Děsivé dějiny

Obrázek uživatele Aplír

Výslech

Úvodní poznámka: 

Omlouvám se za fandom, ale téma mi ho evokovalo.

Drabble: 

Jak na horské dráze
Nahoru a dolů
Strach se v tobě krčí
Slyšíš hlas jak křičí
Zaplatíš mi draze
Zúčtujeme spolu

Ironii v koutku úst. Zhluboka se nadechl, předklonil se a pak s pocitem moci pomalu a dlouze jí vyfukoval cigaretový kouř přímo do obličeje.
Otřásla se odporem.
Škodolibě se zasmál. Uhodil pěstí do stolu. „Čekáááám,“ protáhl zlověstně.
Ticho místo odpovědi.
Jízlivý pohled nestydatě ohmatával její postavu.
Ruměnec nezakryl její rozpaky. Oslepilo ji světlo.
Vstal. Ječel. Vzteky skřípal zuby. Jeho řev a rány jí padaly na hlavu.
Studená voda vzkřísila její vědomí.
S námahou otevřela oči, ale ne ústa.
Nepromluvila.

Obrázek uživatele Aplír

Terč

Varování: 

Nespravedlnost

Drabble: 

Vzali mu živnost, která je ale neuživila. A tak musel s rodinu ještě hospodařit. Pár úzkých políček jim tak tak dalo obživu. I ty mu sebrali. Čestnému, váženému člověku teď říkali kulak.
Polykal hořkost, výhrůžky, strach.
To jim nestačilo. Poslední naděje brzy zhasne.
Hybaj pryč!
Povinné vysídlení.
Pak zažívaly jenom ústrky. Šikana učitelů jeho nevinných dětí byla ospravedlňovaná označením nepřátelé státu.
Nikde žádné zastání. Současnost byla synonymem pro peklo. Bál se budoucnosti.
Oloupili ho o to poslední, touhu žít. V mysli se mu koncentrovalo zoufalství.
Jedna z věcí, kterou měl z domova byl provaz. Je dostatečně pevný, aby ho unesl?

Závěrečná poznámka: 

Možná napíšu ještě něco pozitivnějšího, ale nic neslibuju.

Zde panuje ticho

Úvodní poznámka: 

Ono to vlastně je docela poetické téma. Jenže tyhle asociace prostě nedají pokoj.

Varování: 

No, prostě připomínky strašných věcí, které se bohužel děly.

Drabble: 

V Malé pevnosti už rytmicky nedupou vojenské boty. Ani nezní hluk z dílen. Hrubé hlasy neštěkají ostře povely ani nechrlí nadávky. Dávno utichly i jiné, mnohem horší zvuky, které se tu ozývaly až příliš často, tvrdé údery, výkřiky, sténání.
Jenom všudypřítomné jiřičky tu od jara do podzimu létají a čiřikají, netušíce, jaké místo si vybraly.
Také na hřbitově panuje ticho. Naprosté, pokud nepřijede větší výprava.
Někdy, na jaře, za jasných dní, se dokonce i tady nese ve znamení rašící zeleně, zpěvu ptáků, věčně se obnovujícího života.
Jinak v něm však znějí osudy všech navždy umlčených. A takové ticho trhá uši.

Obrázek uživatele L.P.Hans

Komunikace

Drabble: 

“Tak co bude? Svrbí mě ruce.”
“Klid Kostimlate, však si brzy zabojuješ. Kníže ale nejdřív musí vyslechnout jejich žádost o mír.”
“Proč?”
“Protože je rytíř.”
“A?”
“Protože si to jeho čest vyžaduje. Nemůže pobít protivníka, který se vzdá a vykoupí.”
“Protože je rytíř?”
“Jo.”
Kníže se vrátil z jednání: “Tak chlapi, balíme to, jedem domů. Baron složil kauci pět set hřiven.”
“Kauce? To je urážka?!” Kostimlat vykřikl jako tur a rozeběhl se směrem k protivníkovi.
“Cože? Útočíme? Už? Hrrr na ně!” ozvaly se výkřiky z tisíce hrdel a znuděná armáda se vrhla vpřed.
“Bij kdo v Boha věří. Bij, zabij!”

Osudná nedbalost

Úvodní poznámka: 

Nesoutěžní.
Jižní Francie, Languedoc, léta Páně 1209

Varování: 

Děsivé dějiny, zmíněno zabíjení ve velkém.

Drabble: 

Hrdé město Béziers beze strachu hledělo na blížící se vojska křížové výpravy vyslané proti místním kacířům.
Obležení? Nemusejí se bát, zásoby mají a ve studních voda nevyschne.
A oni tu dlouho nevydrží, zavázali se jen na čtyřicet dní.
Vyslanci byli tedy odmítnuti.
Cestou do ležení je následovali posměváčci, kteří neměli co na práci.
Vojáci si jich nevšímali, budovali tábor. Provokatéři nechtěli dát pokoj, až se začali prát.
To vojáky rozzuřilo.
Hnali opovážlivce zpátky, a ejhle! Brána zůstala otevřená...
To už přispěchali další křižáci a vzali město šturmem.
A nastal hrůzný masakr všech, ani na víře nezáleželo. Však si Bůh vybere.

Závěrečná poznámka: 

Zvláštní historka o tom, jak bylo dobyto první město během křížového tažení proti zvláštní křesťanské sektě tzv. katarů nebo albigenských. Nezaručená, ale město každopádně padlo překvapivě rychle a bylo téměř celé vyvražděno, přestože zdaleka ne všichni obyvatelé byli kataři.
Počátkem 13. století byla tahle víra, která se sice hlásila ke křesťanství, ale měla dost odlišnou věrouku a neuznávala klasickou církev, velmi hojně zastoupena v jižních francouzských krajích pod Pyrenejemi a v Languedocu. Po neúspěšných pokusech o mírové misie proti nim bylo vysláno vojsko křižáků. Po první výpravě omezené na 40 dní následovaly další, války se vlekly až do doby kolem r. 1240, mnoho měst a hradů bylo zpustošených a katarská víra silně potlačená, i když na venkově přežívala i nadále (tolik velmi zběžné shrnutí).
Boj o víru se stal pro francouzské krále záminkou k tomu, aby tyhle kraje, vesměs spíš pod vládou místních pánů a některé dokonce ve sféře vlivu aragonských králů, pevně přičlenili k Francii (až po válkách také vyrostly slavné hradby města Carcasonne).
Právě k masakru v Béziers náleží onen výrok křesťanské lásky, údajně pronesený papežským legátem ohledně toho, že ve městě byli i pravověrní: Pobijte je všechny, Bůh už si ty své vybere.

Recept na státnost

Drabble: 

Do hrnce dejte hodně Čechoslováků, ať to má základ, který pracuje, přimíchejte třetinu Němců, ať je to řádné, přisypte Maďary, ať to má říz a Rusy, ať to nabere objem, nezapomeňte přihodit Židy, ať to má nějaký rozum. Pokud budete míchat moc dlouho, neudělá to dobrotu. Pak budete muset ubrat nejdřív Židy, následně Němce a Maďary. Zbyde vám místo na víc Rusů, ale začne se to moc rozpínat a přetékat, bude to jaksi nedobré. Radím odebrat Rusy, vzít dva menší hrnce a odebrat taky bublající Slováky. Sice se to už moc nevaří, moc to nekypí, ale je to takové mdlé.

Bílo

Drabble: 

Jako by z jejího života vymazali barvy. Vzpomínala si ještě, jaké to je, když prsty voní terpentýnem a na pár centimetrech může vzniknout jakýkoliv svět, který si vysní. Měla strach, že až se vrátí, nedokáže už namalovat nic, než bílé nekonečno. Měkké, milosrdné bílo, nebo jedovaté bílo, ze kterého fouká potměšilý vítr, který se usadí pod děravým kabátem a bude štípat do prstů. Bílo, ze kterého svítí matčiny smutné oči. Proč ses vracela, Ariadno, do země, která ti zabila sestru? Budou ty ruce schopné malovat i za pět let? Za deset? Vrátí se vůbec? Nebo jí zmrznou, jako tolika jiným?

Závěrečná poznámka: 

Nevím proč, ale tohle téma mi evokovalo gulag...jak se asi o budoucnosti přemýšlelo lidem, které vytrhli v rozkvětu jejich životů a dostali za smyšlená provinění rozsudky na mnoho let?
A taky jsem si vzpoměla na Marinu Cvětajevovou a její dceru Ariadnu Efron a jejich téměř neuvěřitelný osud.
https://www.databazeknih.cz/knihy/nas-vsedni-zivot-339420
https://plus.rozhlas.cz/kdo-byla-marina-cvetajevova-emigrantka-uvnitr-em...

Svoboda, která netrvala dlouho

Úvodní poznámka: 

Touhle dobou to tu určitě nebude jediné svého druhu, ale je to asi můj nejlepší nápad a dost v duchu toho, jak na mě téma působí.

Varování: 

Dost deprimující. Hodně ošklivý příběh z minulosti, věznění a nespravedlivá smrt (bez detailních popisů)

Drabble: 

Tak přece jen svoboda.
Válka skončila a on vyvázl z koncentračních táborů i pochodu smrti.
Bylo to strašných, temných pět let, kdy se sotva dalo v něco doufat, ale teď se otvírala nová budoucnost. Pokojný život v míru, návrat k práci, bádání a nalézání nových pohledů na dávnou minulost.
Jenže už se stahovala nová mračna.
Strana, které kdysi věřil a později se od ní odvrátil, přebírala moc. Nastal převrat a čas zúčtování s bývalými členy. Stal se trockistou, hlavou jakési skupiny zrádců, které ani neznal.
Tihle protivníci už neponechali nic náhodě.
Rozsudek a poprava proběhly právě pět let po osvobození.

Závěrečná poznámka: 

Podobných osudů bylo vícero, ale jedná se o historika Záviše Kalandru, bývalého marxistu, který se před válkou se stranou rozešel, přesto byl už v listopadu 1939 odeslán do koncentračního tábora. Těch pak vystřídal vícero, ale nějak se dočkal konce války a přežil i pochod smrti do Schwerinu, kde byl konečně osvobozen.
Patřil ke skupince obviněných ze špionáže spolu s Miladou Horákovou, proto je tak trochu v jejím stínu. Vlastně ho zatkli víceméně náhodou spolu se švagrem a následně se jim hodilo ho ze msty, zejména za kritiku moskevských procesů, přiřadit k téhle vymyšlené skupině. O milost pro něj se přimlouvali historici z Harvardovy univerzity, marně. 8. června 1950 byl spolu s Miladou Horákovou popraven.
Když to tak píšu... nepochopitelné, že taková strana může v téhle zemi dodnes legálně existovat.

Obrázek uživatele L.P.Hans

Proti modlám

Drabble: 

Pokud chceme dosáhnout rozvoje za limity lidských možností, nezbývá nám než odvrhnout striktní myšlení našich předchůdců.
Byl to Newton který lidstvo připoutal k zemi zákonem gravitace. Bez Newtonova zásahu do našeho přirozeného vývoje by lidstvo už dávno dosáhlo oblak. A Newton nebyl jediný. Bez Einsteina bychom už dávno sestrojili perpetum mobile a s ním neomezenou energii. Říkáme, že nikdo si nevybírá rodiče, ale bez Mendela a jeho dědičnosti by opak byl pravdou.
A proto musíme vtrhnout do knihoven a univerzit a srazit tyto modly vědeckého dogma v prach. Jedině až lidstvo zapomene tyto okovy, které ho svazují, bude skutečně volné.

Matka následníka trůnu

Úvodní poznámka: 

Vlastně jsem dost váhala, jestli to dopsat, protože je to strašná představa. Jenže se to tak dělo.

Varování: 

Je zde vyhlídka na ztrátu dítěte.

Drabble: 

Žila obklopená veškerým přepychem, na jaký lze pomyslet, všichni ji poslouchali na slovo. Stala se první chotí samotného sultána. Měla statného syna, který snad jednou vystřídá otce a ona jako sultánka matka zůstane u moci.
Přesto starosti poznamenávaly její něžnou tvář.
Synů je mnoho, vládnout bude jediný. Ostatní nemohou zůstat.
Dokáže to Murad? Neodstraní ho třeba ještě předem některý jiný?
Ale hlavně, je tu mladší Ahmed. Proti bratrům nemá šanci. Tomu není přáno žít dlouho. Bude muset ustoupit z cesty staršímu.
Lépe na to nemyslet, ale jednou to přijde. Přála si vidět Murada vládnout, jenomže… cena byla opravdu hodně vysoká.

Závěrečná poznámka: 

V osmanské říši bylo ustáleným zvykem, že nový sultán prostě nechal zavraždit všechny své bratry, aby měl své postavení jisté. Nástupnictví přitom nebylo pevně dáno, ačkoliv syn favoritky měl samozřejmě dobré vyhlídky.
Časem se to trochu zmírnilo tak, že už bratři nebyli vražděni, ale doživotně uzavřeni v jednom za paláců zvaném příznačně zlatá klec.

Snění na papíře

Úvodní poznámka: 

Asi už to tu v nějaké podobě bylo, ale snad to nevadí. Mohlo by se to vztahovat na různé situace a osudy, ačkoliv podnětem bylo jedno určité místo a doba.

Varování: 

Není to asi vyloženě spouštěč, ale z náznaků je zřejmé, že se jedná o děti, které nemají dobrý osud.

Drabble: 

Když jim rozdali pastelky a nějaké papíry, měla opravdu radost.
Nabídla sestřičce, že jí nakreslí, co se jí bude líbit.
Obě si přály vlastně totéž, jen to ještě nedovedly plně vyjádřit.
Usmívající se rodiče. Holky a kluky ze sousedství. Místa, kde si hrávaly. Fialky a pampelišky, jabloně obtěžkané plody. Rušné ulice plné lidí. Klidnou cestičku mezi poli, bez závor a ostnatých drátů.
Místa z knížek a vyprávění, moře, lodě, pohádkové zámky.
Světy vzdálené i ten známý tam za vraty.
Ten, o který přišly, ale snad se do něj někdy vrátí.
Nedovedly to vyjádřit, ale jejich přání se ztvárňovala na papíře.

Obrázek uživatele L.P.Hans

Pomíjivé Ticho

Drabble: 

Po dlouhých hodinách se zem přestala třást a nad územím nikoho se rozprostřelo ticho. I zdánlivě nekonečná salva artilerie našla svůj konec. Vrstvami kouře se prodraly sluneční paprsky a dopadly na špinavé obličeje v linii zákopů. Mladí muži s unavenýma očima vylézali pod modravou oblohu z krytů. Kdosi začal recitovat dětskou básničku o skřivánku a jaru, verše přinášející úsměvy na tváře jeho druhů.
Brzy však jeho slova přerušil pískot píšťalky. A potom další a další. Nu, přišel čas. Tisíce rukou se zapřely o bednění zákopu a vytáhly se nahoru, v jejich křečovitém stisku pažby zbraní. A pak vyrazily vpřed věčnosti.

Obrázek uživatele Aplír

Pro potěšení davu

Úvodní poznámka: 

Nesoutěžní, bez nároku na bod.

Drabble: 

Ochromil ho strach. Svaly ztuhly. Připadá mu, že mu celé tělo zkamenělo. Jen jeho srdce zběsile tluče na poplach. Nejspíš co chvíli exploduje. Slunce mu okamžitě vysušuje pot.

Jako když nepřítel zastrašuje protivníka demonstrací síly a zbraní, lev rozevřel tlamu dokořán. Ukazuje hrozivé zuby. Vypadá to, že se jimi chlubí.
Výborná akustika arény zesílila řev obávané šelmy. Téměř přehlušil skandování krvelačného obecenstva.

V ústech sucho. V hlavě zmatek. Labyrint myšlenek. Úprk vzpomínek.

Lev k němu běží.

Není jako Samson, nemá jeho sílu, aby pouhýma rukama přemohl krále zvířat. Není ani cvičený gladiátor. Je křesťan. Neuctívá římské bohy. Proto musí zemřít.

Když nelze jinak

Úvodní poznámka: 

Inspirace skutečnými událostmi a osudy, ale nakonec jsem se rozhodla ponechat hlavní postavu i dobu nedefinovanou. Jsou to příběhy, které se opakují...

Drabble: 

A náhle bylo smeteno všechno staré, špatné a nespravedlivé, nastala příležitost odstranit křivdy a přežitky, vybudovat lepší společnost.
Nechal se zlákat a strhnout tím proudem. Snad těm ideálům opravdu věřil, snad mu převratné změny otvíraly nové, netušené možnosti.
Věnoval nové vládnoucí straně všechnu oddanost. Ideály vyžadovaly námahu a oběti.
Přihlížel likvidaci četných odpůrců nového režimu, včetně svých příbuzných a bývalých přátel. Co naplat, neprohlédli včas.
Jenže i mezi domněle věrnými číhala zrada. Provinilce čekala smrt. Odhalili i jeho věrného druha, spolubojovníka. Bolelo to, ale nebylo zbytí.
Najednou došlo na něj. A pochopil, že bude také odsouzen a nikdo ho nezachrání.

Závěrečná poznámka: 

No a vlastně myslím, že zrovna tehdy došlo k té fázi, kdy se revoluce unavila, dotyčný přežil, jenom si něco odseděl, a potom zase dělal hrdinu a mučedníka k tomu. S takovými to tak často bývá, kdoví proč.

Obrázek uživatele L.P.Hans

Z deníku lorda Carnarvona

Drabble: 

4. 11. 1922 Je to již několik hodin, co jsem odhalili vstup do hrobky. Hieroglyfy na dveřích varovaly před kletbou, ale kdo by takovým věcem věřil… Měli jsme ovšem očekávat pasti. Neušli jsme ani několik metrů když se spustil mechanismus pro ochranu hrobky před zloději. Ze stropu spadl balvan a zablokoval cestu ven. Obávám se, že Howard našel svůj osud pod sutinami. Já jsem zůstal uvězněn jen s několika nástroji a lampou. Ale z druhé strany slyším úsilí dělníků cestu uvolnit. Tak jsem se mezitím pustil do doplnění zázna

Právě se mi zdálo jako bych slyšel kroky z pohřební komory!

Obrázek uživatele L.P.Hans

Lynč

Drabble: 

“Na hranici! Na hranici s ním!”
Středem vesnice se táhl dav, v jehož čele skupina statných nádeníků nesla muže v černém hábitu.
Vtom je zastavil rázný hlas: “Stát! Co se to tu děje?!” Cestu jim zastoupil pomenší muž v měšťanských šatech.
První z pacholků zašoupal nohama a spustil: “Tuž tohoto bychom rádi upálili, pane rychtáři.”
“Kdopak to je, snad jste nechytili nějakého černokněžníka?”
Pacholek si odplivl. “Fuj, no to tak. Oblízal chalupy a tvrdil, že je výběrčí daní.”
Do toho se ozval sám výběrčí: “Zdravím, rychtáři. Pořád ještě si ulíváte půlku desátku?”
Rychtář se zamyslel a pak vykřikl: “Na hranici!”

Obrázek uživatele L.P.Hans

Saň

Drabble: 

Kdesi hluboko v útrobách staré Prahy vrzly dveře a v kuželu světla se vypotácela trojice místních štamgastů. Chvíli se motali dokola jako tříhlavá saň, potom nabrali kurz a odpluli uličkou za krčmou někam směrem na Malou Stranu. O několik ulic dál potkali kolemjdoucího. Saň se zastavila a chvíli ho zkoumala.
“Chlapi, no tohle? Vždyť je to Zikmund, liška ryšavá,” prohlásila první hlava.
“Pořádně mu to osolíme!” přidala se druhá.
“Bij, kdo v Boha věří!” vykřikla třetí.
Kolemjdoucí na nic nečekal a dal se na úprk.
“Dnes není můj den!” myslel si Zrzavý Józa za běhu. “Dnes opravdu není můj den!”

Alespoň na chvíli uniknout

Úvodní poznámka: 

Dobře, asi nějaké varování by tu mělo být. Je to ostrašných věcech, i když spíš v náznacích.

Drabble: 

Naštěstí po každém dni přichází noc. A dokonce i tady se spí. Pokud se povede překonat zimu a hlad a úplně se odevzdat těžké únavě, může přijít alespoň na chvíli vysvobození. Snad zářivě zelená louka plné květin, s rozhledem široko daleko, bez jakýchkoli plotů a zdí, možná půvabná zahrada nějakého pohádkového zámku - anebo prostě domov, s drahou rodinou a se sousedy, tak, jak to tam kdysi bývalo.
Jenomže nějaký náhlý zvuk nebo pohyb sousedního těla znamená konec snu. A zase je tu přecpaná palanda, ponurá místnost plná zápachu nespočtu nemytých lidských těl - a vyhlídka na další z nekončících strašných dnů.

Závěrečná poznámka: 

Já vím, trochu prvoplánové, ale nedalo mi to.

Obrázek uživatele Aplír

UF

Úvodní poznámka: 

Nic pro útlocitné.

Drabble: 

Život je jasně ohraničen rozměry cely, jejímž jediným vybavením je vědro na výkaly. Místo kavalce betonová podlaha. Je tak krátká, že se v ní nemůže ani natáhnout. Je sám. Společnost mu dělá jen rozmanitý hmyz a hlodavci. A neustálá tma, která spolehlivě stírá rozdíl mezi dnem a nocí.

Rachocení klíčů. Zlověstný zvuk závory. Láteření bachaře. Sprosté nadávky. Kopance. Mají mu pomoct na nohy. Nezvládají ho nést.

Světlo lampy neúprosně řeže do očí. Má pocit, že krájí jeho bulvy. Křížem krážem otázky a nesnesitelná bolest.
Křížový výslech křižuje jeho poslední zbytky sil a odhodlání mlčet.

Nebyl ukřižován, ale umučen.
Protože NEZRADIL.

Obrázek uživatele L.P.Hans

Vesnický aktiv

Drabble: 

Ve stodole to vřelo. Na stupínku stál muž v obleku doprovázený dvěma uniformami z lidových milic.
“Jak jsem říkal, všechna pole budou sloučena a vy všichni budete přijati do kolchozu. Společnou prací ke světlým zítřkům!”
Vtom se z davu ozvalo: “Ten svůj kolchoz si strč tam, kde slunce nesvítí!”
“Kdo to řekl!” vykřikl brunátný úředník.
“Kdo řekl co?” odpověděli mu z davu.
Uniformy vytáhly obušky a začaly procházet mezi kamennými tvářemi rolníků.
“Jestli do minuty nevydáte rozvraceče, budeme z toho na výboru vyvozovat závěry.”
Ve stodole bylo rázem ticho, přerušované pouze skřípotem zastrkované závory. V rukách rolníků se objevily cepy.

Obrázek uživatele L.P.Hans

Špitál

Drabble: 

Skřípal zuby bolestí. Kopí jednoho z nepřátel mu projelo kolenem a roztříštilo kloub na padrť. Naštěstí ho jeden ze spolubojovníků odtáhl z boje do bezpečí a tak nyní ležel na lehátku v polní nemocnici.
“Tak co, mladej? První bitva?” uslyšel hlas.
Otočil hlavu doleva a na vedlejším lehátku spatřil zjizveného veterána, kterak mu mává rukou se zvednutým palcem. Druhý pohled mu pověděl, že veteránovi moc jiných končetin nezbývalo. Vtom mu pohled zahradila postava doktora.
“Tak budeme amputovat.”
Když se mu zařízla pilka do nohy, začal téměř nelidsky řvát. Z dálky ještě slyšel veterána: “Ti mladí dnes nic nevydrží, citlivky jedny.”

Osvobozením k zotročení

Úvodní poznámka: 

Berte s rezervou, je to samozřejmě zjednodušený pohled.

Drabble: 

Konečně! Májové dny přinesly osvobození od nejstrašnějšího útlaku, jaký země kdy zažila.
V radosti doznívala hořkost a bolest. Příliš hluboké rány, příliš těžké pokoření. Potřeba vyrovnání, odplaty za všechno špatné.
A trpké zklamání. Selhali všichni, ke kterým jsme mívali důvěru. Země, které nás měly ochránit. Naši představitelé, kteří jim důvěřovali. Staronový prezident, pravda, se těšil velké úctě. Jenže i on nyní hleděl poněkud východním směrem.
Proto dostala nejvíc hlasů strana, která se nijak nezkompromitovala, naopak bojovala proti Nepříteli. Která slibovala opravdovou svobodu a spravedlnost. Která podávala ruku velkému bratrovi osvoboditeli…
A nově nastolená „svoboda“ pevně spoutala národ nadlouho těžkými řetězy.

Obrázek uživatele L.P.Hans

Bratr Tobiáš

Drabble: 

“Přísahám na svatého Petra, jestli bude zase ryba, už to nevydržím.”
Fronta mnichů se pomalým krokem posunovala směrem k výdejnímu okénku.
“Ale bratře Tobiáši, víš přece, že přece máme masopust,” uklidňoval menší obtloustlý mnich stěžovatele.
“Já vím, já vím,” odbyl ho Tobiáš. “Ale existuje spousta jiných postních jídel než jen ryba. Co bych já dal za misku obyčejné jáhlové kaše…”
Mezitím se dostali na řadu.
“A dost!” zařval brunátný bratr Tobiáš. Vyrval bratrovi za okýnkem kotel uzených sleďů, serval ze sebe hábit a obnažen do půl těla vyskočil na nejbližší stůl. “Já chci maso!” Potom začal vrhat sledě všude kolem.

Götterdämmerung

Úvodní poznámka: 

Duben 1945.

Drabble: 

Rádio vysílalo koncert Berlínské filharmonie. Tak jako ve vzdálených předválečných časech, kdy lidé pouštěli rozhlas na konci pokojného dne, jako v nedávných letech, kdy rádio přinášelo zprávy o vítězství.
Nyní byly na programu dne jiné koncerty. Ničivé nálety měnily pyšné hlavní město v trosky. Střelba a rachot tanků zněly už na doslech.
Vůdce stále povolával do boje další dobrovolníky, chlapce určené k záhubě. Ve svém krytu snad ještě věřil v zázraky, ačkoliv konečná zkáza už byla neodvratná.
V pochmurném večeru zněla hudba rovněž ponurá. Melancholická harmonie vrcholící v tragické vznešenosti. Dílo příznačné pro poslední koncert filharmonie před evakuací.
Soumrak bohů.

Závěrečná poznámka: 

Údajně byla hudba z této Wagnerovy opery skutečně na programu posledního koncertu Berlínské filharmonie vysílaného rozhlasem v dubnu 1945.
A k poslechu

Obrázek uživatele L.P.Hans

Šancím navzdor

Drabble: 

“Vzdejte se a darujeme vám život!”
Dva vojáci v pocvočkovaných brigandinách leželi v bahně za náspem a těžce oddychovali. Co mělo být rutinní průzkum se před okamžikem zvrtlo v boj o holý život. Nyní zbývali jen oni dva a nepřátelé měli přesilu pět na jednoho.
“Co budeme dělat?” zeptal se první.
“Musíme se probít skrz! Vidím odtud naše koně,” odpověděl druhý. Vyškrábal se na násep a divoce zamával mečem: “Nikdy se nevzdáme, slyšíte?! Nikdy!”
Vzápětí dopadl zpět do ďolíku a nepřátelské šípy z něj trčely jako z jehelníčku. Po další chvíli se nad náspem ve větru zatřepotal kus bílé látky.

Obrázek uživatele L.P.Hans

Veliteli 4. pluku.

Úvodní poznámka: 

Nu což, po časovém limitu. Pozdě, ale přece to nevyhodím

Drabble: 

Zítra očekávám vaši osobní audienci u příležitosti plánovaného útoku na nepřítele. Přineste také nejlepší láhev vína o které se jste citelně přesvědčen že mě interně potěší. Dejte si mého sluhu předvolati, on exaltovaný jest a on zcela určitě vám nesmírně akademicky poradí s výběrem. U příležitosti mých narozenin svým důvtipem i moji VVěrnou ženu jak výběrem I prezentací dárku překvapil. Také doufám že počasí u vás rovněž není nejhorší. Čekám vaši stručnou a svižnou odpověď obratem. Podepsán vlastní rukou Alfred Oleandr, hrabě z Vallois, lenní pán rodověho zámku Elford nad řekou Artas. Odpověný písař: Albert Kamych, nádeník guildy Zlatého Slunce

Závěrečná poznámka: 

Řešení: zautocimezausvitunapoleon

Obrázek uživatele L.P.Hans

Vězeňská

Drabble: 

“Patnáct supů na zdi sedí,
dneska nikam nepoletí!
Zubatá nám ptáčky chytla,
přistřihla jim obě křídla!”
Ve světle zamřížovaného okna seděla skupina otrhaných vězňů a hlasitě zpívala. Jeden z vězňů dirigoval zlomenou lžící a chystal se začít druhou sloku, když vtom se oknem zvenčí ozvalo bubnování. Vězni se v mžiku nahrnuli k okýnku.
“Už ho vedou!” vykřikl někdo ale byl okřiknut - diváci s napětím sledovali scénu.
Venku bubnování vrcholilo. Potom vteřina ticha, jednoslovný rozkaz, zaburácení salvy výstřelů a žuchnutí těla.
Ze stísněné cely se ozval jásot, pískání a potlesk.
Vězni se pustili do zpěvu nanovo:
“Šestnáct supů na zdi sedí…”

Obrázek uživatele L.P.Hans

Spiknutí

Drabble: 

“Ještě že tě mám, můj věrný rádce. Bez tebe bych nikdy neodhalil toto hrozivé spiknutí.”
Král shlížel z okna komnaty na nádvoří, kde posluha poctivě drhl zakrvácená prkna popraviště. Na hradbě proti oknu se vyjímalo sedmero čerstvě nabodnutých hlav.
“Přípitek, pane králi?”
“Ale jistě, velmi rád, teď když je dokonáno.”
Král pod dohledem svého rádce vyprázdnil číši. Přešel místnost k psacímu stolu, ale náhle se mu udělalo mdlo. Žaludek se mu zkroutil bolestí a podlomily se mu nohy.
“Proč?” vypravil ze sebe král posledním dechem.
“Ale pane králi,” odpověděl s úsměškem rádce. “Přece jsem vám říkal, abyste nevěřil vůbec nikomu.”

Obrázek uživatele Tora

Vše, na co si vzpomeneš

Úvodní poznámka: 

NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

Historie dnes tak trochu děsivá...

Drabble: 

„Na co si vzpomeneš, fakt!“
„Tak: paruka!“
Horlivé listování.
“1981, Detroit. Chlap si lepil příčesek na WC lepidlem, zapálil si při tom cigaretu. Lepidlo blaflo, chlap na popáleniny umřel.“
„Ty kráso… Móda!“
„1927, Isadora Duncan, bugatka, dlouhá šála, uškrcení.“
„Hudba!“
„2003, Miami Beach. Hlasitá hudba, rozčilený soused. Zabušil na dveře, neřekl ztišit, rovnou střílel. Devět mrtvých!“
„Zívání!“
„Červenec 1999, Melbourne. Cirkusový trpaslík. Seskočil z trampolíny ve chvíli, kdy si vedle stojící hroch mohutně zívnul. Klaun přistál doprostřed tlamy otevřené na 120 cm, hroch zaklapl hubu a klauna spolkl. Bylo po trpaslíkovi.“
„Kecáš!“
„Nekecám!“

„Kluci! Ta knížka není nic pro vás!“

Závěrečná poznámka: 

Všechny případy jsou popsány v knize Jak odejít na věčnost, Ilustrovaná encyklopedie příčin úmrtí, autor Michael Largo.
Fandom jsem možná netrefila, ale je to opravdu děsivé čtení, čím vším lze sejít ze světa.
Klukům v předpubertálním věku by tahle knížka fakt neměla přijít do ruky :).

Půjde to hladce

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Z mé strany trochu bjb. Zas jednou moje "oblíbené" téma.

Drabble: 

První zkouška dopadla na výbornou. Všechno šlo hladce, jako na drátku.
Následovala druhá zkouška, ale tentokrát se to trochu zadrhlo. Očividně tu k dokonalosti ještě něco chybělo a žádné nedostatky se nepřipouštěly.
A tak bylo potřeba plán ještě přepracovat a výsledná podoba se trochu změnila. Povedlo se, další pokus ukázal, že teď už tomu nic nechybí.
A tak mohl být vynález konečně uveden do provozu.
Jednoho dne za ranního šera přivedli prvního odsouzence.
Kat trhl pákou. Těžká, řádně nabroušená šikmá čepel sjela dolů jako blesk, hladce odseknutá hlava odlétla do koše.
Humánní způsob popravy se mohl začít praktikovat ve velkém.

Závěrečná poznámka: 

Když naostro, tak na ostro.
Původně navržená gilotina měla ostří půlkruhové jako válečnická sekera. Napoprvé ji zkoušeli na jatečních zvířatech a všechno šlo dobře. Napodruhé na mrtvých tělech, a tam se to v jednom případě nezdařilo jedním sekem. Proto bylo ostří změněno na šikmé, jak ho známe, a to už nezklamalo.
(Z toho vylepšení bývá někdy dokonce podezírán sám král Ludvík XVI., budoucí oběť, ale to jsou asi jen fámy.)

Neviditelný fandom: 

Stránky

-A A +A