Název: Smím prosit?

Autor: SeverusovyNosniDirky

Přístupnost: do dvanácti let nepřístupné

Varování: Povídka by mohla způsobit duševní újmu osobám postrádající smysl pro humor…nebo přinejmenším určitý druh smyslu pro humor.

Shrnutí: Severus. Dovolená. Horská chata. Seznamovací agentura. První a zatím nejlepší společné dílo (pozn. SOS: víme, ale nepovíme. Až v prosinci). Potřebujete vědět víc? Čtěte!

Prohlášení: Tato povídka nebyla sepsána za účelem zisku. Jsou v ní využity a zneužity postavy, které jsou duševním vlastnictvím J.K.Rowlingové.

SMÍM PROSIT?

První věta. A pokračujeme dál. Druhá vě… aha, dobře, to už nám asi neprojde… Tak jinak. Tudum, tudum, tudum, šš šš, tudum, tudum, tudum, šš šš, tudum, tudum, tudum, šš šš. Většinu lidí by takový zvuk dříve či později uspal, ale Severus Snape byl vzhůru, neboť se mu hlavou honila hejna neodbytných myšlenek. Nejneodbytnější z těchto neodbytných (A/N: Každému, kdo to dokáže vyslovit desetkrát po sobě, zašleme mimořádnou prémii - náš vlastnoruční autogram!) myšlenek byla proč?!…proč jsem tady? Proč nejsem někde jinde? Kdekoliv, v Černobylu pět minut před výbuchem nebo po něm, na Titaniku, v Pompejích, v mateřské školce, prostě kde-ko-liv…uvažoval Snape, přestože k takových úvahám vlastně neměl žádný zvláštní důvod. Nečekalo ho nic nepříjemného, naopak, jel na dovolenou. Malebná krajina, čerstvý vzduch, lesy, horské bystřiny, luhy a háje. Do háje, pomyslil si, tak proč mám takové tušení, že mě čeká něco strašného? Ostatně já přeci žádnou zatracenou dovolenou nepotřebuju! Jsem zdravý, duševně naprosto vyrovnaný člověk, zcela při smyslech…a nebo taky ne, pomyslel si Severus, když na chodbě spatřil mihnout se cosi, co vypadalo jako Hermiona Grangerová v ošoupaném hnědém baloňáku, s falešným zakrouceným knírem a dýmkou.
Než se však Severus stačil přesvědčit, jestli se mu to jen zdálo nebo ne, vlak zastavil. Vstoupil usměvavý průvodčí: „Konečná, vystupovat, vypadněte!“
„Shoř,“ odpověděl Severus a vystoupil.

Už z nádraží mohl vidět chatu, kterou mu předtím ředitel Brumbál popisoval. Stála na blízkém kopci a bylo takřka nemožné ji přehlédnout, protože do dáli zářila její jasná červená střecha a ostře žluté stěny. Severusovi se udělalo nevolno. Ještě hůře se cítil, když došel až k chatě a na jejím průčelí krom obřích jeleních parohů spatřil nápis „Brumbovka“. Pojal nejasné podezření, že tady není všechno v pořádku.
Před chatou postávaly dva hloučky lidí. Hlouček mužů a hlouček žen, z kterého se, když Severus přišel blíž, ozval rádoby šepot:
„To je ten poslední? No tedy nic moc!“
„Už takhle to bylo dost hrozné, ale tenhle tomu nasadil korunu.“
„Podívejte na ty vlasy, a ten nos!“
„No, ale víte, co se říká – čím větší nos, tím větší…vy víte co…“
Severus zhrozeně pohlédl na autorku posledního výroku, pokřižoval se a zaklel (A/N: Což náramně dobře ukazuje Severusův dualistický charakter ;-)) Byla to Dolores Umbridgeová. Respektive Dolores Umbridgeová s odbarvenými vlasy a výraznějším líčením, v růžové minisukni a upnutém černém tričku s flitry. Snape potlačil touhu po lavoru a vydal se dovnitř do chaty. Ovšem cestu mu zastoupili Bill a Fleur Weasleyovi.
„Ale kampak kampak,“ zašveholila Fleur.
„Jdu se ubytovat, jestli dovolíte,“ ucedil Snape.
„Není třeba, zavazadla vám na pokoj dopravíme sami.“
Fleur mávla hůlkou a Severusův kufr spolu s ostatními kamsi odletěl.
Bill se na Severuse povzbudivě usmál a promluvil ke všem:
„Pojďte prosím za námi do společenského sálu, povečeříme, dáme si šálek kávy a seznámíme se a dozvíte se nějaké informace o vašem krásném pobytu zde u nás.“
Severus by nejraději někam vycouval, ale ostatní se okamžitě nahrnuli dovnitř a stáhli ho s sebou. Společenská místnost byla odpudivě vyzdobena umělými maceškami a obrázky roztomilých chlupatých králíčků, vedle nichž visely vycpané medvědí a kančí hlavy a jiné lovecké trofeje.
Jídlo bylo podobně bizardní a barevné. Severus se chvíli znechuceně pohraboval v zeleninové obloze. S odporem vidličkou probodl plátek mrkve vykrojený do tvaru srdce. Pak si to rozmyslel, vidličku vyprostil a raději vyjedl všechno maso. Po chvíli se u jeho stolu objevil Bill nesoucí několik šálků kávy. Jeden postavil před Severuse.
„Sladíte?“ otázal se s úsměvem.
„Ne,“ odvětil Severus suše.
„Tak aspoň mléko?“ nedal se Bill.
„Ne.“
„A co smetanu?“
„Ne!“
„Tak šlehačku?“
„NE!“
Bill se nenechal zastrašit tím, že Severus výhružně skřípaje zuby vstal ze židle, a odněkud vytáhl dva klíčky. Jeden podal Severusovi a druhý vedle sedícímu Waldenovi Macnairovi.
„Vyšel na vás společný pokoj,“ oznámil vesele, roznesl zbytek kávy a klíčů a postavil se po bok své manželky Fleur doprostřed místnosti.
„Dámy a pánové, chtěl byl vás jménem sebe a své půvabné ženy co nejsrdečněji přivítat na třídenním pobytu, který pořádá naše seznamovací agentura Srdce v nouzi.“
Severus se málem zadusil svým kafem a Macnair mu dal takovou herdu do zad, až narazil čelem o stůl a na několik okamžiků upadl do milosrdného bezvědomí.
Začal se probírat, když k němu zdáli dolehl dunivý hlas Dolores Umbridgeové:
„…se Dolores, ale můžete mi říkat Dolly, Lola nebo Lolita.“
„Dobře, slečno Dololololololilolillala…lito…“ zakoktal se Bill. Pak se otřásl a plynule navázal: „Jaké jsou vaše záliby?“
„Nedávno jsem prošla sérií profesních i osobních neúspěchů. Radikálně jsem změnila svůj život a povedlo se mi najít takovou práci, která je zároveň i mou největší zálibou. Pracuji v výzkumném ústavu jako vedoucí odboru pro pokusy na zvířatech. Nejčastěji používáme koně.“
„A váš ideální partner, slečno, ehm, Lolito?“ zeptala se Fleur.
„Mno, rozhodně by nevadilo, kdyby byl o dost starší než já. A také musí respektovat mou práci. Bojím se, že kladný vztah ke koním by byl nepřekonatelnou překážkou.“
„Díky Dolililouloulululili…ehm. Ehm,“ odkašlal si Bill a raději se obrátil na dalšího účastníka sezení.
Severus překvapeně zamrkal. Byl to bradavický školník Filch.
„Jmenuji se Agrus a můžete mi říkat Argie,“ monotónně předříkal Filch, „mezi mé záliby patří…uklízení a…uklízení. Má ideální partnerka by měla mít ráda pořádek a kočky.“
„To je moc hezké, Argie,“ usmála se Fleur. „A co vy?“ oslovila podivnou vyhublou osobu v dlouhých černých šatech a žlutých polobotkách.
„Mé jméno je Jarmila Rowná, ale oslovujte mě prosím mým uměleckým pseudonymem Žára. Jsem mladá nadějná spisovatelka a hledám někoho, kdo by ocenil můj talent a citlivou uměleckou duši. Mým hlavním zájmem je pochopitelně mé psaní, ale také ráda kreslím, sbírám obrázky jiných a vytvářím kouzelné internetové stránky. A…“ Zde Žára učinila dramatickou pauzu a uličnicky se usmála. „A taky mám moc ráda sexík.“
„Bezva,“ řekl Bill a rovněž se uličnicky usmál.
Fleur ho kopla.
Poté se představilo ještě několik lidí, až přišla řada na Macnaira.
„Jmenuji se Walden a momentálně jsem nezaměstnaný a moc mě to mrzí, protože jsem svou práci opravdu miloval.“
„A jaká byla vaše profese?“ zajímal se Bill.
„Kat. Víte, já hrozně rád popravuju lidi…nebo aspoň zvířata.“
„Moc pěkné, Waldene.“
Fleur se tentokrát usmála poněkud nervózně a ani se nezeptala na Macnairovu ideální partnerku. Místo toho uhodila na Severuse:
„A vy?“
Severus mlčel.
„No tak, jak se jmenujete, profesore Snape?“ přidal se Bill.
„Grrr,“ pravil Severus.
„Grrr Snape? Zajímavé jméno…“
„Severus,“ vyplivl Severus neochotně.
„Dobře, Severusi,“ kývla Fleur a raději se už na nic neptala, protože Snape vypadal, že kromě vrčení začne brzy taky kousat.
„A teď,“ obrátila se ke všem, „nás čeká zábavná společenská hra, při které se seznámíme ještě lépe. Každému z vás dáme kartičku se jménem jedné pohádkové postavy. Vaším úkolem bude najít postavu ze stejné pohádky. Ale pozor, nesmíte při tom používat nic jiného než výrok, písničku nebo typické citoslovce, které postava v pohádce říká. Pokud byste si nevěděli rady, přijďte za námi a my vám pomůžeme.“
Severus, který zjistil, že dveře místnosti jsou zamčené, propadal rostoucímu zoufalství, zatímco kolem něj se ozývaly výkřiky typu: Nastěnku chci za ženu! Hrnečku vař! Jen počkej, zajíci!
Po několika minutách se vytvořily páry i několik skupinek, jen Severus zůstal zarytě sedět na své židli. Vtom k němu přistoupila mladá žena s dlouhými blond vlasy a s obrovským nosem, který se ke zbytku jejího obličeje vůbec nehodil. Začala zpívat mírně falešným, ale celkem příjemným hlasem:
„Vím jedno oudolí, vím já pěknej mlejn, z nejhezčích pohádek ho znám…“
Všichni zmlkli a upřeli svou pozornost na Severuse, který (ač později nikdy nepochopil, co ho k tomu vedlo) opravdu řekl onu strašlivou větu:
„Já jsem malej, ale šikovnej.“
Společnost propukla v halasný smích.
Severus toho měl právě dost. Vykopl dveře, mávnutím hůlky si přivolal svůj kufr a vyrazil ven z chaty, ignoruje Fleur, která za ním rozjařeně volala:
„Počkejte, ještě budou společenské tance!“
To už byl však Severus na půli cesty k nádraží. Když zjistil, že z chaty ani jejího okolí se z neznámých důvodů není možné přemístit, rozhodl se odjet nejbližším vlakem.
„Myslíte si, že odsud dneska odjedete?“ řekl zlomyslně průvodčí, kterého si Severus pamatoval z vlaku a kterému doporučil, aby shořel.
„Dnes a zítra stávkuju. Cestující se ke mně chovají neurvale a vaše krutá slova byla poslední kapkou.“
Severus hodil svůj kufr na zem, vztekle ho dokopal zpátky k chatě a zůstal sedět před jejím vchodem až do půlnoci, kdy ruch ve společenské místnosti konečně utichl.

…

Druhý den ráno se Severus od Macnaira dozvěděl, že se půjde na houby. To ho docela potěšilo, protože si potřeboval doplnit zásoby bylin. I když by to do něj mnozí neřekli, netrávil celý svůj život jen ve sklepení, ale někdy z něho i vylezl ven. Tím myslíme i jinam než do třídy nebo Velké síně. Zkrátka ven. Slovy ven.
Procházel se podzimním lesem a na chvíli zapomněl, kde vlastně je. V jednu chvíli se lekl – měl pocit, že někdo volá jeho jméno. Zaposlouchal se, a když neslyšel nic než šumění listí, oddechl si, že se mu podařilo od ostatních dostat dost daleko. Přenesl svou pozornost na lesní byliny.
Á, tady je tolita, tady locika a tady… „Lolita,“ vydechl zděšeně poté, co se otřásla zem a před ním se vynořila Dolores Umbridgeová.
„Podívejte, Severusi,“ zašveholila a zamávala Snapeovi před obličejem jakousi rostlinou. (A/N: Neptejte se jakou, nechtělo se nám to vymýšlet :-p)
„To jsem sbíral, když jste ještě byla na houbách,“ odsekl.
„Ach ano, zapomněla jsem, jste o dost starší než já…“ řekla Dolores a afektovaně se zasmála. (A/N: Podotýkáme, že Severus byl starší přesně o tři měsíce a dva dny.)
Severus si pohrdavě odfrknul a obrátil se k Umbridgeové zády. A zaúpěl. Spatřil přibližující se květovaný závěs, v němž byla navlečená „nadějná mladá spisovatelka“ Jarmila „Žára“ Rowná.
„Ach, Severusi, tady jste, včera jste na mě ohromně zapůsobil. Inspiroval jste mě k vytvoření této básně.“
A Žára se pustila do procítěného přednesu:

„Hledám a nenacházím
kde včera bude moje já
však nepropadám frázím
a volám: Miluji Tě já!

Okvětní larvy touhy
vykvetly v lásky motýla
jakpak je asi dlouhý?
den bez tebe – kulka do týla.“

Poslední verš však už Severus neslyšel, neboť jakmile zaslechl „jakpak je asi dlouhý?“, pustil se do zcela nedůstojného úprku. Obě satorie nelenily a jaly se ho překvapivě svižně pronásledovat.
Bůh však tentokrát vyslyšel Severusovy výhružky a seslal mu spásu v podobě krmelce a jakési tajemné postavy v zelené bundě s kapucí staženou hluboko do obličeje.
„Schovejte se tady,“ poradila osoba Severusovi nepřirozeně hlubokým hlasem, strčila ho do krmelce a zaházela senem.
Vzápětí se na palouku objevily Severusovy pronásledovatelky.
„Neběžel tudy muž?“ zahřměla Dolores.
Postava v kápi mlčela, ovšem Severus, který měl alergii na seno v krmelci, se neudržel a hlasitě kýchl.
„Vy jste kýchla?“ otázala se Žára podezíravě. „Nebylo to na vás vůbec vidět.“
Osoba pokrčila rameny.
„Víte, já jsem břichomluvec.“
„Tak nám něco předveďte,“ uhodila na ni Dolores.
„Nejlépe ve verších,“ dodala Žára.
„No víte, ono to nejde tak naráz…mohla bych to ale zkusit…“
V tu chvíli se ozval dutý hlas.
„Sluníčko nám pěkně svítí,
hnusné jste jak sviní řiti.“
„No tak sprostá jste ale být nemusela,“ vykřikla Dolores dotčeně. Žára dodala cosi o nevalné umělecké hodnotě a obě se vzdálily.
Když Severus vylézal z krmelce mumlaje něco o zatracené senné rýmě, zjistil, že už svá slova nemá komu adresovat. Tajemná postava byla pryč.

…


Večer byl zasvěcen společenským hrám tak strašným, že by bylo nevhodné a nebezpečné o nich mluvit, a proto se nezmíníme ani o nošení vajíčka na lžíci, závodu v jedení koláčů či o hře nazvané „Čí je to noha“? (Kterou, mimochodem, vymyslel ředitel Brumbál, což mluví za vše.)
Poté opět následoval společenský pohyb. Než stačil Severus utéci, objevila se před ním dívka, která se nápadně podobala jeho partnerce při včerejší pohádkové seznamovací hře, až na to, že měla sice menší nos, ale zato obrovské uši a jasně červené vlasy.
„Smím prosit?“ zeptala se.
„Odplachtěte,“ ucedil Severus s upřeným pohledem na její uši.
Očekával ublíženou reakci, ale v obličeji rudovlasé dívky se mihl výraz, který byl spíš pobavený.
„Wrumf,“ pravil Severus, „ta dnešní mládež je nějaká odolná…“
A v rozčilení vypil místo své trojité whiskey Doloresinu dietní colu.

….

Asi se vám to bude zdát nemožné, ale následující den přišlo něco, co ještě dalece překonalo všechny dosavadní hrůzy – autorské čtení „nadějné mladé spisovatelky“ Žáry. Severus z něj uprchl…a nebyl sám. Pár metrů před sebou viděl někoho, kdo měl také zaječí úsmysly. Dotyčný se zastavil v bezpečné vzdálenosti od chaty. Ovšem když „ho“ Severus dohnal, zjistil, že to není dotyčný, nýbrž dotyčná, která je mu navíc docela povědomá. Podobala se dívkám z předchozích dvou dnů – nosaté i ušaté, protože byla zároveň nosatá i ušatá. A také měla jiný účes, černé mikádo.
„Kdyby ji tak někdo zapálil,“ ulevil si Severus procítěně, „a spolu s ní i všechny její tiskoviny.“ (A/N: Už jsme vám říkaly něco o Severusových skrytých žhářských touhách? Ne? Tak snad někdy příště…těšte se na příběh, v němž bude mimo jiné figurovat i Národní divadlo.) „To by bylo krásné,“ řekla dívka procítěně a její rozzářené hnědé oči nenechaly Severuse na pochybách, že to myslí naprosto upřímně.
„Jak se vůbec jmenujete?“ zeptal se.
„He…he…he…Hedvika…hů…hýhý,“ odpověděla zaskočeně.
„Hm, Hehehehedvikahůhýhý? Vy jste asi veselá kopa, že?“ řekl Severus podezíravě.
„Mno, odvykle ano“ odpověděla Hehehehedvikahůhýhý s úsměvem, „ale teď mám spíš chuť někoho zabít nebo aspoň zatknou…ehm, ehm…“
„Potřebuji se trochu uklidnit,“ dodala spěšně a odkudsi vylovila tabulku čokolády. Hořké.
Severus na ni zadíval se s výrazem temné touhy. (A/N: Napsala by Žára…a my bohužel taky. Pomoc!)
„Chcete?“ nabídla Hehehehedvikahůhýhý (A/N: Nevíte někdo, jak se to skloňuje?) pokušitelsky.
„Ne,“ odpověděl Severus nepřesvědčivě.
„Tak tady máte,“ řekla, podala Snapeovi čokoládu a zmizela.
Severus ji sežral (tu čokoládu, ovšem).
Konec romantické scény.

…

Po večeři byl však Severus zase rozmrzelý. Odpoledne se chtěl vydat k horské bystřině na ryby, jenže zjistil, že si s sebou sice vzal všech svých deset prutů, ale zapomněl své speciálně vyšlechtěné a vykrmené červy. A navíc ho pochopitelně čekal další večer plný her a tanců.
„Milí přátelé, s radostí pozorujeme, jak mezi vámi, stále více bují vzájemné sympatie. A to ještě podpoříme dnešní veselou hrou. Vybrané dvojice se nám pokusí předvést fiktivní scénky z manželského života,“ řekl Bill a Fleur zastoupila cestu Severusovi, který se opět – překvapivě – pokusil o útěk.
„Ale, ale, copak to tu máme, šupky dupky zpátky na místo, bude legrace!“ zašveholila.
Severus se zhroutil zpátky na svou židli.
Mezitím už se rozbíhala první scénka, jejímiž aktéry byli Žára a Argie Filch.
„Miláčku!“ zvolala Žára. „Dnes jsem napsala dadaistický sonet o kočce. „Poslouchej!“

„Kočka kočko koček mňau
Kočka koček kočka mňau
Mňau mňau kočka kočí:
Kóč!“

Argie se rozplakal.
„To na tebe má báseň tak zapůsobila?“ otázala se Žára potěšeně.
„Ano; připomněla mi mou milovanou kočku paní Norrisovou…“
„Ach to je dojemné!“ vykřikla Žára a padla chabě se bránícímu Filchovi kolem krku.
„Opravdu velice, uhm, hezké,“ okomentoval to Bill s lehkou ironií a obrátil se k Severusovi.
„Tak, a teď nám něco předvedete vy, třeba tady se slečnou,“ řekl a ukázal na Severusovu dopolední „čokoládovou“ společnici.
Severuse napadlo ho, že by se jí měl nějak odvděčit za její solidaritu a tak na ni podle svých (přiznejme si to, dost mlhavých) představ o manželství vybafl:
„Ženo, co bude k večeři!“
Nosatá, ušatá Hehehe… však vy víte kdo, překvapeně zamrkala a pak suše odpověděla:
„Tofu.“
„Co to je?“ dotázal se Severus.
„Sojový sýr,“ odvětila mile.
„Cože? To má být jako jídlo? Dej mi maso.“
„Maso není.“
„Ale já CHCI maso!“
„Přinesl jsem ti červy,“ oznámil Severusovi ředitel Brumbál, který právě vešel v ruce plechovku se Severusovými zapomenutými speciálně vyšlechtěnými a vykrmenými červi.
Oba aktéři se do svých rolí vžívali tak, že ředitele Brumbála naprosto ignorovali.
Celý sál si mohl vyslechnout široké spektrum originálních nadávek na adresu vegetariánů i masožroutů. Všechno vyvrcholilo, když se „manželka“ chopila válečku, napřáhla ho na Severuse a se slovy „Já ti dám bůček!“ silně uhodila ředitele Brumbála.
V tu chvíli se v místnosti objevilo po zuby ozbrojené (každý měl hůlku) bystrozorské komando a nasadilo napůl omráčenému řediteli Brumbálovi pouta.
Severusova herecká partnerka odhodila falešný nos, falešné uši a nakonec i černou paruku. Snape zalapal po dechu. Byla to Hermiona Grangerová.
Ukázala řediteli Brubálovi jakýsi odznak.
„Jménem kouzelného zákona vás zatýkám pro důvodné podezření ze zpronevěry peněz z bradavického fondu SRPŠ. Existují nezvratné důkazy vypovídající o tom, že jste si za tyto finanční prostředky pořídil tuto chatu, na které pořádáte ilegální seznamovací pobyty, jako je tento. Dále jste podezřelý z pašování značného množství nebezpečných návykových látek: marihuany, kokainu, pervitinu a citrónových bonbonů. A kromě toho – kamarádka vaší bývalé ženy je majitelkou nevěstince.
Máte právo nevypovídat, máte právo na advokáta, pokud si ho nemůžete dovolit, bude vám přidělen. Všechno co řeknete může být použito proti vám.“
„Brm, brm, brm,“ pravil Brumbál zkoprněle.
Zatímco komando odvádělo ředitele pryč, Severus se obrátil k Hermioně a mírně udiveně konstatoval:
„Vy jste zatkla ředitele školy.“
Hermiona jen mávla rukou.
„Stejně zas podplatí soud…jako vždycky.“
Bill několikrát tleskl.
„Dámy a pánové, nenechme si náš poslední společný večer zkazit touto drobnou nepříjemnou příhodou a přistupme raději k tanci. Hudba, prosím.“
V tu chvíli se ozvalo něco neskutečného.
Černééééé mááám tě rááád, zkoušííím, motorovou pilou psááát, pojď se mnou láááásko máááá a dej se rozřezat, až budeš ječet jáááá se budu smáááát…“
Byla to nová hvězda kouzelnické hudební scény, Voldemort Matuška.
Všichni se radostně dali do tance.
„Je tady nějak plno,“ ucedil Severus směrem k Hermioně.
„To nepochybně,“ souhlasila, „a docela….horko,“ dodala a spiklenecky na něj zamrkala.
„Rozhodně,“ uzavřel to.
„Tři.“
„Dva.“
„Jedna.“
„HOŘÍ!!!“ vykřikli oba najednou a sál se během několika vteřin vyprázdnil.
Severus zabezpečil všechny dveře, aby se zpátky dovnitř už nikdo nedostal a Hermiona namířila hůlkou na kouzelnou zvukovou aparaturu. Voldemort zmlkl a místo něj se ozvali Beatles.

Love, love me do.
You know I love you,
I'll always be true,
So please, love me do…

„To zní jako hudba,“ podotkl Severus.
„Ano,“ potvrdila Hermiona a udělala krok k němu.
„A na hudbu se tančí,“ pokračoval.
„To rozhodně,“ přikývla a usmála se.
I Severus se téměř usmál.
„Takže otázka zní: Smím prosit?“

<<Zpět na seznam povídek