Název: Červnové odpoledne

Autor: Danae

Přístupnost: Do 12 let nepřístupné.

Varování: Navazuje na HBP. Spoilery.

Shrnutí: Červnové odpoledne, ostrov uprostřed moře a dva Smrtijedi...

Prohlášení: J. K. Rowlingová stvořila svět Harryho Pottera i jeho postavy; jí právem náleží veškerá jeho sklizeň i výnosy. Mojí odměnou budiž pouze radost z tvorby.

Červnové odpoledne

Olověná mračna se hnala nad rozbouřeným mořem, příboj neúnavně bušil do rozeklaných skal. Byl červen, chvíli po poledni, ale celý kraj se zvolna nořil do šera. K ostrovu se blížila bouře. Odvrátil se od okna a jeho pohled utkvěl na lůžku u protější stěny.

Spal – nebo ho opustily smysly. Příliš na tom nezáleželo, cokoli pro něj teď bylo lepší než vnímat. V špinavém předbouřkovém světle vyhlížela tvář ležícího přízračně a bez života. Rychle k němu přistoupil a pozorně naklonil hlavu.

Dýchal. Mělce, ale přece.

Ještě chvíli ho pozoroval, pak přešel ke stolu a zašátral rukou ve vaku, který na něm ležel. Kotlík, několik plátěných pytlíčků, láhev s vodou, hůlka. Napřáhl ji směrem k ohništi a ponurou místnost ozářilo přátelské mihotání plamenů. Postavil kotlík na trojnožku v krbu a soustředěně se pustil do přípravy.

Kvílení větru, řev příboje a hučení plamenů – netušil kolik času uplynulo, než se k té podivné směsi zvuků přidal další. Tichý vzdech, který bez varování přešel ve strašlivý dávivý kašel. Bleskem se otočil směrem k lůžku. Schoulená postava se na něm otřásala v šíleném zápasu o dech. Přiběhl k němu a podepřel ho, o mnoho víc dělat nemohl – lektvar ještě nebyl hotov. Po několika mučivých vteřinách konečně ucítil, jak se jeho dech zklidňuje. Oči měl stále zavřené a od koutku úst mu po bledé tváři stékal pramínek temné krve. Otřel ho cípem svého rukávu a zvolna jej uložil zpátky na lůžko. Pak se vrátil zpátky k ohništi. Chvěly se mu ruce.

Všechny nápady Pána zla byly ďábelsky prosté a účinné a tenhle bezchybně fungoval už mnoho let. Smrtijeda, ve kterém se zklamal a který zakusil jeho důmyslný hněv, posílal na několik dní do tohoto studeného útočiště na zotavenou – v doprovodu Smrtijeda, kterému nejvíce důvěřoval.

První z nich si mohl uvědomovat, jaká přízeň se mu nabízí, jestliže v dalším úkolu neselže.

Druhý viděl, co ho čeká, jestliže jednou zklame on.

Tekutina v kotlíku konečně zezlátla a začla kolem sebe šířit lehounkou medovou vůni. Krátce přikývl a natáhl se k zaprášené krbové římse pro plechový hrnek. Obratným pohybem nabral trochu lektvaru a přistoupil k lůžku.

„Draco,“ zašeptal.

Oči zamžikaly, pak se otevřely dokořán, vzápětí se znovu přivřely bolestí.

Beze slova mu podepřel hlavu a přiložil plecháček k ústům. Pil.

Oddechl si. Když se Draco vyčerpaně svezl zpátky na hrubý slamník, měl v sobě alespoň tři doušky. To už by mohlo něco znamenat. Hrudník se mu teď zvedal o něco pravidelněji a jeho dech už nezněl tak trhaně. Opatrně ho přikryl a přešel k oknu.

Nezměnilo se to tu za těch dvacet let. Opuštěný kamenný dům na jednom z mnoha hebridských ostrůvků. Stejné kopce, stejné skály, šedé moře a trocha trávy. Víc pocit než vzpomínka – jasných vzpomínek měl na ty dny málo.

Tehdy ležel na lůžku on a střídavě ho omračovala a probouzela bolest. Jen jako ze sna si vybavoval jednotlivé záblesky: štíhlou bílou ruku, pramen bledých vlasů, lehce posměšná slova, která náhle zněla téměř konejšivě.

„Otec měl pravdu.“

Trhl sebou a otočil se zpátky do místnosti.

Draco seděl na lůžku, tvář měl popelavou a ztrhanou a hlas tak chraptivý, že ho téměř nepoznával. Ale oči, oči měl jasné, tak nepodobné těm zamlženým prázdným otvorům, které se dívaly, ale neviděly.

„Cože?“ zeptal se tiše.

„O předloňských Vánocích. Byl jste u nás tehdy na obědě a on vás chtěl přemluvit, abyste se zdržel…“

Došel mu dech a rozkašlal se.

„Neměl bys mluvit, Draco,“ sykl. „Ještě nejsi…“

Snad ho ani neposlouchal. Několikrát se bolestivě nadechl.

„Odmítl jste. A on začal vtipkovat, že dokud je Brumbál naživu, vy si dovolenou rozhodně nevezmete. Zatraceně!“ zasípal. „Zas měl jednou pravdu – ale rozhodně nevěděl, o čem mluví!“ Tvář se mu stáhla bolestí; zabořil hlavu do dlaní a zmlkl.

Chvíli na něj upřeně hleděl, v jeho tváři se nepohnul jediný sval. Pak se zvolna otočil a vyšel dveřmi ven. Přivřel oči před prudkým větrem, opřel se o kamennou zeď a zvedl tvář k temnému nebi. Dovolená. Dovolená!

Sevřel ruce v pěst a vztekle praštil do stěny za zády.

Oblohu rozčísl blesk. Na zem dopadly první těžké kapky.

<<Zpět na seznam povídek