
,,Popis vašeho koláče?"
,,Mistrovský tvarohový s rozinkami."
Žena kývla, zapsala si má slova a ukázala na velký sál.

Hned co jsem vešla, přiběhla má největší a nejstarší rivalka.

,,Letos nejlepší koláč mít nebudeš Boženo! Spolehni se, že ti korunku sesadím. Letos se mistryně Kopřivnice stanu já!" pronesla.

,,To se ještě uvidí Mařeno!"

Ve světě sportovních rekordů vládne každý nový rok nový král, řekli byste. A většinou je to pravda. Lidské tělo se neustále vyvíjí, s ním i sportovní náčiní, možnosti rehabilitace i lákavé finanční odměny.
Ale zatímco v mužských atletických disciplínách se centimetry a setiny sekundy nastavují poměrně snadno, dámská atletika zamrzla kdesi hluboko v osmdesátých letech.
Galina Čisťaková 752 centimetrů, 33 let.
Gabriele Reinschová 77 metrů, 34 let.
Olga Bryzginová 48,79 sekund, 35 let.
A pak je tu Jarmila Kratochvílová. 1:53,28 minut. Celých 38 let.
To není věk atletek. Ale doba, během které se nikomu nepodařilo dotyčné překonat.

Nejčastější metody antikoncepce... přemýšlel jsem, jak napsat referát.
Ale co, je to do konce měsíce, tak se jdu projít na zahradu.
Andulky si všimly rozbaleného notebooku a šly to prozkoumat.
Pepíček se šel projít po klávesnici.
Napsal tam: ANTIKONCEPČNÍ METODA VEVEREK.
Ani se nestačil divit, co všechno mu ještě vyjelo.
Všiml si toho i Honzík a šel to prozkoumávat taky.
Vtom jsem přišel já.
Kluky jsem vyhodil z klávesnice a chtěl jsem začít mazat, co napsali.
Četl jsem si to a zjistil jsem, že mi udělali úžasný základ pro referát.
Od té doby, když něco nevím, pouštím na klávesnici anduláky.

"Tak co, už máš přítelkyni?" ptá se babička pokaždé, když přijede na návštěvu.

"Syn od kolegyně se bude o víkendu ženit." maminka nenápadně zkouší nadhazovat podobné poznámky každý druhý týden.

"Kdybys viděl ty kozy..." neušetří si komentáře kolegové.

"No tak, nekecej! Musí se ti přece nějaká alespoň líbit!" naléhá kamarád.
"Co tě znám, tak o žádných ženských nemluvíš," přitakává druhý.
"Jestli chceš, tak ti pomůžu vytunit Tinder," pokračuje první. "Je to takový blbý, když jsme oba zadaní a ty pořád nic..."
Zatnu pěsti. Zhluboka se nadechnu. Třikrát jen na prázdno otevřu pusu, než konečně nasbírám odvahu.
"Jsem gay."
Následuje ticho.

Je ho kus. Pořád ho tam trochu vidíte - mužskýho, za kterým se kdysi ohlédla každá. Když ucítí na ramenou žínku, spokojeně zabručí.
"Kde jsem to skončil?"
"Cukrárna."
"Jó, v cukrárně. Milovala punčáky, víte? Já jí je kupoval každej den. Celej měsíc!
A jednou přijdu, a ve frontě ta tlustá bába z výboru. Úplně vidim, jak si na ten poslední punčák brousí zuby. Jsem jí řek, že jsem se po něm tuhle posral..."
"Nene!" směju se.
"Jojo. Tenhle punčák to rozhod. Irma vyměkla. Povídá, že si mě teda veme, když furt otravuju."
Pan Jiří. Ročník 1934. Můj hrdina pro tento den.

Sedmnáctka tramvaj. Hezká holka naproti se tváří jak pondělní ráno (takže nic).
Před nosem mi přistane placka.
“Kontrola jízdních dokladů.”
To si děláš...
Nade mnou se tyčí Hagrid s přehazovačkou. Revizor.
Holka viditelně znervózní.
“Kontrola dokladů,” zopakuje Hagrid.
“Hmmmm,” řeknu. “Moment...”
Blížíme se k Trojskýmu mostu. Holka se sune ke dveřím.
Hagrid přešlapuje, já hraju idiota a noruju v batohu.
"Trochu bordel, sorry."
Ještě chvíli...
Přejíždíme most.
Trojská!
Dveře se otevřou, holka vystartuje.
Utíkej, fešando bez papírů!
Podávám Hagridovi lítačku. Než jí zkontroluje, kouknu z okna. Holka stojí na refýži a culí se jak sluníčko.
Nakonec to nebude špatný pondělí.

„To se dělá? Čmárat po stole?! Styď se!“
Slzy na krajíčku.
„Říkám "styď se", ne "plač",“ vysvětluji unaveně.
„Co to je "styď se"?“
„To je, jakože to není hezký a příště už to neuděláš.“
Hluboké zamyšlení.
„Já se nebudu stydět!“ rezolutně odkráčí a z dětského pokoje ke mně vzápětí dolehne: „Jáchyme, padej se oblíknout, hybaj!“
Doběhnu ještě včas, abych zabránila sestrovraždě, ač agresivní emoci rozumím. Ale co naplat? Když má jedna za otce prezidenta vesmíru a za bratra krále světa, bodejť by nebyla trochu panovačná. Ovšem vázat jí střevíček teda nebudu. Ani mě nehne, tyranko. A okamžitě nech toho pláče!

Práce soumara není nic složitýho. Dostanete najíst, nálož na záda a pak, hezky v řadě za sebou, pomalu stoupáte po vyhřátejch kamenitejch cestách, vedoucích pohořím Pindos skrz naskrz. Dřív tudy s naší pomocí cestovali obchodníci, dneska tu dvounožci provozujou něco, čemu říkají trek. Konkrétně tohle - vyprávěl strejda Kostas - je trek zvanej Θεόκτιστα. Vede ke slavnejm kamennejm mostům v Ζαγόρι.
A přesně u toho šestýho se ta tlustá německá turistka rozhodla, že dál pojede na mně, nebo vůbec nikam.
Koukněte, jsem taky jenom osel, jasný?
A znáte to - stokrát nic...
Padá soumrak.
Furt ještě běžím.
Ale řeknu vám, nikdy jsem nebyl tak šťastnej.

Občas má pocit, jako by už do tohoto světa nepatřila. Laskavě se usmívá, když zaníceně mluvíme o novém seriálu nebo nějaké technické vymoženosti. Někdy nerozumí, ale má radost s námi.
I když už jí tělo neslouží tak jako dřív, okopává záhony, chystá dřevo na topení a tahá koš s vypraným prádlem přes tři patra schodů. Je zvyklá tvrdě pracovat. Její život nebyl snadný. A teď? Na sklonku života ji opouštějí její nejbližší.
Doba se změnila a lidé jako ona jsou připomínkou minulých časů. Jsme hodně jiné. Ale přesto doufám, že z každého mého objetí chápe, jak moc ji mám ráda.

„Sestupte na základ reality a zneutralizujte škůdce,“ rozkázala imperátorka.
Platouň a Gryzspar, atomoví gerojové, zasalutovali a vyrazili na quest.
„Zahajuji sestup na základní úroveň,“ ohlásil Gryzspar, když seděli v projektoru.
„Hmm... to jest kam?“ zeptal se Platouň.
„No... Molekulární vazby?“
„To zdaleka není základ.“
„Samozřejmě ne čistě fyzikálně, ale tak nějak... ne? Myslíš, že máme jít na atomy?“
„Co takhle dovnitř?“
„To by šlo. Ale jak hluboko? Stále částice? Nebo... dál?“
Platouň znepokojeně ohmatával představu základních matematických konceptů, planoucích tmou.
„Nejdřív identifikujme cíl. Kdo jsou škůdci?“
„Nepřátelé.“
„Definice?“
„Ti, kdo škodí... hmm.“
Oba gerojové se zadumali. Rozkaz ZNĚL tak jasně...

,,Vážně si někdo dobrovolně nechal udělat takový poděs na hlavě?´´
zeptala jsem se matky, která seděla naproti. Ta se smála až ji vietnamské nudle vypadávaly z hůlek.
,,Podívej, i mne samotné na hlavě chvíli hnízdil...´´
Otevřela peněženku a podala mi fotku.
,,Už se nedivím, proč se tomu říkalo Na Jágra.´´
Bavily jsme se tak moc, až i slzy nám tekly.
,,Kéž bychom nějakého divocha s mulletem mohly vidět!´´ řekla jsem.
Ä ono se to vážně stalo. Dva metry od nás přešel muž s mulletem na hlavě.
,,Tak ten teda byl! Že by se móda snad vracela?´´
,,Mami, ani to neříkej nahlas!´´

Tatínek: Á už otevřeli okresy, vyjedeme na chatu.
Maminka: Na jak dlouho?
Tatínek: Asi na týden. Co na to říkáte děti.
Dcera: Cóó? Moment, na chatu? Néé, na chatu NÉÉ.
Syn: Jo, to beru, aspoň budeme víc venku.
Tatínek: Ano, přesně tak. A co kdybychom tam zůstali čtrnáct dnů.
Syn: Jóóóó!
Maminka: Tak jo, děti, rychle sbalit.
Dcera: To snad néé, já tam nejedu.
Maminka: Jedeš. Nediskutuje se.
Dcera: A je tam wi-fina?
Tatínek: Ne.
Dcera: Ach.

O dvacet let později...
Maminka: Tak co, už otevřely ty okresy abychom mohli jet zpátky domů do města do Podolí...
Syn: Do školy...

Když položíš ucho k zemi, uslyšíš kosti mluvit. Musíš odebrat zeminu, očistit zbytky kamínků a trav, pohlédnout do očí těch, co chodili po zemi před námi.
Mrtví nemluví, tvrdí se.
Pravda, neřeknou nám, jak žili. Avšak můžeme číst mezi řádky, mezi kostmi, jak zemřeli.
Pohřbili nás s poctami a láskou, zašeptali kosti. Starali se o nás, i když jsme se nemohli hýbat. Milovali nás, i když jsme nesbírali, nelovili, nepracovali.
Nevěř tomu, že minulost nám nepatřila, že nás nechali zemřít v pustinách. Vždy jsme tu byli a vždy tu také budeme.
Lidé jsou lidé, v celé své lásce a nedokonalosti.

Při vyklízení skříně objevím na vnitřní straně dveří shluk barevných oválků. Třicet let staré etikety z banánů. Nechápu, proč to tu mamka nechávala.
Barvy vybledly, odlepené okraje se chvějí v průvanu. Jedna nálepka se mi snese k nohám. Je bílá, s obrázkem tukana. Bývala vzácná.
Jako kdybych se propadla v čase, slyším klapnout dveře v předsíni. "Pojďte mi pomoct s taškama, děti! Přivezli banány, budete mít k svačině." "Měli se samolepkou?" vydechnu jako tenkrát a na kratičký okamžik ucítím chvějivé vzrušení. Maminka ve vzpomínce se tajemně usměje.
V očích mě zaštípe slza.
Možná už vím, proč to tu mamka nechávala.