Název: Kam jedete?

Autor: Beketamen

Přístupné: všem, kteří snesou jedno vulgární slovo v nevinném kontextu

Varování: povídka nemusí být každému úplně srozumitelná

Shrnutí: Hala londýnského metra. Zde se potkávají dva bělovousí muži, co spolu nemají tolik společného, jak se na první pohled zdá.

Prohlášení: Jedna z postav patří zcela a bez výhrad J.K.Rowlingové. Ta druhá je kulturním odkazem půvabného dvacátého století. Ani z jedné ani z druhé se mi nepodařilo a pravděpodobně ani nepodaří vytřískat byť zlámanou grešli.

---

Kam jedete?

 

„Kam jedete?“ napjaté ticho se zhmotnilo do nervózně pronesených slov. Brumbál byl rád. Kdyby ho muž s dlouhým bílým vousem neoslovil, byl by to každou chvíli udělal sám, přestože ví, že lidé spolu během čekání na metro většinou nehovoří.

Avšak kdovíproč mu byl ten člověk doopravdy sympatický.

„Ještě nevím,“ odpověděl Brumbál vesele a jeho oči svítily zájmem.

Muž vedle něj si ho přeměřil nedůvěřivým pohledem.

„A vy?“ vrátil mu otázku Brumbál, pohlcen vzniklou konverzací. Mnoho lidí se s ním zatím do řeči nepouštělo. Prohlížel si mužův tmavomodrý, stříbrem vyšitý kabát a obrovské boty. „Jedete na vánoční párty? Neměl jsem tušení, že už jsou Vánoce. Asi jsem teď trochu zmatený…“

Muž něco nevlídně zavrčel, znělo to jako „k sakru“ a „podívej se na sebe, blázne“ a napil se z lahve s čirou tekutinou. Možná i litoval, že hovor vůbec začínal.

„Karamelku?“ natáhl k němu Brumbál ruku s barevným pytlíkem. Ještěže jsem měl tehdy u sebe karamelky, pomyslel si s úlevou a sám si strčil jednu do pusy. Ještě pořád nevěděl, kde je sehnat.

„Jedu na oběd k Perťuchinovi,“ řekl hrdě muž. Gesto s karamelkou ho asi usmířilo. „Zve mě každou neděli. Bohatej, ale moc slušej člověk to je.“

„Moc se mi líbí vaše čepice,“ přiznal Brumbál. Perťuchina neznal.

Muž vedle něj se ušklíbl a bez zaváhání stáhl čepici z hlavy. „Klidně si ji půjčte. Ráno bude zpátky. Znám to. Zkoušel jsem se tady převlíct snad stokrát. Ale ne, holt musím vypadat jako kretén. Ho – ho – ho…“ dodal s trpkou sebeironií a až pak si uvědomil, že nelogicky míchá dvě kultury. „Zatracený pravidla.“ Hlas měl trochu chraplavý. Zněl smutně.

Brumbál si nadšeně nasadil na hlavu čepici se světlým kožešinovým lemováním. Nabídl muži na oplátku svůj fialový klobouk s hvězdami, ten ale odmítl.

„Jaké pravidlo máte na mysli?“

„Jste tu nový, co?“

Brumbál ochotně přikývl.

„No, v čem kdo exne, to pak nosí. Jestli si myslíte, že jste první, kdo si ze mě dělá srandu, tak opravdu nejste. Tady v Londýně se člověk s takovýmhle vohozem obzvláště vyjímá. Měl jsem holt smůlu. Phe… Vánoce…“

„Promiňte, nechtěl jsem vás urazit.“

Muž jen mávl rukou. „Jak se vám to stalo?“ zeptal se, a jak si Brumbál s jistým zklamáním povšiml, posunul si vousy pod bradu, aby se mohl opět napít.

„Inu,“ Brumbál se zamyslel nad nejpřiléhavější formulací, „dalo by se říci, že se to stát prostě muselo. Situace neměla jiné řešení.“

Muži vedle něj se rozšířily oči překvapením. „Jo to vy sám jste se…“ přejel si ukazováčkem po krku. „Na to nevypadáte.“

„Vlastně… i tak by se to dalo říct,“ odpověděl Brumbál. Muž čekal na podrobnější popis události, ale Brumbál jen mlčky pozoroval kolejiště.

„Jste zvláštní. Většina lidí o tom dokáže mlít hodiny a hodiny.“ Zakroutil hlavou na znamení opovržení nad tak plytkým jednáním.

„A vy?“ zeptal se Brumbál.

„Jako jak jsem to koupil? No, já o tom až tak rád nemluvím. Bylo to dost hloupý. Chtěl jsem jen udělat radost dětem, navlík se do těhle hadrů a zrovna jsem chtěl vlízt do domu. Ale soused nechtěl zaplatit daně a zrovna mu přišla upomínka. No a jedna kulka mě omylem zasáhla. Děti čekali dárečky a místo toho -“ naznačil teatrální pád k zemi.

„Vaše mudlovská vláda používá takové donucovací prostředky?“ zeptal se Brumbál nevěřícně.

Muž se ušklíbl. „Kdo mluví o vládě?“ Po chvíli se mu však obličej projasnil náhlým pochopením: „Jo ták! No tak ta můdlovská, nebo jak vy tomu říkáte, ta teda jo. Zatracený můdlové! Člověk si může prací třeba haksny zlámat, ale oni budou jezdit v auťácích…“ Naklonil se důvěrně k Brumbálovi: „U nás doma, myslím jako doma,“ muž ukazoval vágně kamsi na východ,“ tak tam to, milej pane, můdlové celý posrali.“

Brumbál se proti své vůli zatvářil, jako by ho bolel zub.

„Snad jste nebýval jeden z nich?“ zatvářil se muž podezřívavě.

„Kdepak,“ řekl Brumbál a přišlo mu veselé, že se ho na to někdo může zeptat.

„Jsem tu už osm let,“ pokračoval muž. „Děti vyrostly… Šel bych se na ně podívat, ale našinec si nemůže pronájem průhledu dovolit, chápete. Zvlášť do zahraničí…“

„Ano,“ odpověděl Brumbál taktně.

„I tady na nás přistěhovalcích každej jenom rejžuje. Ale doma by to nebylo o nic lepší. Bolševik nebo můdel, ono je to nakonec totéž, viďte,“ pronesl bezmocně. „Ani blbá vodka se tu pomalu nedá koupit. Ještěže jsem měl tehdá jednu u sebe.“ Trocha alkoholu mu stekla do vaty pod bradou.

Přijela vlaková souprava. Brumbál zkonzultoval mapu na koleně a oba nastoupili.

 

Opravdu, jedno veliké dobrodružství…

 

<<Zpět na seznam povídek