Název: Bílá náprsenka

Autor: Kristine

Přístupnost: Od 12-ti let

Pár: ---

Varování: Povídka obsahuje zvýšený počet ptačích herců, pokud máte alergii, já Vás varovala!

Shrnutí: Povídka Bílá náprsenka se odehrává kdesi na panství v Darlingtonu. Je to něco mezi tragikomedií, oslazenou špetkou depresivna. Mezi klíčové postavy patří Severus Snape, jak jinak, záhadná Angelika… A snad i Lucius Malfoy! Víc po mně nechtějte vědět!

Prohlášení: Tahle povídka NEBYLA napsána za účelem zisku, pouze jako materiál do soutěže S. o. s. Dvě z klíčových postav, které v ní účinkují, patří, jak si jistě domyslíte, paní spisovatelce J. K. Rowlingové, pročež si na ně nečiním žádné nároky a jsem, jako Vy všichni vděčná, že je vytvořila!

Poznámka: Tak! Víte víceméně všechno, co jsem byla ochotna prozradit, takže zbývá se jen pohodlně usadit a dát se do čtení!

---

Bílá náprsenka

Dovolte mi, abych Vás provedla krátkým příběhem, příběhem, ve kterém se mohou splnit i Vaše sny. Stačí jen věřit a neztrácet naději a dětské nadšení.

Pohodlně se usaďte, věčný příběh právě začíná…

 

Její jméno znělo Angelika. Božská Angelika, markýza andělů, hraběnka de Peyrac. Usmívala se, když ji někdo nazval jedním z těchto jmen.

Nebyla ani tak krásná jako filmová Angelika… Lidé o ní říkali, že je šílená, ale přesto ji měli rádi.

Byla na vozíčku. Od dětství. Když byla malá, měla autonehodu, ve které zemřeli oba její rodiče.

Její zálibou byly straky. Věděla o těchto ptácích vše.Starala se o ně. Dokonce si udělala Malou stračí rezervaci a všichni nemocní ptáci u ní našli azyl.

Obvykle s nimi sedávala v zahradě a četla knihy. Nejraději měla Harryho Pottera. Vyrůstala s knihami Joanne Kathleen Rowlingové.

Jenže bohužel byly tyto knihy jen fikcí, stejně jako její sny, které byly nesplnitelné.

Pohladila straku, která se jí usadila na rameni po hebkém peří a ona pronikavě zakrákala.

Angelika si vzpomněla na svou nejoblíbenější postavu ze všech knih… Severuse Snapea. Vždycky měla raději záporné hrdiny. Asi proto, že i v nich viděla něco dobrého. A navíc se jí líbili muži s výrazným nosem…

„Co povídáš?“ otočila se na straku. Bože! Ona si s ní povídala. To bylo bizardní… Pták vzlétl a Angelika se za ním vydala.

Severusi Snapeovi začaly nejdelší prázdniny v jeho životě. Celoživotní dovolená… Neměl co dělat, stal se pro svět zbytečným.

Letěl, co mu síly stačily, ale stále jej nepřestali pronásledovat. Zradil. Otrávil lorda Voldemorta, který teď někde umíral ve smrtelných křečích. Ale i on byl raněn. Krvácel. A ptačí metabolismus krvácení lehce stavěl, nemohl jej však zastavit úplně. Cítil, že ztrácí výšku. Padal. Zatmělo se mu před očima. Teď už bylo pozdě..

 

„Kouzlí, kouzlí kouzelník,

vykouzlí nám za pětník

bílý šátek,

rudou růži,

ďáblu zaprodal svou kůži.

Kouzlí, kouzlí kouzelník…“

 

Začala si z ničeho nic předříkávat starou ohranou básničku. Straka ji vedla doprostřed zahrady. Tahle báseň jí (a nevěděla proč) hrozně připomínala profesora lektvarů… Oblíbeného hrdinu z knih Harryho Pottera.

Straka, kterou následovala náhle zastavila. Pod ní leželo bezvládné tělíčko jiné straky, která vypadala, že je mrtvá, ale jen Angelika věděla, že mrtvá nebyla…

Zahvízdala a několik jejích okřídlených svěřenců sebralo raněného tvora ze země a položili jej Angelice do klína.

Pomalu se s ním vydala domů. Chladný vítr si jí pohrával s vlasy a prach, který s sebou přinášel z cesty, ji nutil chvílemi zavřít oči.

Pojízdný vozík, na který byla upoutána, drkotal po nerovné cestě do haly jejího rodinného sídla. Krásný dům. Co dům, palác. Jako z pohádky. Často říkávala, že je princezna. Jenže situace byla bohužel jiná.

Dala se do ošetřování svého pacienta. Nebyl raněn tak vážně, jak si prve myslela. Jen na křídle. Každopádně to nebylo nic, co by se nepodařilo do měsíce vyhojit. Zbývalo jen zavázat obvazy a potom uložila svou pacientku do zlaté klece, jako by byla nejcennější poklad. S úsměvem na rtech se vydala do svého pokoje, zapálila oheň v krbu a otevřela starou dětskou knihu, která jí vždycky zvedla náladu a která ji pokaždé povzbudila.

Stračí ruch ustal a celý Darlington se uložil k dlouhému klidnému spánku, ponořen do tajuplné a zároveň děsivé tmy.

Probudil se a kolem něj viselo děsivé šero. Kde to byl? Takhle si svou doživotní dovolenou nepředstavoval. Hodlal se inkognito ztratit po tom, co udělal. Denní věštec bude brzy psát o skonu Pána zla a jeho začnou hledat. ‚Vlastně už začali,‘ pomyslel si chmurně.

Zoufale se toužil dozvědět, kde je. Jeho oko mělo nějaký podivný úhel pohledu. Černobílé peří, obvazy, jimiž prosakovala krev, byl evidentně uvězněn ve stračím těle. Chtěl se proměnit, ale další zničující zjištění mu v tom zabránilo. Zlatá klec. Byl v pasti. Zůstane navěky uvězněn ve své podobě zvěromága.

Proč? Proč byl osud tak vrtkavým hráčem, jenž ho pronásledoval při každém jeho kroku. Proč byl psancem?

Jeho černobílý pohled na svět byl oprávněný. Byl vězeň, ale zajímalo ho čí. Který Smrtijed, popřípadě člen Řádu ho mohl věznit? Co s ním zamýšleli?

Připravoval se na nejhorší. Nezastíral, že byl pesimista. Výslechy, přiznání a pak konec. Ať by byl zajat kteroukoli stranou, z ničeho by nevyvázl dobře.

Bylo to jedno. Ztratil veškerou naději. Co naplat? Asi si vychutnat posledních pár minut spánku. Ať si ten konec přijde. Jen ať si přijde!

Angelika nemohla moc dobře spát. Pronásledovaly ji noční můry. Podivné sny. A hlavně ji něco táhlo za zraněnou strakou. Něco se dělo. Hrála se hra, ve které dostala hlavní roli.

Po tmě nahmatala vypínač světla. Byla zvyklá. Celý dům zaplavovalo napjaté ticho. Bylo až nezvykle podezřelé. Ani straky zvenčí jako obvykle nehlučely. Vítr si pohrával s rozlehlými korunami stromů za okny. Bylo krásně.

Dostala se do pokoje, kde nechala svou pacientku ve zlaté kleci. Byla pořád na svém místě, ale měla oči rozšířené a byla při vědomí. Snad něco v těch tmavých ptačích tunelech bez citu ji přimělo klícku otevřít. Zvláštní. Nechápala, proč to dělala.

Raněný pták se vykodrcal z klece. Palčivé světlo mu přivíralo oči. Třeba za to mohla jeho ješitnost. Ano, ve větší míře, ale on chtěl ven a díky ní necítil bolest ani malátnost, kterou způsobila ztráta krve. Nevěděl, kde to je. Dokonce ani neznal dívku, která s ním byla v místnosti a marně přemýšlel, komu by mohla být podobná. Nepřišel na to.

To ale ještě nic neznamenalo. Mnoho Smrtijedů i členů Řádu mělo rodiny, které neznal.

Žalostně zatoužil nabýt zpět svého těla. Začal se soustředit. Peří pomalu mizelo a nahrazovala jej lidská kůže.

Angelika vyjekla a zděšeně na něj hleděla.

Severus, sedící na velkém dřevěném stole, pouze v černých kalhotách a košili, si přetřel rukama spánky.

Tolik ho třeštila hlava.

Byl překvapen, ale ne tolik jako dívka. Překvapilo ho její počínání. Podle toho, jak se tvářila i podle vzhledu místnosti, který spatřil v jasném světle to vypadalo, že je mudla.

‚Zvláštní,‘ přemítal Severus. Podle všeho se o něho starala. Nevěděl jak dlouho, ale zachránila ho před smrtí. A teď byla, chudáček, vyděšená.

Všiml si ještě něčeho. Ta dívka byla upoutána na vozíček. Nebyla schopná chodit. A Severovi, ač málokdy roztavil svou ledovou schránku, jí začínalo být líto.

Dívka se vzpamatovala a tichounce promluvila: „Severusi?“

Zarazil se. Tak přece ho znala. Nebyla od mudlů. Jak si ji prohlížel, žasl nad její krásou. Přesto, že nechodila, přesto, že byla jeho věznitelkou, byla nádherná. Dlouhé medové vlasy, výrazné oči, plné rty. Bojoval s pokušením zmizet a zeptat se, odkud ho zná.

„Bože!“ oči se jí při pohledu na něho rozzářily štěstím, které vězelo snad jen v malých dětech. „Vy jste Severus Snape.“

Nechápal.

„Z knih o Harrym Potterovi,“ zašeptala, „vypadáte přesně tak, jak jsem si vás představovala.“

Byl zmaten ještě víc. „Co tím myslíte?“ zeptal se.

„Pojďte se mnou,“ vyzvala ho nadšeně. Zaváhal. Chtěl ji tlačit, ale pomoc odmítla, že to zvládne sama. Severus poprvé v životě nevěděl, co má dělat. Bylo to zvláštní.

Celé! Když spolu seděli ve velké místnosti se zdmi, vykládanými dřevem a velkými tapisériemi a ona mu začala předčítat z fantastických knih, ucítil něco, co ještě nikdy.

Neuměl tento cit pojmenovat, ale něco tam bylo, i když ji neznal jménem.

Mnoho dní a mnoho nocí spolu proseděli při četbě, smáli se ve vtipných chvílích a Angelika plakala, když někdo zemřel. Severus se ovládal. Bylo to neuvěřitelně dokonalé, jak se někomu podařilo prozradit jejich svět s vypozorovanými detaily, aniž by na to kdokoli přišel. Aniž by někdo poznal, že to, co je v knize psáno, se může skutečně dít.

Musel uznat, že zástupkyně ministra kouzel, Joanne Kathleen Rowlingová, byla dobrá pozorovatelka i spisovatelka. Zajímavé.

Jeho první dovolená. Prázdniny. Poprvé trávil čas jinak, než prací. Trávil ho ve společnosti. V neuvěřitelně milé společnosti.

Ani neznal její jméno, ale připadal si jako v pohádce Tisíce a jedné noci. Jenže i tohle mělo skončit. Věděl, že jednou bude muset odejít. Že jednou zemře, že ji bude muset opustit, ale nechtěl.

Náhle, přišlo to jako by nic, ale i poslední kniha skončila.

„Tak brzy?“ podivil se Severus. Nemohl uvěřit, že byl konec. Brumbálova smrt a jeho vypovězení ze společnosti…

Nad velkým sídlen v Darlingtonu se opět usadila tma. Stračí krákání opustilo Angeličin dům. Straky už nepotřebovala. Našla něco víc. Našla to, co hledala. Věděly, že se mohou vrátit. Postarala by se, kdyby něco potřebovaly. Ale teď… Měla Severuse.

Měsíc a hvězdy házeli na okolí matné světlo. Na velkých nástěnných hodinách odbila půlnoc.

„Půjdu spát, Severusi,“ protáhla se.

„Dobrou noc…“ zvedl ji z vozíčku a nesl na jednu z postelí, na tu v rohu. Druhá byla určena pro něho. Bylo to zvláštní. Ten dotyk… Uložil ji do postele a ona ve chvíli usnula.
Vypadala krásně.

Dlouho nad ní stál. Dlouho se kochal její krásou, ale stále nevěděl, jak se jmenuje. A tajemství jeho otázky leželo na malém stolku na obálce s dopisem, který jí přišel.

Angelika Amnell? Takže Angelika? Připomínalo mu to jeden film, který ho donutila shlédnout toho času McGonagallová, když ji chytla mánie studia mudlů.

Ona, božská Angelika a on, znetvořený hrabě de Peyrac…

K tomu, co udělal se dlouho odhodlával. Napadlo ho to, když ji spatřil poprvé, když k ní začal něco cítit, když mu jí bylo líto.

Teď přišla ta správná chvíle. Hodlal se ztratit beze stopy, ale přece jen jí něco dlužil.

Měsíc venku jí ozářil tvář, že vypadala naprosto božsky. Vztáhl nad ni ruce a vyřkl tichou formuli, kterou byl schopen zaslechnout jen jeho vlastní stín.

Potom vyšel z pokoje na velký balkon. Měl před sebou těžké rozhodnutí, zda odejít. Něco mu velelo zůstat. Snad se do Angeliky nezamiloval, jako byla ona platonicky do něho už několik let. Po kouzle, které vyřkl by měla chodit.

‚Určitě bude,‘ ujišťoval se, soudě podle svých schopností.

Byla tma a zima. Měl by jít spát, nebo konečně zmizet, ale ani jedno se mu nechtělo. Z nějakého důvodu nemohl. Sledoval prastaré stromy, chvějící se ve větru a něco ho stále víc a víc utvrzovalo zůstat.

Bylo zvláštní ticho, jaké vládlo obvykle před bouřkou. Cítil něco podivného, co se hned v zápětí projevilo.

Ze tmy, která ho obklopovala, se vynořil temný křivolaký stín a krutý hlas bez citu promluvil: „Severusi, slyšel jsem zprávy… Přece jen to byla pravda.“ Byl to hlas jeho někdejšího přítele, Luciuse Malfoye, který byl první, kdo začal Severa nenávidět pro zradu Pána zla.

„Věřil jsem ti,“ sykl a pozvolna se k němu přibližoval. Severus zůstával klidný. „Ale teď to budeme muset vyřídit jednou provždy. Avada-“

Severus Snape nehnul ani brvou. Stál klidně a vyrovnaně.

„Ne!“ ozval se silný vyrovnaný hlas, který Severus tak rád poslouchal. Angelika tam stála v balkónových dveřích v noční košili a vítr si pohrával s jejími vlasy.

Severus byl překvapen. Byla vyšší, než si myslel.

Lucius se nepěkně zašklebil. Vypadal šíleně. Jeho plavé vlasy mu padaly do tváře a oči zářily rudě.

„Holubičky… Mám pocit, že to budeme muset vyřešit trochu jinak…“
Angelika se postavila vedle Severuse a mimoděk ho uchopila za ruku a on si byl v tu chvíli jist, že neodejde.

Lucius se zběsile šklebil a jeho tvář připomínala výraz vlčí.

„Avada-“

Ticho dnešní noci zaplavil pleskot ptačích křídel a stračí krákání. Asi tisícovka ptačích zlodějů se na pana Malfoye vrhla. Postupně jej tlačili k mramorovému okraji balkonu. Ztratil orientaci. Narušili mu rovnováhu a soustředění.

Na obsidiánové obloze začaly padat tisícovky hvězd a i měsíc se ztrácel v jejích svitu. Stromy šuměly zběsileji. Angelika objala svého hrdinu a tajnou lásku.

Nikdy ji nenapadlo, že by mohl být profesor Snape skutečný. Její Snape. A nikdy by ji nenapadlo, že bude chodit. Od té doby, co zachránila jednu bílou náprsenku, se toho tolik změnilo. Splnily se její sny.

Ozvala se dutá rána a straky se usadily na střeše paláce.

Zůstali tam stát sami. Jen s pocitem, že mají jeden druhého a ani v nádherné noční obloze se nezračilo tolik krásy, jako v jejich očích.

Oba byli lidé. Sice každý jiný, ale lidé jsou na světě od toho, aby tvořili páry.

Severus už věděl s naprostou přesností, že by jí ublížil, kdyby odešel. Že by ublížil sobě…

 

A víc si domyslete sami. Takhle končí můj věčný příběh. Příběh splněných snů, příběh, jenž může být i příběhem vaším…

 

Konec!

 

<<Zpět na seznam povídek