Název: Rekvizity

Autor: Aveva

Přístupnost: bez omezení

Pár: jsou dva

Varování: Může se stát, že nepochopíte, co tím chtěl básník říct, chtěla bych vás uklidnit, že v tom případě není porucha na vašem přijímači.

Shrnutí: Albus Brumbál se probouzí na podivném místě a v podivné společnosti. Na mysli mu tane jediná myšlenka: Co to má všechno znamenat?

Prohlášení: Tato povídka nebyla napsána za účelem zisku a přinejmenším jedna ze zúčastněných postav patří J. K. Rowlingové. O vlastnictví postav ostatních si popřemýšlejte dle svého vědomí a svědomí sami.

Poznámka: Jedná se o miniaturu, takže neočekávejte zrovna epické drama.

Rekvizity

Stalo se jednoho deštivého dne roku devatenáctistého devadesátého prvního

Kapky dopadaly na sklo s uklidňujícím plesknutím a rozmazávaly tak okolní krajinu do nepoznatelna. Vlak zastavil na nádraží, ale žádná z postaviček přibíhajících po nástupišti ji neupoutala. Pořád ještě se dívala do deště a bloumala svými vlastními světy. Představila si dítě, malého bezbranného chlapečka s tmavými vlasy. Usmála se jeho úsměvu a začala hledat jeho příběh.

Chvílemi se usmívala sama pro sebe a v tom okamžiku, kdy uronila slzu, byla moc ráda, že v kupé sedí docela sama. Na Anglickou krajinu se pozvolna snášel soumrak. Ve chvíli, kdy průvodčí otevřel dveře jejího kupé, napadlo ji jedno dokonalé jméno.

„Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, nesmírně mě těší,“ vyhrkl, posadil se a otevřel oči. Ruku vstřícně napřahoval do šera.

Když se ani po chvíli neobjevil nikdo, kdo by mu rukou potřásl, rozpačitě ji spustil dolů. Rozhlédl se. Prostor kolem něj připomínal skladiště. Šero, chuchvalce prachu. Hromady nepořádku narovnané u stěn. Opatrně se zvedl a sáhl do hábitu pro hůlku.

Když ji ucítil v ruce, připadalo mu jako by ji držel poprvé. A přece věděl, že patří mezi nejlepší kouzelníky svého věku.

Bylo snad to, co se právě dělo, důsledkem zlovolných plánů jeho nepřátel? Nebo snad – mohl v tom mít svůj podíl Voldemort?

Opatrně se, za stálého rozhlížení kolem, přiblížil ke zdi. Úplně nahoře, až téměř pod střechou, byla řada oken zakrytých kusem plachtoviny. Albus s napřaženou rukou povyskočil vzhůru a podařilo se mu onu plachtovinu zachytit za cíp. Strhl ji a špinavými okénky se dovnitř vevalilo sluneční světlo.

„Ahhh,“ ozvalo se z jednoho rohu a z něčeho, co Albis považoval za hromadu hadrů se vymotal muž oblečený v červeném. Posadil se, mocně zívl a hřbetem ruky si přetřel oči. „Štó... proč mě budíš? Uááá,“ zívl a protáhl se.

Albus zíral na tu horu masa, oblečenou ve viditelně teplém červeném oděvu s působivou sbírkou skvrn, a ta na oplátku zírala na něj. Když se obyvatel tohoto podivného místa vztyčil v celé své výšce, převyšoval Albuse o dobrých sedm palců.

Stáli proti sobě a podezřívavě se prohlíželi. Albus naklonil hlavu vpravo, jeho protějšek ji sklonil doleva. Albus si promnul plnovous, jehož existenci si docela uvědomil až teď, a jeho protějšek ho napodobil.

„No,“ přerušil nakonec opatrné mlčení muž zde zdejší, „A ty si kdo? Ještě jsem tě tu neviděl. Santa s Gandym ještě určitě spí a že by se jejich vnější podoba přes noc až tak moc změnila...“ Porušil nehybnost a jal se Albuse obcházet. „Musíš tu být nový, jinak to není možné,“ brumlal si při tom pod fousy.

„Kde vlastně jsme?“ zeptal se Albus klidně, protože se zdálo, že mu nic nehrozí.

„No ve skladu, kde jinde?“ řekl pobaveně druhý muž.

„A vy jste?“ zeptal se Albus zdvořile a vyčkávavě se na svého nového známého zahleděl.

„Děduška, tak tu na mě volají. Děduška, Děda Mráz. Nemyslím, že bys mě znal.“

„A nevíte náhodou,“ Albus se cítil strašně nejistý a to mu připadalo nepřirozené, on je přece vždycky ten, kdo ví jak se věci mají dít, „Jak jsem se tady ocitl já? Bojím se, že to je dílo lorda Voldemorta. Jestli se stane něco...“

„Voldemort?,“ podrbal se děduška po hlavě, „Ne, toho jsem tu neviděl. Ten asi nebude mít příliš mohutný plnovous, že ne?“

Albus na něj vytřeštil oči a zavrtěl hlavou. Nechápal, co by měl mít plnovous společného s Voldemortovou přítomností tady.

„Můžem se po něm mrknout, třeba je někde blízko,“ řekl děduška vlídně a vyrazil k vratům, které předtím Albus přehlédl.

Vrata vrzla. Vyšli ven a Albus překvapeně zamrkal, když ho do očí bodlo ostré sluneční světlo. Rozhlédl se kolem sebe a tak daleko jak daleko dohlédl se kolem pusté prašné ulice táhla řada nízkých hal zcela podobných té, kterou právě opustili.

Každá z nich měla nad vraty tabuli s nápisem. I ta nejbližší však byla příliš daleko, aby ho mohl pohodlně přečíst. Obrátil se tedy k té, kterou jeho společník nazýval domovem.

Kostrbatým písmem dítěte tam stálo: STARÍ VOUŠATÝ DĚDCI.

„Co to má znamenat?“ obrátil se Albus k děduškovi. Ten jen pokrčil rameny a poplácal Albuse po zádech.

„Neber si to osobně. Prostě si jen třídí všechno možné, to, o čem slyšela i to, co si sama vymyslela, abysme se jí v paměti líp hledali, když potřebuje určitou rekvizitu. Vždyť jsem ti říkal, že to je jen starý sklad. Sklad rekvizit.“

„Seděla jsem na ní,“ zasmála se žena, pohodila hřívou svých nazrzlých vlasů a konečně podala průvodčímu hledaný lístek.

Když se s ní zdvořile rozloučil, posadila se znovu na své místo a zadoufala, že v paměti dokáže znovu vyvolat onen příběh, který příchod průvodčího přerušil. Postava starého moudrého čaroděje s veselýma očima se jí zdála obzvlášť fascinující. Ponořila se zpátky do hlubin svojí paměti a vlak se tmou řítil k Londýnu.

<<Zpět na seznam povídek