Název: Čmelák pod sněhem …aneb tři postavy hledají čtvrtou a proklínají autorku

Autor: Vraní oko

Přístupnost: Bez omezení

Varování: Tato povídka obsahuje věci, jako je mapa Evropy ve velkém měřítku a zelené kafe. A taky spoustu sněhu.

Shrnutí: Vánoce jsou v ohrožení! Zachraňuje je trojice postav, které nedostaly prémie za minulý měsíc…

Prohlášení: Postavy patří J.K.Rowlingové. Bivoj je můj, ale klidně si ho nechte. O tetě Marysii to platí dvojnásob. Povídka nebyla napsána za účelem zisku…popravdě si nedokážu představit nikoho, kdo by za tohle zaplatil. Tak.

---

 

Čmelák pod sněhem …aneb tři postavy hledají čtvrtou a proklínají autorku

Hermiona zachmuřeně procházela chodbami bradavického hradu. V posledních dnech měla pocit jakési nepříjemné prázdnoty, jako by jí někdo vzal něco důležitého. Nejhorší na tom bylo, že naprosto netušila co. V poslední době se jí zdály podivné sny o zvonění rolniček a o vysokém stromě se zářícími světly, pod kterým ležely z nějakého neznámého důvodu balíčky, zabalené v lesklých papírech…

I Harry a Ron se jí svěřili, že mají pocit, že něco není tak docela v pořádku, ale dlouho nemohli na nic přijít. Nakonec se shodli, že je to nepřítomností bradavického ředitele. Jeho osoba v sobě zosobňovala pocit bezpečí a domácí pohody. Minerva McGonagallová nebyla špatnou ředitelkou, ale… Albus Brumbál byl jedním z těch, při vyslovení jejichž jména člověka automaticky napadalo nenahraditelný.

Na chvíli se zastavila před vysokým oknem a zamyšleně pozorovala padající sníh. Blesklo jí hlavou, že jako malé dítě se na něj těšívala. Ovšem, sáňkování, sněhuláci, koulování… pousmála se. A taky to znamenalo už jen pár dní do- Její myšlenka končila v polovině. Do čeho? Marně si namáhala hlavu. Do Novoročního volna? To ne, to trvalo jen tři dny a většinou všechny spíš jenom rozladilo tím, že se pak člověku nechtělo vracet do koloběhu povinností.

Vůbec měla ohledně těch prázdnin nepříjemný pocit. Zdálo se jí, že má z toho období mnohem méně vzpomínek, než z kterékoliv jiné části roku. Nikdy dřív se nad tím ale nepozastavovala…

Z přemýšlení ji vyrušil hlas jednoho ze tří přicházejících prváků.

„…takže táta mi slíbil nový koště, asi Kulovej blesk, to se ještě uvidí, podle toho, co bude zrovna v akci, však víte jak to chodí, ne? A co dostanete k Vánocům vy?“

Zbylí dva chlapci se zastavili a upřeli na něj nechápavé pohledy.

„K čemu?“

„Co tím jako myslíš, k čemu? Jako k čemu mi bude to koště? No teda myslel jsem, že seš chytřejší, Larry, to snad ví každej že na koštěti se lítá a-“

Blonďák oslovený jako Larry ho rozčíleně přerušil.

„Jasně, že vím že se na košťatech lítá, ale my nechápem proč ho dostaneš a proč bysme měli něco dostat my.“

„Ne, že by nám to vadilo,“ doplnil dosud zamlklý chlapec s oválnými brýlemi.

Teď na ně pro změnu civěl budoucí majitel Kulového blesku, k jehož poznávacím znamením patřily rozcuchané světle hnědé vlasy a velké modré oči.

„No přece jako dárek k Vánocům! K V-á-n-o-c-ů-m! Jsem myslel že to tady v Anglii máte, žijem už tady skoro dva roky a loni byly všechny mudlovský obchody vyzdobený těma zlatejma řetězama a podobnejma blbostma.“

Larry se nadechoval, aby něco řekl, ale jeho spolužák mu nedal šanci.

„A neříkejte mi, že to u vás slaví jen mudlové, protože jsme se skamarádili s kouzelnickou rodinou Browningovejch a ti to brali jako jasnou věc a jejich děda říkal, že to tady slaví všichni kouzelníci i mudlové, teda kromě Židů, akorát na rozdíl vod nás z Český republiky jim dárky nenosí Ježíšek, ale Santa Claus a taky jsem chtěl říct že je vůbec divný, že už jsme všichni nejeli domů, vždyť už je třiadvacátýho prosince a-“

„Přestaň!“ zakřičel Larry.

„Vůbec nechápu, o čem to mluvíš,“ řekl chlapec s brýlemi, „mám pocit, že ti úplně přeskočilo. Matka měla pravdu, když mi říkala, že se s těmi cizinci nemám tolik stýkat,“ dodal povýšeně a odešel.

Larry vrhl na svého kamaráda mírně omluvný pohled a pak se rozběhl za odcházející postavou.

„Vyližte si!“ zakřičel po nich opuštěný hoch. Pak zaťal ruce v pěst a do modrých očí se mu vhrnuly slzy vzteku.

Když k němu Hermiona přistoupila, zamračil se ještě víc. Při zahlédnutí jejího primuského odznaku si asi myslel, že mu chce strhnout body za nadávání, ale ona se na něj místo toho usmála a zeptala se ho, jak se jmenuje.

„Bořivoj Řezníček, ale to tady nikdo neumí vyslovit, tak mi říkají Bivoj. To se mi líbí, protože to byl u nás slavnej silák,“ rozzářil se.

Hermiona očima změřila jeho sto čtyřicet centimetrů výšky a pousmála se.

„ Tak dobře, Bivoji, pověz mi něco o těch… Vánocích…“

 

…

 

„Říká vám to něco?“

Pohledy; některé překvapené, jiné zamyšlené a několik lhostejných.

„Nedávno se mi zdálo o jmelí…“ osmělil se Neville, ovšem než stačila Hermiona cokoliv říct, vložila se do toho Levandule:

„To znamená brzkou svatbu v rodině!“ vykřikla nadšeně, ale pak se zarazila a dodala: „Pokud ovšem není suché – to znamená smrt.“

Neville zbledl. Koho mi to jen připomíná, ušklíbla se Hermiona v duchu a nahlas se zeptala:

„Ještě nějaké jiné asociace?“

„Kdo?“ nechápal Dean.

„Zapomeňte na to, to mi ujelo… prostě, nebylo vám z toho, co jsem předtím vykládala, ještě něco povědomé?“

Mlčení. Na několika tvářích se objevil výraz lidí, kteří jsou jen krůček tomu, aby si na něco důležitého vzpomněli a Hermiona je s napjetím pozorovala. Za chvíli to však pominulo a odpovědí jí bylo jen zakroucení hlavou či pokrčení ramen, pokud vůbec něco.

Ron poznamenal, že je Bivoj prostě jen další z těch pošahaných cizinců, kterých v Bradavicích za poslední roky až nezdravě přibývá a že mají na úřadech mnohem víc výhod než rodilí Britové (A/N: To je pravda, protože to říkal Graham a ten má vždycky pravdu. Pokud vás to zajímá, tak taky říkal, že Shakespeare byl homosexuální pedofil %>)). Harry navrhl, že by si mohli zahrát šachy a Hermiona rozladěně odešla do knihovny.

…

Později ležela v posteli zachumlaná pod peřinou a listovala v malé, odrbané knížce, kterou si přinesla. Vypadl z ní tenký, několikrát složený zažloutlý papír. Rozbalila jej a zjistila, že je na něm cosi napsáno. Ovšem tužkou, a to už před drahnou dobou, takže to bylo téměř nečitelné. Nejspíš jen nějaká hloupost, ale zaujalo ji to a tak vzala hůlku, poklepala jí o papír a zamumlala zaklínadlo. Písmena teď zářila jasnou černí a Hermiona četla:

Čmelák spí pod sněhem

když nevzbudí se

kouzlo navždy ztratí zimní dny

zachrání jej pouze ten kdo

poslal ho do chladné říše

a až k městu andělů

poletí

s ním ta, jenž první četla tyto řádky

a cizí dítě které ví

 

„Které ví co? Končí to pěkně divně, a vůbec celé je to stupidní,“ ušklíbla se Hermiona, „přiblblá studentská slátanina. Kdyby se to aspoň pořádně rýmovalo!“ Odhodila papír vedle postele a raději se zaměřila na knihu.

Zimní legendy…

Náhle na ni padla únava a slova se jí slévala před očima, až už nedokázala vnímat jejich význam, jen pocity, které v ní vyvolávala. Pak slova pomalu odplula do tmy, ale pocity zůstaly. Ostrá vůně čerstvého sněhu, jehličí. Závan ledového větru. Osamělé cinknutí rolniček a stopy sání, končící v nicotě.

Rukou v tlusté rukavici odrhnula vrstvu sněhu. Pod ní byl pevný, průzračný led. A kdesi hluboko pod ním…

„Čmelák?“ zamumlala Hermiona zmateně, když se probouzela. Na okraji jejího vědomí se ještě cosi zachytilo, ale pak už byla plně vzhůru a nadávala si, že usnula na knížce a zase bude mít obtisknutá písmenka na obličeji. Vrhla krátký pohled do zrcadla. Ano, bylo tomu tak a než se stačila odvrátit, zrcadlo poznamenalo:

„Říkalo jsem ti, ať tolik neležíš v knížkách, nebo začneš jako jedna i vypadat. A mělo jsem pravdu.“

Hermiona něco vztekle zavrčela, a přitom si snažila vybavit alespoň útržky svého snu.

Chtěla o tom všem přemýšlet, ale v ložnici by opět usnula a ve Společenské místnosti byl moc velký hluk. Nakonec se rozhodla pro krátkou procházku. Jako primuska mohla kdykoliv opustit hrad, a nebylo ještě tak pozdě – sotva sedm večer.

„Kam jdeš?“ křikl po ní ve společenské místnosti Ron, ale ona jen pokrčila rameny na znamení toho, že neví. To byla pravda; toužila teď být prostě jen venku.

…

 

Procházela vyšlapanými stezkami ve sněhu a očima občas zabloudila k siluetě Bradavického hradu, jehož nesčetná rozsvícená okna přátelsky zářila do tmy a přímo zvala každého, aby uvnitř v teple u krbu natáhl nohy a popíjel k tomu horský čaj s vůní skořice… Hermiona se otřásla zimou a několikrát tleskla rukama v tenkých vlněných rukavicích o sebe, aby se zahřály. Přepadla ji náhlá lítost ke všem, kteří musí být dnešní noci z nějakého důvodu venku, k těm, které nečeká žádná teplá postel ani nikdo, komu by scházeli…

Ona se však ještě nevracela. Stále si neurovnala myšlenky. Vydala se po jedné o něco méně prošlapané stezce, která nejspíš mířila někam směrem k Hagridově hájence.

Takže, ten prvák tvrdí, že existují jakési svátky, které se slaví po celém světě, a ještě loni je slavili kouzelníci a zvlášť u mudlů jsou obzvlášť populární. Jenže já jsem z mudlovské rodiny a v životě jsem o ničem takovém neslyšela. Santa Klaus, kýčovité červenobílé oblečení, dlouhý bílý vous, saně tažené soby…

Náhle se zarazila, když zjistila, že se přiblížila na pár stop k Zapovězenému lesu. Sníh na větvích vysokých smrků na jeho kraji se v měsíčním světle namodrale třpytil a Hermiona náhle z nějakého důvodu zatoužila nalámat si několik větévek a dát si je v ložnici do vázy.

Chvíli váhala, ale pak si řekla, že u kraje se jí snad nic nestane, a vstoupila do lesa. Nechala svou hůlku jasně zářit a prohlížela si smrky. Měla nejasný pocit, že hledá jeden konkrétní, i když vůbec nechápala, proč.

Pak ho však uviděla a pochopila. Několik kroků od ní se tyčil opravdu nádherný strom. Přestoupila před něj a němě obdivovala jeho ztepilý kmen a krásné zdravé větve plné lesklého, tuhého jehličí. Nejdřív jí bylo líto takovou krásu jakkoliv pustošit, ale pak se nadechla smrkové vůně a představila si, že by takhle voněla její ložnice…to rozhodlo.

Chystala se ulomit jednu větévku, když tu se zpoza stromu vynořil temný stín a ona leknutím uskočila dozadu, až se zády přitiskla k dalšímu kmeni.

Stín na ni namířil hůlku. Ona strachem rozšířenýma očima hleděla do jeho bledého obličeje, ve kterém ve slabém měsíčním světle rozpoznala povědomé rysy…

„Profesore Snape?!“ zašeptla nevěřícně a vzápětí by si za to byla nejradši nafackovala. Pokud měla do této chvíle naději, že z tohoto setkání vyvázne živá, teď o ni pravděpodobně přišla.

„Exprofesore,“ opravil ji suše. Jeho ruka se ani nepohnula.

Eh, perfekcionista jako vždy… ale třeba mě nezabije, přemýšlela horečnatě, třeba na mě jenom použije kouzlo zapomnění, a to mi možná ani moc nepoškodí mozek, jenom-

„Jděte,“ sykl na ni a ona se zmateně odlepila od kmene a pozpátku ustupovala. Takže mě nezabije ANI mi nezmění paměť. To ovšem znamená… Myšlenky, které předtím urychlila hrozba smrti, jí teď pracovaly jako nikdy předtím.

Možná tehdy byl přece jen na naší straně, a zabití Brumbála bylo domluvené…i když Brumbál přece prosil- ne to, bylo domluvené, ale potřebuju jistotu…

Musela to vědět. Musela!

„Proč jste zabil ředitele Brumbála? Řekněte mi pravdu.“

Tak a teď mě buď zabije, nebo… potvrdí má slova…

Severus Snape pokrčil rameny.

„Eutanázie,“ řekl.

„Cože?!“ Hermiona byla naprosto vyhozená z konceptu.

„Vždyť vám to říkám – eutanázie. Brumbál byl na tom po té výpravě za horcruxy vážně špatně, a tak jsem si řekl, že ho nenechám se trápit.“

„Tohle…nemůžete…myslet…vážně…“ vyrážela ze sebe Hermiona s očima navrch hlavy.

Snape ledabyle mávl rukou s hůlkou, až Hermiona nervózně nadskočila.

„No dobře, prokoukla jste mě, takhle to nebylo. Pravda je taková, že,“ Hermiona napětím zatajila dech, „jsem měl prostě špatný den.“

Hermiona omdlela.

 

…

 

Autorka: Stop! Kdo se má na tohle dívat?! Nemůžete se laskavě držet scénáře? Pokud vím, tak teď jsi ty, Severusi, měl naznačit, proč jsi zabil Brumbála, ovšem tak, aby to bylo logické, aby to Hermionu nevyděsilo a aby to později pochopila, a celé s nádechem do černa-

Severus: No tak ten bych řekl, že jsem celkem zachoval-

Autorka: Nechtěla jsem po tobě černý humor. Měla to být vážná scéna!

Hermiona: Možná by byla, kdybys nám dala prémie za minulý měsíc! Za to, co jsem musela dělat, bych si je teda opravdu zasloužila. Myslíš, že se mi líbilo spřátelit se s Lestrangeovou?! Já tu krávu naprosto nesnáším – mám pocit, že jí platíš víc než mě- a tys mě donutila se s ní i-

Autorka: Dost! Tohle už jsme přece probírali – Bellatrix má vyšší plat, protože je starší a je ve dvanácté platové skupině, zatímco ty jsi v desítce. Prémie samozřejmě budou, vyskytly se jen menší problémy s převodem, ale do konce týdne se to vyřeší.

Severus: Jen aby…

Hermiona: Máme to teda sjet ještě jednou?

Autorka: Jo…anebo ne. Necháme to tak, máme omezenou stopáž. Pětku už necháme jak je, šestku přeskočíme, ta je nudná a na konci by se nejspíš stejně musela vyškrtnout. Přejdeme rovnou k sedmičce, to je…moment, někde to tu mám… Hermiona, Severus a Bivoj se vydávají na cestu-

Severus: Cože, ten spratek jde s námi?!

Autorka: Četl jsi vůbec ten scénář?!

Severus: Um… ale, nech si poradit, bude ti tam jen zbytečně odvádět pozornost od vztahu mezi Herminou a mnou.

Hermiona: Jo, taky mi to přišlo trochu samoúčelné – toho malého haranta tam dáváš jen proto, aby Severuse doháněl k šílenství. No, když o tom tak přemýšlím, tak zase tak špatný nápad to není…

Severus: Cože?!

Hermiona: No, za některé věci by sis to zasloužil. Třeba si nikdy nesklidíš ponožky do šuplíku, ale necháváš je ležet vedle postele. A to klidně měsíc! A-

Autorka: Ehm, nechci vám do toho zasahovat, ale… STŘIH, KLAPKA, JEDEME!

 

…

 

Severus Snape, Hermiona Grangerová a Bořivoj Řezníček řečený Bivoj stáli na zasněžené pláni ozářené měsíčním světlem a zírali na sebe. Všichni měli na sobě teplé zimní oblečení a vedle nich na sněhu ležela dvě košťata.

„A co jako teď?“ zeptal se Bivoj a pak zamyšleně dodal, „něco mi říká, abych ti řekl, ať si sáhneš do kapsy,“ obrátil se k Hermioně.

Hermiona si sáhla do kapsy a překvapeně vytáhla povědomý složený papír. Nahlas přečetla verše, které před tím odsoudila.

„Co to má být? Pokus o reflexivní poezii?“ okomentoval to opovržlivě Snape, který očividně sdílel její názor.

„Něco mi říká, že je to návod k tomu, co máme dělat,“ ozval se Bivoj.

(Aautorka: Musíš vždycky říkat i to „něco mi říká“? Uvádíš mě tím do trapné situace!)

Hermionina tvář se na chvíli zachmuřila, ale pak se v ní objevil záblesk pochopení.

„Ta, která čte tyto řádky…to je jasné, to jsem já. Cizí dítě, které ví… to budeš ty,“ ukázala na Bivoje obviňujícím prstem, „jsi z jiné země a víš něco o těch…Vánocích – což bude asi to kouzlo zimní dnů, a pak je tedy někdo, kdo uspal čmeláka. Uspal ho, poslal do chladné říše… pěkná metafora. Prostě ho oddělal. No, kdo nám tady zbývá…vy!“ vybafla na Snapea.

„Zabil jste někdy čmeláka?“

„Co? Čmeláka jako to zvíře?“

Hermiona netrpělivě přikývla. „Samozřejmě. Tak zabil?“

„Nevím. To si mám pamatovat každou nepodstatnost?“

Hermiona se toho chytila. „Takže – je možné, že jste ho zabil?“

Pokrčil rameny. „Jestli vás to potěší… no dobře, řekněme, že ano.“

„Ha!“ vykřikla Hermiona, „takže je to jasné – my tři se vydáme do města andělů a tam nějakým způsobem probereme toho čmeláka, co jste ho…uspal.“

„Bravo,“ zatleskal Snape s úšklebkem, „gratuluji k vynikající logické úvaze, slečno Grangerová. S vašim dovolením bych se vzdálil, mám v Zapovězeném lese ještě nějaké vyřizování.“

Hermionana něho zírala s otevřenými ústy, ale raději se ho nepokoušela zadržet. Co kdyby měl dneska zase špatný den…

„Takže žádné Vánoce nebudou… sice si na ně nepamatuju, ale z toho, co jsi mi říkal, to mohlo být docela pěkné…“ povzdechla si.

„Tak to počkat! Moje rodina sice Vánoce slaví, ale to mi na nic není, když tady ve škole nejsou vánoční prázdniny. Tohle přece nejde!“ vyjekl Bivoj, sehnul se, uplácal ze sněhu velkou kouli a mrštil jí po vzdalujícím se Snapeovi.

Zásah se mu podařil a Snape se vztekle otočil s hůlkou v ruce.

„Tenhle den už ani tak za moc nestál, ale tohle tomu teď nasadilo korunu. Nebudu se s tím štvát. Avada-“

„Severusi, počkejte!“ vykřikla Hermiona

Snape zamrkal.

„Kdo vám dal právo mě oslovovat křestním jménem?“

„No, profesore Snape už vám říkat nemůžu a pane Snape zní divně,“ vysvětlovala Hermiona.

„To je pravda, tak mi nikdo neříká,“ uznal Snape, „možná tak domácí skřítci. No ale stejně je to drzé, v příští chvíli mi snad budete tykat, ne?“

„To ne, to se zatím nehodí. Ale to je irelevantní. Severusi, nezabíjejte Bivoje.“

Exprofesor Snape pohodlně zkřížil ruce na prsou.

„Tak to byste mi, Hermiono, musela uvést opravdu dobrý důvod, proč bych to neměl dělat.“

Bivoj zatajil dech. Začalo mírně sněžit. Hermiona horečnatě přemýšlela, ale nic jí nenapadalo. Zhluboka si povzdechla. Věděla, že jí to bude později mrzet, ale neměla jinou volbu:

„Nemáte to ve scénáři.“

Severus Snape se zamračil.

„Sakra, to je pravda. Co tam ale mám…“ chvíli šátral po kapsách, až vytáhl pergamen. Po krátkém pohledu do něj se zamračil ještě víc, ale pak nahlas znechuceně četl:

„Všichni tři společně odletíme do města andělů probudit čmeláka, aby byly zachráněny Vánoce.“

Hermiona naklonila hlavu na stranu. „Ale no tak, proč takový nedostatek nadšení? Byly to moc hezké svátky. Všichni si dávali dárky, zpívali a líbali se pod jmelím.“

Snape si pohrdlivě odfrknul.

„Aha. Něco, co jsem pravděpodobně upřímně nenáviděl?“

„Tak nějak.

Obrátil oči v sloup, ale pak řekl: „No, co mi zbývá. Tak, co tam máme dál. Aha, teď mluvíš ty,“ pobídl Bivoje. Ten se otočil na Hermionu.

„Jo, jasně. Takže – něco mi říká, abych ti řekl, ať se zase podíváš do kapsy.“

(Autorka: Neříkala jsem o tom náhodou něco? Myslíš si, že tě příště obsadím? Bivoj: A ty si myslíš, že chci, abys mě příště obsadila? Autorka: Ehm…popojedem.)

Hermiona vytáhla opět onen papír, který tam před chvílí zase bezmyšlenkovitě schovala.

„Ten pokus o poezii je pryč. Teď je tam nějaká mapa,“ řekla udiveně a ukázala mapu Snapeovi a Bivojovi. Společnými poněkud chabými zeměpisnými znalostmi dali dohromady, že se jedná o mapu Evropy v dosti velkém měřítku.

Kdesi v Anglii byl vyznačen tlustý křížek s nápisem Bradavice a hned vedle něj se nacházela malá červená tečka. Od tohoto vyznačeného místa se táhla černá čára přes moře do Nizozemí, dále pokračovala přes Německo, Polsko a Bělorusko až do Ruska, kde končila až kdesi nahoře u Bílého moře, kde byl další tlustý křížek a nápis Archangelsk.

„Město andělů,“ ozval se Bivoj a Hermiona ho pochválila. Snape se na ni nevrle zadíval.

„Mrzí vás, že jste na to nepřišel sám?“ zeptala se nevinně a Snape v odpověď vztekle zavrčel.

Mapa náhle zmizela a papír opět obsahoval,

„Zase se to změnilo,“ řekla nahlas, „teď to vypadá jako…reklama, no to snad ne-“

„Ukažte,“ vyštěkl nerudně Snape a vytrhl jí papír z ruky. Když už se měl zúčastnit nějaké pochybnosti, nechtěl zastávat tak pasivní roli. Za chvíli toho ovšem litoval, když nahlas přečetl:

„Košťata Noční Vrána jsou rychlá (udrží rychlost až 200 km/h) a pohodlná. S nosností do 170-ti kilogramů umožňují bezpečnou a komfortní přepravu jedné nebo dvěma osobám.

Vrána dnem i nocí, letí bez pomoci. Sama řídí, sama letí, za Čmelákem bezpečně doletí .“

„Tak to už byl lepší ten paskvil předtím. Merline, je tam dokonce i absolutní rým,“ řekla Hermiona znechuceně. Po přečtení se text změnil zpět na mapu Evropy, ale dojem z úděsných veršů zůstal.

Bivoj to však ignoroval a radostně vykřikl:

„Super, poletíme na těhle skvělejch košťatech! To beru, mám strach, že mi táta to nový koště nekoupí, když letos asi nebudou vánoční slevy,“ dodal trochu zklamaně, ale pak s jásavým výkřikem naskočil na menší koště a v příštím okamžiku už se proháněl nad nimi.

Hermiona se podívala na Snapea a pak na zbývající pometlo.

„To mám letět mám na jednom koštěti s někým, kdo zabíjí lidi, když má špatný den?“ zeptala se rozčíleně.

Snape se ušklíbl.

„Můj nápad to nebyl. Ovšem taky můžete letět s ním,“ nabídl Snape a ukázal nad ně, kde právě Bivoj provedl efektní salto nazad. Hermiona polkla.

„Anebo,“ pokračoval zlomyslně, „můžete vždycky letět sama. Slyšel jsem o vašem umění létat učiněné legendy, div vás dokonce nevzali do nebelvírského famfrpálového družstva,“ posmíval se jí. Ona se zamračila. Očividně asi opravdu neměla jinou možnost.

„Ale nezabijete mě, že ne?“ ujišťovala se.

Pokrčil rameny. „Pokud mě nebudete moc rozčilovat, tak ne.“

„Dojednáno.“

Když už bylo tedy všechno naplánováno a domluveno, Snape a Hermiona nasedli na koště. On si sedl dopředu a ona ho trochu váhavě zezadu objala rukama. Koště vylétlo prudce vzhůru a na Bradavický hrad se v okamžiku dívali z výšky. Bivoj před nimi vyrazil jako střela a oni jej ne o moc pomaleji následovali.

Hermiona se snažila nedívat se moc dolů, ale občasnému pohledu se nevyhnula a žaludek se jí nepříjemně pohupoval.

„Pokud se tak už nestalo po šesti letech, kdy jsem vás učil, po dnešku si vzpomínku na vás ponesu po zbytek svého života,“ pronesl zničehonic Snape a naprosto tím Hermionu zmátl.

„Cože?“

„Několik jizev už mám, ale rozhodně je nesbírám,“ pokračoval v podobném duchu a mátl tak Hermionu čím dál víc. Pak najednou pochopila – držela se ho tak křečovitě, že ho to muselo opravdu bolet. Se zamumlanou omluvou trochu povolila své ocelové sevření a raději přitom zavřela oči.

Pohodlně si opřela hlavu o jeho záda a cítila, jak se jí do tváře opírá ledový vítr. Neustále dopadající sněhové vločky už téměř nevnímala.

Dopadla na ni únava za celý náročný den i předchozí úmorné období, kdy jí jakákoliv práce, do které byla jindy celá divá, připadala tak nějak nepatřičná.

Vánoce… vyslovila v duchu. Bylo to hezké slovo.

Ve snaze najít pohodlnou polohu se přitiskla o něco těsněji k muži před sebou. Je to vrah, ale třeba mě nezabije, v téhle pozici by s tím měl celkem problém, pomyslela si a pak se vrátila k tomu slovu.

Vánoce…přicházejí…

Nikdy by nevěřila, že by se to mohlo stát zrovna jí, ale bylo tomu tak. Ve výšce sto padesát metrů nad zemí, při rychlosti dvě stě kilometrů za hodinu a objímajíc vraha, který zabíjel lidi proto, že měl špatný den, Hermiona Grangerová usnula.

 

…

 

Probudila se a zmateně mrkala kolem sebe. Byla tma a ona se čehosi před sebou pevně držela. Náhle si všechno vybavila. Letěla se Snapem na koštěti do Ruska.

Absurdní, chtěla říct nahlas, ale s úděsem zjistila, že nemůže mluvit. Nemohla totiž vůbec otevřít ústa. Zkoušela pohnout rukama nebo nohama, ale všechno bylo marné. Jediné, co dokázala, bylo zuřivě mrkat. Celou ji ovládl strach. Co se to děje?! Upnula veškerou svou snahu na to, aby se jakkoliv pohnula, a nakonec se jí povedlo docílit toho, že se trochu roztřásla.

„Už jste vzhůru?“ ozval se Snapeův hlas, „to je dobře. Teď se mě laskavě nepusťte. Finite Incantatem,“ řekl a Hermiona zjistila, že má své tělo zase plně pod kontrolou.

„Co jste to udělal?!“ vyjekla.

„Rozmrazil jsem vás,“ odvětil lakonicky.

„A smím se zeptat, proč jste mě předtím zmrazil?“ zeptala se.

„Ale jistě. Poprvé jste spadla někde nad Severním mořem a podruhé asi uprostřed Německa. Ještě nějaké inteligentní dotazy?“

„Uhm…ne. Díky,“ řekla Hermiona, když se vzpamatovala. Náhle cítila velmi trapně. Cítila, jak se jí do tváří hrne krev.

„Jak dlouho už letíme?“ zeptala se ve snaze změnit téma.

„Skoro sedm hodin. Budou tři ráno,“ odpověděl.

„To je hodně dlouhá doba,“ řekla a pohled jí mimovolně sklouzl někam dolů. Měla pocit, že to, co vidí, je dálnice s proudy aut; vypadlo to však jako řady světélkujících mravenců. Trhla s sebou a na chvíli se ho chytla trochu pevněji.

„Nabrali jsme trochu výšku, přelétali jsme přes města s výškovými budovami,“ zodpověděl její nevyřčenou otázku.

Tohle už bylo moc.

„Och…mám pocit, že by neškodila malá přestávka…“ vysoukala ze sebe nakonec.

„To bych řekl,“ přidal se Bivoj, který se náhle objevil vedle nich a Hermiona s sebou škubla leknutím, protože na jeho existenci už málem zapomněla (A/N: Já málem taky %o).

Teď však byl tady a dával o sobě vědět:

„Letíme už celý hodiny! Mám hlad, žízeň a chce se mi děsně, ale děsně na záchod a taky už mě z toho koštěte bolí pr-“

Hermiona ho rychle přerušila. „Kde vlastně jsme…Severusi?“

Snape rozbalil mapu a vyhledal na ni červenou tečku, která se momentálně nacházela blízko polského města Bialystok. Překvapeně zamrkal, když se před jeho očima právě u tohoto města objevil velký nápis PŘESTÁVKA.

„Jsme na východě Polska a opravdu nás čeká přestávka,“ obeznámil své společníky se situací. Pak si všiml, že pod nápisem PŘESTÁVKA jsou ještě další, menší písmena. Zaměřil na ně svou pozornost.

„A to u…mojí tety?“ nevěřil vlastním očím. „No to snad není pravda…“

„Tak to je fajn,“ řekl Bivoj nadšeně nevnímaje Snapeovo zděšení a prudce vystřelil zpátky dopředu.

Hermiona si ho ale všimla a tak se otázala:

„Vy máte tetu v Polsku? A co je na ní tak špatného?“

„Teta Marysia je…trochu…zvláštní…a to ani nemluvím o strýci Jankovi,“ řekl a Hermiona chtěla odpovědět, že nic jiného by od jeho rodiny ani neočekávala, ovšem v tom okamžiku začalo jejich koště prudce klesat a ona měla jiné starosti. Například jak udržet obsah svých střev uvnitř svého těla.

Přistáli na dvoře před malým rodinným domkem. Než se vzpamatovali, v ústrety jim vyběhla poněkud plnoštíhlá dáma s pro její věk neobvyklým copem plavých vlasů a sevřela překvapeného Snapea v drtivým objetí.

„Witajcie,“ přivítala je ve svém rodném jazyce, načež přešla do plynulé angličtiny. „Severusi, tebe jsem už neviděla léta! Máš to ale pěknou manželku…no a kdopak je

tady!“ teta Marysia nadšeně rozcuchala Bivojovy už tak rozcuchané vlasy.

¨ „Vypadá úplně jako dědeček Zygmunt!“

„Ale to není-“ chtěl namítnout Snape, ale v tu chvíli Bivoj uhodil na tetu Marysiu

s otázkou, která pro něj v té chvíli byla aktuálnější než to, že byl považován za potomka Severuse Snapea.

„Máte tady normální záchod nebo kadibudku na zahradě?“

Teta Marysia se trochu urazila, ale pak se jen usmála a všechny pozvala dál, „jen ať se

kluk podívá, že to tady není o nic horší než u vás.“

Později je usadila u stolu v jídelně a donesla jim mísu koláčů. Chvíli bylo

ticho a pak se Snape zeptal:

„A jak se má strýc Janek?“

„Ale,“ odmávla to teta Marysia, „v poslední době s ním nic není, je pořád takový otrávený. No ale na vás je hezký pohled, taková pěkná rodinka,“ rozplývala se a tentokrát to byla Hermiona, kdo se pokusila namítnout: „ale my nejsme-“

Teta Marysia ji však přerušila:

„Á, už mi píská konvice. Hned bude to kafe,“ řekla a odešla do kuchyně.

„Pěkná rodina,“ odfrkl si Severus a Hermiona uraženě zareagovala: „Pěkná, pravda, když je otec vrah…“

„Už se to nese,“ oznamoval jim hlas tety Marysii.

„Já dostanu taky kafe?“ podivoval se Bivoj a teta Marysia s úsměvem přikývla.

„Jen si pěkně dej. Tak, ještě zajdu pro cukr.“

„Tak na ten čekat nemusím,“ řekl Severus a zvedl svůj šálek k ústům. Chtěl se napít vřelé tekutiny, ale jeho instinkty bývalého učitele Lektvarů ho náhle varovaly, že něco není v pořádku. Rychle vytáhl hůlku a zakroužil jí nad šálkem. Černá tekutina se proměnila v brčálově zelenou.

Hermiona a Bivoj na něho překvapeně zírali.

„Ty máš rád zelený kafe?“ zeptal se Bivoj zvědavě.

„Ne!“ odsekl Snape vztekle a pak ztlumil hlas, „a nemám rád ani kafe s obsahem arzeniku, takže odcházím. Pokud tady chcete zůstat, prosím,“ řekla a zvedl se ze židle.

„Počkejte, ten cukr tady opravdu někde je,“ zaznělo z kuchyně, ale to už byli venku u svých košťat. Než odlétli, Hermiona vrhla poslední pohled na místo, které se jim téměř stalo osudným. Na schránce na dopisy se matně leskla kovová písmena nápisu Wawrovi.

 

Už ve vzduchu pak řekla kousavě:

„No to jsme si teda odpočinuli.“

„Já jsem říkal, že je teta Marysia zvláštní. No, ale snad bychom se mohli zastavit někde jinde…“ Chvíli pátral v paměti.

„Je tady poblíž chata pro turisty, měla by být v provozu i v zimě,“ řekl a sotva to vyslovil, dole pod nimi se opravdu objevila budova, která opravdu vypadala jako komfortní chata.

Přistáli za chatou a nechali tam košťata. Pak přešli k hlavnímu vchodu.

„DOČASNĚ UZAVŘENO Z DŮVODU REKONSTRUKCE,“ četl Snape nahlas. Vztekle praštil pěstí o dveře.

„Hej!“ vykřikla Hermiona, „tohle ve scénáři není! Pamatuju si tu část celkem přesně – Severus a Hermiona dostanou luxusní pokoj s jedinou postelí se saténovým povlečením, s vlastní koupelnou s vířivou vanou se zabudovaným masážním zařízením a dvě lahve šampaňského zdarma!“

„A já jsem měl dostat spoustu koly a tyčinek Mars a taky pokoj s namakaným kompem s nejnovějšíma brutálníma počítačovejma hrama!“ přidal se Bivoj.

(Autorka: Z důvodu šetření místa byla celá scéna devět vyškrtnuta. Popojedem.)

S polohlasnými kletbami na adresu autorky se vrátili ke košťatům.

„Kolik hodin letu nám ještě zbývá?“ zeptala se Hermiona Snapea. Ten chvíli konzultoval mapu a pak odpověděl:

„Osm; teď jsou čtyři, do dvanácti tam budeme.“

„To máme skoro polovinu času za denního světla,“ namítla Hermiona, „může nás vidět spousta mudlů.“

Snape ledabyle mávnul rukou.

„Za chvíli už budeme v Bělorusku a to už je skoro Rusko. A tam jsou všichni permanentně v lihu.“

„Taky pravda,“ souhlasila Hermiona a pak se bez dalších slov vydali na další cestu.

 

…

 

Následovalo nepohodlných osm hodin, přerušených jen krátkou občerstvovací pauzou blízko Novgorodu, během které se neudálo nic zajímavého. Snape měl pravdu – ačkoliv letěli v okem snadno pozorovatelné výšce za bílého dne, v Rusku se později o tomto jevu, pokud jde o média, zmínil snad jen Magazín přátel UFO.

Když nadešla chvíle, kdy se červená tečka spojila s černým křížkem, neviděli široko daleko žádné známky lidského osídlení. Město Archangelsk leželo ještě několik kilometrů před nimi, ale oni byli na místě.

Pomalu se snesli na zasněženou pláň, obklopenou hustými lesy. Chvíli se rozhlíželi a pak Hermiona řekla:

„Byla jsem tady.“

„Tak proto vždycky všecko víš,“ řekl Bivoj, „protože když něco nevim, tak mi táta vždycky říká – vidíš vidíš, kdybys byl v Rusku, věděl bys všechno.“

„Ale ne,“ řekl Hermiona podrážděně, „byla jsem tady ve snu, co se mi zdál včera, než jsem se šla večer projít. V tom snu jsem se ocitla u támhletomu sněhovému pahorku a-“

Uprostřed věty se zastavila a skutečně se tam rozběhla. Stejně jako ve snu začala zuřivě odhrabovat sníh. Bivoj přiběhl k ním a začal jí pomáhat. Snape omezil svou pomoc na to, že se postavil na dva kroky od nich a pozoroval, jak jim to jde.

„Ano!“ vykřikla Hermiona, když pod sněhem nahmatala něco hladkého a pevného. V příštím okamžiku stejně jako ve svém snu hleděla na vrstvu silného ledu.

A za ní…

„No to snad není možné! Ten chlap je nezničitelný!“ vykřikl Severus Snape a vztekem několikrát poskočil na místě.

V tu chvíli se sněhový pahorek zachvěl, led popraskal a odněkud z hlubin se ozval dunivý hlas:

„Hou, hou, hou!“

Albus Brumbál v bílém kožichu důstojně vystoupil ze svého ledového vězení.

„Čmelák…“ vydechla Hermiona.

Brumbál se usmál.

„Ano, to je moje přezdívka z mladých let… děkuji vám za probuzení. Kolikátého je dnes?“

„Dvacátýho čtvrtýho,“ řekl Bivoj.

„No to abych si pospíšil, čeká mne hodně, hodně práce…“

Hermioniny oči se rozšířily pochopením.

„Vy jste…Děda Mráz i Santa Klaus…“

„A taky Weihnachtsman, Pere Noel, Jultomten…. hou hou, v období Vánoc mám mnoho jmen. Ale teď už opravdu musím…bylo by hezké, kdyby jste mě doprovodili k mým saním,“ šibalsky na ně zamrkal a zamířil k pěšince mezi stromy.

 

…

 

„Děduška Moróz! Děduška Moróz!“ křičely děti, které se tam bůhvíodkud vzaly a začaly je obíhat v kruzích.

„Až v lednu, děti moje, až v lednu,“ kynul jim Brumbál blahosklonně svou holí, ale děti na něho pokřikovaly dál.

Pak si všimly Hermiony a křičely: „Sněguročka! Sněguročka!“

Po Hermioně následoval Bivoj, jehož přítomnost nechaly bez komentáře, a podivný průvod uzavíral Snape.

„Babuška! Babuška!“ křičely po krátkém zaváhání a Snape, který měl díky svému polskému příbuzenstvu jisté povědomí o slovanských jazycích, vztekle zaskřípal zuby.

Již před chvílí se mu vrátily vzpomínky na Vánoční svátky tak, jak mu je včera popsala Hermiona - všichni si dávali dárky, zpívali a líbali se pod jmelím. Všichni kromě něj, samozřejmě.

Zepředu přijížděly saně tažené soby. Bivoj uplácal sněhovou kouli a zkusil trefit jednoho z nich, ale netrefil se a zasáhl Severuse Snapea. Do obličeje.

Tomu dnešek pomalu, ale jistě začínal připadat jako špatný den.

 

KONEC

 

 

 

<<Zpět na seznam povídek