Název: Dáma do Obrtlé nechodí

Autor: Julie

Přístupnost: od 12 let

Postavy: Alphard Black, Walburga Blacková

Varování: Patos až na půdu, snad to vydržíte.

Shrnutí: Walburga navštívila svého bratra v jeho bytě v Obrtlé ulici třikrát. Pokaždé od něj potřebovala pomoci.

Prohlášení: Duševním vlastníkem vystupujících postav je J.K.Rowlingová. Já si je pouze vypůjčila a to bez nároku na odměnu.

---

 

Dáma do Obrtlé nechodí

Když jsem do šedavého bytu nad obchodem se vším možným přišla poprvé, měl tam sotva jedno křeslo a postel. A vedle dveří výmluvně stál sbalený kufr. Myslel to vážně! Samozřejmě, kdybych mu nevěřila, nikdy bych nevážila cestu do Obrtlé po setmění.

Tenkrát jsem se na něj zlobila. Zlobila možná není to správné slovo. Měla jsem vztek. Kdyby ho měl on, rozbíjel by zřejmě talíře, uhodil by pěstí do zdi nebo se s někým popral. Já místo toho mačkala v dlani krajkový kapesníček. Smutně se na mě díval a opíral se o zeď. Bude mít bílá záda. Po rukách mu tančila stínohra stvořená světlem z ulice.

„Musím odejít, pochop to. Děje se tolik věcí, nemůžu to jen tak nechat být.“

Kapesník už byl celý vlhký. A černý. Kde jsem si tak ušpinila ruce? Dáma nemá špinavé ruce.

„Co s tím chceš dělat?“

Vážně, Alpharde, co chceš dělat? Copak si opravdu tolik věříš? Čekala jsem, co mi odpoví. Mám dojem, že jsem strávila podstatnou část života čekáním na odpovědi. Asi jsem se na něj tehdy trochu ušklíbla, protože svraštil obočí a zvýšil hlas (jistě, dáma se neušklíbá, jenomže my to máme v rodině).

„Když budou všichni kouzelníci sedět doma na zadku, nezmění se vůbec nic,“ rozkřikl se na mě. Na sobě měl ten svůj mudlovský oblek a v prstech žmoulal cigaretu. Hloupá móda.

„Nerozčiluj se,“ pousmála jsem se. Bylo toho na něj moc. Miloval velká rozhodnutí, ale děsila ho. Samozřejmě, že nikdy neustoupil. I to máme v rodině.

„Nerozčiluj se? Jak se nemám rozčilovat. Tam venku se mudlové zabíjejí po tisících a on je v tom podporuje, jak se nemám...“
„Ničemu nepomůžeš, když budeš křičet,“ položila jsem mu ruku na paži. Přesně tak, jak mě to učila matka. Dáma je svému muži oporou. I když on nebyl můj muž. A oporou jsem mu zřejmě taky nikdy nebyla. Ale měla jsem být. Co myslíš, mami, kdybych byla tak by přece neodešel, ne?

Ostré rysy v jeho obličeji trochu povolily. Sedl si na područku mého křesla a objal mě okolo ramen.

„Sestřičko, pochop. Já nemůžu nejít. Vím, že možná nic nezměním, ale do konce života bych si pak vyčítal, že jsem se k nim nepřidal.“

U Merlina, byl rozumný. Jestliže si to rozumně promyslel, nedokážu ho přemluvit. Zatnout nehty do dlaně. Když může být rozumný on, dokážu to taky.

„Ale proč se nepřidáš k někomu tady? Proti Grindelwaldovi přece bojuje i Brumbál. Proč musíš až do Čech?“

„Ale no tak, Wally, studium v Budči je ideální krytí. Kdyby nebyla válka, možná bych tam jel stejně a ty bys mi ještě záviděla.“

Co si to namlouvá? Zrovna on. Největší povaleč v celých Bradavicích. Přísahám, že za těch sedm let otevřel víc než tři knihy. Vztekle jsem ho shodila z područky. Konec s rozumem.

„Co si to namlouváš? Jedeš tam proti otcovu příkazu. Jedeš tam riskovat život,“ rozvzlykala jsem se. Doma nepláče na veřejnosti. Ale tohle nebyla veřejnost. Tohle byl můj bratr, sakra! Dáma neříká sakra.

„Wally...“

Nevěděl, co říct. Už ani obejmout mě nezkusil.

„Jsi sobec,“ obvinila jsem ho, „všichni tě tu potřebujeme. Cygnovi jsou teprve dva roky. To ho klidně opustíš? Je to tvůj bratr.“

Tohle byla rána pod pás. Viděla jsem, jak se neklidně ošil. On se změnil, když jsi umřela, mami. Pořád mě zlobil. Ale tak nějak... zodpovědně.

„Wally...“

„Neříkej mi tak!“

Neštěkej na něj. Začne tě utěšovat a už ho nepřemluvíš. Chováš jako hysterický fracek.

„Walburgo,“ zamračil se, „máte tu otce, máte tu příbuzné. Nepotřebuješ mě. A jsou důležitější věci než ty.“

Zase slzy. Co je pro něj důležitější než rodina? Jak se o něj mám postarat, když utíká? Kdo se postará o mě?

A on na mě jen provinile zíral.

Tak řekni, že je to vtip! Mizerný pitomý vtip!

Jenomže Alphard se bezostyšně koukl na hodinky a pokrčil rameny: „Už musím jít, Wally. Pošlu ti sovu, hned jak přijedu.“

Otočil se a odešel. On odešel. Klidně šel k těm starým zčernalým dveřím a pak vzal za mosaznou kliku, která potřebovala přeleštit, ignoroval můj pláč a neměl k tomu jediný důvod. Hlupák, blázen. Zrádce! Nedokázala jsem nic říct. Vůbec nic. Zaklaply za ním dveře a byl pryč. Ale tu sovu pak vážně poslal.

 

Potom jsem s ním dlouhá léta nemluvila. Po porážce Grindelwalda se vrátil. Prý s sebou přitáhl nějakou ženskou. Snad ani čarodějka to nebyla. Doma se objevil jen dvakrát. V obou případech se s otcem příšerně pohádal. Vyškrtli ho z rodokmenu. To bylo samozřejmě správné. Byl to krvezrádce. „Dáma se nebaví s krvezrádci, Wallinko, i kdyby snad byli z rodiny.“ Tehdy jsem tě poslechla, mami.

Když jsem ho v Obrtlé navštívila podruhé, šedý byt mu už patřil. I ten nábytek si už koupil. Tentokrát seděl naproti mě a dělil nás nízký stolek. Vztek už mě přešel. Ne, že bych mu tu zradu odpustila. To jen tehdy byly na pořadu dne důležitější věci.

„Nevím, jak bych mohl donutit tvého syna, aby se vrátil domů.“

Tentokrát jsem se vědoucně pousmála já. Siriovy činy jsem chápala snad ještě méně, než ty Alphardovy. Zastárl. Stejně jako já. Ta ženská ho prý opustila. Jestli k němu vůbec někdy patřila.

„Jsem zoufalá, Alpharde, můj syn se možná domů nehodlá vrátit, ale je třeba zabránit tomu, aby se propadl ještě hloub,“ nezněla jsem zoufale. Přeříkávala jsem to stejně monotónně jako kdysi dávno naučené věty při zkoušení. Přesto jsem ale zoufalá byla.

„Pokud vím, já sám jsem se propadl na úplné dno,“ ušklíbnul se a najednou byl zase podobný mladíkovi, který za pomoci mudlovského klobouku a podivně cvakajících bot dokázal pohoršit celé Bradavice, „nanejvýš bych ho mohl stáhnout s sebou.“

Proč se mi směje? Co si to dovoluje? Copak nechápe, že jsem zklamala? Dáma řádně vychovává své děti. Musela jsem udělat chybu.

„Alfe,“ cítila jsem, jak se mi čelo stáhlo, „copak nevíš, ke komu utekl? Potterovi nás nenávidí. Jestli tam zůstane... jestli tam zůstane, nevrátí se nikdy.“

„Wally,“ smutně se na mě usmál, „vrátí se k tobě, když ho necháš.“

A znova slzy. Jak už jsem řekla – opravdu jsem byla zoufalá. A navíc... už dávno mi nikdo neříkal Wally. Myslím, že tehdy jsem pochopila, že možná nechci být dámou.

Chvíli jsme mlčeli. Chápejte, nemohla jsem mu odpustit, ale stejně se mi tehdy v Obrlé nad obchodem se vším možným mlčelo dobře.

Dala jsem mu dvě stě galeonů. Pro Siria. Ode mě by je nikdy nepřijal. Tehdy jsem doufala, že to Potterův vliv alespoň zmírní.

Nezmírnilo. I z mého syna se stal krvezrádce. A pak zločinec. Jednou jsem ho v Azkabanu navštívila. Promiň mami, dáma se nedokáže dívat, jak se jí dítě rozpadá před očima. A Regulus... Co myslíš, mami, měla bych na něj být pyšná?

 

Dnes jsem v Obrtlé potřetí. Ten parchant Potter mě dal do obchodu! Do takového... kšeftu. Mami, já jsem obraz a ne dáma. Obraz smí ječet, ne? A použít všechna ta slova, co vůbec nepomáhají. Zradili mě. Všichni. I ty mami. Alphard mě koupil. Dáma nikdy není na prodej. Dáma není děvka, dáma neříká děvka, dámě neumírají děti a dáma se... z dámy se nestanu já. Mami, já zkazila úplně všechno. Jenomže jsi mi neřekla, že mě nakonec všichni opustí.

Ted´se konečky prstů se dotýká plátna. Už si vůbec není podobný. Ani se neušklíbá. Asi už není z rodiny.

„Promiň, Wally.“

V druhé ruce má hůlku. Vím, co chce udělat. Asi je to tak dobře.

 

<< zpět na seznam povídek

komentáře >>