DMD č. 27 pro 27. 4. 2013. Téma: Zabít málo

Do jednoho vzdělaného království přiletěl drak.
Všichni rytíři měli načtenu romantickou literaturu a knihu Jak porazit draka.
Drak požádal o princeznu, zalezl do sluje a čekal.
Rytíři věrni knihám naklusali jeden po druhém ke sluji, jenže ouha: místo každé useknuté hlavy narostly dvě jiné a milého rytíře si rozervaly na půlky.
Rytíři se dál drželi příručky, ačkoli na zabití draka byla málo platná. V té pohnuté době tam byla vynalezena nepřímá úměrnost: čím míň živých rytířů, tím víc dračích hlav.
Naštěstí se našel jistý Honza, který nikdy nečetl ani kalendář v kadibudce. Vylezl drakovi na záda a zapíchl ho vidlema.

Vykonavatel špinavé práce. Uklízeč. Ten, o kterém se raději téměř nemluví. Ano, to jsem přesně já, stín, který nikdo ve světle pouliční lampy nechce spatřit. Pokud se objevím, o moc víc toho již nespatří.
Ale i já mám své stíny a přišel den, kdy mě dostihly a pohrály si se mnou. Vražedně rychlé, nelítostně smrtící. Zrovna jsem měl fakt smůlu a zbylo mi v kapse jen pár triků.
Zabily mě a hodily do kanálu. Asi slyšely příliš zkazek o tom, co dokáží vnitřnosti Uklízečů, když se někdo pokusí o rozčtvrcení.
Udělaly ale chybu. Jen mě zabít, to je příliš málo.

"Jadoonové," povzdychl si Doktor. "Dají si záležet na protokolu, takže to chvíli potrvá."
Vedoucí nosorožec si odfrkl. Zamířil přístrojem k Doktorovi. "Pán Času. Jste zatčen."
"Za co?"
V tu chvíli veliteli jednotky zarachotilo ve vysílačce: "Popaden? Zabít málo."
Amy jen tázavě pozdvihla obočí.
"Předpokládám, že vás poslala P.I.F.K.A. Jejich zaměstnanci měli vždycky podivnou slovní zásobu," pronesl, když se s námahou zvedl ze země. Směrem k Amy ještě dodal: "Tím chtěli říct, že nás mají odvést a zácházet s námi jemně."
Pohodil si v ruce sonickým šroubovákem.
"Tak proč ne. Tady jsme. Vemte nás k vašemu vůdci."
S úsměvem roztáhl paže.

Inkvizitor se pátravě rozhlédl po třídě.
„Kdo z vás mi může říct tři způsoby zamezení znovu-povstání upíra?“
Ze skupiny učedníků vybral jednoho.
„Základem je kůl. Některé prameny zmiňují kůl osikový, ale stejně poslouží kůl z jabloně či lípy. Důležité je zasáhnout srdce aby došlo k vypuštění vampýrovy esence. Dále je nutné proseknout hrdlo srpem a ještě lépe vampýra dekapitovat a svázat ruce stříbrným drátem aby si ji nemohl znovu nasadit. Posledním krokem je zabití ocelového hřebu skrz lebku, tak aby pronikl až do mozku. Tím se vampýrovi zamezí v použití magie.“
„Výborně! A nyní si povíme něco o služebnících upírů.“

Kouř se valil všude kolem nich. Harry se pokoušel vyčíst z učebnice, jak spoušť napravit, ale přes štiplavý dým nic neviděl. Ron kombinoval kašel s přívalem sprostých slov. Trénink byl definitivně ztracený, a až na tohle Snape přijde... Kouř se už nutně musel valit i po chodbě, brzy někdo přijde...
Možná měla Trelawneyová pravdu a čeká mne tragická smrt, chmurně si pomyslel Harry.
„Snape nás zabije,“ zaúpěl Ron, „zabije, Harry!“
„Trénink!“ přidušeně zaštkal Harry.
„Lákavý, leč příliš mírný trest, pane Weasleyi,“ ozval se jmenovaný zlověstně, „a pokud jde o famfrpál, soudím, že se Nebelvír do konce roku obejde bez chytače.“

Agnes se naposledy kriticky zkontrolovala v zrcadle. Ještě trochu tvářenky a mohli s klidem vyrazit. Vešla do obývacího pokoje a úsměv jí zmrzl na rtech. Liam, Leandros, András i Marty seděli na pohovce zcela hypnotizováni dějem na obrazovce.
Agnes protočila panenky, sedla si v kuchyni a nalila si víno. Ostatní dívky se na ni soucitně dívaly. „Taky máte plány v háji?“
Fénix jen přikývla.
Z vedlejšího pokoje se ozývaly typické fanouškovské zvuky.
A cinkání sklenic.
„Na co se to vlastně dívají?“
„Snooker. A session teprve začala, takže s nima tak tři hodiny nehnem.“
„Chlapi,“ odfrkla si Irena „prostě zabít málo.“

Někteří říkali, že zabít mě je málo. Že bych za své činy měl strávit celý zbytek života pouze ve společnosti svého svědomí.
Ano, kradl jsem, ačkoliv jsem žil v nadbytku, mučil jsem a vraždil, jen abych si dokázal svou sílu.
Obyčejná smrt by pro mě prý byla nezaslouženou odměnou. Jenže co je vlastně obyčejná smrt? Smrt je obyčejná pro svět, ne však pro člověka. Ve světě se objevuje neustále, ale svět o ní nic nepoví. Člověk také ne. Nemůže.
Já vyprávět můžu, jenomže mě nikdo neposlouchá. Možná je tohle ten nejhorší trest.
Jsem tichem.
Ne do konce pozemského života. Navěky.

Vikyho Cabadaje bylo zabít málo, pomyslel si profesor Karda už u autobusu, když našel v jeho zavazadlech alkohol a on s vážnou tváří tvrdil, že mu to zabalili doma.
Na přilepšenou!
Nevěděl, čeho všeho se ještě dočká. Jinak by sebou nebral dceru Mariku.
Samozřejmě neměl problém si s drzými floutky poradit. Léta praxe. Všechny provokace jako „dřepkins“ a protesty z principu, jen když se jim to hodí, to tu bylo mockrát. Jen to mléko byl originální trik! Že to ale letos dopadne brutální pitkou, otravou alkoholem Máchy a podmínečným vyloučením ze školy Radka Převrátila, to nečekal ani v nehorším snu.

Ležel jsem na střeše a čekal. Pušku zalícenou a v hledáčku zaměřovače seděl v kanceláři muž. Čekal jsem. Dal bych si kafe. Ten chlap ho teď pije a cosi píše do počítače. Čekám na signál.
Je hezky, svítí slunce a nedaleko ode mě právě dosedl na asfalt střechy pták. Co je to za ptáka? Měl bych se víc vzdělat. Poznávat ptáky podle barvy peří, zobáku. Když už u mě takhle přistanou, abych věděl. Ale co s tím? Sakra. Je horko.
Ozve se telefon. Displej oznamuje „Zabít ho je málo. Chci, aby trpěl.“ Zamířím. Pohybem pták odletí. Muž v kanceláři telefonuje.

Oáza. Mečení divokých koz. Vedro. Ráif vykopal hrob, do kterého pohřbili staré Džalílino tělo.
„Co teď?“ zeptala se bohyně.
„Půjdeme do mé vesnice.“
Naklonila se k němu na vzdálenost stěží dvou dlaní.
„Proč ho chceš zabít?“
„Nejen to, zabil mně přítele.“
„Zabil?“
„Vzal si jeho tělo.“
„Není to to samé, co jsi udělal té dívce?“
„Nikoho neměla. Sama to řekla.“
„To je rozdíl?“
„Pokud se někdo bude chtít pomstít, ať přijde.“
Džalíla mu vtiskla polibek a odtáhla se.
„Co!?“
„Ta dívka to s tebou dělala taky, jen jsem chtěla vědět, jaké to vlastně je.“ Usmála se. Ráif jí úplně propadl.

Magdalena Vytáčková podřimovala na lavičce u krámu. Otevřenými dveřmi k ní doléhal šum hovoru. Natočila hlavu tak, aby slyšela co nejlépe.
„Nevím, co s Lukášem. Neučí se, kouří a chlastá. Co mi dalo práce ho na tu školu dostat…,“ stěžovala si Karla Spěvná.
Babka na lavičce se uchechtla. Všichni věděli, jak těžká „práce“ to byla.
„Nemáš to, holka, lehký,“ litovala ji stará Bartáčková. „Klukovo Patrik taky hulí jako fabrika.“
„Já to řikám furt! Zabít je někdy málo. Úctu ke starším nemaj!“ nadávala bába Milerů.
„To je ta moderní výchova. Prý, ať sami poznají, co je správné,“ přisadil si děda Fialů.

"Víš, kolik opravdu satčí k tomu, aby se ti podařilo někoho zabít? Málo. Velmi málo," povídal Lucien večer u ohně, na tváři temný výraz.
"Ty už jsi někdy zabil?" zeptala se Laureen.
"Co myslíš, že právě jíme?" zavrčel Peregrin.
"Myslela jsem člověka. Zabít zvíře je... míň. Zabít člověka je něco úplně jiného," odsekla mu Laureen.
Lucien tiše odpověděl: "Není nijak příjemné muset někoho zabít. Naštěstí v mém případě bylo málo lidí, u kterých nebyla jiná možnost. Ano, už jsem připravil lidskou bytost o život. Přej si, abys ty nikdy nemusela."
Trojice kolem ohně se ponořila do tíživého ticha vlastních myšlenek.

Někdy v noci na něj padne tíha jeho vin. Lapá po dechu, cítí, že umírá, snad stokrát.

Když nakonec zemře doopravdy, je to stejné – krátký dech, rozdrcené hrdlo, tma.
Znovu prožije každé špatné rozhodnutí, zaváhání, chybu. Chápe to jako trest – jen zabít by ho bylo málo.
Pak, po dlouhé době, přijde světlo.
Stojí na měkké trávě. Slunce hřeje, jezero se třpytí. Oni sedí pod stromem.

Je tohle peklo? Vidět je, spolu, a nemít už nikdy právo k nim patřit?

Náhle se Lily otočí a pokyne mu, aby přišel blíž.
„Už toho bylo dost,“ řekne.

A Petr jde.

Vrací se domů.

Je znovu temný pozdní máj,
vězni tluče v srdci skon.
Už chystá pro něj krutý ráj
ten kdo bije v živý zvon.

Teď na kolo ho pokládají,
ruce, nohy k dřevu váží.
Ty černé oči nevydají
slzu, ač se tolik snaží.

Jen život rychle vezměte mi,
nenechte mě trpět věky.
Což meč v mé šíji? Trudno je mi,
když myslím na ran doteky.

Meč v tvé šíji? Zabít snadno?
Blázníš, blouzníš, mladý vrahu.
Zabít málo. Není radno.
Zemřeš s křikem na mém prahu.

Tvoje bílé oudy zpění
kladivo nejtěžší váhy.
Snadná smrt? Ne, jek mučení.
Zemřeš v krvi, řvoucí, nahý.

Bílá tvář stála schlíple uvázaná k mučednickému kůlu. Kolem ní náčelníci nejsilnějších kmenů kraje rokovali, co se zajatcem provést - a rozhodnout museli, než je stařešinové zavolají k obědu.
"Já bych mu nasypal do bot kamínky a nechal ho tak běžet domů," navrhoval náčelník Vlčí tlapa.
"Já bych ho spíš hodil do kopřiv," přednesl svůj nápad slovutný náčelník Ležící medvěd.
"Ne, úplně nejlepší by byl zahrabat ho do země, namazat mu obličej marmeládou a vysypat na něj mravence; takovou smrt si zaslouží bílá tvář."
"Podle mě je smrt málo," ozval se malý Vašík.
"A jaký trest tedy navrhuješ, Ospalý jestřábe?"
"Zlechtat!"