Název: Záskok

Autor: Severka Plamenná
Přístupnost: přístupné
Pár: SS/HG
Shrnutí: Dva Santa Clausové v Bradavicích a ani jeden není pravý. Nepoperou se? Severus Snape je nemocný. Kdopak ho ošetří? Vy to nebudete, ale přesto, čtěte!
Prohlášení: Tato povídka nebyla sepsána za účelem zisku, vyjímaje potěšení čtenářů, ve které autorka doufá a které ji obohatí nejlépe. Jsou v ní využity postavy a události, jež jsou duševním vlastnictvím J.K. Rowlingové. Autorce žádná z postav nepatří. Bohužel, včetně jistého profesora lektvarů. Což je škoda, neboť kdyby ten mi patřil, věděla bych, jak ho využít naprosto konkrétně…uhm, už mlčím ;-)
Poznámka: Tak předně, velká omluva Cimrmanům za krádež názvu. Nemohla jsem si pomoci. Berte to jako poctu Járovi. Komu se to nelíbí, nechť laskavě vezme na vědomí, že alternativní název byl „Síla lásky“ ;-) Šlo to? Ano, správně, nešlo. A za druhé, omluva čtenářům. Celá tahle povídka je v důsledku mého akutního nedostatku času šitá dost horkou nití a je to na ní vidět. Ruský přízvuk Dědy Mráze je nepropracovaný (každý rusista by z toho umřel, takže jsem to v rámci sebezáchovy po sobě raděj ani nečetla) a podobně nekorektní je Snapeova huhňavá chřipková řeč. A vůbec, nesrovnalostí a nedokonalostí je tu víc než moc, ale bylo by mi líto nic neposlat do povídkové soutěže na tak krásné téma. Tudíž doufám, že budete shovívaví, a že vás můj příběh aspoň trochu potěší. Všem vám přeju krásné Vánoce!

---

ZÁSKOK

 

Zapovězeným lesem se rozlehl neuvěřitelně falešný zpěv. JÓ V BRADAVICÍCH, KDYŽ NAPADNE SNÍH, STUDENTI JSOU VESELÍ, VŠUDE SLYŠÍŠ SMÍCH… JÓ V BRADAVICÍCH, KDYŽ NAPADNE SNÍH, ALBUS BRUMBÁL S MINERVOU JEDOU NA SANÍCH…

Profesor Severus Snape, který se až do této chvíle poklidně procházel v závějích a snažil se uklidnit si nervy po poslední hodině se Zmijozelem a Nebelvírem (jedení a mlaskání ve třídě – Goyle, několikanásobné sexuální obtěžování – všechno Draco Malfoy a dva vybuchlé kotlíky – pochopitelně Longbottom), hlasitě zaklel a zacpal si uši. Vzápětí zalitoval, že nemá čtyři ruce, aby si mohl také zakrýt oči. Několik desítek metrů před ním vesele poskakoval a prozpěvoval si….Santa Claus. A co hůř, byl to Santa Claus nápadně se podobající bradavickému řediteli Brumbálovi.

Snape pevně přivřel oči a pak je zase otevřel. Santa nezmizel.

Zešílel jsem , pomyslel si Severus sklesle. Za to může bezpochyby ta dovolená minulý měsíc.

ROLNIČKY, ROLNIČKY, VETEŠ BREKOT CUK, STÁLE STEJNĚ ZVONÍTE, JAK KDYŽ JSEM BYL KLUK …pěl Santa.

Je to jen moje představa…fata morgána…iluze… přesvědčoval se Snape…když to budu ignorovat, zmizí.

Obrátil se a rázně se vydal pryč. Ale ouha. O necelý kilometr dál narazil nebohý profesor na DALŠÍHO Santu. Bezpochyby to nebyl ten samý – tenhle nepřipomínal Brumbála a nezpíval (což bylo rozhodně pozitivní). Nicméně Severus se neubránil určitému rozhořčení. Přeci měl jen JEDNU dovolenou, takže se patřilo, aby v šílenství, vzniklém jejím důsledkem, viděl jen JEDNOHO Santu Clause. Dva, to nebylo fér.

„Zdravstvuj,“ pravil Santa Claus.

Severus ohromeně mlčel.

„Ty něznáješ pazdráviť?“

„Sklapni dědku,“ našel Snape konečně řeč, „stejně neexistuješ.“

„Pch,“ ohrnul Santa č.2 naštvaně nos, „s vámi dospělými néni žádná řeč. Nevíš, že je nězdvóřilé, říkat někómu, že něexístuje? A vůbec, je ti teplo, hošku?“

„Ovšemže není, vždyť mrzne, může být tak dvacet pod nulou!“

Podivný Santa se jen usmál a hbitě oběhl kolem Severuse kolečko.

„Tak co,“ otázal se poté, „už je ti teplo, hošku?“

„Jak jsem řekl, je mi zima!“ odsekl Snape. „Senilní dědku! Vidíš snad, jaký je mráz. I celé jezero zamrzlo a obří sépie je dočasně hybernována v ledu. Krom toho nechápu, proč se s tebou vlastně bavím, když jsi stejně jen fata morgána!“

A Severus Snape si pohrdavě odfrkl, otočil se na podpadku a rychlým krokem zamířil zpátky k Bradavickému hradu.

„Charašó, kak chóčeš,“ zamumlal Santa. Počkal, až Severus dojde na kraj lesa. Pak tlesknul a z vysoké borovice se uvolnila obrovská hromada sněhu, která se jako lavina svezla přímo na procházejícího profesora a pohřbila ho pod sebou.

„Co to děláš, vždyť z toho chudák Severus bude mít smrt!“ vykřikl Santa č.1 přibíhaje po zasněžené lesní stezce.

„Kláuzi?! Ty užé v pořádku?“ vytřeštil Santa č.2 nevěřícně oči. Pak se však na svého společníka zadíval pozorněji.

„No nět, počkéj, ty nějsi Klauz....“

„Ne, to tedy opravdu, ale opravdu nejsem. Jsem Albus Brumbál, ředitel Bradavické školy čar a kouzel.“

„A štó ty zděs děláješ? I pačemú nósiš Klauzóvy šáty?“

„Nacvičuju roli na Bradavickou vánoční besídku, aby bylo jasno,“ odvětil Santa č.1 - tedy teď už vlastně Albus Brumbál - důstojně. „A co tu děláte bych se měl zeptat spíš já vás. Jste na pozemku naší školy. A jaktože vypadáte jako Santa Claus, ale mluvíte anglicky s ruským přízvukem a nemáte na čepici logo coca coly, naopak, z kapsy vám vyčuhuje láhev vodky, nápoje to alkoholického a tedy veskrze hanebného a zdraví škodlivého? Nu, co mi na to povíte? Jste snad ruský špión?“

„Štó ty! Ja charášó gavarju pa anglíjsky! A ja nějsem žampión, ja jsém Děduška Maróz!“

„Ha,“ zvolal vítězoslavně Brumbál. „Vždyť jsem to říkal, jste ruský špión! Leč, mé šedé buňky mozkové neoklamete. Máte-li být Děda Mráz, proč jste oblečený jako Santa Claus, aha? A co děláte v Anglii, když máte nadělovat v Rusku? Voilá!“

Santa č.2 - tedy teď už vlastně Děda Mráz – jen mávnul rukou.

„Ále, Klauz ke mně přijel na návštěvu, i on vyskušál majú samohónku i teď on nemócny, i on nemóžet rabótať. Ja slíbil zaskóčit za něvó.“

Brumbál zklamaně svraštil čelo. To dávalo smysl. Škoda, už se těšil, jak zatkne ruského špióna...

„Ty ale přeci neexistuješ,“ namítl nakonec, „a Santa taky ne.“

„Něexístuješ, něexístuješ, ničevó jinévo vy dospělí něznájetě? Němáte fantázii. A zróvna od těbe bych to něčékal.“

„Jenomže dárky nikdo nenosí, dárky si dávají lidé mezi sebou, to už vím dávno!“

„Padárky, padárky...i éto vsjo?“ rozčílil se Děda Mráz. „Vy zděs na zapádě, samí matěrialísti. Daróvať móžno tóže lásku a štěstí. To důležitější.“

Albus Brumbál se ušklíbl, napůl nevěřícně, napůl zahanbeně.

„Tak to bych rád viděl, jak naděluješ lásku a štěstí. A co to, co jsi před chvílí provedl Severusovi, to měla být nadílka lásky a štěstí?“ obvinil Mrazíka a ukázal do dáli za Snapeem, který se mezitím vyhrabal ze sněhu, a teď se promočený a nadávající ubíral k hradu takovou rychlostí, že by stačilo jen málo a bylo by ji možno nazvat nedůstojným úprkem.

„Nesuď kagdá vsjo něznáješ. Móžna mám důvod proč jsem to udělál. Něvyzpytatělnyje jsou cesty Mrazíkovy. No zítra váš Ščédry děn...tagdá ja búdu hódny a ukážu tóbě kak nadělúju lásku. Čekej mě, přijdu zítra véčer. Da svidáňa.“

(A/N: Příznivce/kyně slashe, kteří/které se v tuto chvíli těší na smyslnou romanci Albus Brumbál/Děda Mráz, zklamu. Nebude ;-)).

 

 

24. prosince , večer

 

„...no a nakonec jsem Seamusovi kromě té knihy o Famfrpálu dala taky světle růžový kapesník. Vyšila jsem na něj srdíčka a propletená písmena G a S...“ brebentila Ginny ubírajíc se spolu s Hermionou nahoru do Nebelvírské věže.

„Co myslíš, bude se mu to líbit? Není to moc holčičí?“

Hermiona však svou kamarádku neposlouchala.

„Nebyl tam,“ pronesla polohlasem.

„Nebyl?“ otázala se překvapená Ginny. „Kdo, kde?“

Hermiona se vzpamatovala.

„Snape. Na snídani, na svačině, na obědě, na přesnídávce a ani teď na slavnostní večeři. Co s ním je?“

„A tak,“ mávla rukou Ginny, „říkal někdo ze Zmijozelu, že prý je nemocný... Víš, taky bych nechtěla, aby si Seamus myslel, že ho chci k sobě nějak připoutat, to ne. Je jsem si říkala, že vyrobený dárek bude lepší než...“

Hermionu však Seamus a jeho kapesník nezajímali.

„Chudák Seve... profesor Snape. Jen aby to nebylo nic vážného. Snad se jen nachladil, ve sklepení je pořád zima. Určitě je tam sám, někdo by se na něj měl jít podívat...“

„Hermiono,“ vykřikla Ginny pobouřeně a zatvářila se, jako by se jí chtělo zvracet. „Ty už na něj zase myslíš tamtím způsobem. Říkalas, že toho necháš. Když tě minulý týden během jediné hodiny sedmkrát nazval ,odpornou šprtkou‘ říkalas, že...“

„On za to nemůže,“ pronesla Hermiona rozněžněně, „on to tak nemyslí. Je to citlivý muž, který...“

Ginny ji přerušila.

„Není to citlivý muž. Hermiono je to umaštěný sarkastický parchant! Vykašli se na něj. Proč nezačneš chodit třeba s Ronem…nebo s Nevillem.“

„Ron má moc dlouhé vedení a Neville zas moc dlouhý zadek,“ odsekla Hermiona, nechala zkoprnělou Ginny stát uprostřed chodby a vydala se tam, kam by se žádný jiný Nebelvírský student za střízlivého stavu nikdy dobrovolně nevydal. Do sklepení.

 

* * *

 

„Hepčík!“

Severus Snape si prstem ucpal levou nosní dírku a pomocí pravé se mohutně vysmrkal do růžového kapesníku se srdíčky. Ano, skutečně do růžového kapesníku se srdíčky. To byl totiž momentáně jeho jediný čistý kapesník. Za jiných okolností by si raději své (pochopitelně černé) kapesníky sám vypral, než aby použil tenhle ohavně růžový hnus, který skřítci mezi jeho prádlo zařadili bezpochyby omylem (zřejmě spleteni podobnými iniciálami – GS místo SS). V tu chvíli však byl na jakoukoli fyzickou činnost příliš zdrchaný. Včerejší koupel ve sněhu nezůstala bez následků – Severus dostal pořádnou chřipku.

Teď ležel v posteli, kýchající a smrkající, zabalený do několika dek a přesto se třesoucí zimou, a dělal to, co dělají všichni, byť i sebestatečnější muži, jakmile na ně sedne nějaká nemoc – propadal záchvatu bolestínství a sebelítosti.

Jsem já to chudák, přemítal Snape. Každého zajímám jen když ode mne něco potřebuje, ale jinak... Jak pro ně nejsem užitečný, jsem pro ně vzduch. Nikdo se o mě nestará, nikdo mě nemá...

A dál už to Severus nedomyslel, jednak proto, že to bylo příliš nesnapeovské i na to, aby si to říkal třebas jen v duchu, a hlavně proto, že někdo zaklepal na dveře ložnice.

Zřejmě jsem včera zapomněl zaheslovat sklepení, střelilo Severusovi hlavou. Ale co...

„Vzdubte,“ zahuhlal nakonec přes ucpaný nos.

Dveře se nesměle otevřely a dovnitř nahlédla kudrnatá hlava Hermiony Grangerové.

 

* * *

 

Ředitel Albus Brumbál nevěřícně zavrtěl hlavou a odvrátil oči od obrazovky, kterou Děda Mráz vykouzlil na jedné ze stěn ředitelny.

„Chápu to správně, že chceš nadělit lásku a štěstí těmhle dvěma dohromady? To je absurdní. Opravdu myslíš, že to budou chtít?! Podle mého názoru si Hermiona nejvíc ze všeho přeje knížky a Severus...asi svůj klid.“

Mrazík si pohladil plnovous.

„Ty móžeš divíť, ale glubóko uvnitř oní ze všého nejvíc chtějí byť spólu. Ale netvrdim, že se to podáři. Tady u vas se mi óbčas něvede. Když jsem tu zaskakóval za Mrazíka poslédnij raz, zapomněl jsem si tu bérlu Mrazilku a našel jsem ji až za půl róku.“

Brumbál se chytil za hlavu.

„To ty!“ vyrazil ze sebe pochvíli. „A my obviňovali chudáka baziliška.“

Děda Mráz jen pohodil rameny.

„Kdo se mé berly Mrazilky dotkne, usne a víc už neprocitne,“ zarecitoval omluvně. „Tedy, kagdá u něvo nět mandragóry.“

 

* * *

 

„Dzo du hcete, zlečno Grangerová,“ dostal ze sebe Severus po chvíli bezmocného pokašlávání.

Hermiona nerozhodně přešlápla.

„Přišla jsem se podívat, co s vámi je.“

„Do, dak jag znad vidíde, báb hřibku,“ vyhuhňal Severus čímsi, co by snad mohlo být výhružným tónem, kdyby mu nebránila rýma. „Dagže bůžede zaz jíd.“

Jeho studentka se vydala ke dveřím, na půli cesty si to však rozmyslela.

„Ehm, pane profesore, proč si nevezmete lektvar?“

Snape se halasně vysmrkal. Pak, ingnoruje Hermionin vyřeštěný pohled hypnotizující jeho kapesník, jasnějším hlasem promluvil.

„Vžechen jzem muzel odnézt na ožedřovnu, brotože vy a važi kamarádi mízto abyzte ze učili běháde venku ve zněhu a madam Bomfreyové pak neztačí ani její ani moje zásoby andichřibkového lektvaru. Nezbyly mi dokonce žádné zuroviny, abyh zi mohl nějaký břipravit.“

Hermiona měla sto chutí říct Snapeovi něco ve smyslu „to bylo ale od vás moc šlehetné a milé, že jste dal všechen lektvar studentům a pro sebe jste si žádný nenechal“ ale měla dojem, že po takovém oznámení by ji možná její profesor, jakkoli fyzicky oslaben, pokousal.

„To tedy znamená, že si tu chřipku budete muset odležet,“ konstatovala nakonec rozhodně. „Někdo se o vás musí postarat. Zůstanu tu,“ dodala a provedla téměř úspěšný pokus načechrat Snapeovi polštář.

Zkoprnělý Severus ji odstrčil na poslední chvíli.

„V žádném bříbadě! Jděde bryč!“

Hermiona se zamyslela. Nebylo radno neposlouchat Snapea a za běžných podmínek by se toho nikdy neodvážila, nicméně Snape s oteklým, zarudlým nosem, slzícíma očima, kýchající a ležící v posteli zavelené přikrývkami, vypadal tak nějak mnohem méně nebezpečně, než bylo pro něho typické.

Hermiona si dodala odvahy.

„Nepůjdu!“ oznámila rozhodně a dřív než se šokovaný profesor zmohl na jakýkoli protest, načechrala mu nejen polštář, ale i peřinu.

„Gululum...gloglglo,“ pravil Snape.

Původně to ovšem mělo být zavrčení, ale z nastydnutého hrdla se mu vydralo jen jakési bublání.

„Gululum...gloglglo?“ otázala se Hermiona nechápavě, pak se však rozzářila. „Ahá, jistě, chcete kloktat! To vám chválím, moc to pomáhá!“

A vrhla se do koupelny, připravit kloktací roztok.

 

* * *

 

Děda Mráz si vehementně přihnul z veliké sklenice s ostře žlutou tekutinou.

„Posléchni, éto óčeň dóbre píti. Kak ty to nazyváješ?“ otázal se Brumbála.

„Citronová limonáda,“ odpověděl Albus netrpělivě, pohled upřený na obrazovku. Hermiona se právě snažila donutit Severuse, aby si vykloktal.

„Já nevím, Mrazíku,“ potřásl Brumbál ustaraně hlavou. „Pořád se mi to nezdá. Aby se něco nestalo…Severus mívá občas takové nálady…co kdyby ji zaškrtil?“

„Ty něbój. Věř síle lásky. Což mi připomína, kak je to s těbou a Miněrvou?“ zamrkal Děda Mráz šibalsky na Albuse.

„Nijak,“ odsekl Brumbál, uražený, že mu někdo krade jeho tik.

„A radši se starej o ty dva,“ ukázal prstem na obrazovku. „Vidíš, jak se Severus zamračil? Takhle se tváří pokaždé, když se mu zdá, že se chová málo snapeovsky. Za chvíli řekne Hermioně něco ošklivého, ona se rozpláče a…všechno dopadne špatně.“

„Móžno,“ pokrčil Mrazík filozoficky rameny. „Móžno da, móžno nět. Ale myslím, že ta váše Hermijóna se tak snádno nědá.“

 

* * *

 

Hermiona zaregistrovala záblesk děsu, který se mihl ve tváři Severuse Snapea poté, co před něj postavila čaj s citrónem.

„Nic mi neříkejte,“ povzdechla si. „Pan ředitel. Citróny. Udělám jiný čaj…“

V kuchyni vylila citrónový čaj do umyvadla. Pak jí padl zrak na Snapeovu – bezesporu bohatou – zásobu alkoholických nápojů. Chvíli zaváhala, ale potom nalila do nové konvice čaje štědrou dávku rumu. Naplnila dva hrnky a zamířila zpátky do ložnice.

Když postavila šálky na noční stolek, Snape se zamračil.

„Nevím, nač botřebuji dva hrnky, zlečno Grangerová. Doufám, že dehodláte pít daky. Odžividně je v tom alkohol.“

Hermiona nakrčila čelo.

„Už mi bylo sedmnáct, podle kouzelnických zákonů jsem plnoletá. Můžu pít, co chci.“

„Ale ne můj rum,“ usadil ji Severus a zamračil se ještě temněji. Tahle malá, hloupá holka u něj neměla co dělat… „Devím, co si od zvé břítomnosti tady zlibujete. Zřejmě se pokoužíte na mě zabůsobit. Už byzde mohla věděd, že žblhouny a žbrty jako jzde vy, neznážím.“

„To není pravda!“ vykřikla Hermiona a do očí se jí nahrnuly slzy. „Není to pravda a vy to víte! Proč musíte vždycky mluvit takhle? Proč jste vždycky takový? Proč jste tak…“

Nedořekla.

Severus se nahořkle ušklíbl.

„No jen to dobovězte, zlečno Grangerová,“ zamumlal výsměšně. „Ovžemže jzem zlý. Byl jsem, jsem a budu.“

Hermiona mrkáním zahnala slzy zpátky pod víčka a vrhla na Snapea rozzlobený pohled.

„Tak to není,“ sykla. „Nejste. Jen si na to hrajete. Víte, koho mi připomínáte? Parvatti Pattilovou!“

„Cože?!“

„Ovšem. Víte, co dělá Parvatti? Pokaždé, když vidí zrcadlo, postaví se před něj a dramaticky vykřikuje: „Já jsem ošklivá. To je hrůza, jak já jsem ošklivá.“

Nastala chvíle mlčení.

„Slečna Pattilová není ošklivá,“ podotkl pak Severus tiše a zadíval se Hermioně přímo do očí.

„Ne,“ řekla pevně a opětovala jeho pohled. „Ne, to není.“

 

* * *

 

„Tak vídiš,“ zamnul si Děda Mráz spokojeně ruce a zeširoka se na Brumbála usmál, „všéchno jde dóbře. Takžé…co ty a Miněrva?“

Albus Brumbál se začervenal.

„Co by…“

„Jaképak co by, któ zpíval: Albus Brumbál s Miněrvou jedou na saních? Já to něbyl. Pačemú to nězazpíváš jí?“

„To má čas…“ zamumlal Albus.

„Čás? Už se znájetě paděsát let. Ostátně,“ zamračil se Děda Mráz stejně smutně jako vědoucně, „móžno je tóho čásu o dost méně, než si myslíš.“

Brumbál se rozpačitě zavrtěl, jakoby nebyl letitý kmet, ale nezkušený mladíček.

„Když já nevím, co když se jí nelíbím?“

„Nělíbiš?!“ zvolal Mrazík pobouřeně. „Víš, že si kvůli tóbě pořídila citronóvy parfém?“

„Vážně?“ rozzářil se Brumbál.

Mrazík vehementně přikývl.

„Da. Zajdi za ní ještě dněs. Tóhle tě povzbúdi.“

A Děda Mráz odněkud vylovil dvě veliké lahve samohonky a postavil je na stůl.

 

* * *

 

Severus Snape vyprávěl veselý smrtijedský zážitek. Oproti všem očekáváním, některé jeho smrtijedské zážitky skutečně byly veselé. Tak dva z tisíce.

Hermiona visela Severusovi na rtech přesně tím druhem obdivného pohledu, který se každá bystrá dívka naučí používat záhy poté, co zjistí, že VŠICHNI muži jsou ješitní.

Severus měl sto chutí se usmát. Samozřejmě na ní to přehrávání poznal, ale bylo to celkem milé. Někde hluboko uvnitř byl tak trochu rád, že jí za ně stojí.

„…ta korpulentní mudlovská dáma byla jako tajfun. Než ze zdačil vzbamatovat, vytrhla Luciuzovi hůlgu, zlomila ji a začala na něj křičet něco o drzých chlapečcích a peroxidových blonďácích. Bellatrix mu nemohla bomoct, brodože dostala hrozný záhvat smíchu. A já jsem si – bochobidelně nešťastnou náhodou – vůbec nevžiml, dzo se děje…“

Severus nepatrně mrkl a Hermiona se zahihňala. Jenom trochu. Potom se mu měkkce zadívala do tváře.

Většinou to asi není tak veselé… říkal ten pohled.

Ne, to není, odpověděl profesor beze slov.

Hermiona opatrně položila svou ruku na tu jeho a srdce jí poskočilo radostí, když neucukl.

„Dějí se divné věci,“ podotkl Severus po chvíli a na čele se mu objevila mělká vráska.

„Pochopitelně,“ usmála se Hermiona. „O Vánocích se vždycky dějí divné věci.“

„Kdoví,“ dodala a dramaticky snížila hlas. „Třeba se právě teď Vy-víte-kdo pustil do zpívání koled. Nebo sám sebe zaklel do sněhuláka. Třeba právě teď Santa Claus svádí na Sibiří Sněhurku zatímco Děda Mráz popíjí s naším panem ředitelem…“

Severus Snape se rozesmál.

 

* * *

 

„To snad není možné,“ vrtěl Brumbál udiveně hlavou, div si ji neukroutil. „Severus se směje. To je zázrak!“

„Kděpák,“ zabušil Mrazík berlou o zem a nechal obrovskou obrazovku zmizet ze stěny. „To je láska. Pokud vím, ty sám jsi říkal, što ona nejmocnější síla na světě.“

„Nu ano, to jsem říkal,“ namítl Brumbál stále překvapeným tónem, „jenomže to jsem ještě nevěděl, že je to pravda.“

„Je to právda,“ přisvědčil Mrazík. „Alespoň když vy lidé chočete.“

„Napijéme se na to,“ dodal pak a dolil Brumbálovi z poloprázdné láhve samohonku.

„Já nevím,“ zaváhal Albus, když si při pokusu dotknout se prstem špičky nosu málem vypíchl oko, „nějak mi to stoupá do hlavy. Já se nemůžu opít, byl by to špatný příklad studentům, a hlavně, kdo by řídil školu?“

„Buď bez starósti,“ mávl Mrazík rukou a chlácholivě se na Albuse usmál. „Kdyby bylo pótřeba, já za těbe zaskóčim.“

 

 

KONEC 

 

<<Zpět na seznam povídek