Název: Severus Snape a dovolená plná změn

Autor: Paní opuštěných zahrad

Přístupnost: bez omezení

Pár: žádný, máte smůlu

Varování: nikoho nebudu varovat, chachachá… (ďábelský smích)

Shrnutí: Náš drahý profesor se rozhodl jet na dovolenou k moři. Bohužel, klidný život není jeho živlem – a tak z nudy začal sbírat vzácné přísady do lektvarů. Jenže se mu pořád někdo plete pod nohy. Někdo hrozně iritující. Nešikovný. Neschopný. Nebo že by to bylo jinak…

Prohlášení: povídka nebyla napsána za účelem zisku, postavy patří J. K. Rowlingové a vypůjčila jsem si je jen na chviličku. Vrátím, jen co dopíšu.

Poznámka: Tento příběh se odehrává ve alternativní realitě. Neobsahuje spoilery. Snape je řadovým profesorem Bradavic, Brumbál ředitelem, Neville Longbottom čerstvě dostudoval, Lord Voldemort (už?) neohrožuje svět a slunce pálí...

---

Severus Snape a dovolená plná změn

Severus Snape seděl sklíčeně ve své tmavé pracovně ve Spinner´s Endu, s rukama v klíně. Kolem něj ležely stohy materiálů a knih vázaných v kůži i plátně, před ním pergamen s nedokončenými výpisky. Včera skončil školní rok, studenti odjeli na nádraží, profesoři zkontrolovali své kabinety, vyklidili police s osobními věcmi a naposledy se sešli ve sborovně. Pochopitelně se rozjel malý mejdan, na kterém bylo pokořeno pár lahví kvalitní medoviny a vína. Brumbál jako vždy všem poděkoval a popřál příjemnou dovolenou. McGonnagallové zrůžověly tváře, lehce se chichotala a bylo vidět, že až se vrátí do penzionu na skotské Vysočině, pořádně to tam rozjedou. Profesorka Sinistrová už měla sbaleno, měli s manželem vyrazit kamsi za polární kruh na velkou astrologickou výpravu. Brumbál si nasadil žertovný klobouček a mluvil o bílých plážích a útulných barech na francouzské Riviéře. Jen on, Severus, se na otázku, kam pojede na dovolenou, nakysle usmíval a říkal, že se ještě rozhoduje.

Vždycky prázdniny trávil výzkumnou prací a studiem, případně prací pro Řád (a kdysi pro Voldemorta, ale proč to rozmazávat). Letos neměl žádný plán a napadla ho téměř kacířská myšlenka. Co kdyby jednou, alespoň jednou v životě, odjel někam do tepla, k moři, kam si lidé dovolenou obvykle jezdí užívat?

 

Deník Severuse Snapea, jak by vypadal, kdyby si nějaký psal

 

3.7. – (Nejmenované středomořské letovisko.) Hotel stojí hned u pobřeží, v zálivu nepřístupném pro mudly. Vede ho stará kouzelnická rodina a obsluhují tu domácí skřítci. Něco tak šíleného jako dovolenou po mudlovsku může provozovat jenom Brumbál, já nikdy. Bohužel jsem nedodržel tak úplně své předsevzetí odpočívat, mám s sebou spoustu odborné literatury. Všude tu rostou rostliny potřebné do lektvarů, takže kdyby tady pobyt nestál za nic, aspoň si přivydělám. Dnešní plán: převléknout se do plavek, vzít si lehčí hábit a ručník a jít k vodě.

 

4.7. Už druhý den se válím u vody. Včera to docela šlo, jen jsem si zapomněl vzít lektvar s UV faktorem, takže jsem většinu dne musel strávit pod slunečníkem. Sledoval jsem, kdo tu taky tráví dovolenou. Není tu nikdo známý, tím líp.

…Letošní střih plavek je dost odvážný.

…Začínám se trochu nudit. Asi navštívím místní bar, aby se zábava pohnula.

 

5.7. U vody. Oslnivé krásky tu sice nejsou, ale některé dámy by stály za to. Bohužel nejeví moc zájem a obvykle jsou zadané. Možná bych mohl udělat něco se svým vzhledem? Nebo zkusit víc komunikovat? Nebo obojí?…

…Bohužel. Zbytečně jsem plýtval šamponem a šarmem. Většinou to jsou hloupé slepice s manželem v patách a ani jedna není sexy.Válení u vody mě nebaví. Začíná se mi dokonce stýskat po škole, to mluví za vše. Asi opráším plán b) a vyrazím na sběr surovin do lektvarů. Začnu pod hladinou moře. Surmovky ušaté mi došly a jsou zpropadeně drahé. Potom se projdu po útesech, poohlédnu se po běžném kvítí a nakonec vyrazím na velkou půlnoční výpravu do hor. Rostou tu prý ropušenky okoličnaté. Jsou velmi vzácné a používají se sušené téměř do všech lektvarů, které vám mají zabezpečit úspěch, inteligenci a duševní zdraví. Třeba Felix Felicis. Jestli najdu aspoň tři a prodám je, nebo lépe, prodám lektvary z nich uvařené, budu mít příštích pár let vyděláno na archivní vína a drahé knihy.

 

6.7. Vyrazil jsem brzy ráno. Chvíli jsem přemýšlel, jestli bublinové kouzlo nebo žaberník, ale kouzla jsou zadarmo a je to pohodlnější. Potápění mě docela chytlo, takže jsem nasbíral půl pytle surmovek. Kus ode mne lovil jiný potapěč, sbíral něco do koše. Asi kameny. Zajímalo by mě, k čemu mu budou. Tady se všude válí jen sopečný tuf. Je sice zajímavé, že vzniká smísením všech čtyř elementů, ale z magického hlediska je k ničemu.

…

Vrátil jsem se do hotelu, převlékl a vyrazil jsem na oběd. Proti mně kráčel ten potapěč s košem. Rozhodl jsem se, že přátelské pokývnutí jako pozdrav postačí, až přijde blíž.

 

Neville Longbottom. Bohové, co jsem komu udělal. Kvíknul něco na pozdrav a zrychlil krok ke schodišti. Tenhle kluk mě irituje už od okamžiku, kdy jsem ho viděl poprvé v bradavických lavicích. Ještě víc mě ale momentálně dráždí, co bude dělat s tím kamením.

…

7.7. Po celém pokoji jsem rozvěsil sítě, ve kterých se suší mořský pelyněk (ten se dává do antikoncepčních lektvarů) a v pětilitrové sklenici se širokým hrdlem už se marinují surmovky v láku s jedem běhnic. Dneska si půjdu zaplavat až večer, murtlapí larvy z poledního sběru mají největší sílu, v tu dobu zrovna odpočívají pod listy aloe. Kosmetické a hojivé prostředky s jejich výtažkem se prodávají nejlíp. Zaručeně budu jediný cvok, který v největším úpalu bude šplhat na útesy, ale to je jedno.

…

Nebyl jsem jediný cvok. Po hřebeni útesu přicházel někdo v pestře vzorovaných krátkých kalhotách pod velkým černým deštníkem, v ruce košík s nějakým býlím, za pasem botanickou lopatku. Larvy nade mnou vyhrávaly přibližně sto čtyřicet k padesáti. Vztekle jsem se zvedl zpod pichlavých listů, celý zpocený, rudý v obličeji, podrápaný od trnů a páchnoucí výkaly murtlapích samiček, právě včas,abych zahlédl jeho tvář.

No ovšem, Longbottom. Kdo jiný by mě měl spatřit v jedné z nejtrapnějších situací mého života. Cukalo mu v koutcích, neklamné znamení, že jsem vypadal fakt strašně. I když na druhou stranu, ještě mohl být dlouhonohá blondýnka se snovými tvary.

 

“Dobré poledne, pane profesore.” Prošel kolem, a než jsem stihl přijít na to, za co bych ho pořádně sjel, byly z něj vidět jen bermudy a veliký deštník, jak mizí za nedalekou skálou. To je k vzteku. Larev mám sotva polovinu a ještě se mi tlemí taková nula. Jdu ZPÁTKY.

 

8.7. Trochu jsem to přehnal. Tolik slunce, vyčerpání, rozčilení a pak celý večer v baru, to je špatná kombinace. Dneska musím relaxovat. Aspoň si naplánuju svou výpravu za ropušenkami.

Ropušenka okoličnatá – buffia umbelata

Vzácná rostlina s květem připomínajícím sedící ropuchu nebo lidský mozek. Květ je zelený, černě stříkaný, přisedlý k zemi v růžici temně zelených listů. Největší nalezené exempláře mají velikost mužské pěsti, obvykle však dosahují rozměrů ořechu. Rostlina je přes den seschlá a stažená do skulin ve skále a písku, takže je prakticky nenalezitelná, v noci čerpá ze vzduchu vlhkost a nabývá plných rozměrů. Je velmi citlivá na magii, při silnějších kouzlech použitých v její blízkosti může uhynout, stejně jako při hnojení kouzelnými prostředky.

Roste v puklinách jižní strany skal v přesně vymezených úsecích pobřeží Středozemního moře, a to pouze na skalách výšky 800-1500 m.n.m., které nejsou od moře vzdáleny více než 5 km. (viz mapa výskytu)

Použití: Sklízíme pouze květ, který opatrně vyřízneme z růžice čepelí z tvrzeného skla. Podporuje správnost a rychlost myšlení, přispívá k léčbě duševních poruch (i těch kouzelného původu), u zdravých jedinců vytváří určitý instinkt jednat správně v každé situaci. Nejznámější lektvary: Felix Felicis, Lektvar křišťálové mysli, Doušek probuzené duše, aj.

Podiven Blizna zkoumal možnost vlivu “hudby sfér” na životní cyklus této rostliny. Nejsilnější účinky mají rostliny sebrané za svitu hvězd (zejména je-li měsíc v novu). Laboratorní pěstování nemožné - ropušenka je velice citlivá na změnu podmínek a přesazování, vždy uhyne. Mnoho badatelů bývá také odrazeno obtížnými podmínkami výzkumu bez možnosti použít magii.

 

Zabalil jsem si batoh s nějakými zásobami a lucernou, na cestu se vydám zítra. Měsíc je téměř v novu. Ideální konstelace.

 

9.7. Ráno – koupel v moři, poledne – siesta, 14:00 vyrážím na cestu. Nejdřív kousek relativně po rovině a pak začne konečně pořádná mise.

18:00 - člověk by neřekl, jaká je to fuška. Ty skály jsou skoro kolmé, rozpálené sluncem a magií si pomáhat nemůžu. Zlatý Island a jeho lišejníky, tam jsem se tolik nepotil a mohl jsem kouzlit o sto šest.

20:00 - Vždycky jsem si myslel, že mám fyzičku, ale asi jsem se spletl. Musím si dát pauzu. Slunce pomalu začíná zacházet, a já si nejsem jistý, jestli mám být rád, že bude chladněji, nebo se mám děsit lezení potmě či s překážející rozsvícenou lucernou. Jestli mi noha sklouzne do škvíry mezi ty obrovské balvany, co přelézám, tak si ji určitě zlomím.

23:00 - je úplná tma. Chvíli jsem to zkoušel bez světla, ale nešlo to. Chybí mi tak ještě sto metrů k hřebeni a pak můžu začít hledat. Jak to v téhle tmě a na těchhle skalách budu dělat bez vyhledávacích kouzel, Merlin ví. Hvězdy ale svítí, jestli něco najdu, bude to aspoň stát za to. Jestli. Jestli tu ovšem dřív nepadnu vysílením.

No dobře, nepadnu, přiznávám, jen jsem unavený.

00:00- Začal jsem obcházet skály. Ropušenky by už měly být v té správné velikosti. Zatím jsem prozkoumal podrobně asi třicet metrů čtverečních jednoho útesu, a nic. Druhá skála – taky nic. Pauza. Lézt na skalní štít, viset na něm jako pavouk a ještě u toho potmě hledat tmavý předmět velký jako ořech, to nikdy nebyl jeden z mých životních snů.

01:00 - Přesunul jsem se o něco východněji, ale nic. Jen pichlavé křoví, bezvýznamné plevely a hora kamení.

02:00 - Našel jsem malou růžici listů, ale bez květu a nikde kolem žádné další rostliny. Za pár hodin svítá a já nemám nic kromě vyčerpání na těle i duši, podrápaných rukou a tváří a potrhaného hábitu. Možná něco dělám špatně.

02:30 - Asi tu nejsem sám. Slyším, jak se o kus dál někomu pod nohama sesouvají kamínky, a teď je vidět i lehký záblesk lucerny. Jestli je to taky sběrač, budu ho sledovat. Musím zjistit, kde ten neřád roste. Přikrývám lucernu a pomalu se plížím za ním, jak jen to jde tímhle hrozným terénem. Je rychlejší – musím si ho udržet!

 

K sakru! Noha mi sklouzla mezi kameny, odřel jsem si kotník a roztrhl lýtko do krve, a navíc jsem se prozradil – uniklo mi zaskučení. Osoba se otáčí a vrací mým směrem. Buď mi chce pomoci, nebo jde zlikvidovat konkurenci.

Přišel na dohled, ale do tváře mu nevidím, světlo jeho lampy mě oslňuje.

“To jste vy, pane profesore?”

 

U Merlinovy brady. Neville Longbottom.

 

Je to trapné. Horší, než jsem čekal. Musel jsem ho požádat o pomoc při vyproštění. Když jsme vylezli na relativně rovné místo, posvítil jsem si na nohu a vytáhl jsem hůlku, že si ošetřím zranění. Neville Longbottom mě chytil za ruku, vytrhl mi hůlku a zasykl: “Vy jste se snad zbláznil! Okamžitě toho nechte!”

Myslel jsem, že špatně slyším. On mě snad hodlá komandovat! Nevěřícně jsem se na něj podíval a nějak mi došla řeč.

“Chcete zničit nejcennější úrodu ropušenek za posledních deset let? Neříkejte, že nevíte, že nesnášejí magii! Jste tu na sběru stejně jako já, co byste tu dělal taky jiného. Jestli použijete hojivá kouzla, zničíte všechno, kvůli čemu jste se sem plahočil!”

Odložil košík vystlaný něčím hebkým a začal se hrabat v chlebníku. Začal jsem mít vztek. Taková nicka se mě odvažuje poučovat, a ještě ke všemu má tu drzost mít pravdu.

Odsekl jsem: “Raději zlikviduju pár pitomých kytek a následkem toho bude na světě další rok o pár tupců jako jste vy víc, než abych tu vykrvácel. A vraťte mi tu hůlku.”

Vytáhl z chlebníku balíček obvazu, zastavil se, podíval se na mě a v očích se mu podivně zablesklo. “Jestli si myslíte, že ty květy sbírám pro sebe nebo proto, že je chci jako vy zpeněžit ctižádostivým pitomcům, co si s jejich pomocí chtějí přilepšit v zaměstnání nebo kteří s nimi hodlají někoho dopovat, tak jste ještě větší hlupák a sobec, než jsem si o vás kdy myslel. Nevidíte si dál než na špičku nosu, nikdy vás nezajímalo nic než vaše vlastní blaho a nechápu, jak může te být tak arogantní a myslet si, že kvůli vašemu pitomému škrábnutí zbůhdarma zahodím lék pro všechny ty ubohé lidi u Svatého Munga, kterým nic jiného nemůže pomoci! To bych vás radši nechal vykrvácet, kdyby vám ovšem něco takového vůbec hrozilo, vy padavko! Obvažte si to!” Hodil mi obvaz a kolečko náplasti.

Byl jsem v šoku. Jako by vycenila tesáky tupá ovce, co do sebe jindy nechá kopat. Jako by na vás zaútočil hadr na podlahu. Moje chyba. Mělo mi dojít, že to sbírá pro své rodiče, kteří už asi sedmnáct let žijí na uzavřeném oddělení pro duševně choré v nemocnici Svatého Munga. Nevěděl jsem, co říct, tak jsem sebral náplast a obvaz, posadil se na kámen a zkusil jsem udělat se svou nohou, co se dalo. Při tom můj pohled sklouzl do košíku. V načechraném hedvábném šátku tam leželo šest lesklých květů ropušenky velkých jako mužská pěst.

Bída a utrpení. Já se div nezabil, abych našel jednu jedinou prázdnou růžici listů, a on má šest nejkrásnějších exemplářů, jaké kdy byly nalezeny.

“Prosím vás, Longbottome, jak jste to našel?” Kousnul bych se do jazyka, ale je pozdě. A vůbec, pak bych si nadával, že jsem se nezeptal.

“ Myslíte, že vám to řeknu, a budu se potom koukat na to, jak mi vybíráte naleziště?”

“Tyhle kytky tu přece rostou samy a sebrat je může každý, nejen vy,” bránil jsem se.

“Jinde možná. Ale já sem chodím každé léto už tři roky a pokouším se ropušenky pěstovat. Vytvářím jim podmínky, aby se snadno množily, aby měly větší přírůstky. Všechny peníze, které můžu sehnat, dávám za prostředky a pomůcky ke množení těch kytek. Neukážu vám svou nejlepší plantáž, abyste ji vyplenil a měl z ní prospěch sám. Tohle je teprve první sklizeň, která stojí za to.” Pohlédl na košík.

“Vy jste vynalezl způsob, jak pěstovat ropušenky? To přece nejde!” Vydechl jsem.

“V tom případě se mi asi podařilo nemožné. Jestli vás ta noha bolí a chcete si odpočinout, kousek odtud je jeskyně, ve které tábořím. Dovedu vás tam.”

“Longbottome, prosím, ukažte mi tu plantáž.”

“Nejsem blázen.”

“Nebuďte arogantní. Nejsem zase tak bezcharakterní, že bych vám ukradl váš patent nebo vaše výpěstky.”

“Tomu mám věřit? Celá léta, co jste mě učil, jste se ve mně snažil vzbudit dojem, že nejsem k ničemu. To nesvědčí o přemíře vašeho charakteru.”

Ou, tušé. To bohužel asi sedí.

“Ehm… no, asi jsem se musel… tak nějak…mýlit. Zřejmě opravdu jisté schopnosti a talent máte.”

“Srdečně děkuji. Bez vás bych na to nikdy nepřišel.”

Sedl jsem si zase na kámen. Longbottom stál nade mnou a tvářil se … divně. Čekal bych, že bude škodolibý, že bude pukat pýchou, jak mě konečně dostal, a on nic. Zavadil o mě očima, lehce zakroutil hlavou, a zase se podíval ke skalám, za nimiž tma zůstávala hluboká, hutná a posetá hvězdami. Ve slabém světle lampy bych na to nemohl přísahat, ale vypadalo to, že je zklamaný.

Po chvíli mlčení mi bylo jasné, že musím začít já.

“Rád bych se s vámi dohodl, Longbottome. Je mi jasné, že mi svou plantáž jen tak sám neukážete. Navrhl bych vám smlouvu. Zavážu se, že nijak nepoškodím ani nezpronevěřím výsledky vaší práce, a ještě vám pomůžu zajistit patent na vaše postupy a seženu vám prostředky na financování vašeho výzkumu, bude-li třeba. Vy mi za to teď ukážete vaši plantáž. To není špatný návrh, uvažte to.”

Zamyslel se, a pak se zeptal: “Čím byste ručil za dodržení své části smlouvy?”

“V případě, že nesplním, věnuji deset tisíc galeonů do fondu nemocnice Svatého Munga, účelově vázaných na výzkum.”

“Máte je?”

Ten mladík má jisté zmijozelské rezervy. Nechápu, jak jsem je mohl přehlédnout. “Mé jmění v hotovosti obnáší asi polovinu, zbytek mohu splácet ze svých výdělků.”

Znovu se zamyslel.

“Dobrá. Teď půjdeme do jeskyně a sepíšeme smlouvu. A pospěšte si, za hodinu svítá.”

 

Jeho jeskyně byla dost prostorná, aby se tam utábořilo pět lidí, a ze všech stran krytá skálami. Na kraji bylo ohniště, kus od něj velký batoh a bedna s mudlovským nářadím. Musel to sem stěhovat po troškách, takovou tíhu.Velké kladivo ležící na plochém kusu skály a kolem odštěpky a drť sopečného tufu, hromada načernalých lávových kamenů, deka a spací pytel. Hromada suchého klestí.

Neville Longbottom odložil košík opatrně vedle batohu, na ohniště hodil suché klestí a zapálil ho mudlovskými zápalkami. Vytáhl svitek pergamenu, kalamář a brk a podal mi ho. Rychle jsem sepsal text smlouvy. Přečetl ho pozorně, podal mi ho zpět a já se podepsal. Podepsal se také, lehce osušil inkoust poblíž ohně a smlouvu si uložil do náprsní kapsy. Podali jsme si ruce.

Vyšli jsme zpět, netrvalo to ani půl hodiny a byli jsme tam, kde jsme se setkali. Neville ukázal na skálu a pomalu začal stoupat. Neobratně jsem se škrábal za ním, lucerna mi překážela. V noze mi bolestivě cukalo a po deseti minutách lezení po hřebenu, přelézání překážek a plazení po římsách jsem měl dojem, že jestli nespadnu dolů, bude to učiněný zázrak. A najednou jsme vylezli na poslední balvan a tady byly vytesané primitivní stupně dolů do malého náměstíčka obklopeného prstencem skalních hrotů. Na nich se v lesklých plochách onyxových zrcadélek odrážely hvězdy a jejich třpyt dopadal na zem, kde jej tisíckrát násobily broušené citríny zasazené ve skále. Plochý vrchol skály byl rozpraskaný, v puklinách naplněných černým pískem z rozdrceného sopečného tufu vedle sebe vyrůstaly desítky listových růžic, a uprostřed každé z nich ležel slizký zelenočerný květ ropušenky.

Nebe za skalním prstencem začalo pomalu blednout.

 

<<Zpět na seznam povídek